Problém (Charlieho problém) tkví v tom, že betasamčí představivost začala být v moderní společnosti nadbytečná. Je to stejné jako s tesáky šavlozubého tygra nebo testosteronem alfa samce, beta samec má jednoduše mnohem víc představivosti, než dokáže využít. Proto se z tolika beta samců stali hypochondři, neurotici, paranoia nebo si vypěstovali závislost na pornu či videohrách.
Beta samci jsou téměř vždy dobří otcové. Bývají vyrovnaní a zodpovědní, prostě ten typ chlapa, kterého chce žena (pokud se rozhodla obejít se bez sedmiciferného platu nebo třímetrového výskoku) za otce svých dětí. Jistě, raději by s ním za tím účelem nespala, ale když vás alfa samci odkopnou do škarpy, je představa probuzení se v náručí chlapíka, který vás bude zbožňovat když už pro nic, tak z vděčnosti za sex, a vždycky tu pro vás bude, a to dokonce i v době, kdy ho už nebudete moct vystát, velmi příjemným kompromisem. Protože beta samec je především věrný. Je skvělý manžel a výborný nejlepší přítel. Pomůže vám se stěhováním a uvaří polévku, když budete nemocná. Beta samec je vždy ohleduplný, takže děkuje ženě po sexu a často mu také nedělá problémy se omlouvat. Je perfektní na hlídání domu, zvlášť pokud si příliš nepotrpíte na domácí zvířata. Beta samec je důvěryhodný, vaše přítelkyně je obvykle ve společnosti vašeho beta-samčího přítele v dobrých rukou, tedy pokud to není naprostá děvka. (Po pravdě řečeno, jsou to pravděpodobně právě naprosté děvky, komu betasamčí geny bezvýhradně vděčí za přežití, protože přes veškerou svou věrnost je beta samec zcela bezbranný tváří v tvář náporu nevyfantazírovaných ňader.) Beta samec sice má obrovský manželský a otcovský potenciál, ale všechno se musí napřed naučit.
(Charlie jí koupil šest zlatých rybek zhruba v době, kdy začala registrovat pohyb. Holčička potřebuje mít kolem sebe zvířata. Pojmenoval je po televizních advokátech. Teď právě Mat-lock proháněl Perryho Masona a snažil se sníst dlouhé rybí lejno, které vlálo za Perryho análním otvorem.)
„Oblékám se do mátově zelené kvůli svému křestnímu jménu. Jmenuji se Mátomil.“ Charlie úplně zapomněl na to, z čeho má strach. „Mátomil? Vy se jmenujete Mátomil Svěží?“ Vypadalo to, že se Charlie snaží potlačit kýchnutí, ale potom vyprskl hlasitým smíchem.
Vždyť stejnou rudou barvou byly natřené brány chrámů a červené květy symbolizovaly jednu z mnoha cest k wu – věčnosti, osvícení. V podstatě se dá říct, že se v té květině ukrýval vesmír.
„Vážně?“ zeptal se Mátomil Svěží. „A jste si jistý, že vy duši máte?“ „Samozřejmě že mám.“ „Co vás vede k tomu přesvědčení?“ „Protože jsem sám sebou.“ Charlie se klepl do prsou. „Jsem tady.“ „To je jen osobnost,“ opravil ho Mátomil, „a to ještě kdo ví jestli. Můžete být prázdná schránka a vůbec to nepoznáte. Třeba jste ještě nedospěl v životě do toho okamžiku, kdy budete připraven přijmout duši.“ „Cože?“ „Vaše duše může být vyvinutější, než jste nyní vy. Když dítě ve třeťáku na gymplu propadne, necháte je opakovat celou školní docházku od školky?“ „Ne, to asi ne.“ „Ne, necháte ho zopakovat si jenom ten třeťák. No a s dušemi je to stejné. Pouze stoupají vzhůru. Člověk získá duši, jen když je připraven ji dovést na další úroveň, když je připraven naučit se novou lekci.“
Nehledejte smrt. Smrt si najde vás. Ale hledejte cestu, díky níž bude smrt naplněním.
Ale té je to jedno. Říká, že se seznámila s nějakým klukem, který je její temný pán. Je ve stadiu, kdy si myslí, že je péro nějaká mystická magická hůlka.“ Charlie si nervózně přehodil krabici s křečky do druhé ruky. „Děvčata procházejí takovými stadii?“
„Prr, prr, prr, prr, prr,“ zvolala Lily, jako by se snažila zkrotit splašeného koně. „Je rozdíl, když jsem nihilistická já, protože pro mě je to módní vyjádření a jsem na to patřičně oblečená. Ty se nemůžeš po hlavě vrhat do hrobu, když furt nosíš tyhle pitomé obleky ze Savile Row.“
Šnek měl pravděpodobně želvám zvyšovat sebevědomí. „Myslíš, že jsme pomalé? Tak se koukni na tamtoho.“ Pro zvýšení šnekova sebevědomí byl součástí sady zase kámen. Každý je šťastnější, když má někoho, na koho může shlížet z patra, a dalšího, ke komu může vzhlížet, zvlášť když oba nesnáší. To není jen strategie přežití beta samců, to je podstata kapitalismu, demokracie a většiny náboženství.
„Šukací panenky,“ ozval se náhle Ray. Cvičil vedle Charlieho na stepperu; oba se potili a zírali na řadu šesti perfektně vytvarovaných zadnic, namířených na ně z posilovačích strojů před nimi. „Cos říkal?“ zeptal se Charlie. „Šukací panenky,“ zopakoval to Ray. „Nic jiného nejsou.“
„Ne-e, jako rádoby trofejní manželky. Nemají nárok na toho chlapa, na jeho barák ani na nic jiného. Smyslem jejich existence je být jeho perfektní prdelka.“ „Šukací panenky?“ zopakoval Charlie.
...nebyly v práci ani trochu lhostejné a odtažité, že se naopak dokázaly s rodinou každého svého pacienta sblížit. Byly s nimi. Viděl je truchlit se stovkou různých rodin, sdílet emoce, jaké většina lidí pocítí jen párkrát za život. Jak je tak Charlie během let sledoval, pociťoval rázem větší úctu ke svému úkolu obchodníka se smrtí. Mohlo to být prokletí, ale v konečném důsledku tu nešlo o něj, byla to služba druhým – a o jejím významu ho poučily pracovnice hospiců.
„A vy…“ obrátila se k Charliemu. „Vy jste býval hodný, ale potom se něco stalo.“ „Naučil jsem se mluvit,“ prozradil jí Charlie.
„Kristova šmatlavá noho, co se to tady, do prdele, děje?“ „Má v sobě spoustu morfinu, Jane. Cítila jsi ten štiplavý zápach? To se její potní žlázy pokoušejí odvést z jejího těla všechny ty jedy, které by jinak odfiltrovaly ledviny a játra. Začínají jí selhávat orgány, což znamená, že se jí do mozku hrne spousta toxinů.“
„Jsem strašná. Moje matka umírá na rakovinu a já jí chci jednu ubalit.“ Charlie ji objal kolem ramen a vedl ji k předním dveřím, aby si mohla jít ven zakouřit. „Nebuď na sebe tak tvrdá,“ chlácholil ji. „Děláš vlastně totéž co ona – snažíš se smířit všechny ty mámy – mámu, kterou jsi chtěla, mámu, kterou byla, když jsi ji potřebovala a ona ti pomohla, mámu, kterou byla, když ti nerozuměla. Většina z nás nežije s jediným, integrovaným já, protloukáme se životem a jsme vlastně shluk mnoha já. Když někdo zemře, spojí se všechna ta já do duše – esence toho, co jsi, která přesahuje všechny ty odlišné tváře, co si neseme životem. Nesnášíš jenom ta já, která jsi nesnášela vždycky, a miluješ ta, která jsi vždycky milovala. Není divu, že tě to rozhodilo.“
„A co se stane, když se jí to všechno nespojí, než zemře? Co se stane, když se to nespojí mně?“ „Myslím, že dostaneš další šanci.“ „Fakt? Jako reinkarnace? A co Ježíš a vůbec?“ „Myslím si, že je toho spousta, co v knize není. V žádné knize.“ „Kde se to v tobě všechno bere? Nikdy jsem neměla pocit, že bys byl nějak duchovně založený. Vždyť jsi se mnou ani nechtěl chodit na jógu.“ „Nechci s tebou chodit na jógu, protože nejsem ohebný, ne proto, že bych nebyl duchovně založený.“
„Nechápu,“ reptal Charlie. „Tak začala jsi zase kouřit, nebo ne?“ „Ani ne,“ opáčila Jane. „Dám si vždycky jen jednu, když jsem úplně vydrnčená. Je to jako dělat dlouhý nos na smrt. Tys neměl nikdy chuť ho udělat?“
Poslouchal, jak vzpomíná na to, jaká bývala krasavice, královna plesů a večírků, předtím, než se narodil, objektem touhy, což bylo zjevně něco, co milovala víc než být manželkou, matkou nebo kteroukoliv jinou tváří, již si během života nasadila.
„Jo, to říkala, ale víš co? Myslím, že to mezi námi zajiskřilo.“ „A nemyslíš, že to bylo jen tím, že měla v tu chvíli v ruce tvůj klacek, což chlapovi dokáže zkalit úsudek?“ „Jo, to je fakt...“
„Stává se to každou chvíli. Zažila jsem, že lidé procitli z komatu a zpívali své oblíbené písničky, a můžu vám jenom poradit: užijte si to. Lidé vidí, jak se světlo vrací do očí, které byly celé měsíce prázdné, a vzbudí to v nich naději. Ale ono to není znamení uzdravování, je to příležitost k rozloučení. Je to dar.“
..si s Jane vzali prášky na úzkost, které Jane napsala terapeutka, a Buddy spláchl skotskou tabletu s postupně uvolňovaným morfinem. Prášky a odpuštění dokážou navodit u umírajícího veselou atmosféru – je to trochu jako návrat do dětství – a protože nezáleží na budoucnosti, nemusíte je připravovat na život, dávat jim ponaučení, vytvářet vhodné a praktické vzpomínky, dokážete z těch posledních chvil vyždímat čirou radost a uložit si ji hluboko v srdci. Ten den si byl Charlie s matkou a sestrou blíž než za celý život, byly to nejlepší chvíle jejich společného života – a Buddy se během nich stal součástí rodiny.
„Zlatíčko, Matty se teď musí jít umýt. Přijde si pro něj maminka a odvede si ho domů, aby si užil nějaké to trauma zase tam.“
Nedalo se snad ani říct, že se tady zastavil čas, spíš že hodiny vztekle a trochu rezignovaně rozhodily ručičkami a zavrčely: „Kašleme na to! Padáme odsud.“
Zítra se setkáme, Smrt a já… A ona bodne mečem toho, kdo se probudil. – Dag
splynutí. Jazz je zenové umění, jasné? Ovládaná spontaneita. Jako tušová malba sumi-e, jako verše haiku, jako lukostřelba, kendó – jazz není nic, co si naplánuješ, je to něco, co uděláš. Cvičil jsi, hrál stupnice, naučil ses správný nátisk a potom jsi do toho jednoho okamžiku vnesl veškeré své vědění a zkušenosti. „A v jazzu je každý okamžik krize,“ citoval Sató Wyntona Marsalise, „a ty použiješ veškeré svoje schopnosti, abys tu krizi zvládl.“ Jako šermíř, jako lučištník, jako básník a jako malíř, je to tam všechno, žádná budoucnost, žádná minulost, jenom ten okamžik a to, jak se s ním vyrovnáš. Čiré umění.
Pomoz mi naložit Bezbolestného do toho křesla. Na snídani už bude doma.“ „Přijeli jsme sem ještě před večeří,“ namítl Ray. „Vidíš, jaký jsi, když si nevezmeš prášky?“
„To není moc lákavá nabídka. Za co mě máte? Za primitivního domorodce od Amazonky? Moc dobře vím, co je to klimatizace. Mám klimatizaci i ve své dodávce.“ „Ano, uznávám, že to není zrovna víkend v Paříži, ale alternativou je, že vás z té střechy sestřelím – a skončíte v plastovém pytli, ve kterém se při tom dnešním horku opravdu hodně zpotíte.“ „Aha, tak to jo,“ uznal Charlie. „Když se to podá takhle, zní ta klimatizace mnohem lákavěji. Napřed hodím tu tvárnici dolů, jestli nemáte nic proti.“
Bylo mu šedesát pět let a netěšil se právě nejpevnějšímu zdraví, jelikož mu tělo po většinu času sloužilo jen k tomu, aby přenášelo z místa na místo jeho hlavu, která byla místem, kde povětšinou skutečně žil.
Zastavárník je na tom podobně jako třeba doktor na záchytce – setkává se s lidmi, když jsou na tom nejhůř.
„No jo.“ Cvak. Zavěsila. Potěcha jeho očí, světlo jeho života, jeho pýcha a radost mu zavěsila.
„Sklapni, Rayi,“ křikl Charlie. „Je to ubohý, zoufalý sex ze soucitu, to je všechno.“ „On to ví,“ ozvala se Lily. „A je mi to jedno,“ doplnil Ray.
Tu noc nebyl venku nikdo kromě feťáků, šlapek a bezdomovců. Po dni blbci skoro každý usoudil, že bude lepší zůstat v bezpečí doma. Pro Morrighan (tedy pokud se o to vůbec staraly) byli ti lidé doma asi v takovém bezpečí, jako je tuňák v bezpečí v konzervě, ale to ještě nikdo nevěděl. Nikdo nevěděl, před čím se skrývá.
..pohání je osmiválec o výkonu 325 koní s tak strašlivou spotřebou, že úplně slyšíte, jak se pokouší ze země pod vámi vycucnout zkapalnělého dinosaura. Dokáže vyvinout maximální rychlost sto osmdesát kilometrů v hodině..
„Mám ráda takový čaj, jaké mám ráda muže,“ odpověděla mu Audrey s úsměvem. „Slabý a zelený.“
„Tak aby bylo jasno,“ ozval se Mátomil Svěží, „já bych vám nesvěřil ani přenesení klíčků od auta.“ Leguání mušketýr píchl Mátomila kordíkem do lýtka a obr vyjekl. „Vidíš,“ upozornil ho Charlie, „když se chováš neomaleně, vrátí se ti to – je to jako karma.“
„Bydlím blok od krámu se žraločím masem. I když je fakt, že jsem se nikdy nepokusil sestavit žraloka z náhradních dílů. Ale mohla by to být zábava.“ „Ste zvrhlíci,“ ulevil si Mátomil. „Oba dva, uvědomujete si to? Takhle blbnout s mrtvými a vůbec.“
Co však jsme bez něj, bez vlajkonoše odvahy a udatnosti? My dva jsme možná neochvějní a spravedliví, příteli můj, ale bez odvahy riskovat život pro našeho bratra nejsme než politikové – nabubřelé děvky rétoriky.
„Takže podle toho, co říkáte, chodí po světě tisíce lidí bez duše?“ „Pravděpodobně miliony,“ opravil ji Charlie. „To by mohlo vysvětlovat výsledky minulých voleb,“ prohodila ve snaze získat trochu času.
Audrey dlouho držela Charlieho v náručí a houpala ho, a přestože on se toulal ve světě toho hudebního nosiče, v němž nyní odpočívala jeho životní láska, a ona zůstala venku, v podřepu ve špižírně rudě ozářené kostnickým haraburdím, plakala pro něj. Po hodině nebo možná po třech, protože takový už je běh času v zármutku a lásce, se k ní Charlie obrátil a zeptal se: „Mám já duši?“ „Cože?“ nechápala. „Říkala jste, že vidíte, když v lidech září duše – mám já duši?“ „Ano, Charlie. Ano, máte duši.“
„Vídal jsem to znovu a znovu,“ vykládal Charlie. „Spíš u mužů než u žen, ale každopádně u obou – manželka nebo manžel zemře a ten, co zůstane, jako by k němu byl připoutaný lanem, jako horolezec ke kamarádovi, který spadl do propasti. Když se ten, kdo zůstane naživu, nedokáže pustit – odříznout se, abych tak řekl – stáhne ho ten mrtvý s sebou do hrobu. Myslím, že by se mi to stalo také, kdyby nebylo Sophie a možná i toho, že jsem se stal obchodníkem se smrtí. Bylo tu něco důležitějšího než já, něco, co bylo větší a důležitější než moje bolest. To je jediný důvod, proč jsem ještě tady.“ „Víra,“ opáčila Audrey. „Víra v cokoliv.
„To nebude konec světa, všechno jenom pokryje temnota,“ oznámil mu Charlie vesele. „Když nastane tma – rozsviť světlo.“ „Tak to máš kliku, Charlie. A teď mě omluv, musím si jít vyzvednout auto na odtahové parkoviště, než začneš s tirádou ‚Když ti život přinese citróny, udělej z nich limonádu‘ a budu tě muset ztlouct do bezvědomí.“ (Je fakt, že máloco je protivnější než zamilovaný beta samec. Je tak bytostně přesvědčený, že nikdy nepozná lásku, že když ji pozná, má pocit, jako by tu celý svět byl jen od toho, aby ukájel jeho touhy – a také se podle té iluze chová. Je to pro něj čas velké radosti a ...
Ošukal mě, nebo bych spíš řekla, že přesnější by bylo – zašukali jsme si.
Sophie ho objala a dala mu velkou pusu a Charlie měl co dělat, aby se nerozbrečel. Tak dlouho byla jeho jedinou budoucností, jeho jedinou radostí – a teď měl i jinou radost a chtěl se s ní o ni podělit.
Všichni ti staří bohové smrti a jejich přisluhovači – Jama, Anúbis, Mors, Thanatos, Cháron, Mahakala, Azrael, Emma-O, Ahkoh, Balor, Erebos a Nys – desítky bohů, bohů zrozených z energie největšího strachu lidí, strachu ze smrti. Všichni přicházeli, aby povstali jako vládci temnoty a mrtvých, jako Luminatus.
To odpoledne, kdy se síly světla chystaly k souboji se silami temnot o vládu nad světem, zažila paní Lingová při pohledu do prázdných očních důlků veverčích lidí prozření – a od té doby už nikdy v životě nepozřela jakékoliv maso. A jejím prvním činem pokání byla obětina těm, jimž, jak hluboko uvnitř cítila, ublížila. „Chcete něco k zakousnutí?“ navrhla.
„...strašidelně… Díky tobě jsem ale všechno pochopil.“ „To jsem ráda,“ opáčila Audrey. „Což mě přivádí k myšlence, že jsem se měl vyspat s básnířkou, abych se naučil, jak je možné svět vyjádřit slovy.“ „Ano. Myslím, že máš duši básníka, Charlie.“ „A měl jsem se pomilovat taky s malířkou, abych poznal kouzlo tahu štětcem a dokázal vstřebávat barvy a povrchy věcí a doopravdy je vidět.“ „Ano,“ souhlasila Audrey a hladila ho prsty po vlasech. „Máš úžasnou představivost.“ „Myslím,“ pravil Charlie přiškrceným hlasem, protože se mu dýchalo čím dál hůř, „že jsem měl strávit noc s vědkyní, abych pochopil mechaniku světa a vnímal ji každým svým nervovým zakončením.“ „Ano, abys mohl vnímat svět,“ přikývla Audrey. „S vědkyní s velkýma kozama,“ dodal Charlie a prohnul se bolestí do oblouku. „Samozřejmě, můj milý,“ přitakala Audrey. „Miluju tě, Audrey.“ „Já vím, Charlie. Já tě také miluji.“
Kdysi se mu podařilo na kratičkou dobu nechat práce u policie a otevřít si krámek se vzácnými tisky, a zpětně měl pocit, že to možná byla jediná doba, kdy byl opravdu šťastný. Teď, v devětačtyřiceti letech, to byl připraven zkusit znovu. Odejít do předčasného důchodu a jenom číst a žít klidný, nudný život mezi knihami.
Žádné komentáře:
Okomentovat