Jsem mistrovské dílo. Při tetování nikdy nešlo o krásu. Šlo o proměnu. Od zjizvených núbijských kněží z druhého tisíciletí před naším letopočtem přes tetované přívržence starořímského kultu bohyně Kybelé až po jizvy moko, kterými se pyšní dnešní Maoři, se lidé tetovali, aby tím svá těla částečně obětovali, přetrpěli bolest zkrášlování a vyšli z něj jako jiné bytosti. Akt tetování je zástupným prohlášením o svrchovanosti, světu se jím dává najevo: jsem pánem svého těla. Omamný pocit moci, pramenící z fyzické proměny, způsobil u milionů lidí závislost na technikách měnících tělo – na plastických operacích, na piercingu, kulturistice a steroidech; dokonce i na bulimii a změnách pohlaví. Lidský duch prahne po ovládnutí vlastní tělesné schránky.
Ten člověk vykřikl hrůzou: „Bože můj, ty jsi démon!“ „Když to chceš vidět takhle…“ odpověděl mu Malach, který stejně jako předkové věděl, že andělé a démoni jedno jsou, že to jsou zaměnitelné archetypy, ţe je to jen otázka úhlu pohledu: strážný anděl, který v bitvě přemůže vašeho nepřítele, je tímto nepřítelem považován za démona ničitele.
„Takže vy tvrdíte, že svobodné zednářství je něco jako velká firma?“ „Jen do té míry, že má přesnou hierarchii a že tajemství bere velice vážně.“
„Prima. Tak mi řekněte, jaké tři předpoklady musí ideologie splňovat, aby se dala považovat za náboženství?“ „Musí slibovat, věřit a obracet na víru,“ vzpomněla si jedna studentka. „Správně,“ přikývl Langdon. „Náboženství slibuje spásu, věří v konkrétní teologii a obrací nevěřící.“
„V naší době, kdy se kultury navzájem vyvražďují, aby dokázaly, čí definice Boha je lepší, se zednářská tradice tolerance a otevřenosti dá považovat za chvályhodnou.“ Langdon přešel po stupínku. „A navíc je zednářství otevřené lidem všech ras, barev a vyznání a obnáší duchovní bratrství, které nikoho žádným způsobem nediskriminuje.
Ticho trvalo. Langdon na studenty mrkl. „Přemýšlejte, moji milí. Bojíme se toho, čemu nerozumíme.“
Přelomové objevy jedné generace vyvrátí hned ta následující díky novým technologiím. A tak to šlo celé věky. Čím víc se člověk učil, tím víc si uvědomoval, kolik toho neví. Tisíce let bloudili lidé v tmách…
Základní teze byla prostá: pokud jde o naše duševní a duchovní možnosti, zatím sotva tápeme po povrchu.
Experimenty na pracovištích, jako je kalifornský Institut noetických věd (IONS) a Princetonská laboratoř pro výzkum technických anomálii (PEAR), s určitostí prokázaly, ţe je-li lidská myšlenka správně zacílena, dokáže ovlivnit a měnit hmotu.
Jsme pány vlastního vesmíru.
„Klíč k budoucnosti vědy,“ říkával často její bratr, „se skrývá v naší minulosti.“
„Ty mi chceš namluvit, že naši předkové po večerech klábosili o kvantové provázanosti?“ „No samozřejmě!“ prohlásil Peter a odhrnul si z očí dlouhou tmavou ofinu. „Provázanost byla středobodem prastarých věrouk. Jména, kterými byla nazývána, jsou stará jako dějiny samy… dharmakája, tao, brahman. Nejstarší duchovní hledání lidstva se vlastně týkalo jeho vlastní provázanosti na osobní úrovni, člověk se snažil.
vystihnout své propojení s veškerenstvem. Vždycky usiloval o dosažení jednoty s vesmírem.“ Její bratr zvedl obočí. „Vřdyť co jiného je ono vykoupení, ke kterému dodnes směřují křesťané a Židé? I když většině z nás už se podstata toho, co hledáme, vykouřila z hlavy.
„Dobře, ale když budeme mluvit o moderních objevech na subatomární úrovni – třeba takový Heisenbergův princip neurčitosti…“ „Tak to se musíme podívat sem,“ prohlásil Peter, přešel podél dlouhé police a vytáhl jinou knihu. „Posvátné védské spisy známé jako Upanišady.“ Svazek ztěžka dopadl na ten první. „Heisenberg a Schrödinger tenhle text podrobně studovali a podle vlastních slov mu vděčili za to, že jím pomohl formulovat některé z jejich teorií.“
...bych se chtěla zabývat nejnovější teoretickou fyzikou. Budoucností vědy! Silně pochybuju, že by nám Krišna nebo Vjása měli co říct o teorii superstrun a modelech mnohorozměrného vesmíru.“ „Máš pravdu, to neříkají.“ Její bratr se odmlčel a na rtech mu zahrál úsměv. „Když už se zmiňuješ o teorii superstrun…“ – opět přistoupil ke knihovně – „…tak zřejmě mluvíš o téhle knížce.“
Nadejde den, kdy se moderní věda doopravdy začne zabývat moudrostí dávných věků – a v ten den začne lidstvo nacházet odpovědi na velké otázky, které mu dosud unikaly.“
Nazítří zastavilo před Trishiným domem bílé volvo a z něj vystoupila pohledná, útlá žena v džínách. Trish si v tu ránu připadala úplně maličká. Bezva, úpěla v duchu. Takže ona je chytrá, bohatá a ještě hubená. A to mám věřit, že Bůh je spravedlivý?
Trish se dala do vysvětlování, jak se dá s využitím datového pole komunikace celé populace odhadnout naladění národa na základě hustoty výskytu určitých klíčových slov a emočních ukazatelů. Ve veselejších časech se mluví veselejším jazykem, v náročných dobách právě naopak. Tak například v případě teroristického útoku by vláda mohla s pomocí datových polí odhadnout posun v celoamerické psychice a lépe radit prezidentovi, co se týče emocionálního dosahu událostí. „To je fantastické,“ řekla Katherine a podepřela si bradu dlaní. „Takže vy v zásadě zkoumáte celou populaci jedinců, jako by to byl jediný velký organismus.“ „Přesně tak. Metasystém. Jediná entita, definovaná souhrnem svých částí. Tak například lidské tělo se skládá z milionů individuálních buněk, které se liší vlastnostmi i účelem, ale dohromady fungují jako jedna entita.
Vědění je nástroj, a co s jeho pomocí vznikne, to záleží jako u každého nástroje na tom, kdo ho vezme do ruky.“
V mém oboru se naučíte, ţe mezi šílenstvím a genialitou vede jen tenká hranice.
Podobně se staří alchymisté marně pachtili s proměnou olova ve zlato, protože si neuvědomovali, že proměna olova v zlato není ničím jiným než alegorickým znázorněním využití skutečných lidských možností – přeměny zabedněné, nevědomé mysli v mysl bystrou a osvícenou.
„Vestin římský chrám,“ pokračoval Langdon, „měl kruhový půdorys a v podlaze otvor, kterým mohly panenské kněžky udržovat posvátný oheň osvícení. Tyhle kněžky měly za úkol dbát na to, aby plamen nikdy nevyhasl."
„Řečeno s futurologem Arthurem C. Clarkem – každá dostatečně pokročilá technologie je k nerozeznání od magie.“
„Google“ není synonymum pro výzkum. V dnešní době, kdy je svět posedlý vyhledáváním klíčových slov, se leckomu může zdát, že všechno je navzájem propojené. Svět se mění ve velikou, propletenou informační síť, která s každým dnem houstne.
Katherine s očima fascinovaně upřenýma na plazmovou stěnu přešla místností. „On je ten dokument… cenzurovaný?“ Trish kývla. „Redigovaný, říkáme my. Vítej ve světě digitalizace textů.“ Automatické krácení textu je při zobrazování digitalizovaných písemností běžnou praxí. Server sice umožní uživateli prohledat celý text, ale následně ukáže jen jeho malou část – něco jako upoutávku, pouze bezprostřední okolí daných klíčových slov. Vynecháním většiny textu server jednak neporušuje autorská práva, jednak dává uživateli na srozuměnou: Mám informace, které hledáš, ale jestli chceš i zbytek, budeš si je ode mě muset koupit.
Když Langdon svým studentům vykládal o archetypálních hybridech, používal jako příklad pohádky, které se tradovaly z generace na generaci, časem bobtnaly a navzájem si ze sebe vypůjčovaly tolik prvků, že se proměnily v homogenizované naučné příběhy, obsahující stále tytéž symbolické prvky – ctnostné panny, krásné prince, nepřístupné hrady a mocné čaroděje. Ve formě pohádek je nám tahle odvěká bitva dobra a zla vštěpována už od dětství: Merlin versus Morgana la Fay, svatý Jiří versus drak, David versus Goliáš, Sněhurka versus zlá královna, a dokonce Luke Skywalker versus Darth Vader.
„Lidské tělo je úžasná věc,“ slyšela Trish. „Když ho zbavíš jednoho smyslového vstupu, téměř okamžitě na jeho místo nastoupí ostatní smysly.“
Chybný výklad kulturních symbolů je běžným zdrojem předsudků.
To je ovšem chyba, pomyslel si Langdon a napadlo ho, jak jiný by mohl být svět, kdyby si víc jeho vůdců udělalo čas a před rozpoutáním války zauvažovalo nad nevyhnutelností smrti.
Takzvaná „nedokončená pyramida“ byla symbolickou připomínkou toho, že stoupající úsilí člověka o naplnění veškerých jeho možností je nikdy nekončící práce.
Výraz talisman pocházející z řeckého telesma, "naplněný", dříve označoval jakýkoli předmět či myšlenku, které doplňovaly něco jiného a tvořily s tím celek. Finální prvek. Špička pyramidy byla, obrazně řečeno, vrcholný talisman, přetvářející nedokončenou pyramidu v symbol naplněné dokonalosti.
„Jazyk umí velmi dovedně maskovat pravdu.“
Jen těžko si dokázal představit, že obsah těchto dvou malých krabiček by mohl změnit směr lidského vývoje – ovšem pravda byla vždy tím nejsilnějším katalyzátorem..
Bohatství může mít každý, ale moudrost ne.“
„Měj prosím na paměti, že bohatství bez moudrosti často vede do záhuby.“
Zlato odolává entropickým zákonům rozpadu; to je jeden z důvodů, proč mu naši předkové přikládali kouzelné vlastnosti.
Katherine si matně vybavovala, jak jí bratr vysvětloval, že ta okřídlená postava symbolizuje „lidského génia“ – velkého myslitele s bradou v dlani a ztrápeným výrazem, protože stále není schopen dosáhnout osvícení. Génius je obklopen všemi symboly lidského intelektu – předměty, které odkazují na matematiku, filozofii, přírodní vědy, geometrii, ba dokonce i na tesařství –, a přesto nedokáže vystoupat na žebřík skutečného osvícení. I lidský génius má potíže porozumět Dávným mystériím. „Ze symbolického pohledu,“ poznamenal Langdon, „jde o znázornění neúspěšné snahy lidstva dosáhnout božské moci prostřednictvím lidského intelektu. Z pohledu alchymie se jedná o naši neschopnost proměnit olovo ve zlato.“
Moderní člověk však magické čtverce vyhostil do oblasti „rekreační matematiky“ a leckdo dosud nachází potěšení v objevování nových „magických“ konfigurací. Sudoku pro génie.
Všechny prastaré texty hovořily o dobru a zlu a o lidské potřebě si mezi nimi vybrat. Já si vybral už dávno, věděl Andros, a přece necítil sebemenší lítost. Co je zlo, když ne zákon přírody? Po světle následuje tma. Po řádu následuje chaos. Nevyhnutelná entropie...
Všechno se časem rozpadá. I dokonale uspořádaný krystal se nakonec promění v náhodně rozptýlené částice prachu. Jsou ti, kteří tvoří… a ti, kteří ničí...
Langdon musel dát děkanovi za pravdu. Slavný hermetický aforismus – Nevíte, že sami jste bohy? – byl jedním z pilířů Dávných mystérií. Jako nahoře, tak i dole… Člověk stvořený k obrazu božímu… Apoteóza. Toto neodbytné poselství o božské podstatě člověka – o jeho skrytém potenciálu – se objevovalo znovu a znovu v prastarých textech všech možných tradic a náboženství. Dokonce i Bible svatá volá v šestém verši osmdesátého druhého žalmu: Jste bohové!
Skutečně existují věci nám nepřístupné. Za taji přírody přetrvává cosi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství. „Kdo to řekl?“ zeptal se Langdon. „Gándhí?“ „Ne,“ opravila ho Katherine. „Albert Einstein.
Jestli jsem se od Petera něco naučila, pak to, že věda a mystika jsou velice úzce propojené, odlišují se v podstatě jen přístupem. Mají stejné cíle, ale odlišné metody.
„Uvědomuju si,“ pokračovala Katherine, „ţe moderní medicína se léčitelům a šamanům vysmívá, ale viděla jsem to na vlastní oči. Moje CCD fotoaparáty zřetelně zachytily, jak ten muž konečky prstů předává obrovské množství energie a doslova mění buněčnou stavbu pacienta. Jestli tohle není božská moc, pak už asi nic.“ Děkan Galloway pochopitelně věděl, že pro důkazy, které by potvrdily tuhle smělou myšlenku, představu o skrytém lidském potenciálu, není třeba chodit do laboratoře. I tady v katedrále se pořádaly léčitelské seance modlení za nemocné, které opakovaně přinášely vpravdě zázračné výsledky, lékařsky zdokumentované proměny v těle pacientů. Otázkou tedy není, jestli Bůh obdařil člověka zázračnými silami, ale spíš jak tyto síly osvobodit.
Paradoxně mu ta temná pustina, v niž se jeho svět proměnil, řadu věcí osvětlila. Vidím teď jasněji než kdy dřív.
Největší tma bývá před úsvitem.
To tajemství skrývá v sobě každý z nás. Tak znělo poselství všech velkých mystických učitelů. Království Boží je mezi vámi, řekl Ježíš Kristus. Poznej sám sebe, řekl Pythagoras. Nevíte, že sami jste bohy, řekl Hermes Trismegistos. A seznam pokračoval dál a dál… Všechna mystická učení minulosti se snažila sdělit tuto jedinou myšlenku. To tajemství skrývá v sobě každý z nás. Přesto lidstvo dál pátralo po tváři Boha na nebesích.
Zakrátko přestane existovat… všechno, čím je… čím byl… nebo čím mohl být… končí. Až mu odumře mozek, všechny vzpomínky v jeho šedé hmotě i všechny vědomosti, které za život nasbíral, se prostě vypaří v přívalu chemických reakcí. V té chvíli skutečně pochopil svou bezvýznamnost v rámci vesmíru...
Její bratr se zmínil o První knize Mojžíšově a jejím popisu duše jako nešama – jakési spirituální „inteligence“, která je nezávislá na tělu. Katherine napadlo, že slovo „inteligence“ naznačuje přítomnost myšlenek, a protože podle noetiky mají myšlenky hmotnost, vyplývalo z toho, že by hmotnost měla mít i lidská duše. Dokážu zvážit lidskou duši? Nesmyslná představa. Bylo bláhové o tom už jen uvažovat...
Ještě dnes děti volají ‚abrakadabra’ a doufají, že stvoří něco z ničeho. Pochopitelně už jsme všichni zapomněli, že tohle slovo není jen hračka; má kořeny v prastarém aramejském mysticismu – Avrah KaDabra původně znamená: ‚Mluvím, a tím tvořím.’“
V každé kultuře, v každé éře, v každém koutě světa se lidské sny soustředí na jednu a tu samou vizi – na nadcházející apoteózu člověka, na blížící se proměnu našich lidských myslí, které konečně začnou využívat celý svůj potenciál.“
„Možná existuje nějaká univerzální pravda zapsaná do duše každého člověka. Možná se v nás ve všech skrývá tentýž příběh, jako nějaká konstanta v naší DNA. A možná právě tato sdílená pravda může za to, že jsou si všechny naše příběhy podobné.“
„Pravda má moc. A jestliže všichni tíhneme k podobným představám, třeba je to proto, že ty představy jsou pravdivé, máme je vepsané hluboko v sobě. A když slyšíme pravdu, přestože jí často ani nerozumíme, cítíme, jak v nás rezonuje, jak souzní s naší podvědomou moudrostí. Možná tuto pravdu ve skutečnosti ani tak nepoznáváme, jako si ji spíš připomínáme… vybavujeme… upamatováváme se na ni… protože jsme ji už předtím měli v sobě.
„Na závěr bych vás chtěl varovat, že odkrývání pravdy nebývá snadné. V průběhu celých lidských dějin provázelo každý věk osvícení temno, které tlačilo opačným směrem. Takové jsou zákony přírody a rovnováhy. A když se podíváme na temno, které narůstá v současném světě, musíme si uvědomit, že zároveň s ním narůstá i odpovídající světlo. Stojíme na pokraji skutečně velké éry osvícení a všichni – zejména vy mladí – máme obrovské štěstí, že tento klíčový okamžik dějin prožijeme. Ze všech lidí, kteří kdy žili, ve všech historických érách, jsme to právě my v tomto relativně krátkém časovém období, kdo bude svědkem vrcholné renesance člověka. Po tisíciletích temna naše věda, naše mysl, ba i naše náboženství odhalí pravdu a my budeme u toho.
Obrátil se ke svárlivé blondýnce s mobilem v jedné ze zadních řad. „Vím, že jsme se na mnoha věcech neshodli, ale rád bych vám poděkoval. Vaše zanícení je pro nadcházející změny důležitý katalyzátor. Temno se přiživuje na apatii a osobní přesvědčení je náš nejúčinnější protilék. Studujte dál svou víru. Studujte Bibli.“ Usmál se.
Apokalypsa není konec světa jako takového, jen konec světa v té podobě, v jaké ho známe. Proroctví Apokalypsy je jedním z mnoha krásných, leč překroucených poselství Bible.“ Solomon přistoupil až na kraj pódia. „Věřte mi, Apokalypsa se skutečně blíží… a bude úplně jiná, než se říká...
Úplnou kapalinovou ventilaci přivedla na svět moderní medicína, která se snažila napomoci předčasně narozeným dětem v dýchání tím, že by je navrátila do tekutého prostředí podobného tomu v děloze. Lidské plíce, které v děloze stráví devět měsíců, jsou na tekuté prostředí dostatečně zvyklé. Elitní hlubokooceánské potápěčské týmy námořnictva zjistily, že když dýchají okysličenou kapalinu namísto běžně používaného helioxu či trimixu, mohou se potápět do mnohem větších hloubek bez rizika kesonové nemoci. Obdobně NASA a letectvo přišly na to, že piloti vybavení aparátem pro dýchání tekutin namísto tradiční kyslíkové bomby vydrží mnohem vyšší přetížení, než je běžné, protože tekutina rozprostírá přetížení mezi vnitřní orgány rovnoměrněji než vzduch.
Neblaze proslulé mučení vodou zvané „waterboarding“ je vysoce účinné především proto, že oběť skutečně věří, že se topí. Sató věděla o několika přísně tajných operacích, při nichž byly využity floatační tanky podobné tomuto k umocnění iluze tonutí do dosud nepoznaných děsivých rozměrů. Oběti ponořené do dýchatelné kapaliny bylo možné doslova „utopit“. Panika spojená s prožitkem tonutí obyčejně oběti zabrání v tom, aby si uvědomila, že kapalina, kterou vdechuje, je o trochu viskóznější než voda. Jakmile kapalina pronikne do plic, oběť obvykle omdlí strachy a pak se probere „na samotce“ smyslové deprivace. Do teplé okysličené tekutiny se přidávají prostředky k lokálnímu umrtvení, ochromující narkotika a halucinogeny, takže mysl uvězněného zůstane dokonale oddělená od těla. Když mozek vysílá příkazy končetinám, nic se neděje. Už tento stav „smrti“ je sám o sobě dost děsivý, skutečnou dezorientaci ovšem přináší až proces „znovuzrození“...
Já chci zpátky. Připadal si jako děcko právě vyvržené z dělohy. Křečovitě se zmítal a kašlal tekutinu. Cítil bolest na prsou a v krku. Mučivou bolest. Hrdlo měl v jednom plameni. Kolem mluvili lidé, snažili se šeptat, ale stejně ho ohlušovali. Viděl rozostřeně a jen matné obrysy. Kůži měl jako mrtvou, bez citu. Hrudník mu postupně ztěžkl. Ten hrozný tlak. Nemůžu dýchat! Dál kašlal tekutinu. Zachvátil ho nepřekonatelný dávivý reflex a pak zalapal po dechu. Plíce se mu zaplnily studeným vzduchem a on si připadal jako novorozeně, které se poprvé v životě nadechlo. Tenhle svět byl krutý...
Mýtus o schodišti je čistě symbolický. Jen jedna z mnoha zednářských alegorií. Točité schodiště, jak známo, se objevuje na lóžovém obrazci druhého stupně. Má znázorňovat stoupání lidského intelektu k božské pravdě. Stejně jako Jákobův žebřík je i točité schodiště symbolem cesty do nebes, cesty člověka k Bohu, pojítka mezi světskou a duchovní říší. Jednotlivé schody představují mnohé ctnosti lidské mysli.
Dávná mystéria ctí nevyužitý potenciál lidské mysli a mnohé zednářské symboly se vztahují k fyziologii člověka. Mysl sedí na vrcholku hmotného těla jako zlatá špička pyramidy. Kámen mudrců. Schodištěm páteře proudí energie nahoru a dolů, cirkuluje, spojuje nebeskou mysl s hmotným tělem. Peter věděl, že ne náhodou tvoří páteř přesně třiatřicet obratlů. Třiatřicet je stupňů zednářství. Základna páteře, křížová kost, se latinsky nazývá os sacrum, tedy doslova „posvátná kost“. Tělo je skutečně chrám. Lidská věda, kterou zednáři ctí, vychází z pradávného učení, jak tento chrám využívat co neúčinněji a nejušlechtileji.
Jedině skrze smrt může člověk plně porozumět životu. Jedině skrze vědomí, že jeho dny na tomto světě jsou omezené, může pochopit, jak je důležité prožít tyto dny ve cti, bezúhonnosti a ve službě bližnímu svému.
Zednářské přísahy jsou nemilosrdné, protože mají připomínat, že čest a „slovo“ člověka jsou to jediné, co si z tohoto světa může odnést. Zednářská učení působí tajemně, protože mají být univerzální, mají učit prostým jazykem symbolů a metafor, který přesahuje všechna náboženství, kultury a rasy, mají vytvářet společné „celosvětové povědomí“ o bratrské lásce...
Skutečnost, že se i z nevinného dítěte v milující rodině může zrodit zlo, zůstává jedním z nevysvětlených paradoxů lidské duše. Peter byl nucen se poměrně brzy smířit s tím, že ačkoli Zachovi proudí v žilách stejná krev, srdce, které tu krev pohání, je jen jeho vlastní. Jedinečné a osobité, jakoby náhodně vybrané odkudsi z vesmíru.
CO JSME UDĚLALI JEN PRO SEBE, ZEMŘE S NÁMI; CO JSME UDĚLALI PRO OSTATNÍ A PRO SVĚT, ZŮSTANE NESMRTELNÉ.
Přitiskla ho k sobě a pohladila ho po zátylku. „Petře, ty jsi byl vždycky ten silný. Vždycky jsem věděla, že když bude zle, mám tady tebe. Teď tu máš ty mě. To je v pořádku, jsem tady s tebou.“
Za světem, který vidíme kolem sebe, existuje ještě svět skrytý. Pro každého z nás...
Historie obšťastnila lidstvo těmi nejmoudřejšími učiteli, skutečně osvícenými mysliteli, jejichž porozumění spirituálním a duševním mystériím přesahuje naše chápání. Drahocenná slova těchto zasvěcenců – Buddhy, Ježíše, Mohameda, Zarathustry a bezpočtu dalších – překonávala věky v těch nejstarších a nejvzácnějších nádobách. V knihách. Každá kultura na světě má svou posvátnou knihu – své vlastní Slovo –, každé je jiné, a přece jsou všechna stejná. Pro křesťany je tímto Slovem Bible, pro muslimy je jím Korán, pro židy Tóra, pro hinduisty jsou to Védy a tak dále a tak dále.
Slovo ukáže cestu. Pro zednářské zakladatele Ameriky byla tím Slovem Bible. A přesto jen nemnoho lidí v dějinách pochopilo její skutečné poselství. Když dnes v noci klečel Galloway sám v ohromné katedrále, položil ruce na Slovo – na ohmataný výtisk své zednářské Bible. Tato milovaná kniha, stejně jako všechny zednářské Bible, obsahovala Starý zákon, Nový zákon a pokladnici zednářských filozofických spisů.
OBA ČTEM BIBLI VELMI ČILE, VŠAK TY ČTEŠ ČERNÉ, KDE JÁ BÍLÉ.
Ztratili jsme Slovo, a přece máme jeho skutečný význam na dosah, přímo před očima. Existuje ve všech textech, které odolaly času, od Bible přes Bhagavadgítu až po Korán a další. Na oltářích svobodného zednářství se uctívají všechny tyto texty, protože zednáři chápou, co zbytek světa zjevně zapomněl, totiž že každý z těchto textů, po svém, tiše šeptá totéž poselství.“ Z Peterova hlasu zaznívalo dojetí. „‚Nevíte, že sami jste bohy?’“ Langdona zarazilo, jak se toto slavné dávné rčení v průběhu dnešní noci vynořuje znovu a znovu. Zamýšlel se nad ním při rozhovoru s Gallowayem a také v Kapitolu, když se snažil podat výklad o Apoteóze Washingtonově. Peter ztlumil hlas až k šepotu. „Buddha řekl: ‚Ty sám jsi Bůh.’ Ježíš učil, že ‚království Boží je mezi vámi’, a dokonce nám sliboval: ‚Skutky, které já činím, i vy budete činit… a ještě větší.’ Dokonce i první vzdoropapež – Hyppolit Římský – citoval totéž poselství, s nímž jako první přišel agnostický učitel Monoimus: ‚Upusťte od hledání Boha… začněte raději hledat sami v sobě.’“ Langdon si připomněl Dům Chrámu, kde křeslo dveřníka lóže nese na opěradle trojslovné poučení: POZNEJ SÁM SEBE. „Jeden moudrý muž mi jednou řekl,“ pokračoval Peter tichým hlasem, „že jediný rozdíl mezi námi a Bohem je ten, že my jsme na své božství zapomněli.“
„Dnes vím, že skutečným posláním zednářské pyramidy není odhalovat odpovědi, ale spíš probouzet touhu po nich.“
„Tvůj bratr mi dnes v noci řekl spoustu věcí, které si pořád nemůžu srovnat v hlavě.“ „Mám hádat?“ nadhodila Katherine. „Dávná mystéria, věda a Písmo svaté?“
Dnes tato vznášející se ikona – otec vlasti stoupající do nebes – tiše visí nad hlavami zákonodárců, politických vůdců a prezidentů. Neohrožená připomínka minulosti, mapa budoucnosti, příslib časů, kdy člověk dosáhne duchovní dospělosti.
Noetika možná působí nově, ale ve skutečnosti je to nejstarší věda na zemi – studium lidských myšlenek.“ Obrátila se k němu, oči naplněné úžasem. „A zjišťujeme, že naši dávní předkové vlastně rozuměli myšlenkám do větší hloubky než my dnes.“ „To máš pravdu,“ přisvědčil Langdon. „Lidská mysl byla tehdy jediná technologie, kterou měli k dispozici. Raní filozofové ji studovali skutečně houževnatě.“ lidská „Ano! Prastaré texty jsou přímo posedlé tím, co mysl umí. Védy popisují tok myšlenkové energie. V Pistis sophii se píše o univerzálním vědomí. Zohar zkoumá povahu duše jako mysli. Samanské texty předpovídají Einsteinovo ‚působení na dálku’ ve smyslu léčení na dálku. Všechno to tam už je! A radši nechtěj, abych se pouštěla do Bible.
„Na něco se tě zeptám,“ nehodlala Katherine zjevně přijmout jeho skepsi. „Když se v Bibli říká ‚běžte postavit vlastní chrám’… chrám, který máme ‚postavit bez nástrojů a bez hluku’, jaký chrám se tím podle tebe myslí?“ „Inu, v textu se píše, že chrám je tvoje tělo.“ „Jasně, první Korintským 3,16. Vy jste Boží chrám.“ Usmála se na něj. „A v Janově evangeliu stojí přesně totéž. Roberte, Písmo moc dobře ví, že v nás dříme nevyužitá síla, a vybízí nás k tomu, abychom ji ovládli, vybízí nás, abychom vystavěli chrám své mysli.“ „Bohužel se zdá, že většina náboženského světa čeká na opětovné vystavění skutečného chrámu. Je to součást mesiášských proroctví.“ „Ano, jenže jim uniká jedna podstatná věc. Druhý příchod je příchod člověka – okamžik, kdy lidstvo konečně vystaví chrám své mysli.“
„Nejsem žádný znalec Bible, ale jsem si poměrně jistý, že Písmo podrobně popisuje docela reálný chrám, který je třeba postavit. Podle popisu má budova mít dvě části – vnější chrám nazvaný Svatyně a vnitřní chrám zvaný Velesvatyně. Tyhle dvě části jsou jedna od druhé oddělené tenkou oponou.“ Katherine se usmála. „Na neznalce Bible máš docela dobrou paměť. Mimochodem, viděl jsi někdy, jak vypadá lidský mozek? Je rozdělený na dvě části – té vnější se říká dura mater a té vnitřní pia mater. Tyto dvě části od sebe odděluje pavučnice – tenká mozková plena.“ Langdon překvapeně naklonil hlavu ke straně, a zatímco se snažil přebrat si, co mu Katherine právě řekla, nečekaně se mu vybavilo gnostické evangelium Marie Magdaleny: Tam, kde je mysl, tam je poklad. „Možná jsi slyšel,“ pokračovala o něco tišším hlasem Katherine, „o snímcích mozku jogínů během meditace?
„Výborně. Takže když jsme u toho, jistě víš, že se v Bibli mluví o ‚nebeské maně’?“ Langdon neviděl žádnou souvislost. „Máš na mysli tu kouzelnou hmotu, která padala z nebes, aby nakrmila hladovějící?“ „Přesně tu. Tahle hmota měla údajně léčit nemocné, zajišťovat věčný život a kupodivu ti, kteří ji jedli, nic nevylučovali.“ Katherine se odmlčela, jako by čekala, až porozumí. „No tak, Roberte?“ pobídla ho. „Výživa, která padá z nebe?“ Poklepala si na spánek. „Magicky uzdravuje tělo? Nic se po ní nevylučuje? Copak to nechápeš? To jsou přece kódová slova, Roberte! Chrám znamená ‚tělo’. Nebe znamená ,mysl‘. Jákobův žebřík je naše páteř. A mana je tenhle vzácný mozkový výměšek. Jakmile na tahle slova v Písmu narazíš, dávej dobrý pozor. Často naznačují, že se pod povrchem skrývá mnohem hlubší význam.“ Katherine teď spustila jako kulomet a začala vysvětlovat, že se tato magická substance objevuje v Dávných mystériích úplně všude: nektar bohů, elixír života, fontána mládí, kámen mudrců, ambrózie, rosa, ojas, sóma. Pak se pustila do popisu mozkové epifýzy coby vševidoucího Božího oka. „Podle Matouše 6,22,“ vykládala vzrušeně, „‚je-li tedy tvé oko jednoduché, celé tvé tělo bude mít světlo.’ Totéž taky znázorňuje adžna čakra a tečka na čele hinduistů, která –“ Vtom se zarazila a zatvářila se rozpačitě. „Promiň. Jsem hrozně užvaněná. Ale není to fantastické? Kolik let jsem v pradávných textech četla tvrzení o úžasných duševních schopnostech člověka a teď nám moderní věda ukazuje, že jde o reálné fyzické procesy. Náš mozek, je-li používán správně, dokáže povolat síly, které jsou doslova nadlidské. Bible, stejně jako řada dalších starověkých textů, je vlastně detailní pojednání o nejsložitějším zařízení, jaké kdy existovalo – o lidské mysli!“ Povzdechla si. „Vypadá to, že věda zatím neodhalila ani zlomek jejího skutečného potenciálu...
Částice reagují na naše myšlenky, což znamená, že naše myšlenky mají moc měnit svět.
My jsme stvořitelé, a přece naivně hrajeme roli ‚stvořených‘. Vidíme sami sebe jako bezmocné ovce, se kterými postrkuje Bůh, jenž nás stvořil. Poklekáme jako vyděšené děti, škemráme o pomoc, o odpuštění, o štěstí. Až si ale uvědomíme, že jsme skutečně stvořeni k obrazu Stvořitele, začneme chápat, že tím pádem i my sami musíme být Stvořitelé. Až tohle pochopíme, otevřou se dveře veškerému nevyužitému lidskému potenciálu.“ Langdon si vybavil úryvek z díla filozofa Manlyho P. Halla, který mu utkvěl v paměti: Kdyby si nekonečný Bůh nepřál, aby byl člověk moudrý, byl by ho neobdařil schopností uvažovat. Langdon znovu vzhlédl k obrazu Apoteózy Washingtonovy – symbolického vzestupu člověka k božství. Stvořený se stává Stvořitelem.
„Nejúžasnější na tom je,“ navázala Katherine, „že jakmile my lidé začneme využívat svou skutečnou moc, získáme ohromnou vládu nad naším světem. Budeme schopní realitu utvářet, namísto toho, abychom na ni jen reagovali.“
Jestliže myšlenky můžou ovlivňovat svět, musíme si dávat velký pozor na to, jak myslíme. I destruktivní myšlenky mají vliv a všichni víme, že je mnohem snazší ničit než tvořit.
Langdon si připomněl všechna ta tradiční naučení o tom, že dávná moudra je třeba chránit před těmi, kdo jich nejsou hodni, a dělit se o ně jen s osvícenými.
„Určitě je to podnětný pohled na svět, Katherine, ale já tomu prostě nejsem schopný uvěřit. Jak víš, s vírou jsem měl vždycky potíže.“ „Tak o tom neuvažuj jako o víře. Ber to prostě jako změnu perspektivy, smiř se s tím, že svět není přesně takový, jak si ho představuješ...
Lidská malost se posmívá tomu, čemu nerozumí. Jsou ti, kteří tvoří… a ti, kteří boří. A tak je to odjakživa.
Nakonec ovšem myslitelé najdou lidi, kteří jim uvěří, a jakmile počet takových lidí přesáhne kritickou hranici, je svět najednou kulatý nebo se geocentrická soustava promění v heliocentrickou. Změní se vnímání, a rázem je tu nová realita.
„Ty mě neposloucháš,“ obvinila ho. „Ale poslouchám. Jen jsem si najednou bůhvíproč vzpomněl, jak jsem pozdě v noci jezdíval na kánoi doprostřed jezera, a tam jsem ležel pod hvězdami a přemýšlel přesně o takových věcech.“ Chápavě přikývla. „Myslím, že takovou vzpomínku by našel asi každý. Když si člověk lehne na záda a zahledí se na nebe, jako by mu to otevíralo oči.“
Představa ‚univerzálního vědomí’ už nepatří do éterické říše hnutí New Age. Je to prokázaná vědecká realita, a pokud se ji naučíme využívat, můžeme změnit svět. To je zásadní objev noetiky. Ba co víc, děje se to v dnešní době. Cítíš to všude kolem sebe. Technologie nás spojují způsoby, jaké si dřív nikdo nedokázal představit: Twitter, Google, Wikipedie a další – to všechno dohromady vytváří síť navzájem propojených myslí.
Ve tmě své vlastní mysli začal uvažovat o „univerzálním vědomí“, o Platónových spisech o „světové mysli“ a „Bohu, který shromažďuje své ovečky“, o Jungovu „kolektivním nevědomí“. Byla to představa stejně prostá, jako šokující. Boha lze nalézt ve spojení Mnoha spíše než v Jednom.
Langdonovy myšlenky už se sbíhaly dohromady – sny, vzpomínky, naděje, obavy, odhalení, všechno to vířilo nad ním pod kupolí Rotundy. Když začal znovu zavírat oči, zjistil, že před sebou má tři latinská slova namalovaná v Apoteóze. E PLURIBUS UNUM. Z mnoha jeden, pomyslel si Langdon a usnul.
Jsme stavitelé, pomyslel si. Jsme stvořitelé. Od počátku věků člověk cítil, že je na něm něco jedinečného, že je něco víc. Toužil po schopnostech, kterých se mu nedostávalo. Snil o létání, o léčení a o tom, jak by všemi představitelnými způsoby změnil svět. A přesně to také udělal. Dnes zdobí National Mall pomníky lidským úspěchům. Smithsonova muzea se mohou chlubit našimi vynálezy, naším uměním, naší vědou a idejemi našich velkých myslitelů. Vyprávějí příběh člověka jako stvořitele – od kamenných nástrojů v Muzeu historie původních obyvatel Ameriky až po tryskáče a rakety v Národním muzeu letectví a kosmonautiky. Kdyby nás dnes mohli vidět naši předkové určitě by nás měli za bohy...
A přemýšlel o slovech jednoho velkého proroka, který odvážně prohlásil: Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno; a nic skrytého, co nebude poznáno. Zatímco nad Washingtonem vycházelo slunce, zahleděl se Langdon k nebi, kde pomalu bledly poslední noční hvězdy. Přemýšlel o vědě, o víře, o člověku. Přemýšlel o tom, že všechny kultury, ve všech zemích, ve všech dobách, mají jedno společné. Všichni máme Stvořitele. Máme pro něj různá jména, různé tváře, různé modlitby, ale Bůh je univerzální lidská konstanta. Bůh je symbol, který je společný nám všem, symbol mystérií života, kterým nemůžeme porozumět. Dávní předkové oslavovali Boha coby symbol neomezeného lidského potenciálu, tento prastarý symbol se však časem ztratil. A to až dodnes, pomyslel si.
V tom okamžiku, na střeše Kapitolu, zalit teplem všudypřítomných slunečních paprsků, Robert Langdon náhle ucítil, jak se hluboko v něm zvedá mocná vlna. Byla to emoce, kterou zatím nikdy v životě nevnímal tak silně. Naděje...
Žádné komentáře:
Okomentovat