206 kostí - Kathy Reichs

"Kdo byl Cook?"

Nechápala jsem.

"Okres Cook?"

"Nemám zdání, " odpověděla jsem.

"Jak je to velké?"

"Ten okres?"

"Ne, zadnice mojí tetičky Dory."

"Ty máš tetičku Doru?"

"Tři."

Uložila jsem si tuto nepodstatnou rodinnou informaci do paměti pro další zkoumání.

"Cook je druhý nejlidnatější a devatenáctý největší okres ve Spojených státech." To jsem si někde přečetla.

"Který je největší?"

"Vypadám snad jako enyklopedie?"

"Atlas."

"Některé encyklopedie obsahují údaje ze sčítání lidu," bránila jsem se.

"Moc se omlouvám za to zpoždění. Kvůli tomu ztracenému tělu vypuklo hotové drama."

"Taky nesnáším, když si mrtvola vyrazí na výlet."

S Walczakem jsem se dlouhá léta setkávala na schůzích Americké akademie soudních věd. Minimálně jednou mi věnoval svou laskavou pozornost. Plných pět minut.Proč tak málo? Je mi přes čtyřicet. A přestože má Walczak padesátku už za sebou, dává přednost slečinkým, co sotva vyrostly z první podprsenky. Velké podprsenky.

"Takže," začal Walczak. "Nejspíš si oba říkáte, proč si skon nějaké výstřední dámy s psychickými problém a závislostí na alkoholu vynutil takovou pozornost."

"Každé úmrtí si zasluhuje řádnou pozornost." I mě samotné to znělo hodně pedantsky. Ale myslela jsem to vážně. Sdílím Hortonův světonázor. Člověk je člověk. A nezáleží na tom, jak je výstřední. Anebo starý.

"Edward Allen?"

"Místní zprávy, první stránka."

"Co se stalo?"

"Včera ho našli ve sklepě pod schody." Hlas mi zněl dost pronikavě.

"Podle rodinného lékaře ro byla mrtvice."

"Pitva?"

"Nic se tu nepíše"

"Schechter přece říkal, že Jurmain na tom není zdravotně moc dobře."

"Ten starý krkoun mohl klidně ještě den dva vydržet."

"Jestli ten chlap dělá u nějaké velké právnické firmy, nedostaneme se ani skrz recepci. Tihle lidi jsou jako samurajové střežící krále."

"Šóguna."

"Cože?"

"Střežili šóguna. Ale ty jsi asi měla na mysli vysoce postavené válečníky - hatamoto. Jedině oni totiž mohli fungovat jako šógunova osobní stráž."

"Takže nejsem jediný ztroskotanec, co nemá žádný osobní život."

"Čím bych tě donutil, abys jela se mnou?" Trpělivě.

"Chloroformem."

V osm ráno byla venku sedmašedesáticentimetrová závěj. Šestadvacet palců. Ať už si vezmete kteroukoli stupnii, je to hodně sněhu.

Montreal je šampion ve zvládání sněhovýh bouří, ale tentokrát i on padl na kolena. Mezi výkřiky o novém rekordu ve zprávách hlásili, že jezdí jen pár autobusů a vozů metra. Letiště je zavřené. Bohoslužby zrušené. Obchody, které mívají v neděli běžně otevřeno, dnes nefungují.

Později se ukázalo, že většina obyvatel vstala, podívala se z okna a zalezla zpátky do postele. Bůh nebo šéf to pochopí.

"To jsou ty kosti z Lac Saint - Jean?" Podíval se na ostatky, které jsem měla rozložené před sebnou.

Přisvědčila jsem.

"Vypadají staré."

"To taky jsou."

"Jak staré?"

"Dárky si teď o Vánocích určitě nerozbalili."