Ke
kolektivní výchově mám v rámci našeho kulturního prostředí spíše skeptický postoj. Předně, vzájemné hlídání dětí, které je samozřejmě skvělé,
nepovažuji příliš za výchovu. Tou rozumím především určité vštěpování základních hodnot, sdílení emocí a provázení dítěte životem, kdy mu pomáháš najít správný směr a zároveň za něj musíš dělat i
některá rozhodnutí.
Skutečného "zkolektivnění" děté, kdy by
zmizely primárně pečující osoby, jež za dítě nesou
finální zodpovědnost, bych se v jistém smyslu i obávala.
Neexistence dostatečné emoční vazby na jedno či dvě konkrétní osoby by podle mého názoru mohla vést u hodně malých dětí k citové deprivaci.
Celá výchova je svým způsobem
totiž jen experimentem s nejistým
koncem. Určitě pomůže vzájemná výměna názorů a zkušeností s přáteli, příbuznými, nezavrhovala bych a priori ani názory odborníků, např. dětských
psychologů.
Taky
jsem vypozorovala, že se růžová líbí i malým klukům, takže je
to asi barva dětem příjemná.
Holky
jsou ve věku, kdy jsou v mnoha směrech svobodnější než stejně staří kluco.
Zatímco ony mají pěnové meče, odrážecí motorky a zároveň mohou běhat v sukních
a hrát si s kočárky a panenkami, aniž by je okolí jakkoli zesměšnovalo, mají to kluci těžší, zejména když se dostanou
do institucionálního kolektivu. Mám dojem, že různé formy krášlení a zdobení byly v
minulosti vlastní všem kulturám, ženám i mužům (korálky, malování, barvení vlasů, tetování nebo piercing). Pokud se dodržuje rozumná míra, na různém "krášlení se" nevidím nic zavrženíhodného. Naše západní patriarchální společnost ale zdobnost klasifikovala jako
marnotratnost a povrchnost vyhrazenou pouze ženám. Mužům - hlavám rodiny,
živitelům a rozumným bytostem
podle této logiky nepřísluší. Moje osobní cesta není bránit holkám nosit závoj, ale bojovat za to, aby ho mohl nosit
stejně svobodně i sestřin syn, pokud bude chtít. Aby se i muži mohli zdobit, vonět, chodit v tzv. ženských šatech či barvách, pokud o to mají zájem
nebyli kvůli tomu diskriminováni a zesměšňováni. A
naopak, ženy, které nechtějí, aby nikdo nepranýřoval za neženskost.
On
totiž rodič, notabene dvojnásobný, je pro kapitalistický trh práce vždy
nedostatečně flexibilní. Je vázán na otevírací dobu školek a školních družin, neplánovaně hlídá děti při nemoci a tak dále.
Také je důležité vytvářet společnost přátelskou
k dětem, ale samozřejmě i k starším
lidem nebo zdravotně postiženým.
Tedy prosazovat bezbariérové dopravní prostředky, chodníky a
budovy, zavádět dětské koutky a nekuřácké zóny či rozšiřovat nabídku institucionální péče.
Ženy
vyhnat do fabrik a muže k plínám nic neřeší. Daleko spíše by pomohlo
více kombinovat práci s rodičovskou péčí u obou rodičů,
samozřejmě pokud o to mají zájem, někomu mohou tradiční role vyhovovat. Pracující rodič by netrpěl tolik citovým odloučením od dětí a rodič převážně pečující o dítě zase sociální izolací, profesním zaostáváním a přehnanou fixací na dítě. Rím ale rozhodně
nehoruji za kapitalistickou flexibilizaci práce, ale naopak za možnost oboustranně zkrácených úvazků za zachování důstojných životních podmínek. Za ty ale
rozhodně nepovažuji např. nucené
dohody o provedení práce a smlouvy na dobu určitou namísto trvalých pracovních poměrů.
Alice
Dvorská
A - kontra 02/07: Institucionalizovaný porod
Žádné komentáře:
Okomentovat