To, jestli nás někdo urazí, pomluví, pošpiní, závisí na tom, jestli narazíme na člověka, který nás chce urazit, pomluvit, pošpinit. Je úplně jeho problém, na co se zaměřuje a jak se vyjadřuje. Je to jeho právo. Ostatně my máme také jedno právo:
Chová-li se k nám někdo zle, nemusí být nadále součástí našeho života. Jsme loď, která proplouvá životem, a jen my rozhodujeme o tom, kterou vlnou si necháme zatopit strojovnu. Zda se dáme otrávit, zda budeme cizí útoky řešit a přepneme z dobré nálady do špatné, nebo se cizímu počínání jen pousmějeme, protože to, co o nás lidé říkají nebo si myslí, nevychází z naší hlavy, ale z jejich. Je to odraz jejich myšlení, jejich potřeby kritizovat, natírat jiné na černo. Z nádoby, ve které není jed, žádný jed nevyteče.
Přestaňme se snažit měnit lidi. Nepřesvědčujme je zbytečně o svých pravdách. Oni mají své. Mnohdy jen ztrácíme čas. Poslouchejme, co říkají, jen abychom zjistili, co jsou zač – a mohli se podle toho zařídit.
Přestaňme také naříkat na okolnosti, stěžovat si na ztráty a jak je svět hrozný. Nechme stranou všechno zlé. Nekomentujme to, co nás mrzí nebo bolí. Kdo se v hovínku začne hrabat, hovínkem začíná smrdět.
Život není složitý. To jen my si ho komplikujeme. Naučme se PROSTĚ být. Tedy PROSTĚ vzít na vědomí to špatně a oceňovat to dobré.
Když přestaneme lidem oponovat jen proto, že se nám nelíbí to, co říkají, a konečně zmlkneme, naučíme se vnímat to, co ve svém žvanění neslyšíme – jejich jiné úhly pohledu, mnohdy zajímavé perspektivy, kterých jsme doposud nebyli schopni. Ano, je těžké udržet na uzdě pitbula, kterého máme v sobě. Ten pitbul se jmenuje Pýcha. Otevřít svou mysl až za hranici toho, co nám je pohodlné, je vždy trochu bolestivé.
Nicméně tento druh tolerování se bohatě vyplácí. Začneme rozptylovat své vlastní sobecké představy a nabírat zkušenosti a ponaučení druhých, aniž bychom si tak jako oni museli nejprve natlouct nos. Předpokladem je ovšem nebrat si cizí názory osobně. Prostě z lidí sosejme jenom to, co je užitečné.
Lidé vždycky budou vidět to, co vidět chtějí. Jakmile změníme svůj přístup a dovolíme si vidět ne to, co chceme, ale to, co je, bez nutnosti měnit to k obrazu svému, změní se nám celý život.
Kdykoli se snažíme změnit nezměnitelné, jednak plýtváme energií na vzpírání se tomu, co je, a jednak se z toho, co je, neučíme. Moudřejší než měnit věci/lidi tak, aby fungovaly podle našeho, nechme je, ať si fungují po svém a zařiďme podle toho sami sebe. Pamatujme si: Nemusíme změnit svět. Stačí změnit svůj úhel pohledu, a tím změníme svůj svět.
Kdykoli necháme své šéfy, sousedy, kamarády a partnery takové, jací jsou, začneme jim rozumět jinak. S partnery se vytváří lepší vztah tak, že se snažíme předělat ne partnera, ale vztah. A tak funguje život.
Kdo s námi chce mít lepší vztah, musí spolu s námi na vztahu pracovat. Kdo na něm nedokáže pracovat, ten je pro nás ztrátou času.
Všechno se rozhoduje v hlavě. Mysl je hlavní bojiště našeho života. Tam se odehrávají nejtěžší souboje. Tam nás černé myšlenky připravují o odvahu a akceschopnost. Tam neúměrná očekávání kradou to nejlepší z nás. Tam se stáváme obětí něčeho, co nejsme schopni kontrolovat.
Chová-li se k nám někdo zle, nemusí být nadále součástí našeho života. Jsme loď, která proplouvá životem, a jen my rozhodujeme o tom, kterou vlnou si necháme zatopit strojovnu. Zda se dáme otrávit, zda budeme cizí útoky řešit a přepneme z dobré nálady do špatné, nebo se cizímu počínání jen pousmějeme, protože to, co o nás lidé říkají nebo si myslí, nevychází z naší hlavy, ale z jejich. Je to odraz jejich myšlení, jejich potřeby kritizovat, natírat jiné na černo. Z nádoby, ve které není jed, žádný jed nevyteče.
Přestaňme se snažit měnit lidi. Nepřesvědčujme je zbytečně o svých pravdách. Oni mají své. Mnohdy jen ztrácíme čas. Poslouchejme, co říkají, jen abychom zjistili, co jsou zač – a mohli se podle toho zařídit.
Přestaňme také naříkat na okolnosti, stěžovat si na ztráty a jak je svět hrozný. Nechme stranou všechno zlé. Nekomentujme to, co nás mrzí nebo bolí. Kdo se v hovínku začne hrabat, hovínkem začíná smrdět.
Život není složitý. To jen my si ho komplikujeme. Naučme se PROSTĚ být. Tedy PROSTĚ vzít na vědomí to špatně a oceňovat to dobré.
Když přestaneme lidem oponovat jen proto, že se nám nelíbí to, co říkají, a konečně zmlkneme, naučíme se vnímat to, co ve svém žvanění neslyšíme – jejich jiné úhly pohledu, mnohdy zajímavé perspektivy, kterých jsme doposud nebyli schopni. Ano, je těžké udržet na uzdě pitbula, kterého máme v sobě. Ten pitbul se jmenuje Pýcha. Otevřít svou mysl až za hranici toho, co nám je pohodlné, je vždy trochu bolestivé.
Nicméně tento druh tolerování se bohatě vyplácí. Začneme rozptylovat své vlastní sobecké představy a nabírat zkušenosti a ponaučení druhých, aniž bychom si tak jako oni museli nejprve natlouct nos. Předpokladem je ovšem nebrat si cizí názory osobně. Prostě z lidí sosejme jenom to, co je užitečné.
Lidé vždycky budou vidět to, co vidět chtějí. Jakmile změníme svůj přístup a dovolíme si vidět ne to, co chceme, ale to, co je, bez nutnosti měnit to k obrazu svému, změní se nám celý život.
Kdykoli se snažíme změnit nezměnitelné, jednak plýtváme energií na vzpírání se tomu, co je, a jednak se z toho, co je, neučíme. Moudřejší než měnit věci/lidi tak, aby fungovaly podle našeho, nechme je, ať si fungují po svém a zařiďme podle toho sami sebe. Pamatujme si: Nemusíme změnit svět. Stačí změnit svůj úhel pohledu, a tím změníme svůj svět.
Kdykoli necháme své šéfy, sousedy, kamarády a partnery takové, jací jsou, začneme jim rozumět jinak. S partnery se vytváří lepší vztah tak, že se snažíme předělat ne partnera, ale vztah. A tak funguje život.
Kdo s námi chce mít lepší vztah, musí spolu s námi na vztahu pracovat. Kdo na něm nedokáže pracovat, ten je pro nás ztrátou času.
Všechno se rozhoduje v hlavě. Mysl je hlavní bojiště našeho života. Tam se odehrávají nejtěžší souboje. Tam nás černé myšlenky připravují o odvahu a akceschopnost. Tam neúměrná očekávání kradou to nejlepší z nás. Tam se stáváme obětí něčeho, co nejsme schopni kontrolovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat