Ent:
Jaro dá mízu haluzím a listoví
bříz
pučí,
hvozdy když světlo zalévá, v
korunách vítr
hučí,
dlouhý je krok, hluboký dech
a horský vítr
sladký!
Pojď, rci jak krásný je můj
kraj! Pojď, vrať se ke mně zpátky.
Entka:
Když přijde jaro do zahrad,
osení v polích
raší,
když květy se jak bílý sníh
ve větvích sadu
vznáší,
když krajem běží slunce jas a
jarní vítr
svěží,
nechci se vracet, zůstat
chci. Má krásná
zem tu leží.
Ent:
Když léto na svět ulehá,
poledne zlatem
hoří,
pod klenbou spících haluzí se
stromy
do snů noří,
paláce lesů zelené západní
vítr
zchladí,
zpět vrať se zhlédnout
krásnou zem,
tu zem našeho mládí.
Entka:
Když v žáru léta zralý plod
skloněné větve
tíží,
zezlátne sláma, zbělá klas,
sklizeň se
k městu blíží,
když voní méd a sládne plod,
ať dál si větry
vanou,
já v záři slunce dál chci
žít, zřít svou zem
požehnanou.
Ent:
Když prijde kruté zimy čas a
les a hory
zmrazí,
když kmeny stromů kruší mráz
a nocím
hvězdy schází,
studený vítr z východu
přináší smrt
a mráz,
jdu k tobě, jdu tě zavolat. K
tobě se vracím
zas.
Entka:
Když zimní píseň krajem zní a
vše se ve
tmách ztrácí,
když praští holé haluze, je
konec dnům
a práci,
jdu za tebou a volám tě. Kéž
shledáme se
zas
a ruku v ruce najdem zem, kde
není krutý
mráz.
Oba:
Společnou cestou půjdeme
daleko
na západ
hledat zemi, již každý z nás
bude mít stejně
rád.
Dvě věže
Žádné komentáře:
Okomentovat