Antonín Sova - Sonet v září

Při okně otevřeném (již skorém v září
sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum list doléhal k nám v poloslyšném
tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí zvadlé
trávy.
Zde bylo tušiti kraj v mlzem tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a
lkavý,
a proti měsíci,než v brzkém zajdou skonu,
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.
u rázem jak by vstal, zabouřil vichr na
sklo,
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,
rvaů v chumlích záclony a cosi temně
prasklo.
My okna zavřeli. A projelo to námi. -
Před mnohou vichřicí v podzimu žití
jisté,
tak zavře duše své, a budem sami, sami.