Pavel Weige - Monolog

Nedovedu si představit, jak budu bez Tebe
žít.
Co na tom, že se nevídáme.
Přesto jsem Tvůj a vše, co mám, je Tvé,
neboť jsi  mi to propůjčila
svým úsměvem, tak krásným,
že si ani nebyl vědom štěstí,
které vyvolával v mých očích.
Propůjčila jsi mi lásku - schopnost
radovat se ze světa, na kterém jsi Ty,
naději nezávislou na ničí vůli,
a obraz sebe, který plyne ve všech mých
nervech.
To všechno jsi mi dala jako někdo,
kdo vytřepává ubrus z okna
a krmí tak nevědomky ptáky.
Proč Ti to vlastně píšu?Stejně vím,
že naděje, která mi zmizela před létym
byla jen pouhou fikcí.
Vždyť každý den byl jen čekáním
na zítřek, kdy se možná rozhodnu,
že pozítří Tě snad oslovím.
Tak prošla léta - další budou stejná,
neboť mnohé se mění, jak jistě víš sama
a spoléhat se dá jen na málo věcí.
Jednou z nich je má láska, i když nevím,
zda můžu dávat toto jméno citu,
uzavřeného do skořápky Tvých omluvných slov.
Jedno mi ale nevezmeš. Budeš žít dál
v mé mysli jako dosud. Dál budu slýchat
Tvé kroky zaznívat do svých
a vídat Tvůj bezpečný úsměv vedle svého
ramene.
Budeš tedy dál žít dvakrát,
aniž se někdy setkáš se svým druhým já,
které žije v mých očích.
A tak ti děkuji za všechno, oč jsem
bohatší:
Za všechna slova, která nebyla pronesena,
za všechny city, které nebyly projeveny,
za všechny polibky, které zůstaly viset ve
vzduchu.
Nechci však, aby sis něco vyčítala.
Nemůžeš přece za to, že jsi někoho
fascinovala,
jako slunce nemůže za to, že svítí.
Promiň, že jsem Ti psal, ale
když já si vůbec nedovedu představit,
jak budu bez Tebe žít.