Jako někdo, kdo prožil
většinu svého života v komunismu, se cítím povinnen říci, že největší hrozbou pro
svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu na počátku 21. století není
komunismus nebo jeho různé měkčí varianty. Komunismus byl nahrazen hrozbou
ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země
a přírody, a pod tímto sloganem - podobně jako kdysi marxisté - chce nahradit
svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního)
řízení celého světa.
...Lidstvo už zažilo tragickou
zkušenost s jedním velmi pyšným intelektuálním proudem, který tvrdil, že ví jak
řídit společnost lépe než spontánní tržní síly. Byl to komunismus. Selhal a
zanechal po sobě miliony obětí. Dnes se vynořil nový ismus, který tvrdí, že je
dokonce schopen řídit přírodu a skrze ni i člověka. Tato nadměrná lidská pýcha
- stejně jako všechny předchozí pokusy - nemůže neselhat. Svět je komplexní a
komplikovaný systém, který nelze organizovat podle environmentálního lidského
projektu bez toho, aby se opakovala tragická zkušenost s plýtváním zdrojů,
potlačováním svobody lidí a s ničením prosperity lidské společnosti.
Mají dokonce jednu příčinu,
či spíše prapříčinu, společnou. Tou je lidská nepokora, vycházející z prosazení
se moderních (či spíše pseudomoderních) ideologií, jak já říkám "ismů".
Velmi rozdílná úroveň
ekonomického rozvoje, životní úrovně a bohatství v různých místech světa vede k
tomu, že je v každé plošné, celosvětové, jednolité řešení příliš nákladné,
nespravedlivé a do značné míry diskriminační. Dnešní rozvinuté země nemají
sebemenší právo jakýmkoli dalším způsobem zatěžovat méně rozvinuté země.
Diktovat jim ambiciózní a pro chudší státy často téměř likvidační environmentální
standardy je chybou a mělo by to být vyloučeno z nabídky doporučovaných
opatření.
Měli bychom věřit racionalitě
člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než
"dobru", plynoucí z politického aktivismu. Zvolme si proto adaptaci,
nikoli pokusy řídit globální klima.
Prof. Kutílek považuje za
nemožné, aby změnu klimatu právě dnes způsoboval pouze jeden izolovaný faktor,
když tomu v celé klimatické minulosti Země bylo jinak.
Nigel Lawson, vlastně lord
Lawson, dlouholetý člen kabinetu Margaret Thatcherové, v němž hrál klíčovou roli
ministra financí, v roce 2008 vydal knihu, která odráží jeho celoživotní
znalosti, postoje a zkušenosti, tak i poznatky ze spoluúčasti na práci
Speciálního výboru Sněmovny lordů, který v roce 2005 sestavil často citovanou
zprávu s názvem "The Economics of Climate Change". Ta byla velmi
kritická vůči převládajícím dogmatům soudobého environmentalismu.
Nigel Lawson je zkušený autor
čtyř knih. Prazvláštní atmosféru dnešní doby naznačuje hned v úvodu, když
prozrazuje, že zatímco jeho tři předchozí knihy neměly sebemenší problém najít
vydavatele, tato kniha byla odmítnuta všemi britskými vydavateli, kterým byla
nabídnuta. Podobným směrem míří i Lawsonova poznámka, že se vytvořila tak
děsivá situace, že - cituji - "jsem byl schopen napsat tuto knihu jedině
díky tomu, že už mám svou vlastní kariéru za sebou" a že "není
náhodou, že mnoho uznávaných vědců, kteří veřejně zpochybňují dnešní konvenční
moudrost, je již v důchodovém věku". Nigel Lawson v atmosféře, která se
vytvořila kolem globálního oteplování, vidí "nejdespotičtější a nejvíce
netolerantní formu politické korektnosti dnešního západního světa".
Velmi trefná se mi zdá být i
autorova poznámka, že "pokud si Velká Británie přeje mít vůdcovskou roli v
debatě o globálním oteplování, neměla by si dávat cíle v produkci skleníkového
plynu, ale v jeho spotřebě.". Autor tím naráží na to, že není žádným
uměním outsourcovat většinu průmyslové produkce do Číny, z Číny většinu věcí,
které lidé ve Velké Británii spotřebovávají, dovážet - a pak kritizovat Čínu za
příliš velké emise oxidu uhličitého.
Jsem také nesmírně rád, že
Nigel Lawson - jako jeden z mála - kritizuje novodobé odpustky neboli
obchodování s emisními povolenkami. Nigel Lawson velmi přesně říká, že toto
"obchodování" nemá s trhem nic společného. "Je to v podstatě
státem kontrolovaný administrativní přídělový systém, v němž tyto příděly mohou
být následně obchodovány". Opět komunismus.
Plně souhlasím s Nigelem
Lawsonem i v tom, že "nedělat nic je lepší než udělat něco hloupého".
Máme - li se snažit zachránit naši modrou planetu, pak to není před
klimatickými změnami, ale - jak říká autor v poslední větě knihy - "před
vstupem do nové éry nerozumu.."
Klimatologie se proměnila ve
služku doktríny globálního oteplování, která však není vědou, nýbrž ideologií,
ne - li náboženstvím, a která si z klimatologické vědy vybrala jednu triviální
hypotézu, že člověk svými emisemi oxidu uhličitého "reguluje" klima.
Dodal bych, že jsou v dnešním
světě zatracování a pošlapávání tradičních západních hodnot, v éře politické
korektnosti, bezprecedentní mediální manipulace, postpolitiky a postdemokracie
lidé natolik zmateni, že jsou připraveni skočit na lep jakémukoli novému
náboženství či náboženství se podobající ideologii. Varovné by to pro nás být mělo
Podle Brucknera je "princip
předběžné opatrnosti metodou, jak postupně vytlačit vědu z lidského rozhodování".
Já bych řekl, že nejen vědu, ale i zdravý rozum.
Prof. Plimer ve své knize
vtipně říká, že rok 2010 byl 9 099. nejteplejším rokem naší doby meziledové,
která existuje zhruba 10 500 let.
Znovu zdůrazňuji, že je
obtížné a nesmírně riskantní extrapolovat na základě krátkých časových řad.
Přesto je i studium minulosti
pro pochopení přítomnosti a zejména
budoucnosti zcela klíčové.
Že má člověk v sobě
zabudovánu jistou "averzi k riziku" (což je ekonomický učebnicový
termín), je evidentní, že se snaží jakékoli riziko minimalizovat, je také naprosto
logické, ale zrušit riziko k nule není možné. Je třeba brát v úvahu nejen
riziko, ale i náklady jakékoli, ale zejména z tohoto principu plynoucí
nadměrné, apriorní opatrnosti, které - jak ukazuje lidská zkušenost - nejsou
vůbec malé. Ekonomové připomínají v této souvislosti zejména náklady nevyužité
příležitosti (tzv. oppurtunity costs) neboli "efekty alternativních
činností, které byly promeškány". Neboli - ekonomové připomínají naklady
nejen té či oné akce, ale i náklady neakce, náklady neprovedení akce. To
environmentalisté vůbec nechápou.
Zvýšení množství oxidu
uhličitého v atmosféře o 100 ppm, ke kterému došlo od zahájení industrializace
ve světě, vedlo k tomu, že se průměrné tempo růstu rostlin zvýšilo o 15
procent.
Regulace objemu emisí oxidu
uhličitého, rozsáhlé ovlivňování cen energií a masivní subvencování určitých,
klimatisty preferovaných produktů je - při klíčovém postavení energetiky v
ekonomice - zásadním narušením trhu jako celku.
Trh je permanentním
referendem, prostřednictvím něhož lidé každý den znovu a znovu vyjadřují své
preference.
Připomeňmě také problém trade-off,
česky snad nejvýstižněji "něco za něco".
Vyšší bohatství společnosti
vede k větší pozornosti k životnímu prostředí.
Ekonomický růst a s ním
spojený růst bohatství (i růst rozsahu vědecké aktivity) vede k urychlování technického
pokroku, k možnosti společnosti zabývat se "ne-nutnostmi", tedy i
takovými "luxury goods", jako je ochrana životního prostředí (rozdíl
mezi "inferior goods" a "superior goods" je důležitou
kapitolou ekonomie), a k tomu, co je pořád ještě pro drtivou většinu světa - s
výjimkou hrstky bohatých (zatím) zemí Evropy a Severní Ameriky - hlavním
problémem - tím je boj s chudobou.
Prof. Lal brzdění emisí oxidu
uhličitého považuje za "pokus zabránit industrializaci rozvojových zemí.
Doporučovat v Třetím světě
biopaliva považuje za mimořádně absurdní. Biopaliva navíc nejsou v produkci
emisí oxidu uhličitého o nic lepší než fosilní paliva. Navíc "mají tu
nevýhodu, že si konkurují o vzácný přírodní zdroj, kterým je půda, umožňujícím
produkci pro tyto země naprosto nepostradatelných potravin".
Je to vždycky stejná písnička
se stejnými výsledky. Na jedné straně stojí vysoce koncentrovaná a snadno
organizovaná skupina a na druhé straně rozptýlení, a tudíž politicky
neorganizovatelní jednotlivci, obvyklá mlčící většina. Ekonomové tento fenomén
už dlouho, minimálně od zrodu Hayekovy koncepce "rozptýlených
znalostí", studují v oboru tzv. školy veřejné volby (public choise school)
a hovoří o "rent seeking" (což neumíme hezky přeložit - snad
vyhledávání renty, či hledání jakýchkoli netržních výhod). Boj o veřejné peníze
(a o dotace všeho druhu) je obřím plýtváním a neefektivností a
environmentalismus a klimatický alarmismus jdou v současnosti v čele těchto
neblahých jevů.
Žádné komentáře:
Okomentovat