Ledové království

Vážu kytici z vlčích máků, růží a tulipánů,

přidal bych i slunečnice - ty však seschly v pouhý troud.

Podávám ti tady to, co zbylo z květin lánů,

neb ostatní políbil již času proud.

Tak pohleď, přičichni, cítíš tu vůni?

Tu včelka, koník, tráva, méd,

jarní krása, slunce v tůni,

tím vším šeptá můj dar, je jen pro tebe,

prosim, vezmi jej, přijmi jej hned.

Mák vlčí - ten připomíná divokost,

růže snad jen lásku

a tulipány něhu.

Ale všechno jsou to pouhé květiny, co potřebují teplo pro růst,

a tak je vkládám do tvých rukou, do úsměvu tvých úst.

Ruka květin již se chápe, usmívá se i tvůj ret,

však kousek nad ním slunce slábne, zrakem hladí čirý led.

Horkem pálí dar tvůj úsměv, pálí ho u ledem zrak,

chtěl by s tebou věčně zůstat, bohužel však nemá jak.

Chladné, chřadne, mrzne, hyne, co mělo ti být k radosti,

touha věčná též pomine, tvé oči - ledu království.

Jan Harnušek