Wislawa Szymborska - Šťastná láska

Šťastná láska. Je to snad normální,
je to významné, je to užitečné -
co má svět ze dvou lidí,
kteří svět kolem vůbec nevidí?
Povýšeni k sobě bez špetky zásluh,
namátkou vyvolení, ale přesvědčení,
že tak se to stát muselo - odměnou za co? za nic;
světlo padá odnikud -
proč právě na ně, a ne na jiné?
Uráží to snad spravedlnost? Ano.
Ruší to souhrn navršených zásad,
zesměšňuje to mravná naučení?
Zesměšňuje a ruší.
Hleďte na ty dva šťastlivce:
kdyby se aspoň trochu maskovali,
k radosti přátel předstírali skleslost!
Poslyšte, jak se smějí - urážlivě.
Jakou řečí mluví - srozumitelnou jenom
naoko.
A jejich ceremonie a cavyky,
prazvláštní povinnosti navzájem -
je to jak spiknutí za zády lidstva!
Těžko lze předvídat, k čemu by došlo,
kdyby byl jejich příklad nakažlivý.
Co by tak mohla čekat zbožnost, poezie,
co by se uchovalo, co by zapadlo,
kdo by chtěl zůstat v kruhu.
Šťastná láska. Je to snad nezbytné?
Taktnost i rozum kážou mlčet o ní
jak o skandálu z vysokých sfér Života.
Báječné děti se rodí i bez její pomoci.¨
Nikdy by nesvedla zalidnit zemi,
vyskytuje se přece jenom vzácně.
Nechť lidé neznající šťastnou lásku
tvrdí, že
láska neexistuje.
S tou vírou se jim bude snáze žít i umírat.