"Vztah je jako dvojkolo.
Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil."
Nebojme se smrti. Více se
bojme "k smrti", že promarníme příležitosti, které v této chvíli
máme, a tu nejvzácnější komoditu, jaká v životě existuje. Ne, není to zdraví, protože
i na Titanicu byli lidé zdraví. Tím nejvzácnějším, co teď máme, je čas. Všichni
víme přesně, kolik času nám zbývá. S každou sekundou o jednu sekundu méně.
Vždy je lepší stát na prvním
stupínku vlastního žebříku, po kterém jsme si přáli lézt, než na vrcholu cizího
žebříku, na kterém se necítíme jistě ani svoji. Tím žebříkem je náš život. Kam
jdeme, to je naše volba. Ne, nikdo za nás nebude žít náš život. A nikdy
nebudeme žít jiným způsobem, než který si vytvoříme. Krok, který učiníme ze své
vůle a s vášní, vždycky stojí za to. Nezáleží na tom, na jak mizerném místě se
pravé nacházíme. I cesta dlouhá tisíce kilometrů začíná prvním krokem. A v
životě nikdy nezáleží tolik na vzdálenosti, kterou ujdeme, jako na směru,
kterým se vydáme. Ukazatelem směru je naše srdce. Jestliže jdeme tam, kam nás
usměrňuje, souzníme s tím, co si přejeme. Odměnou za odvahu řídít se srdcem je
pocit vlastního naplnění.
Dejme si pozor na to, abychom
opravdu nebyli jako křečci v běhacím kolečku. Celý den k nezastavení, a přitom
stále na jednom místě. Jestliže si tak nechceme připadat, musíme trávit více
času budováním toho, co nám dává opravdový smysl. Protože právě to je
produktivita. Ani ve vztahu nestačí dělat si jen čárky. Často je lepší jediná
čárka, která má hlavu a patu.
Budeme - li se bát změn a
neúspěchů, neučiníme žádné kroky potřebné ke svému zlepšení. Chyba není
nepřítel. Je to spojenec. Ukazatel našich rezerv a možného zlepšení. Každý
úspěch je výsledkem předchozích neúspěchů.
Ať nám totiž jiná osoba ublíží
sebevíce, klíčem k překonání našeho zklamání a zhrzenosti je být vděčný za
každou zkušenost, kterou získáme, ať je pozitivní, nebo negativní. "Být
vděčný" znamená poslat danému člověku jedinou myšlenku: Děkuji ti za
lekci.
Odpuštění je služba, kterou
poskytujemě především sobě. Zavazujeme se jí, že již nebudeme užívat minulost proti
přítomnosti. Odpuštění v žádném případě není amnestie vůči tomu, kdo nám
ublížil. Ten s tím nemá nic do činění. Odpuštění je v první řadě prominutím
sobě. Protože pro to, že se chceme přestat trápit, nepotřebujeme, aby se nám
někdo omlouval.
Už nejsme děti, abychom pod
hrozbou výprasku museli za každou cenu udržovat vztah, který nám neprospívá. Učme
se vyhledávat správné lidi, kteří nás budou dobíjet, podporovat, inspirovat.
Díky nim zlepšíme své vlastní Já.
Je dobré být laskavý k
druhým. Ale prvořadé je být laskavý k sobě. Proto nikdy nechtějme lásku jako
obchodní zboží, něco za něco. Nedopusťme, abychom se tak jako v dětství
posuzovali cizíma očima a připadali si stále nedostateční. Zvolme si partnera,
který dokáže vidět naši hodnotu už v tom, jací momentálně jsme. Tedy, který nás
bude mít rád tak chybující, jak si obcas připadáme, tak nepřitažlivé, jak se
občas cítíme, a tak nekompletní, jací skutečně jsme. Najděme si lidi, kteří nás
přes to všechno budou mít rádi. A buďme vděční, když nám dovolí, abychom byli
nadále sami sebou. Protože to je vztah k nezaplacení. Vztah, ve kterém nikdo
nemusí mít druhého rád. A přesto, nebo právě proto, ho má rád.
Ekonomický status nevypovídá
o úspěchu.
Skutečné bohatství není ve
věcech. Je v naplněném životě, prožitém podle vlastních představ. Nakonec, i
kdybychom disponovali vším bohatstvím světa, nezískáme automaticky úctu,
respekt a úsměv snad jediného dítěte.
Žádných zkušeností nelitujme.
Nic na světě není trvalé. Co
dnes máme, zítra může být tím, co jsme měli. Mění se příroda, měníme se i my.
Život se kvůli nikomu nezastaví. Každá sekunda je příležitostí a každé
rozhodnutí, které vykonáme nebo opomeneme, je odmítnutím něčeho.
To, co v každém případě
získáváme, se jmenuje zkušenost. Ať je jakákoliv, učí nás něco nového.
Nakonec už přece víme, že
vztah roste s problémy, které ti dva společně dokážou vyřešit. Není ani tolik
důležité, jak konkrétně je vyřeší, nýbrž kde je vyřeší. Vhodní partneři je řeší
zásadně na půli cesty, kde se potkají.
Kdyko se neshodnou, pracují
na řešení, které má smysl pro obě strany. Říká se mu kompromis. Jakmile by se
totiž uspokojila potřeba jenom jedné strany, ta druhá by se cítila znevážena.
Poskytujme druhému prostor.
Umožněme mu být sám, když to potřebuje, přitom aniž by se sám cítil.
Jeden od druhého může být tak
daleko, a přitom jako kdyby byli vedle sebe. Takoví partneři totiž chápou, že
někdy je zdravé trávit čas odděleně. Jsou chvíle, kdy si potřebujeme ujasnit,
kdo jsme. Tedy aniž bychom museli být nepřetržitě definováni jinou osobou. Zkrátka,
někdy potřebujeme být i sami, abychom mohli být ve vztahu zase sami sebou.
Lidé, kteří s námi sdílejí to
nejhorší, si zaslouží po našem boku sdílet i to nejlepší. Važme si proto
těžkých časů. Umožňují jednu vzácnost - prozřít , jací skutečně jsou lidé v
našem nejbližším okolí. Ostatně, definice ideálních partnerů může mít jen 10
slov: Pomáhají si ve zlých dobách, smějí se spolu v dobrých.
Ve vztazích, o něž stojí za
to bojovat, přijímáme problémy svého partnera jako vlastní. Ne proto, že bychom
jich sami neměli dost. Ale aby on ve svých nezůstal nikdy sám.
Jedním z nejlepších způsobů,
jak se postarat o sebe, je postarat se o druhé. Tak zní nakonec i prvni zákon
podnikání. Nejúspěšnější podnikatelé začali pomocí. Problém, který je trápil,
vyřešili, a toto řešení nabídli dalším. Proto svítíme žárovkou, komunikujeme
telefonem, pohybujeme se autem. Kdykoliv se ohlédneme do minulosti, zjistíme,
že nejdůležitější lidé, kteří nás nejvice ovlivnili, nebyli ti, kteří nám
poskytli odpovědi na všechny otázky nebo kteří sami vyřešili naše problémy, ale
ti, kteří nás nechali zodpovědět naše otázky a řešit naše problémy, zatímco
seděli nablízku a chránili nás. Když bylo potřeba, půjčili nám své rameno,
abychom se měli kde vybrečet, a tolerovali, že ještě nemáme všechny zkušenosti.
A přesto - nebo právě proto - při nás stáli.
Pro anděly není důležité, co
si o naší cestě myslí. Pro ně je důležité, co si o ní myslíme my. Protože je
beztak jen naše. A tak se nás na cestě snaží upřímně podpořit.
Ve vztazích nic není ceněno
tolik jako soustředěná pozornost.
Poskytnout člověku pozornost
nic nestojí, a přesto to má nedozírnou hodnotu.
Lidská laskavost se nemůže
rozbít ani ztratit a obdarovaný si ji vždycky bude pamatovat.
Neustále nad námi visel
nějaký bič. Při neposlušnosti nás mohli bít, poznámkovat, propustit. Kdy jsme
to vlastně mohli být stoprocentně my?
Někteří lidé nejsou sami
sebou po celý život. K tomu, abychom byli sami sebou, je totiž zapotřebí
odvaha. Lidé cítí úzkost, trapnost, obavy, přitom nechtějí více než být sami
sebou. Andělé nikdy neobviňují druhé za to, že se rozhodli být sami sebou.
Nedefinují je podle toho, jak by si je přáli vidět. Naopak nechají druhé, ať se
definují sami.
Važme si těch, kteří jsou
ochotni přijímat naše pravdy i omyly. S přátelstvím je to jako s padákem. Když
se úplně neotevře, nefunguje.
Jinakost je přirozená. Proto
je nesmyslné očerňovat druhé za to, co si myslí nebo čemu věří; zneuctívat jejich
sny jen proto, že se nám osobně nelíbí. Učme se naopak oceňovat půvab jiných
názorů a jiných pohledů na tutéž věc, i když pro nás to znamená trochu
spolknout svou hrdost a pýchu a přemýšlet za hranou toho, co je pro nás
přirozené nebo pohodlné.
Přátelé nejsou soupeři. Stojí
na stejné straně za všech okolností, ochotni přijímat pravdy i omyly
druhého. Nakonec, i naše poznání se každým
zážitkem prohlubuje. Neberme tedy lidem to posilující právo přijít si sami na
své chyby a učit se je sami napravovat.
Važme si těch, kteří nás
inspirují a nabíjejí.
Každý krok na životní cestě
znamená nějaký přínos. Ať je tato zkušenost příjemná nebo nepříjemná, obohacuje
nás. Jsme moudřejší. K tomu, abychom rostli, tak potřebujeme postupovat. A k
tomu, abychom postupovali, potřebujeme kromě odvahy a odhodlanosti také nějaké
dynamo, které nám s každým naším pohybem dodává stále více energie. Tím dynamem
jsou andělé.
Kdo se nebojí chyb, ten si
zaslouží uznání. A hlavně díky nabité zkušenosti poroste.
Andělé se této trapnosti učí
předcházet. Když je v návalu vzteku někdo tlačí do kouta nebo na ně začne být
nechtěně zlý, odvrátí svůj pohled jinam. Snaží se ho neposlouchat. Proč? Proto,
aby - až to jejich nahněvaného přítele přejde - mohli jednat tak, jako by se
nic nestalo. Na jednu stranu tím umožní přátelům, aby si zakřičeli, když to
potřebují, a na druhou stranu jim to později neomlacují o hlavu.
Andělé dokážou pochopit, že
se lidé někdy chovají špatně prostě proto, že jsou v tísni. Podrážděností
ventilují své myšlenky, aniž by měly přímou souvislost s jinou osobou. Andělé
to neřeší. Berou to tak, že se prostě jen v nesprávné chvíli nachomýtli. Ale
není to pro ně žádná chyba. Je to dobře. I hromosvod pomáhá tím, že schytává
rány.
Oči vidí mnohé. Ale všechno
ne. Něco přehlížejí. Konkrétně to, co je možné jenom cítit. Zavřeme-li oči,
pochopíme to. A na své partnery si uděláme přesnější názor. Budeme moci
zjistit, zda nás milují opravdu. Ne jen naoko.
Zavřeme oči, zacpěme si uši.
Ať konečně vnímáme prostě činy. Protože činy jsou vždy zřetelnější než slova.
Slova se rozplynou. Gesta také. Co ve vztahu zůstává, jsou pouze činy. Činy
jsou pokaždé pravda. Zatímco slova bývají mnohdy lež. Ve vztahu, který má
budoucnost, se žádné závazky nevyjadřují sliby. Pouze uskutečňováním.
V perspektivním vztahu tedy
partneři navzájem respektují to, v čem jsou jiní, a oceňují to, v čem jsou
stejní. Nikdy nelze zvýšit hodnotu člověka tím, že ho začneme měnit k obrazu
svému. Protože kdykoli člověku vezmeme jeho tvář, jeho unikátnost jen snížíme.
Vezmeme mu totiž kus jeho samého. Když zavřeme oči, u špatného partnera ucítíme
to, co není vidět. Manipulaci. Snahu tlačit nás k tomu, abychom byli někým, kým
nejsme.
Je moudřejší ukončit
manipulativní vztah, ale zůstat sám sebou, než celý život hrát trapné divadlo,
že jsme někdo jiný, pro diváka, který neumí vidět, natož ocenit naši hodnotu.
Do vztahu, který má
dlouhodobý smysl, každý z partnerů přináší to nejlepší ze sebe. Nezapomeňme, že
kompromis neznamená obětovat kus sebe pro toho druhého, ale právě naopak -
potkat se spolu v nejsilnějším bodě.
Když nám do života spadne
mizerná okolnost, kterou nemůžeme změnit, můžeme změnit alespoň způsob, kterým
o ní přemýšlíme - vidět stejnou věc pozitivně.
Ale srdce se hry na sebeklamání
nikdy neúčastní, jestliže zřetelně cítí negativní energii a nátlak. Negativní
energie má ohromnou moc. Moc, které se říká definitivní. Když zavládne
negativní energie, ochromí všechno pozitivní. Nezáleží na plánech, představách,
cílech, které jsme někdy měli. Když negativní energie zavelí, prostě se nic
nekoná. A pokud se koná, pak negativní energie způsobí, že dodatečně
litujeme/pochybujeme, že jsme vůbec konali.
Všichni máme nejen slabiny,
ale i přednosti. Dohromady nás to dělá celistvými. A nedostatky nejsou na
škodu, protože tím, zač stojíme, nás dělá především to, jak překonáváme své
nedostatky. Každý člověk má nějaké. Proto i každý vztah má nedostatky. Ve
vztahu, který má budoucnost, partneři na odstranění nedostatků pracují.
Dávejme si pozor na
partnerovu snahu bránit nám v růstu. Růst každého člověka začíná pocitem, že si
zaslouží více. Nemilující vrah, který zabíjí vztah i nás, nám rád namlouvá
opak. Že to, čeho jsme dosáhli, je příliš. Že na víc nemáme. Že naše role je
tam, kde se to jemu více hodí. Nemilují í partner vnímá růst partnera jako své
ohrožení a riziko. Tak o něm i mluví.
Srdce je živé ze všeho, co
nás naplňuje a uspokojuje. Nedejme si to, co nám dává smysl, vzít. Jinak se
srdce zastaví. Přestaneme skutečně žít.
Minulost je propast. Něco, co
bylo, ale už není a třeba ani nenastane. Rozhodujme se zásadně podle
přítomnosti. Jestliže nám tedy partner namlouvá, že se poučil, budiž, dejme mu
příležitost. Ať to neříká, ať to dokazuje. A pokud se hodlá vymluvit, že to
chce dokázat, ale až někdy v blízké budoucnosti, budiž, může. Vždyť každá
blízká budoucnost se mění v přítomnost. Teď, teď, teď... Napravil se?
Dříve nebo později zjistíme,
že osamělost není dobrá. My potřebujeme druhé. Potřebujeme vztahy. Proto máme
ústa, abychom s někým hovořili. Uši, abychom někomu naslouchali. Ruce, abychom
někoho objímali. Sami sebe nikdy úplně neobejmeme. A hlavně máme oči, paměť a
srdce. To abychom dobře viděli, pamatovali si a už nikdy se takhle hrozně
nezklamali.
Vyplatí se počkat. Jiva bude
partnerovi připomínat, jak se k němu v minulosti někdo zachoval. Tím spíše si
bude vážit našeho přístupu. Ale jen dostal-li čas uzavřít minulost. Bez
naléhání. Bez výčitek. Bez odtahování se od něj. Pokud ten, na kom nám záleží,
trpí kvůli vlastní minulosti, stůjme při něm a podporujme ho. Ale nikdy ho
netahejme na naši loď.
Je dobré, když ví, že jsme tu
kdykoli pro něj. Ale vždy jen tehdy, pokud sám bude chtít. Ta čtyři slova jsou
klíčová. On sám musí chtít.
Ne. Nikdo nás neumí udělat
šťastnými tolik jako my sami. Navíc ani my neuděláme šťastnými jiné, budeme-li
sami plni negativity.
Naše přítomnost vytváří naši
budoucnost.
Život je trpělivý. Učí nás
tak dlouho a stále drsněji, až chyby přestaneme opakovat. Nejúčinnější
ponaučení přicházejí po tvrdých lekcích.
Čím déle jsme se na vysněného
partnera načekali, tím více si ho budeme vážit.
Co bylo, už nezměníme. Ale
jen proto, že něco vzniklo v minulosti, to nemusí pokračovat v přítomnosti.
Přece víme, že se za minulostí mají zavřít dveře. Potom to, co v minulosti
vzniklo, také v minulosti zůstane.
Minulost a budoucnost, jak
jsme si již řekli, jsou dva časy, jež neexistují. Není tedy ani důvod, proč by
nás měly trápit. Vlastně, nic na světě člověka netrápí. To člověk trápí sebe.
To, že se trápíme, není vina jiných lidí, okolností, událostí. Je to především
vina naše. Máme se málo rádi. Takže: Musíme se mít rádi více.
S každým neúspěchem jsme
blíže k cíli, nikoli dál od něj. Proto neexistují žádné zbytečné vztahy. Každá
osoba, která v nás zanechala nějakou stopu, nám dala životně důležitou lekci,
díky níž naše budoucí vztahy mohou být moudřejší a funkčnější. Nejšťastnější
vztahy obvykle mají lidé, kteří v těch předchozích nejvíce vytrpěli.
Je lepší chvíli brečet sám a
pak se celý život s někým smát.
Negativní pocity vytvářejí
negativní myšlenky. Negativní myšlenky nabádají k negativním činům. A negativní
činy vedou k negativním výsledkům.
Kdykoli toužíme po pozitivní
změně, musíme do naseho těla odněkud vložit pozitivní energii. Zdrojů je
spousta. V prvni řadě radost. Z obyčejných maličkostí. Už díky nim se
přesvědčíme, že radost pořád existuje, dokonce je stále kolem nás a i my jsme jí
schopni. Hledejme tedy příležitosti k rozptýlení. Otevřeme se kladnému životu.
Zvedat druhé mohou jen silní
lidé. A síla nepadá z nebe. Sílu člověk buduje zkušenostmi. Nejsilnější není
ten, kdo v životě nenarazil na žádnou porážku, ale naopak ten, kdo překonal
nejvíce překážek.
Když zjistíš, že jedeš na
mrtvém koni, sesedni. (indiáni z kmene Dakotů)
Uvědomit si pravdu někdy
bolí. Ale nikdy ne tolik jako život ztracený ve lži.
Co o ní druzí říkají, daleko
více vypovídá o nich a jejich pohledu na svět než o ní samotné.
Domnívají se, že pak jejich
malost nebude tak nápadná, jestliže zanikne ve slovech o malosti druhých
Silným mužům můžete klidně
odebrat jejich nové auto, elektroniku i dovolenou. Můžete jim vzít jejich vliv
na druhé v zaměstnání. Ale nikdy jim nevezmete to, co si vybudovali v sobě.
Ženy tomu říkají charisma. To slovo nemá žádnou definici. Protože charismatické
muže nedělá definice, ale činy.
Jestliže chceme někam dojít,
musíme znát nejen bod, do něhož směřujeme, ale rovněž bod, ze kterého
vycházíme.
Silní muži nikdy ne sčítají
to, o co v dosavadním životě přisli, nýbrž co získali a co jim zůstalo. Stavět
se dá totiž jen s tím, co máme.
Jestliže na sobě chceme
efektivně pracovat a něco v životě reálně zlepšit, musíme být v první řadě sami
sebou. Podívat se pravdě do očí. A to slabí muži nedokážou.
Podvádění druhých je projev
slabosti. Věrnost vyžaduje sílu, odříkání, trpělivost. Věrnost znamená dělat ve
vztahu správnou věc. Ubližovat druhým nemá nic společného se sílou, ale všechno
s neschopností zvládnout sama sebe.
Všechno má dvě strany mince -
pozitivní a negativní stranu. Na čemkoli můžeme patřit pozitivní i negativní rys.
Jen musíme chtít. Zda jsme pozitivní, nebo negativní, je naše osobní volba.
Slabým mužům nikdy nevysvětlíme, že to nač si stěžují, je možné brát i
pozitivně. Jako výzvu. Hnací stroj. Motivaci. Co je možné brát i pozitivně, to
je možné zlepšit.
Nemusíme ho litovat. Protože
on má právo na jakoukoli svobodnou volbu. I na takovouto. Když chce.
Soudit druhé je ztrátou času
mimo jiné proto, že všechno se mění. Mění se druzí lidé, jejích nálady, pocity,
motivace, stresy a bolesti. Měníme se také my. Jakýkoli náš soud o jakékoli
osobě má plátnost jen v daném okamžiku a v následujícím už platit nemusí. Ba
dokonce, když vyzrajeme, se za ten soud můžeme jednou stydět.
Silní muži vědí, že cokoli
někdo říká a dělá, je výsledkem jeho výchovy, povahy, vědomostí a zkušeností.
Každý dopis více vypovídá o pisateli než o adresátovi. To, jestli jsme pro
někoho úžasní, nebo nesnesitelní, nemá tolik společného s námi jako s osobou,
která nás tak vnímá.
Silní muži si názory druhých
umějí filtrovat. V zadržovacím sítku jim zůstávají užitečné informace a zpětné
vazby. Za ty děkují, protože jim umožňují pracovat na svém zdokonalení. Z každé
věty se tedy snaží brát pozitiva pro svou osobu a růst. Zbytek házejí za hlavu.
Jenže co je norma? Není pro
každého jiná?
Pokud partner neodpovídá
našim předpokladům, není to mnohdy vina partnera, nýbrž laťky, kterou jsme si
životem nastavili. Náš partner vůbec nemusí být lhostejnýn odtažitý nebo
dokonce nevěrný. Co když je to jeho způsob lásky? Nemůžeme soudit, že jeho
způsob je méně pravdivější než náš. Jen je jiný. A jiný neznamená horší. Střežme
se tedy partnera, který zabíjí vztah zrezavělými předpoklady o tom, jak bychom
se měli chovat - podle něj. My jsme nešli jeho životem. Máme svůj způsob
uvažování. Pokud chce žít s někým, kdo zcela odpovídá jeho historii, bude muset
žít pouze sám se sebou.
Společnému kroku se říká
porozumění. Pokud partner A špatně spal a druhý den je bez sebe, podrážděný a
unavený, ale dokáže to vysvětlit partnerovi B, potom si to partner B nevykládá
osobně a nepodléhá domněnkám, že může jít o důsledek jeho selhání. V uvedeném
případě může partner B poskytnout partnerovi A například uvolňující masáž.
Ačkoli při tom partner B vydá energii, ze spokojeného partnera A získá jinou.
Říká se tomu synergie - vytváření dvojitého objemu energie prostým dáváním.
Ačkoli jsme do jisté míry
svázani ve vztahu, stále jsme dva jedinci, kteří potřebují být sami sebou.
Jakmile ztratíme svou jinakost, přestaneme do vztahu vnášet přidanou hodnotu,
kterou by druhý partner jinak nedisponoval. Vztah, který obereme o své
přednosti i slabiny ztratí smysl. Náš partner nepocítí rozdíl, je-li s námi,
nebo bez nás. Kdo roste, ten žije. Kdo stojí, ten zahnívá. Stojatá voda vždycky
hnije. A vztah, ve kterém se lidé nerozvíjejí, ustrne.
Vztahy, které se neustále posouvají
vpřed, fungují na jedné podstatné zásadě - že jakýkoli krok, který partner učiní,
je vnímán jako nejlepší možný, jaký je partner schopen učinit v dané chvíli.
Ano, ten krok není dokonalý, ale je úměrný vědomostem a zkušenostem, které
partner v té chvíli má. Tečka. Tohle je jediná možnost, jak si za všech okolností
udržet pozitivní pohled na život a na partnera. I když partner z našeho pohledu
dělá zjevné chyby, stále kráčí kupředu, protože právě v té chvíli sbírá
zkušeností, které ke svému zdokonalování potřebuje. Pokud tedy naopak partner
zpochybňuje naše aktivní úsilí, je to špatný partner. Nezáleží na tom, jestli
má pravdu a to, co jsme si předsevzali a před čím nás varoval, nevyšlo. Ne,
láska skutečně není o hře na pravdu. Máme - li získávat nové zkušeností, byť
negativní, potřebujeme od partnera především dodávat sílu, energii a odvahu. Ba
dokonce tím spíše, když se nám nedaří nebo se bojíme. Pokud tak partner činí,
je náš vztah více než jen matematickým součtem svých částí. Stává se něčím
navíc. Stává se jasným důvodem, proč má smysl žít ve vztahu. Protože ve dvou
jsme silnější než sami. Horší je pravý opak - když ve dvou jsme slabší než
sami. Proto by partner měl za všech okolností respektovat naše kroky. Vždy jsou
správné. Přesněji - správné mně pro mě náš růst. Ať momentálně vedou k našemu
úspěchu, či neúspěchu, v každém případě nám přinášejí zkušenost, kterou v této
chvíli potrebujeme, abychom se mohli ponaučit a být lepší.
V konfliktních situacích,
které jsou ve vztazích nevyhnutelné, bychom se měli chovat naprosto stejně.
Správná modelová situace:
Ona vyčítavě: "Zapomněl
jsi na moje narozeniny. Jsem naštvaná a zraněná."
On omluvně: "Promiň, že
jsem zapomněl na tvé narozeniny. Chápu, že jsi naštvaná a zraněná. Cítil bych
to samé na tvém místě."
Sečteno, podtrženo - mužova
omluva, pochopení, soucit. A mezi to vložená stejná slova, jen c kontrastním gardu.
Vzpomínáte, jak přesně vypadají jin a jang?
"Někdy v budoucnu přece
jen udělám to, co mě dovede ke štěstí."
Vezměme si, prosím, kalendář.
A ukažme si, který den se jmenuje někdy, jednou nebo přístě. Takový den v
kalendáři bohužel vyznačen není. Protože neexistuje.
Všichni jsme v každém
okamžiku nejstarší, jací jsme kdy byli, a nejmladší, jací kdy budeme. Pokud
hledáme vhodný den pro vykročení za sny, žádný vhodnější než dnešek už mít
nebudeme. Bez ohledu na to, kolik dní nám v životě přesně zbývá, je zjevné, že
zítra budeme mít na dosažení svých cílů o jeden den méně. Nahraďme tedy ve
svých myšlenkách všechna uvedená nespecifikovaná data slovem dnes. Změní nám to
život. Protože od té chvíle začneme jít za svými sny bez odkladů. Nakonec, z
každého dne v budoucnosti jednou bude dnes. Takže poté bychom mohli tonout v
úplně stejných pocitech jako dnes, jen starší a demotivovanější.
Je vždycky lepší to zkusit a
mýlit se, než to nezkusit a mít pravdu.
Je s podivem, jaké ohromné
množství lidí konzumuje negativní zprávy - v tisku, elevizi, při rozhovorech s
přáteli. Proč se záměrně tolik užírají? Protože uvažovat negativně je
pohodlnější. Jestliže se primárně budeme domnívat, že nám něco nevyjde, nebude
mít smysl se o to ani pokoušet. A to je velmi pohodlné.
"Už nikdy nemohu nikomu
dalšímu věřit." Možná nás partner hodně zranil. Budiž. Koneckonců to je
jeho odpovědnost i jeho problém. S člověkem, který nás hodně zranil,
nepotřebujeme zůstávat.
Předsevzetím, že už nikdy
nebudeme věřit nikomu jinému, více hovoříme o sobě než o druhých. Srdce
zavíráme před sebou, ne před druhými. Není to tak, že nevěříme druhým. Nevěříme
v prvni řadě sobě. Pochybujeme totiž o tom, že my bychom zvládli bolest z případného
dalšího rozchodu, zrady a vyhořelého citu.
Dosáhnout snů není nikdy
snadné. Kdyby to bylo snadné, tak jsme si své sny splnili pohodlně,
rovnou z gauče. Ale sny jsou šalamounské - a
to je dobře. Nutí nás, abychom vstali z gauče. Překonali své pohodlí. Pracovali
na sobě. Hledali cestu přes překážku. Těšili se z malých pokroků. A tím pomalu
rostli.
Na cílové pásce naopak
ztrácíme drajv a rychlost. Tak jako běžci, kteří konečně vysadí tempo. Oni už
nemají motivaci pokračovat. Protože doběhli. Skončili. Proto bychom měli v jakékoli
fázi života nalézat stále vyšší cíle. Hodnoty, které nám dávají smysl a zároveň
nás motivují. Hodnoty, za nimiž se vyplatí jít i přes úsilí, které musíme
podstoupit.
Jestliže totiž v životě
nenalézáme správnou odpověd, je to mnohdy tím, že nepokládáme správnou otázku.
Ano, odpovědi a otázky...potřebujeme rozhovor. Se sebou samými.
Na otázku, co opravdu chceme,
není nikdy pozdě ani brzy. Nechtějme ve stáří litovat, jaký náš život mohl být.
Snažme se, aby takovým, jaký může být, byl hned. Hned znamená bez otálení.
Šťastný může být pouze ten,
kdo se cítí pohodlně ve své kůži. Protože potom souzní s tím, jak žije. Proč
tohle neděláme všichni? Znamená to být sám sebou. A být sám sebou vyžaduje
odvahu.
Budou tvrdit, jak nám ta naše
kůže nesluší, že už dávno vyšla z módy, že v ní nejsme dost dobří a že naše
volba byla špatná. To může a nepochybně bude říkat kdokoli. Je naprosto jeho
věc, co říká. A naše věc je, čemu věříme. Zda jeho cestě, nebo té naší.
Když uspějeme, ukážeme lidem,
kteří o nás pochybovali, že cesta existuje a navíc funguje. A každý, kdo se
zdráhal podstoupit stejnou oběť, by se musel sám sebe nepříjemně ptát: Proč to
ten druhý dokázal a já ne? Proto je cesta za vlastními sny většinou cestou
osamělou.
Život není sociální ani
zaopatřovací ústav. Není to charita. Je to tvrdý obchodník. Vyžaduje výsledky,
tedy činy.
Kdykoli k tomuto bodu
dojdeme, zjistíme, že nám poutekl, že se koleje sbíhají zase až na horizontu.
Velký cíl je takový. Kdykoli ho dosáhneme, uvědomíme si, že nám vlastně
nestačí. Naopak malé cíle jsou všude kolem nás. Naplňují nás dennodenně. Už v
tom, že vykročíme, můžeme vnímat prvni úspěch. Pro někoho je malý. Ale malý je
lepší než žádný.
Zapálit pozitivní energii
znamená nechat ve své blízkosti explodovat povzbuzování, chválení, obdivování,
oceňování, pomáhání. Ve společnosti pozitivních lidí se totiž synergie množí
exponenciální řadou. Čím více pozitiv druhým dáváme, tím více od nich dostáváme.
Štěstí je především stav
mysli. Pokaždé vychází z ničeho. Z maličkostí, které zprvu přehlížíme, ale pak
je začneme vidět. Stačí se zaměřit na to, co již máme, a přestat řešit to, co
ještě nemáme nebo co jsme už ztratili. Říká se tomu pozitivní pohled. Mysleme
na to, co uděláme, ne na to, co neuděláme. Mysleme na to, co jsme, ne na to, co
nejsme. Myslet pozitivně znamená stavět.
Kdykoli procházíme peklem, je
hlavní nepřestat jít. Bez kompromisů. Protože jinak se v tom pekle usmažíme.
Jestliže někoho milujeme, pak
by nám v první řadě mělo záležet na tom, aby partner byl šťastný, a to bez
ohledu na okolnosti. Tedy ať je s námi, nebo bez nás.
K čemu je partner, který se
každý večer musí vrátit domů? Není spolehlivější partner, který se každý večer
chce vrátit domů?
Ve vztahu každý dělá to, co v
dané chvíli považuje za nejlepší či nejvýhodnější. Pro sebe, přirozeně. Pokud
se v něm později něco hne a dojde k závěru, že chyboval, nemá se omlouvat. Protože
není za co. On dělal to, čemu věřil, že je pro něj v dané chvíli nejlepší či
nejvýhodnější. Proto po nevěře nepřijímejme žádné omluvy. Jsme - li už dospělí,
víme dobře, co v každém okamžiku činíme i co tím můžeme způsobit. Člověk starší
osmnácti let je odpovědný za své činy. Ten, kdo je odpovědný, se ovšem ještě
nemusí chovat zodpovědně. Chovat se zodpovědně ve vztahu znamená chovat se v
každé chvíli tak, abychom se nemuseli za nic omlouvat. Tedy později popírat
nebo bagatelizovat to, co jsme dříve udělali s čistou hlavou. Jakmile
přestaneme ve vztahu přijímat omluvy, pochopí partner, že se musí chovat dospěle.
Zodpovědní lidé nepotřebují druhé pokusy.
Koho skutečně zajímáte, ten
vás vyhledává.
Kdo vás skutečně chce vidět ,
ten si najde čas.
Kdo vás skutečně chcr slyšet,
ten vám alespoň zavolá.
A všechno ostatní jsou
výmluvy.
Odejít znamená neubližovat,
když to, co druhý potřebuje, neumíme dát. Živnou půdou funkčního vztahu je
otevřenost. Vysvléct se donaha a mít sex dokáže každý. Ovšem otevřít někomu
upřímně své srdce, ukázat mu své slabosti, strachy, naděje i sny, to ve
skutečnosti znamená být nahý a zranitelný.
Také pochopme, že lidé se
stále mění a vyvíjejí. Jen proto, že jsme se s partnerem kdysi ve svých
hodnotách a cílech protnuli, neznamená to, že při změnách, kterými všichni lidé
souběžně procházejí, se naše cesty budou vždy překrývat. Je to jistě romantická
představa. Ale někdy ani nejlepší komunikací a kompromisy nelze společnou cestu
udržet. Ta představa by byla krásná. Ale krása není vždy pravdivá. Tak jako
pravda není vždy krásná. Pamatujme si, že naše pochopení a lásku si nezaslouží
ten, na kom nám záleží. Ale především ten, komu záleží na nás.
Jestliže se rozhodl pro jinou
cestu, neudělal nic více, než se vyjádřil, že život má jenom jeden a nechce ho
prožít s námi.
Slabí lidé promíjejí. A když
druhým příliš často promíjíte, zvyknou si vám ubližovat.
Nevěra je většinou důsledkem
nějakého přetrvávajícího problému ve vztahu. Partnerovi něco chybělo, a tak to
hledal jinde. V tom je ale současně podíl jeho odpovědnosti. Přece nikomu
nevidíme do hlavy. Jestliže partnerovi v jakékoli fázi vztahu něco chybí, má
ústa, aby komunikoval. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Ne, aby se od nich
utíkalo. Když partner uteče, problém se nevyřeší. Ba často si ho odnáší přímo v
sobě. Protože tím problémem může být on sám a jeho přístup k řešení
nesrovnalostí. Na vině je tedy v první řadě partner, který podvedl. Nejen
proto, že podvedl. Ale hlavně proto, že neřešil problém, který evidentně hořel.
Děkujme za tuto školu. Umožňuje nám uvědomit si, že existují lidé, kteří z nás
poznají to nejlepší, a zradí. Ale perspektivní jsou lidé, kteří z nás poznají
to nejhorší, a nikdy nás neopustí.
Partnery nám do značné míry
vybírá čas a naše zkušenost.
Lidí, kteří nás zklamali, se
zbavujeme, zatímco lidmi, kteří nám pomohli, se obklopujeme. Každá zrada tedy
pročistí naše okolí.
Musíme si uvědomit, že od
jiných lidi nemá smysl nic očekávat. Že se vsichni mění tak, jak v každé chvíli
uznají za vhodné. A pokud chceme lidi co nejdříve poznat, dejme před ně ideálně
bankovky. Peníze totiž nekazí charakter. Peníze odhalují charakter.
Kdykoli nás život klepne přes
prsty, udělá to v dobrém. Ačkoli to dobré v první chvíli nemusíme chápat ani
vidět, nepochybujme o tom, že každou zkušenost potřebujeme.
Vždycky je lepší být sám než
s partnerem, a přitom sám.
Téměř všechny partnerské problémy
se dají vyřešit, pokud je oboustranná vůle komunikovat. A naopak bez komunikace
se jakýkoli vztah může zhroutit z malicherné příčiny.
Zjistit, co je správné, je
důležitější než mít za každou cenu pravdu. Kdykoli se dozvíme, že jsme pravdu
neměli, buďme za to rádi. Couvněme pak ve svých názorech tak daleko, jak je
nutné, a opravme se. Jsme na tom nesrovnatelně lépe než předtím, když jsme
zastávali falešný závěr. Jsme totiž moudřejší.
Sebevědomí lidé často mlčí,
protože si jsou svým názorem jisti. Naslouchají raději než mluví. Vědí, co si
myslí. Nepotřebují to jen kvůli sobě opakovat. Co potřebují mnohem více, je
vědět, co si o nějaké věci myslí ostatní.
Kdykoli chceme zlepšit vztah,
ptejme se. Anebo odpovidejme na otázky, které druhého zajímají.
Smrt staví život do trochu
jiného světla. Nicméně vždy do správného světla. Jak je to možné? Dokáže
posvítit na nejdůležitější základní hodnoty, které mají dlouhodobý smysl. A na
které občas v zápalu děje zapomínáme.
Všechny krize totiž mají
velký přínos v tom, že nám dávají jasné znamení, že se život neubíral správným
smerem. Když si to uvědomíme, začneme krize vnímat jako užitečné příležitosti
ke změně, k lepšímu a funkčnějšímu životu. Každá krize, pokud ji správně
pochopíme jako příležitost, může vést k převratné osobní proměně. K proměně
chování, přístupu ke svému životu, k objevování nových možností. Zkratka k proměně
svého života jako celku. Ovšem musíme špatnou situaci přerůst. Nepodléhat jí.
Využít ji jako nakopnutí k novým rozhodnutím.
Zkušenost není to, co se nám
přihodilo. Zkušenost je to, jak zacházíme s tím, co se nám přihodilo. Ať
uspějeme, či neuspějeme, je to příležitost k nějakému ponaučení. Každý večer,
ať se nám den povedl, či nepovedl, se můžeme chválit za posun. Ano, každý den
můžeme uzavírat s úsměvem na tváři a pocitem, že jsme blíže svému snu.
Některé odchody nám vnucují
pocit, že něco ztrácíme. Že jsme promarnili čas něčím, co se nakonec ukázalo
jako nefunkční. Ale skutečnost je přesně opačná. Neztratili jsme, jen získáváme
- zkušenost i veškerý čas, který přijde. Začít znovu není ostuda, ale projev
síly a odvahy. S delším odstupem ostatně toto období a získané zkušenosti
oceníme a poděkujeme za ně. Vrátit se k životu podle svých hodnot je vždy
očistné. A člověk, který na své hodnoty zapomíná, by takový políček od života
potřeboval možná pravidelně. Ve svém vlastním zájmu.
Změňme to. Zkusme být na sebe
obzvláště v této chvíli laskaví. Přijměme se s chybami, jichž jsme se dopustili.
Zacházejme se sebou s respektem. I když si myslíme, že pro sebe mnoho
pozitivního nemůžeme udělat, učiňmě alespoň to málo. Každý krok správným směrem
se hodí. Každá bolest souvisí s procesy uzdravování a hojení. Při každé nemoci
nám také lékaři doporučují být v klidu. Tak buďme. A neškoďme si. Tím odraz ode
dna začíná.
Pochopit, že sebeusilovnějším
vzpomínáním nic nezměníme. Nezměníme ani minulost, ani přítomnost. Život se
ovlivňuje jen v přítomnosti činy, které teď děláme. Všichni jsme produktem
minulosti, ale ne jejím vězněm. Nemusíme pykat za to, co už dávno není. Kdykoli
řekneme staré myšlence sbohem, nějaká nová nás přivítá dobrý den. Spojujme si
minulost pouze s pozitivními pocity, zejména s poučením. Ne s negativními
pocity a výčitkami. Ostatně, hořkost si nezasloužíme my ani naše minulost.
Nekonání naši pozici nemění,
ba nečinností pod sebou tvoříme stále hlubší důlek. Proto se přestaňme vzpírat
a přemýšlejme. Ostatně, chceme-li se dostat z jámy, musíme v první řadě přestat
kopat.
Dekuji. Tak obyčejné, až
lidem prijde nudné a zbytečné. Teď už děkuji každému. Za každou pozornost.
Protože nevím, jestli není poslední.
Průměrný člověk vydrží týden
bez vody, dva týdny be potravy a mnoho let bez střechy nad hlavou. Ale v
osamění? To jsou snad nejtěžší muka. Je to stav, kterému nelze utéct - když
jsme osamělí sami před sebou. Když se ve své kůži necítíme pohodlně. Partner či
kamarád sice mohou vnést mnoho radosti do našeho života, ale nikdy nedokážou
vyplnit prázdnotu, kterou jsme si sami v sobě způsobili. My odpovídáme za své
pocity štěstí. Jestliže se necítíme šťastnými, nemůže za to nikdo jiný. Lidé
nám mohou podávat celé pytle cukru, ale pokud jsme kyselí sami na sebe, je
jakákoli vnější snaha osladit nám život marná. Svět je plný lidí. Kdykoli se
cítíme osaměle, musíme být ve špatné společnosti. Existují jen dvě možnosti:
Buď jsme ve společnosti špatných lidí, nebo se k sobě špatně chováme sami. Ať
tak, či onak, kdykoli se cítíme osaměle, začněme nejdůležitějším vztahem, který
máme. Sami se sebou.
Podívejme se někdy do vlastní
minulosti, jak jsme tehdy byli hloupí a naivní. Hlavně v mládí. Stydíme se za
to, co jsme kdy udělali. Dnes už bychom stejné chyby neučinili. Protože chybami
jsme se poučili. Nejsme jiní lidé. Jen živé důkazy toho, že každým pokusem
zrajeme.
Ne, dobrý život nezačíná
někdy v budoucnu. Dobrý život začíná přesně tehdy, kdy přestaneme čekat na
nějaký lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat