Mají blbci lepší život?

K úspěchu ve většině oblastí života a profesí stačí průměrná, nebo i mírně podprůměrná inteligence. Pokud máme a správně využíváme i jiné talenty, můžeme být velmi úspěšní.

Další věc, která je zřetelná například u českých akademiků, je tzv. "prokletí poznáním". Mnozí prostě mluví tak, že jim nikdo nerozumí.

Připomíná to trochu vtipy na akademiky, kteří by mimo své "ústavy" nepřežili, ale něco na tom opravdu je.

Podle knihy Hadi v oblecích amerických psychiatrů Roberta Hareho a Paula Babiaka je třeba ve v politice vyšší procento psychopatů než mezi trestanci federálních věznic USA.

Navíc se ukazuje, že když má člověk dobré vztahy, tak nejenže je spokojený, ale je také míň nemocný. A i když už je nemocný, protože i spokojení lidé mívají rakoviny, tak tu nemoc lépe snáší.

Třeba zvažují, zda změnit práci, nebo odejít od rodiny, což chce vždy pečlivě rozmyslet a zvážit pro a proti. V tom inteligence obecně pomáhá, ale z určitého pohledu může být i problematická, neboť můžeme vidět tolik různých problémů a být tak přehlceni různými alternativami, až se pak nejsme schopni rozhodnout.

Dalším příkladem zkreslení je, že se lidé s nižší inteligencí v jistém směru přeceňují. Odborně se tomu říká "iluze nadřazenosti" neboli Dunning-Krugerův efekt.

Nevědomost je složitá v tom, že člověk neví ani to, že nic neví, a tím pádem si může myslet, že ví. Je to protipól k Sokratovu "Vím, že nic nevím.", tedy k situaci člověka, který je sečtělý, zná realitu a ví, že je všechno komplikovanější.

Je dobré mít kolem sebe opravdové přátele, kteří s námi budou mluvit na rovinu. A taky mít kolem sebe lidi z různých skupin, povolání, s různými talenty. Jinak hrozí, že se budeme bavit jen se sobě podobnými lidmi. To jsou ty sociální bubliny. A v nich naopak ti chytří, kteří se také převážně baví hlavně mezi sebou, mají zase dojem, že je spousta lidí chytřejších a můžou mít tendenci sami sebe podceňovat. Říká se tomu "regrese k průměru".

Mgr. Aleš Neusar, Ph.D.

Téma 29/2017 21. července 2017