V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu - Viktor Dyk

V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.
Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu, 
pravdy jsem sok a lež je sokem mým.
Jsem mlád - přec však něčeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostřed své generace stojím:
duch, který neguje!

Mně schází prudká vášeň heretika,
jenž rozpálen je svojí negací,
klid papeže, jenž anatéma říká,
chlad stoika, který se odvrací.
Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,
má skepse samu sebe užírá.
Propast zřím dole, kombinuje, měře,
duch, který popírá!

Mé "ano" v "ne" se akcentem svým mění,
mé "ne" zas v "ano" tónem vyznívá.
Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,
jdu s nadšením - však to se vysmívá!
Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,
a v něze záští u mne prosvítá.
Jsem dumavý - však mluvím lehkým hlasem:
duch, který zamítá.