A přece - Vilém Závada

Už jsem jako veřejná zpovědnice,
co lidí chodívá se ke mně zpovídat.
Beru na sebe všechny hříchy světa, 
jak mám z nich potom rozhřešení dát?

Už jsem jako veřejná nemocnice,
kde není volný ani jeden kout.
Sám trpím všemi chorobami lidstva
a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy,
co leží ve mně mrtvých, kost na kosti.
Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji
dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám,
uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý.
Nemyslím ale na nářky a na máry,
spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají,
ukazuji jak střelka u kompasu
vždy na sluneční stranu života,
na jeho vznešenost, na jeho krásu.

Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům,
až rozpustí se ve mně všechen kal.
Už necítím křehkost a bídu člověka,
když první kroky k hvězdám udělal.

Nasednu jednou do podzemní dráhy,
abych si našel poslední svůj byt.
A z něho potom budu zemi žehnati,
že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.