Nebo: člověk, kterého dříve probouzel i ten nejtišší šelest v sousední místnosti, takže už nemohl usnout, leží teď těsně vedle kamaráda, který mu několik málo centimetrů od ucha chrápe, jako když se dříví řeže, a přesto hluboce spí, sotva si lehne. Tu si pak řádně uvědomujeme, jakou pravdu měl Dostojevský, když definoval člověka jako bytost, která si zvykne na všechno.
Takoví lidé zapomínají, že často právě taková vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně vyrostl nad sebe sama.
Nám ostatním však, nám prostředním a vlažným, platilo napomenutí Bismarckovo, který řekl kdysi: V životě tomu je tak, jako u zubaře: stále si myslíme, že to vlastn í teprve přijde a mezitím je už po všem.
Takové otázky se mi den co den a hodinu co hodinu vtírají. Mne to trápí. Hnusí se mi to. A tu užiji triku: náhle se vidím v nějakém jasně osvětleném, krásném a teplém, velkém přednáškovém sále. Stojím tam za řečnickým pultem, přede mnou v pohodlných, vypolstrovaných židlích se zájmem nasluchající publikum a já mluvím. Přednáším právě o psychologii koncentračního tábora! A náhle se všechno, co mne trápí a tíží, objektivizuje a je viděno a líčeno z jistého nadhledu. A tento trik mi umožní, že stojím nějak nad, nad situací, nad přítomností a nad utrpením a vidím to vše tak, jako by to už byla minulost a jako bych já sám i s celým svým utrpením byl předmětem zajímavého výzkumu psychologické vědy, který konám já sám. Jak jen to říká Spinoza ve své Ethice? Affectus, qui passio est, desinit esse passio simulatque eius claram et distinctam formamus ideam. Bolestivý afekt ztrácí svou bolestivost, vytvoříme-li si o něm jasnou a zřetelnou představu (Ethik 5.díl, O moci ducha neboli o lidské svobodě, III.část). Kdo naproti tomu není s to věřit v budoucnost, je v lágru ztracen. Se ztrátou budoucnosti ztrácí i svou duchovou oporu, nebrání se vnitřně svému pádu, a tak tělesně i duševně upadá. K tomu dochází celkem náhle, ve formě jistého druhu krize, jejíž příznaky jsou alespoň poněkud zkušenému vězni běžné. Každý z nás se bál (ne sám pro sebe, neboť to by bylo bývalo bezpředmětné, nýbrž spíše kvůli svým přátelům), prvního náporu této krize. Obvykle to vypadalo takto: vězeň zůstal jednoho dne v baráku ležet a nic jím nehnulo, aby se oblékl, aby šel do umývárny a vyšel na apelplatz. Už na něj nic nepůsobí, nic ho neděsí, žádné prosby, hrozby nebo rány, všechno je zbytečné: on prostě zůstane ležet, téměř bez hnutí. A jde-li o nemoc, jež vyvolala tuto krizi, pak se též zpěčuje dát se odvést na ambulanci nebo cokoliv pro sebe udělat. Vzdal sám sebe! Leží ve vlastních výkalech a o nic se už nestará. Jak podstatný tu je vztah mezi touto životu nebezpečnou netečností a ztrátou naděje.
Kdo z nás ví, jaké vnitřní souvislosti existují mezi myslí člověka a odolností jeho organismu, mezi odvahou a nadějí (resp.beznadějí) a imunitou organismu, ten také pochopí, jak smrtelně může působit pád do beznaděje a sklíčenosti...
Heslo, pod nímž nutně probíhala všechna psychoterapeutická a psychohygienická péče o vězně, vyjádřil nejtrefněji Nietzsche: Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak. Bylo tedy třeba upamatovávat vězně, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, na proč jejich života, na jejich životní cíl, a tím dosáhnout toho, že pak, vnitřně zoceleni, dovedli čelit i onomu hrůznému jak přítomné situace, oněm hrůzám koncentračního tábora. A naopak: běda tomu, kdo už před sebou žádný cíl neviděl, kdo už neměl žádný obsah svého života, kdo už nespatřoval ve svém životě žádný účel, komu zmizel smysl jeho existence, a tím i každý smysl jeho odolnosti. Takoví lidé zcela ztratili půdu pod nohama a oddali se pádu. Typická odpověď na všechno povzbuzování zněla: Co můžu já ještě očekávat od života?
Zde je nutný zvrat v tázání se po smyslu života: musíme se učit (a zoufající lidi poučovat), že naprosto nezáleží na tom, co my ještě očekáváme od života, jako spíše na tom, co život očekává od nás.
...běží o kopernikovský obrat: že se už totiž neptáme po smyslu svého života my, nýbrž že se my sami cítíme jako dotazovaní, jako ti, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které máme správně zodpovídat, a to ne mudrováním nebo řečí, nýbrž činem, správným chováním. Život nakonec neznamená nic jiného, než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny. Tento požadavek a s ním i smysl existence se mění od člověka k člověku, okamžik od okamžiku. Nikdy tedy nelze udat smysl lidského života všeobecně, nikdy se nedá otázka po tomto smyslu všeobecně zodpovědět, život (jak jej tu máme na mysli) není nic vágního, nýbrž vždy něco zcela konkrétního a tak jsou i požadavky, které na nás život klade, vždy zcela konkrétní. Tuto konkrétnost s sebou přináší lidský osud, který je pro každého ojedinělý a jedinečný. Žádný člověk a žádný osud není srovnatelný s druhým: žádná situace se neopakuje. V každé situaci je člověk vyzýván k jinému chování. Tu od něho vyžaduje konkrétní situace, aby jednal, aby svůj osud utvářel aktivně. Jindy opět, aby využil příležitosti a prožíval určité hodnoty (resp. jich požíval), a jindy opět, aby vzal svůj osud prostě na sebe. Vždy se však každá situace vyznačuje onou ojedinělostí a jedinečností, která pokaždé připouští jen jednu jedinou (totiž tu správnou) odpověď na otázku, která je obsažena v té oné konkrétní situaci. Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Bude muset tváří v tvář tomuto utrpení proniknout k vědomí, že v celém kosmu je to právě jen a jen on, kdo tu stojí se svým trýznivým osudem. Nikdo mu jej nemůže odejmout, nikdo jej nemůže místo něho protrpět. V tom však, jak on sám, jen a jen on svým osudem postižený, bude toto utrpení snášet, právě v tom též spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. Pro nás v koncentračním táboře to rozhodně nebyla nějaká životu vzdálená spekulace. Pro nás byly takové myšlenky tím jediným, co nám ještě mohlo pomoci! Neboť právě tyto myšlenky nám nedovolili zoufat ani tehdy, když už jsme neviděli žádnou šanci na přežití.
Neboť nám už dávno nešlo o otázku po smyslu života, která bývá často kladena a přitom se jí nemyslí nic víc, než uskutečnění nějakého cíle, tím že něco vytvoříme. Nám šlo o smysl života jakožto oné totality, jež v sobě skrývá i smrt a tak neposkytuje jen smysl života, nýbrž i smysl utrpení a smrti; o tento smysl jsme zápasili. Jakmile jsme jednou poznali smysl utrpení, tu už nechceme zkrášlovat a bagatelizovat plnost utrpení v koncentračním táboře, tím že bychom je vytěsňovali nebo se přes ně přenášeli, například laciným a křečovitým optimismem. Utrpení nám též bylo úkolem, jehož smyslu jsme se už nechtěli uzavírat. Nám utrpení odhalilo svůj výkonnostní charakter, ten charakter, pro nějž Rilke volá: Kolik je toho ještě nutno odtrpět! Jako se mluví o tom, kolik toho je nutno odpracovat, tak mluví Rilke o odtrpění. My jsme toho ovšem měli odtrpět mnoho. Proto jsme se museli nutně zadívat do tváře věcem, utrpení v jeho plnosti. I když to bylo spojeno s nebezpečím, že změkneme, že se potají neubráníme slzám. Za tyto slzy se člověk nemusí stydět, protože jsou zárukou toho, že měl odvahu nejvyšší: odvahu trpět! O tom však věděli jen málokteří a ti se jen stydlivě tu a tam přiznávali, že si opět jednou poplakali, jako třeba onen kamarád, jehož jsem se ptal, jak se zbavil otoků z hladu. Odpověděl mi tehdy: Vyplakal jsem je. Zárodečné náběhy k psychoterapii, respektive k psychohygieně v koncentračním táboře byly, pokud vůbec, buď individuální nebo kolektivní. Individuální psychoterapeutické pokusy byly leckdy terapií (která byla tak nutná, že zachránila život), mj. zabraňovala sebevraždám. Jakmile se někdo pokusil o sebevraždu, pak bylo co nejpřísněji zakázáno takového člověka zachraňovat.
Vzpomínám si teď na dva případy, které nejsou jen příklady praktické použitelnosti předchozích myšlenek, nýbrž je v nich i pozoruhodná shoda. Šlo o dva muže, kteří si vzájemně řekli o svých sebevražedných úmyslech. Oba uváděli, jak to bylo typické, že už od života nic neočekávají. Oběma však bylo třeba ukázat, že život něco očekává od nich, že na ně v životě, v budoucnosti něco čeká. A vskutku vyšlo najevo, že na jednoho čekalo jeho dítě, které zbožňoval. Čekalo na svého tátu v cizině. Na toho druhého nečekala žádný člověk, nýbrž věc: jeho dílo! Tento muž byl totiž vědec a vydal sérii knih o určitém tématu. Tato série však nebyla ukončená a čekala na své dovršení. Pro toto dílo byl tento člověk nepostradatelný a nezaměnitelný, právě tak jako byl ten první nezastupitelný v láskyplném vztahu ke svému dítěti. Šlo o ojedinělost a jedinečnost, kterou se vyznačuje každý jednotlivec a která dodává každé jednotlivé existenci teprve smysl. Uplatní se tedy jak ve vztahu k nějakému tvůrčímu dílu, tak i ve vztahu ke druhému člověku a k jeho lásce. Tato nezastupitelnost a nenahraditelnost každé jednotlivé osoby, to je právě to, co je nutno si uvědomit a co dá v celé její velikosti zazářit zodpovědnosti, kterou má člověk za svůj život.Člověk, který si uvědomí tuto zodpovědnost vůči svému dílu nebo vůči čekajícímu milujícímu člověku, ten už nikdy nebude s to svůj život odhodit. Zná totiž ono proč své existence, proto snad unese i každé jak.
A přesto jsem odhadl vyhlídku na přežití tak na pět procent. A lidem jsem to řekl! Neboť jsem jim též řekl, že se sám pro svou osobu nevzdávám naděje a nehodlám házet flintu do žita. Vždyť žádný člověk nezná budoucnost, žádný neví, co mu přinese už jen příští hodina. Citoval jsem básníka, který praví: Co jsi prožil, o to tě neoloupí žádná moc tohoto světa. Co jsme uskutečnili v plnosti svého minulého života, v jeho zážitkové plnosti, toto vnitřní bohatství nám už nevezme nic a nikdo. Ale nejen to, co jsme prožili, ale i to, co jsme udělali, všechno to velké, co jsme kdy mysleli, a to, co jsme vytrpěli, to vše jsme zachránili pro skutečnost jednou provždy. A i když je to cosi minulého, právě v minulosti je to zabezpečeno pro celou věčnost! Neboť minulost je též jakýmsi druhem bytí a možná je tím nejjistějším. A nakonec jsem ještě promluvil o množství možností, jak život naplnit smyslem. Vyprávěl jsem svým kamarádům (kteří tu leželi docela tiše, téměř bez hnutí, tu a tam bylo nanejvýš slyšet dojatý povzdech) o tom, že lidský život má vždy a za všech okolností smysl a že tento nekonečný smysl naší existence v sobě zahrnuje i utrpení a umírání, nouzi i smrt. A prosil jsem tyhle chudáky, kteří mi ve tmě baráku tak pozorně naslouchali, aby se věcem a vážnosti situace dívali do tváře, a přesto aby nemalomyslněli, nýbrž aby si zachovali odvahu přes celou bezvýchodnost, která našemu boji neubírá nic na jeho smyslu a důstojnosti. Na každého z nás, řekl jsem jim, hledí v těchto těžkých hodinách někdo, a což teprve v té poslední hodině, která se mnohým z nás blíží, a v jeho pohledu je výzva; je to nějaký přítel nebo nějaká žena, někdo živý nebo mrtvý, anebo Bůh. A tento někdo od nás očekává, že ho nezklameme a že nebudeme trpět a umírat uboze, nýbrž hrdě! A na závěr jsem mluvil o naší oběti, že (rozhodně!) má smysl. Že k podstatě oběti patří, že je přinášena za zdánlivého předpokladu, že se jí v tomto světě, kde platí jen úspěšnost, nedosáhne nic. Ať už jde o oběť za nějakou politickou ideu, ať už jde o sebeobětování jednoho za druhého. Ovšemže ten, kdo je mezi námi věřící v náboženském smyslu, nahlédne smysl oběti snadněji.
A krok za krokem, ne jinak, vstupuješ do tohoto nového života, stáváš se novým člověkem.
Čas od času vzhlížím k nebi, na němž blednou hvězdy anebo tam, kde za stěnou mraků začíná svítat. Ale můj duch je teď naplněn postavou, která je v něm zafixována onou strašně bdělou fantazií, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou.Slyším, jak mi odpovídá. Vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý vzpružující pohled, a ať tělesně nebo netělesně, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou projíždí myšlenka: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků.Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a – víra: vykoupení láskou a v lásce...
...humor je zbraní duše v boji o přežití. Mimořádně pozitivní role humoru v lidském životě je známá. Humor dovede vytvářet odstup a postavit člověka nad situaci, byť i jen na sekundy, jak už řečeno.
Je-li vůle k humoru jako pokus vidět věci v jakési komické perspektivě jen trikem, pak to ale je trik přesně ve smyslu umění žít.To, že něco takového je možné i v koncentračním táboře, je dáno tím, že život v lágru je plný kontrastů, a předpokladem těchto kontrastních účinků je opět jistá relativita všeho utrpení. Obrazně se dá říci, že lidské utrpení se podobá plynnému skupenství: určité množství plynu napumpované do nějakého dutého prostoru, lhostejno zda je velký nebo malý, se v něm vždy rovnoměrně rozloží a zcela jej vyplní. A právě tak vyplní utrpení lidskou duši, vědomí člověka, lhostejno, zda jde o utrpení velké či malé. Z toho vyplývá, že právě velikost lidského utrpení je cosi naprosto relativního, a z toho dále vyplývá, že i něco samo o sobě nepatrného může způsobit mimořádně velikou radost.
Nikdo by neměl zvednout kámen dříve, dokud se sám sebe naprosto poctivě nezeptal, jak by v podobné situaci jednal on sám.
Nemůže už, jako člověk v normálním životě, zaměřit svůj život na budoucnost. Tím se však změní i celá struktura jeho vnitřního života. Dochází k vnitřním úpadkovým jevům, jak je už známe z jiných oblastí života. V podobné situaci se ocitá například nezaměstnaný. I jeho existence je teď provizorní a ani on nemůže svůj život v jistém smyslu zaměřovat na budoucnost. Při prohlídkách nezaměstnaných horníků bylo dost příležitostí zkoumat, jaké účinky má tato zdeformovaná existenční forma na prožívání času, na vnitřní čas, neboli na prožitkový čas, jak se tento čas psychologicky nazývá.
Takoví lidé zapomínají, že často právě taková vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně vyrostl nad sebe sama.
Nám ostatním však, nám prostředním a vlažným, platilo napomenutí Bismarckovo, který řekl kdysi: V životě tomu je tak, jako u zubaře: stále si myslíme, že to vlastn í teprve přijde a mezitím je už po všem.
Takové otázky se mi den co den a hodinu co hodinu vtírají. Mne to trápí. Hnusí se mi to. A tu užiji triku: náhle se vidím v nějakém jasně osvětleném, krásném a teplém, velkém přednáškovém sále. Stojím tam za řečnickým pultem, přede mnou v pohodlných, vypolstrovaných židlích se zájmem nasluchající publikum a já mluvím. Přednáším právě o psychologii koncentračního tábora! A náhle se všechno, co mne trápí a tíží, objektivizuje a je viděno a líčeno z jistého nadhledu. A tento trik mi umožní, že stojím nějak nad, nad situací, nad přítomností a nad utrpením a vidím to vše tak, jako by to už byla minulost a jako bych já sám i s celým svým utrpením byl předmětem zajímavého výzkumu psychologické vědy, který konám já sám. Jak jen to říká Spinoza ve své Ethice? Affectus, qui passio est, desinit esse passio simulatque eius claram et distinctam formamus ideam. Bolestivý afekt ztrácí svou bolestivost, vytvoříme-li si o něm jasnou a zřetelnou představu (Ethik 5.díl, O moci ducha neboli o lidské svobodě, III.část). Kdo naproti tomu není s to věřit v budoucnost, je v lágru ztracen. Se ztrátou budoucnosti ztrácí i svou duchovou oporu, nebrání se vnitřně svému pádu, a tak tělesně i duševně upadá. K tomu dochází celkem náhle, ve formě jistého druhu krize, jejíž příznaky jsou alespoň poněkud zkušenému vězni běžné. Každý z nás se bál (ne sám pro sebe, neboť to by bylo bývalo bezpředmětné, nýbrž spíše kvůli svým přátelům), prvního náporu této krize. Obvykle to vypadalo takto: vězeň zůstal jednoho dne v baráku ležet a nic jím nehnulo, aby se oblékl, aby šel do umývárny a vyšel na apelplatz. Už na něj nic nepůsobí, nic ho neděsí, žádné prosby, hrozby nebo rány, všechno je zbytečné: on prostě zůstane ležet, téměř bez hnutí. A jde-li o nemoc, jež vyvolala tuto krizi, pak se též zpěčuje dát se odvést na ambulanci nebo cokoliv pro sebe udělat. Vzdal sám sebe! Leží ve vlastních výkalech a o nic se už nestará. Jak podstatný tu je vztah mezi touto životu nebezpečnou netečností a ztrátou naděje.
Kdo z nás ví, jaké vnitřní souvislosti existují mezi myslí člověka a odolností jeho organismu, mezi odvahou a nadějí (resp.beznadějí) a imunitou organismu, ten také pochopí, jak smrtelně může působit pád do beznaděje a sklíčenosti...
Heslo, pod nímž nutně probíhala všechna psychoterapeutická a psychohygienická péče o vězně, vyjádřil nejtrefněji Nietzsche: Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese i každé jak. Bylo tedy třeba upamatovávat vězně, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, na proč jejich života, na jejich životní cíl, a tím dosáhnout toho, že pak, vnitřně zoceleni, dovedli čelit i onomu hrůznému jak přítomné situace, oněm hrůzám koncentračního tábora. A naopak: běda tomu, kdo už před sebou žádný cíl neviděl, kdo už neměl žádný obsah svého života, kdo už nespatřoval ve svém životě žádný účel, komu zmizel smysl jeho existence, a tím i každý smysl jeho odolnosti. Takoví lidé zcela ztratili půdu pod nohama a oddali se pádu. Typická odpověď na všechno povzbuzování zněla: Co můžu já ještě očekávat od života?
Zde je nutný zvrat v tázání se po smyslu života: musíme se učit (a zoufající lidi poučovat), že naprosto nezáleží na tom, co my ještě očekáváme od života, jako spíše na tom, co život očekává od nás.
...běží o kopernikovský obrat: že se už totiž neptáme po smyslu svého života my, nýbrž že se my sami cítíme jako dotazovaní, jako ti, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které máme správně zodpovídat, a to ne mudrováním nebo řečí, nýbrž činem, správným chováním. Život nakonec neznamená nic jiného, než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny. Tento požadavek a s ním i smysl existence se mění od člověka k člověku, okamžik od okamžiku. Nikdy tedy nelze udat smysl lidského života všeobecně, nikdy se nedá otázka po tomto smyslu všeobecně zodpovědět, život (jak jej tu máme na mysli) není nic vágního, nýbrž vždy něco zcela konkrétního a tak jsou i požadavky, které na nás život klade, vždy zcela konkrétní. Tuto konkrétnost s sebou přináší lidský osud, který je pro každého ojedinělý a jedinečný. Žádný člověk a žádný osud není srovnatelný s druhým: žádná situace se neopakuje. V každé situaci je člověk vyzýván k jinému chování. Tu od něho vyžaduje konkrétní situace, aby jednal, aby svůj osud utvářel aktivně. Jindy opět, aby využil příležitosti a prožíval určité hodnoty (resp. jich požíval), a jindy opět, aby vzal svůj osud prostě na sebe. Vždy se však každá situace vyznačuje onou ojedinělostí a jedinečností, která pokaždé připouští jen jednu jedinou (totiž tu správnou) odpověď na otázku, která je obsažena v té oné konkrétní situaci. Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol. Bude muset tváří v tvář tomuto utrpení proniknout k vědomí, že v celém kosmu je to právě jen a jen on, kdo tu stojí se svým trýznivým osudem. Nikdo mu jej nemůže odejmout, nikdo jej nemůže místo něho protrpět. V tom však, jak on sám, jen a jen on svým osudem postižený, bude toto utrpení snášet, právě v tom též spočívá jedinečná možnost jedinečného výkonu. Pro nás v koncentračním táboře to rozhodně nebyla nějaká životu vzdálená spekulace. Pro nás byly takové myšlenky tím jediným, co nám ještě mohlo pomoci! Neboť právě tyto myšlenky nám nedovolili zoufat ani tehdy, když už jsme neviděli žádnou šanci na přežití.
Neboť nám už dávno nešlo o otázku po smyslu života, která bývá často kladena a přitom se jí nemyslí nic víc, než uskutečnění nějakého cíle, tím že něco vytvoříme. Nám šlo o smysl života jakožto oné totality, jež v sobě skrývá i smrt a tak neposkytuje jen smysl života, nýbrž i smysl utrpení a smrti; o tento smysl jsme zápasili. Jakmile jsme jednou poznali smysl utrpení, tu už nechceme zkrášlovat a bagatelizovat plnost utrpení v koncentračním táboře, tím že bychom je vytěsňovali nebo se přes ně přenášeli, například laciným a křečovitým optimismem. Utrpení nám též bylo úkolem, jehož smyslu jsme se už nechtěli uzavírat. Nám utrpení odhalilo svůj výkonnostní charakter, ten charakter, pro nějž Rilke volá: Kolik je toho ještě nutno odtrpět! Jako se mluví o tom, kolik toho je nutno odpracovat, tak mluví Rilke o odtrpění. My jsme toho ovšem měli odtrpět mnoho. Proto jsme se museli nutně zadívat do tváře věcem, utrpení v jeho plnosti. I když to bylo spojeno s nebezpečím, že změkneme, že se potají neubráníme slzám. Za tyto slzy se člověk nemusí stydět, protože jsou zárukou toho, že měl odvahu nejvyšší: odvahu trpět! O tom však věděli jen málokteří a ti se jen stydlivě tu a tam přiznávali, že si opět jednou poplakali, jako třeba onen kamarád, jehož jsem se ptal, jak se zbavil otoků z hladu. Odpověděl mi tehdy: Vyplakal jsem je. Zárodečné náběhy k psychoterapii, respektive k psychohygieně v koncentračním táboře byly, pokud vůbec, buď individuální nebo kolektivní. Individuální psychoterapeutické pokusy byly leckdy terapií (která byla tak nutná, že zachránila život), mj. zabraňovala sebevraždám. Jakmile se někdo pokusil o sebevraždu, pak bylo co nejpřísněji zakázáno takového člověka zachraňovat.
Vzpomínám si teď na dva případy, které nejsou jen příklady praktické použitelnosti předchozích myšlenek, nýbrž je v nich i pozoruhodná shoda. Šlo o dva muže, kteří si vzájemně řekli o svých sebevražedných úmyslech. Oba uváděli, jak to bylo typické, že už od života nic neočekávají. Oběma však bylo třeba ukázat, že život něco očekává od nich, že na ně v životě, v budoucnosti něco čeká. A vskutku vyšlo najevo, že na jednoho čekalo jeho dítě, které zbožňoval. Čekalo na svého tátu v cizině. Na toho druhého nečekala žádný člověk, nýbrž věc: jeho dílo! Tento muž byl totiž vědec a vydal sérii knih o určitém tématu. Tato série však nebyla ukončená a čekala na své dovršení. Pro toto dílo byl tento člověk nepostradatelný a nezaměnitelný, právě tak jako byl ten první nezastupitelný v láskyplném vztahu ke svému dítěti. Šlo o ojedinělost a jedinečnost, kterou se vyznačuje každý jednotlivec a která dodává každé jednotlivé existenci teprve smysl. Uplatní se tedy jak ve vztahu k nějakému tvůrčímu dílu, tak i ve vztahu ke druhému člověku a k jeho lásce. Tato nezastupitelnost a nenahraditelnost každé jednotlivé osoby, to je právě to, co je nutno si uvědomit a co dá v celé její velikosti zazářit zodpovědnosti, kterou má člověk za svůj život.Člověk, který si uvědomí tuto zodpovědnost vůči svému dílu nebo vůči čekajícímu milujícímu člověku, ten už nikdy nebude s to svůj život odhodit. Zná totiž ono proč své existence, proto snad unese i každé jak.
A přesto jsem odhadl vyhlídku na přežití tak na pět procent. A lidem jsem to řekl! Neboť jsem jim též řekl, že se sám pro svou osobu nevzdávám naděje a nehodlám házet flintu do žita. Vždyť žádný člověk nezná budoucnost, žádný neví, co mu přinese už jen příští hodina. Citoval jsem básníka, který praví: Co jsi prožil, o to tě neoloupí žádná moc tohoto světa. Co jsme uskutečnili v plnosti svého minulého života, v jeho zážitkové plnosti, toto vnitřní bohatství nám už nevezme nic a nikdo. Ale nejen to, co jsme prožili, ale i to, co jsme udělali, všechno to velké, co jsme kdy mysleli, a to, co jsme vytrpěli, to vše jsme zachránili pro skutečnost jednou provždy. A i když je to cosi minulého, právě v minulosti je to zabezpečeno pro celou věčnost! Neboť minulost je též jakýmsi druhem bytí a možná je tím nejjistějším. A nakonec jsem ještě promluvil o množství možností, jak život naplnit smyslem. Vyprávěl jsem svým kamarádům (kteří tu leželi docela tiše, téměř bez hnutí, tu a tam bylo nanejvýš slyšet dojatý povzdech) o tom, že lidský život má vždy a za všech okolností smysl a že tento nekonečný smysl naší existence v sobě zahrnuje i utrpení a umírání, nouzi i smrt. A prosil jsem tyhle chudáky, kteří mi ve tmě baráku tak pozorně naslouchali, aby se věcem a vážnosti situace dívali do tváře, a přesto aby nemalomyslněli, nýbrž aby si zachovali odvahu přes celou bezvýchodnost, která našemu boji neubírá nic na jeho smyslu a důstojnosti. Na každého z nás, řekl jsem jim, hledí v těchto těžkých hodinách někdo, a což teprve v té poslední hodině, která se mnohým z nás blíží, a v jeho pohledu je výzva; je to nějaký přítel nebo nějaká žena, někdo živý nebo mrtvý, anebo Bůh. A tento někdo od nás očekává, že ho nezklameme a že nebudeme trpět a umírat uboze, nýbrž hrdě! A na závěr jsem mluvil o naší oběti, že (rozhodně!) má smysl. Že k podstatě oběti patří, že je přinášena za zdánlivého předpokladu, že se jí v tomto světě, kde platí jen úspěšnost, nedosáhne nic. Ať už jde o oběť za nějakou politickou ideu, ať už jde o sebeobětování jednoho za druhého. Ovšemže ten, kdo je mezi námi věřící v náboženském smyslu, nahlédne smysl oběti snadněji.
A krok za krokem, ne jinak, vstupuješ do tohoto nového života, stáváš se novým člověkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat