osobní inventura emocí

Otevřít se emocím je naopak znakem lidské síly. Dokud jsem se snažila maskovat svou bolest a předstírat, že jsem oukej, moje pocity byly zmatené a špatné.

Je naivní chtít se cítit šťastně navždy. Nejenže to nejde, ale navíc bychom byli sami mě proti mně sobě. Cítit se občas zle je prospěšný, očistný a růstový proces. Když prožijeme špatné, naučíme se to snášet, zvládat i překonávat. Kdykoli to dokážeme, jsme silnější.

Ale nic netrvá věčně. Čas zázračně uzdravuje. Mraky vždy přejdou.

Nakonec, silný není ten, kdo nikdy neplakal, ale ten, kdo se vyplakal, mohl vstát a jít za tím, čemu věří.

Vděčnost je univerzální řešení snad na všechny úzkosti.

I když jsem něco ztratila, pořád mi zbýval můj život, mé zdraví a lidé, kterým na mně záleželo. A právě tak vypadal začátek seznamu mých předmětů vděčnosti. Čím déle jsem se věnovala jeho psaní, tím více jsem nabývala přesvědčení, že i když přítomnost není plná štěstí, pořád je lepší než fantazie.

I když se mi zdálo, že mě všechny okolnosti drtí, pokaždé mi zbyla volba - buď dovolit, ať mě ničí, nebo je ustát, a tudíž způsobit, že mě posílí. Výběr byl pouze na mně.

Dnes už vím, že nejdůležitější věci jsou ty, které dělají rozdíl v mé náladě, a že méně je více. Místo přidávání lidí, aktivit a starostí jsem svůj život zlepšila odečítáním. Zbavila jsem se zbytečného balastu, negativních vlivů a škodlivých vztahů. Při této osobní inventuře jsem zjistila, jak velký je rozdíl mezi tím, co chceme, a tím, co skutečně potrebujeme.

FC ročník IV

Mimořádné vydání magazínu FC

Dárkový speciál