Častou terapeutickou zakázkou je obecná objednávka typu „nejsem spokojený, chci něco jinak, chci růst a vyvíjet se, chci posílit sebevědomí“ a podobně. Nemám nic proti hledání a touze po změně, ta je sama o sobě projevem zdravého jádra našich životů. Pokud ale nevíme, kam chceme dojít, můžeme se hodně nadřít, a přitom zůstat na místě. Nebo někam přece jen dojít, ale zcela jinam, než bychom si přáli a potřebovali.
Jeden důležitý aspekt životního zrání je učit se otevřít možnostem a výzvám, které život přináší, učit se uvolnit do proudu života a nechat se nést a vést, kam sám plyne. K tomu je třeba důvěry a schopnosti pustit kontrolu. Je to něco, co v rámci naší kultury a tradice moc neumíme, a možná proto i máme pocit, že tudy vede cesta.
Nicméně dalším neméně důležitým prvkem plného života je směr. Vědět, kam chceme dojít a co tam chceme dělat. Mít vizi, za kterou jdeme. K tomu je třeba vědět, kde jsme a co vlastně chceme a potřebujeme. Jinými slovy, potřebujeme znát začátek a cíl cesty.
Jak na to? Hlavně jednoduše. Nebývá užitečné řešit celý život naráz. A i když jsou všechny aspekty našeho bytí spolu provázané, vyplatí se zaměřit na jednotlivé oblasti zvlášť. Nebo vlastně právě proto. Změnou jedné části měníme celek.
Základní otázka tedy zní: v jaké rovině svého života potřebuji změnu?
Další krok je zmapování reality ve vybrané oblasti:
Když máme mapu místa, kde jsme, můžeme se rozhlédnout a opět si konkrétně zformulovat, kam chceme jít. Jak si přejeme, aby vypadal žádoucí stav? Ne jak by se měli změnit druzí, ale o jaké kvality se v sobě můžeme opřít, abychom reagovali jinak, než je tomu doposud. Jací bychom si přáli být?
To je směr, vize, představa (něco, co je před tím, než se uskuteční kýžený stav). Je dobré ji neztratit z dohledu, jít za ní jako za světlem na konci tunelu. A to i v případě, že z cesty můžeme sejít. Když si to uvědomíme, nekritizujme se za to, ale prostě se vraťme zpět ke směru, kterým si přejeme jít. Ne nad tím přemýšlet, ale uskutečňovat to konkrétními kroky.
Nejde o zavírání očí nad nedostatky a limity. O těch víme a učíme se je akceptovat. Což neznamená v nich zůstávat a zahnívat, ale vědět o svých slabostech, nepotlačovat je. Zaměřovat se na pozitivní cíl. Aneb pozitivní psychologie v praxi.
Připomínám známý fakt, že vliv máme jen sami na sebe. Pokud si myslíme, že za naši situaci může někdo jiný nebo prostředí, ve kterém jsme, jsme v podstatě bezmocní, protože druhé nezměníme. A i když nás okolí samozřejmě ovlivňuje, mnohdy zásadním způsobem, vyplatí se zaměřit sami na sebe.
Připomíná mi to jednu větu z knihy Richarda Bacha: Co kdybychom nechali svět, aby si žil tak, jak chce, a my si tedy také žili, jak sami chceme? To je svoboda. Svoboda k tvořivosti a sebeutváření.
Jeden důležitý aspekt životního zrání je učit se otevřít možnostem a výzvám, které život přináší, učit se uvolnit do proudu života a nechat se nést a vést, kam sám plyne. K tomu je třeba důvěry a schopnosti pustit kontrolu. Je to něco, co v rámci naší kultury a tradice moc neumíme, a možná proto i máme pocit, že tudy vede cesta.
Nicméně dalším neméně důležitým prvkem plného života je směr. Vědět, kam chceme dojít a co tam chceme dělat. Mít vizi, za kterou jdeme. K tomu je třeba vědět, kde jsme a co vlastně chceme a potřebujeme. Jinými slovy, potřebujeme znát začátek a cíl cesty.
Jak na to? Hlavně jednoduše. Nebývá užitečné řešit celý život naráz. A i když jsou všechny aspekty našeho bytí spolu provázané, vyplatí se zaměřit na jednotlivé oblasti zvlášť. Nebo vlastně právě proto. Změnou jedné části měníme celek.
Základní otázka tedy zní: v jaké rovině svého života potřebuji změnu?
- v prožívání/vnímání sebe sama?
- v partnerském vztahu?
- ve vztazích k jiným lidem? K jakým konkrétně?
- v práci?doplňme si dle naší situace
Další krok je zmapování reality ve vybrané oblasti:
- jak to nyní je – popis situace, ne hodnocení
- čím přispívám k této situaci
- na jaké potíže narážím, když se snažím o změnu
Když máme mapu místa, kde jsme, můžeme se rozhlédnout a opět si konkrétně zformulovat, kam chceme jít. Jak si přejeme, aby vypadal žádoucí stav? Ne jak by se měli změnit druzí, ale o jaké kvality se v sobě můžeme opřít, abychom reagovali jinak, než je tomu doposud. Jací bychom si přáli být?
To je směr, vize, představa (něco, co je před tím, než se uskuteční kýžený stav). Je dobré ji neztratit z dohledu, jít za ní jako za světlem na konci tunelu. A to i v případě, že z cesty můžeme sejít. Když si to uvědomíme, nekritizujme se za to, ale prostě se vraťme zpět ke směru, kterým si přejeme jít. Ne nad tím přemýšlet, ale uskutečňovat to konkrétními kroky.
Nejde o zavírání očí nad nedostatky a limity. O těch víme a učíme se je akceptovat. Což neznamená v nich zůstávat a zahnívat, ale vědět o svých slabostech, nepotlačovat je. Zaměřovat se na pozitivní cíl. Aneb pozitivní psychologie v praxi.
Připomínám známý fakt, že vliv máme jen sami na sebe. Pokud si myslíme, že za naši situaci může někdo jiný nebo prostředí, ve kterém jsme, jsme v podstatě bezmocní, protože druhé nezměníme. A i když nás okolí samozřejmě ovlivňuje, mnohdy zásadním způsobem, vyplatí se zaměřit sami na sebe.
Připomíná mi to jednu větu z knihy Richarda Bacha: Co kdybychom nechali svět, aby si žil tak, jak chce, a my si tedy také žili, jak sami chceme? To je svoboda. Svoboda k tvořivosti a sebeutváření.
Michal Petr
psychologie.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat