Stačí to? je takovým symbolickým střípkem něčeho většího. Kdo se koho vlastně ptá? Otázky, které klademe ve vztazích a vnějším světě, jsou často i otázky, které zní ve světě vnitřním a jsou přehráváním vnitřního tázání a hledání.
Kdyby to tak bylo, je zde víc možností. Například se může ptát někdo, kdo se cítí bezradný (možná bezmocný?) někoho, kdo má nějakou moc – moc odpovědět a rozčísnout dilema. Kdyby ten mocný mohl říci „stačí to“, co by se stalo? Byl by pak klid? I kdyby odpověď přišla takto zvenčí? Bylo by pak možné jít k další otázce či tématu? Anebo by mohla negativní odpověď roztočit ještě víc spirálu pochyb, případně frustrace, pocitů viny a tak dál?
Také by se mohl ptát někdo hledající, kdo má určité problémy se sebedůvěrou, a odpovídajícím by mohla být nějaká podpůrná postava typu trenéra či kouče, který se může snažit i skrz negativní odpověď („nestačí to“) nasměrovat hledajícího k tomu, že může v životě dosáhnout víc než jen splnění povinnosti vůči dětem či svým blízkým.
Chci tím vším říci, že nejde jen o slova, o obsah, o ano/ne, ale o celý kontext toho, kdo s kým o čem a proč hovoří. Vždy je v tom vztahový aspekt a odpověď musí vycházet z něj, mimo konkrétní konstelaci není odpověď správná. Před možnou odpovědí by tedy stálo za to, zkoumat celou otázku z různých úhlů.
Nevím, kdo se ptá uvnitř vás, takže mám k dispozici jen představy o různých možnostech. Kdyby byla relevantní hypotéza, že na vás tlačí nároky, které sama od sebe očekáváte či které na vás navalují druzí, pak by mohlo být úlevné slyšet, že „stačí“ se snažit druhé milovat.
Pro možnost, že se ptá někdo, kdo má možná zbytečně moc zúženo zorné pole svého života a spokojí se s málem nikoli proto, že už je spirituálně dost daleko, je osvobozen od hromadění věcí a zážitků a umí žít v jednoduchosti, ale prostě proto, že trápení či nedostatek dobrých zkušeností zmenšily prostor na téma přežití či konání jen těch nejnutnějších věcí, by bylo úlevnou odpovědí, že „to nestačí“ – v tom smyslu, že byste mohla mít v životě víc, kdybyste si troufla žádat a věřit.
Jak by řekl zakladatel racionálně-emoční terapie Albert Ellis: Kde je psáno, že byste nemohla hledat odpovědi na otázky, co vás naplňuje, co vás činí šťastnou, jaké je vaše životní poslání, jak to cítíte uvnitř, po čem doopravdy toužíte? Pak by mohlo být povzbuzující slyšet, že můžete klást jiný typ otázek, protože otázka naznačuje směr. Některé otázky pouze fixují problém a vlastně není až tak důležité na ně odpovídat, ale najít vhodnější.
Kdybych chtěl použít trochu provokativní otázku, zeptal bych se vás, jestli „stačí“ se ptát jen na to, co stačí. Možná „můžeš mít skoro vše, po čem toužíš“ není vždy jen ďábelské pokušení a faustovská nabídka k zaprodání duše. Otáčí nás to k naději uspokojující naši touhu. Je-li touha spojena s láskou k druhým a skutečnou láskou k sobě, je výborným průvodcem k našim vizím a cílům.
Pro většinu lidí asi bude platit to, co ukazují různé psychologické výzkumy: pocit štěstí či spokojenosti souvisí s tím, že děláme věci, které nás naplňují, že máme dobré vztahy a životní cíle. Důležité je dodat i spirituální pravdu, že dosažení cíle není podmínkou pro pocit štěstí.
Musíme se tedy vyhnout oběma krajním pólům – nemít žádný cíl a cítit se bezmocně bez vlivu na utváření svého života, nebo se upnout na splnění cílů a stát se otrokem toho, jestli se nám povede cíl naplnit. Spokojenost může být v tom „bytí na cestě“ a neodkládání spokojenosti na nejistý bod v budoucnu.
Neptáme-li se pouze na to, co je dostatečné, ale na to, co je naplňující, na to, kde třeba rozvíjím lásku v sobě a svém okolí a tím měním obyčejně, ale silně i tento svět, otevírá se nám jiná perspektiva. Možná začneme vidět jiné věci, potkávat jiné lidi, dostanou se k nám jiné knížky, můžeme být více ovlivňováni krásou či více pohnuti soucítěním.
Aleš Borecký
Kdyby to tak bylo, je zde víc možností. Například se může ptát někdo, kdo se cítí bezradný (možná bezmocný?) někoho, kdo má nějakou moc – moc odpovědět a rozčísnout dilema. Kdyby ten mocný mohl říci „stačí to“, co by se stalo? Byl by pak klid? I kdyby odpověď přišla takto zvenčí? Bylo by pak možné jít k další otázce či tématu? Anebo by mohla negativní odpověď roztočit ještě víc spirálu pochyb, případně frustrace, pocitů viny a tak dál?
Také by se mohl ptát někdo hledající, kdo má určité problémy se sebedůvěrou, a odpovídajícím by mohla být nějaká podpůrná postava typu trenéra či kouče, který se může snažit i skrz negativní odpověď („nestačí to“) nasměrovat hledajícího k tomu, že může v životě dosáhnout víc než jen splnění povinnosti vůči dětem či svým blízkým.
Chci tím vším říci, že nejde jen o slova, o obsah, o ano/ne, ale o celý kontext toho, kdo s kým o čem a proč hovoří. Vždy je v tom vztahový aspekt a odpověď musí vycházet z něj, mimo konkrétní konstelaci není odpověď správná. Před možnou odpovědí by tedy stálo za to, zkoumat celou otázku z různých úhlů.
Nevím, kdo se ptá uvnitř vás, takže mám k dispozici jen představy o různých možnostech. Kdyby byla relevantní hypotéza, že na vás tlačí nároky, které sama od sebe očekáváte či které na vás navalují druzí, pak by mohlo být úlevné slyšet, že „stačí“ se snažit druhé milovat.
Pro možnost, že se ptá někdo, kdo má možná zbytečně moc zúženo zorné pole svého života a spokojí se s málem nikoli proto, že už je spirituálně dost daleko, je osvobozen od hromadění věcí a zážitků a umí žít v jednoduchosti, ale prostě proto, že trápení či nedostatek dobrých zkušeností zmenšily prostor na téma přežití či konání jen těch nejnutnějších věcí, by bylo úlevnou odpovědí, že „to nestačí“ – v tom smyslu, že byste mohla mít v životě víc, kdybyste si troufla žádat a věřit.
Jak by řekl zakladatel racionálně-emoční terapie Albert Ellis: Kde je psáno, že byste nemohla hledat odpovědi na otázky, co vás naplňuje, co vás činí šťastnou, jaké je vaše životní poslání, jak to cítíte uvnitř, po čem doopravdy toužíte? Pak by mohlo být povzbuzující slyšet, že můžete klást jiný typ otázek, protože otázka naznačuje směr. Některé otázky pouze fixují problém a vlastně není až tak důležité na ně odpovídat, ale najít vhodnější.
Kdybych chtěl použít trochu provokativní otázku, zeptal bych se vás, jestli „stačí“ se ptát jen na to, co stačí. Možná „můžeš mít skoro vše, po čem toužíš“ není vždy jen ďábelské pokušení a faustovská nabídka k zaprodání duše. Otáčí nás to k naději uspokojující naši touhu. Je-li touha spojena s láskou k druhým a skutečnou láskou k sobě, je výborným průvodcem k našim vizím a cílům.
Pro většinu lidí asi bude platit to, co ukazují různé psychologické výzkumy: pocit štěstí či spokojenosti souvisí s tím, že děláme věci, které nás naplňují, že máme dobré vztahy a životní cíle. Důležité je dodat i spirituální pravdu, že dosažení cíle není podmínkou pro pocit štěstí.
Musíme se tedy vyhnout oběma krajním pólům – nemít žádný cíl a cítit se bezmocně bez vlivu na utváření svého života, nebo se upnout na splnění cílů a stát se otrokem toho, jestli se nám povede cíl naplnit. Spokojenost může být v tom „bytí na cestě“ a neodkládání spokojenosti na nejistý bod v budoucnu.
Neptáme-li se pouze na to, co je dostatečné, ale na to, co je naplňující, na to, kde třeba rozvíjím lásku v sobě a svém okolí a tím měním obyčejně, ale silně i tento svět, otevírá se nám jiná perspektiva. Možná začneme vidět jiné věci, potkávat jiné lidi, dostanou se k nám jiné knížky, můžeme být více ovlivňováni krásou či více pohnuti soucítěním.
Aleš Borecký
Žádné komentáře:
Okomentovat