Kdokoli tohle čte, chci, abyste si uvědomili, že odteď za tři roky se budete dívatna svoji fotku z této doby a říkat si: "Wow, mně to slušelo, proč jsem se tehdy cítila špatně?" Tuhle hrozně pravdivou a výstižnou větu pronesla holka, u níž byste asi vůbec nečekaly, že se kvůli svému vzhledu kdy cítila špatě. Supermodelka Gigi Hadid. Nádherná bytost, která fotí pro nejprestižnější značky a vydělává miliony dolarů. Sama jsem si u toho vzpomnělana trochu prozaičtější: "Ach bože, kéž bych byla tak tlustá, jako jsem byla tlustá před pár lety, když jsem si myslela, že jsem tlustá."
Co z toho vyplývá? Že se vnímáme zkresleně, jsme k sobě zbytečně kritické a neumíme se mít rády TEĎ. Bude to dobrý, až zhubeme, až začneme cvičit, až budeme cvičit víc, až za pár měsíců, až v létě, až jindy. A pak, s odstupm několika měsíců nebo let na sebe koukáme trochu jinýma očima, určitě víc objektivně a zětně v duchu litujeme, že jsme si svoji tehdejší kondici a vzhled neužily. A jak Gigi správně podotýká, i zrovna teď je to TEĎ, které si teď neužíváme a budeme o něm za tři roky přemýšlet s nostalgií. A nejvtipnější na tom je, že máme-li ve svém okolí kamarádku či příbuznou, která se umí pochválit, umí o sobě říct, že jí to sluší a kypí zdravým sebevědomím, závidíme jí to a říkáme jí: "Ach jo, kéž bych byla jako ty." A přitom celá ta změna není na nikom jiném než na nás samotných.
Sebeláska a její propagace jsou dneska už stejně nedílnou součástí našich instagramových účtů jako správně nakombinované fotky cappuccina, pivoněk a brýlí za deset tisíc. Jenže čím více se o sebelásce mluví, tím méně se skutečně děje, a přiznejme si, dokud budeme obklopené fotografiei celebrit vyretušovaných k nepoznání, ani náhodou neuvěříme, že se můžeme mít rády TEĎ, tak jak jsme, a ne až po tom, co zhubneme desetkilo.
Možná čekáte, že vám prozradím nějakou tajnou formulku, recept, jak se nad to všechno povznést. Nemám ho. Ale věřím, že se dá natrénovat žít TEĎ a v rámci toho ocenit svůj současný stav a úspěchy. Celé to totiž spočívá v naší schopnosti co nejvíce se soustředit na to naše TEĎ.
Pokud se teď budu mít ráda a budu myslet na své dobro a zbavím se například špatných kamarádů nebo práce, která mě nebaví, znamená to pro mě mnohem lepší vidinu budoucnosti.
Takovým řešením věcí k vlastní spokojenosti pomáhá nejjednodušší a nejlogičtější pravidlo, kterým je dobré se řídit: Trápí mě něco? Můžu s tím něco udělat? Pokud ano, udělám. Pokud ne, přestanu se tím trápit. A to je možná nakonec ten tajný recept - věnujme teďpozornost jen tomu, co má nějaké řešení, nějakou pointu nebo užitek pro náš život.
Žijeme v době ohromného útoku na všechny naše smysly, naše pozornos je rozdrobená, naše myšlenky zbytečně bloudí tam, kam vůbec nemusejí. A TEĎ nám v honbě za abstraktními zítřky uniká, i když je to vlastně jediná realita, která existuje. Vychutnávejme si každé sousto jíla, každý krok na procházce a každé pózování na vznikající fotografii s pocitem, že nám to TEĎ ohromně sluší. Ať za pár let nemusíme ničeho litovat.
Markéta Lukášková
Co z toho vyplývá? Že se vnímáme zkresleně, jsme k sobě zbytečně kritické a neumíme se mít rády TEĎ. Bude to dobrý, až zhubeme, až začneme cvičit, až budeme cvičit víc, až za pár měsíců, až v létě, až jindy. A pak, s odstupm několika měsíců nebo let na sebe koukáme trochu jinýma očima, určitě víc objektivně a zětně v duchu litujeme, že jsme si svoji tehdejší kondici a vzhled neužily. A jak Gigi správně podotýká, i zrovna teď je to TEĎ, které si teď neužíváme a budeme o něm za tři roky přemýšlet s nostalgií. A nejvtipnější na tom je, že máme-li ve svém okolí kamarádku či příbuznou, která se umí pochválit, umí o sobě říct, že jí to sluší a kypí zdravým sebevědomím, závidíme jí to a říkáme jí: "Ach jo, kéž bych byla jako ty." A přitom celá ta změna není na nikom jiném než na nás samotných.
Sebeláska a její propagace jsou dneska už stejně nedílnou součástí našich instagramových účtů jako správně nakombinované fotky cappuccina, pivoněk a brýlí za deset tisíc. Jenže čím více se o sebelásce mluví, tím méně se skutečně děje, a přiznejme si, dokud budeme obklopené fotografiei celebrit vyretušovaných k nepoznání, ani náhodou neuvěříme, že se můžeme mít rády TEĎ, tak jak jsme, a ne až po tom, co zhubneme desetkilo.
Možná čekáte, že vám prozradím nějakou tajnou formulku, recept, jak se nad to všechno povznést. Nemám ho. Ale věřím, že se dá natrénovat žít TEĎ a v rámci toho ocenit svůj současný stav a úspěchy. Celé to totiž spočívá v naší schopnosti co nejvíce se soustředit na to naše TEĎ.
Pokud se teď budu mít ráda a budu myslet na své dobro a zbavím se například špatných kamarádů nebo práce, která mě nebaví, znamená to pro mě mnohem lepší vidinu budoucnosti.
Takovým řešením věcí k vlastní spokojenosti pomáhá nejjednodušší a nejlogičtější pravidlo, kterým je dobré se řídit: Trápí mě něco? Můžu s tím něco udělat? Pokud ano, udělám. Pokud ne, přestanu se tím trápit. A to je možná nakonec ten tajný recept - věnujme teďpozornost jen tomu, co má nějaké řešení, nějakou pointu nebo užitek pro náš život.
Žijeme v době ohromného útoku na všechny naše smysly, naše pozornos je rozdrobená, naše myšlenky zbytečně bloudí tam, kam vůbec nemusejí. A TEĎ nám v honbě za abstraktními zítřky uniká, i když je to vlastně jediná realita, která existuje. Vychutnávejme si každé sousto jíla, každý krok na procházce a každé pózování na vznikající fotografii s pocitem, že nám to TEĎ ohromně sluší. Ať za pár let nemusíme ničeho litovat.
Markéta Lukášková
Žádné komentáře:
Okomentovat