Život s.r.o.

..rozhodujícími faktory, které umožnily prvním hominidům překonat své vrstevníky, byly sociální sítě a dělení se o potravu.

Psychologové z Uničversity of Chicago zkoumali ve svých studiích schopnost respondentů nahlížet na problémy z perspektivy druhých a ukázali, že "kultury, které zdůrazňují spíše vzájemnou provázanost nežli indivualismus, mohou mít navrch.

Behaviorální ekonomie studuje to, jak lidé pravidelně jednají mě proti mně vlastním nejlepším finančním zájmům a také jak využít tuto psychologickou slabinu při prodeji diskutabilních cenných papírů a produktů. Jde o prokázané chování a v branži jsou pro to názvy jako "peněžní iluze", "teorie averze ke ztrátě", "iracionalita" a "časová preference". Lidé si nepůjčují prospěchářsky, ale iracionálně. Jako by hleděli na nějaké předměty v dálce, vidí budoucí splátky jako menší než ty, které platí v současnosti, i když jsou ve skutečnosti větší. Mnohem víc váhají, když mají přijít o menší objem peněz, než když mohou získat nějaký větší - bez ohledu na to, jaká je při konkrétní transakci pravděpodobnost toho či onoho výsledku. Nezvažují možnost nečekaného negativního vývoje, ke kterému dojde mezi dnem, kdy si něco pořizují, a dnem, kdy za to budou muset zaplatit. Nabídky kreditních karet a hypoték jsou formulovány tak, aby se tohoto nepřesného vnímání a iracionálního chování využilo. Vstupní poplatky "nula procent" fakticky maskují obvyklou úrokovou sazbu až 30 procent. Na příjemce půdy působí lákavě snížení povinné minimální splátky ze standardních 5 procent na 2 až 3 procenta nesplaceného zůstatku. Odpovídající zvýšení úrokové sazby a další roky splácení dluhu vedou k tomu, že je to bude stát více než třikrát víc než původní zůstatek. Je zcela iracionální, aby za těchto podmínek něco kupovali a půjčovali si peníze nebo jim dávali přednost před podmínkami původními. Oni to ale dělají. My to děláme.

Platí to spíš naopak, že k sobeckému a prospěchářskému chování vede prostředí definované konkurenčním trhem. Je to nejjistější cesta ke korporátní společnosti.

Musíme se ještě jednou vypravit do renesance, abychom vypátrali původ toho, čemu dnes říkáme peníze. Měnový systém, který užíváme dodnes, byl vynalezen tak, aby stranil zcela konkrétním účelům - aby podporoval moc centrálních autorit a chránil majetek těch, kteří už byli bohatí, a současně omezil možnosti menších skupin a lokálních regionů vytvářet hodnotu pro sebe.

Na skutečných věcech, například na lidech, půdě a přírodních zdrojích, záleželo, jenpokud zajišťovaly, že strana aktiv v obchodní bilanci byla větší než strana pasiv. Korporativismus skrytě stranil postoji, že všechno a všechny si lze podmanit kvůli zisku. Bylo možné inkorporovat cokoli a kohokoli, dokud to posilovalo moc centrální autority, která zase podporovala monopolní postavení jí oprávněných korporací.

Čelní průmyslníci proto finančně podporovali státní školy - současně dary dělnické třídě i účinné nástroje pro výchovu poddanější pracovní síly. Najímali si reformátory, jako byl Ellwood R Cubberly ze Stanfordu, který navrhoval systém státních škol založený na pruské metodě, jejímž cílem bylo produkovat to, čemu říkal "průměrné intelekty", a současně "zaručit povolnost občanů". Cubberly modeloval naše státní školy podle "továren, v nichž se má surový produkt (děti) zpracovat a uzpůsobit...podle předem daných specifikací."

Pomocí prvních protagonistů nové vědy zvané "public relations", k nimž patřil imladý Edward Bernays, vytvořil Creelův výbor, jehož úkolem bylo změnit americké myšlení. Fungovalo to a posloužilp jako model toho, čemu se později mělo začít říkat masová komunikace.

Jestliže je demokracie podvod, proč se namáhat a podporovat její neschopné lídry? Stejně je mnohem jednodušší uspokojit spotřebitele než občany: prostě zařiďte, aby lid uvěřili, že korporace jsou velkými hybateli civilizace a že nejjistšjší cestou k osobní spokojenosti je spotřeba. Kromě toho, čím více rostli vliv public relations ve volebním procesu, tím víc bylo zapotřebí korporátních financí, aby bylo možné kohokoli dosadit do úřadu. Na konci40. let 20. století už bylo zcela jasné, kam se ubírá moc: směrem k industriální společnosti ovládané korporacemi, která toho měla více společného s obchodováním a kapitáem než s politikou. Public relations se nakonec obrátily zády k již beztak cynické verzi demokracie.

Předměstí, jako byl třeba Levittown ve státě New York, zaručovala, že každá rodina měla vlastní samostatný dům, auto a přístroje, které jim zprostředkovaly zábavu. A čím víc se spotřebitelé individualizovali - čím byli odloučenější ve svých domech na předměstí, čím izolovanější od své komunity a celkově soběstačnější - , tím více věcí museli nakupovat. Nezávislost jednoho na druhém znamenala zvyšování závislosti na firmách, jež nás obsluhovaly.

Místo, aby nás naše technologie znovu spojily, slouží k tomu, aby nás ještě víc oddělily, a redukují naše kontakty na virtuální pobídky. Korporace mezitím nacházejí Online cestu ke ztělesnění: Chase and Co. a Coca -Cola umisťují avatary do Online prostředí, jako je třeba "virtuální svět" Second Life, a ti jsou tak stejně skuteční jako my. ěkdy ještě víc, zejména když náš Online život a postavení předurčuje nebo dokonce nahrazuje náš život a postavení v bývalém skutečném světě.

Zpětnou vazbu i participaci uplatňujeme skrze zákaznický servis, který v nás posiluje zákazníka tím, že nás jako lidské bytosti infantilizuje. Tato závislost předznamenává naši regresi a převedení rodičovské autority na naše korporace, což připomíná oddanost našich předků císařům a velekněžím.  Když některé korporace poslouží jako uznávaný nepřítel veřejnosti, vloží se do toho rychle jiné korporace, aby ztělesnily náš nesouhlas.

Stejně jako nás Microsoft děsí, že se v něm ozývají praktiky oprávněných monopolů, Appple a Google přinášejí vzrušení z iluze alternativy vycházející zdola a zaměřené na lidi. Nenávidíme Nike a milujeme Airwalk, nenávidíme Hummer a milujeme Mini, nenávidíme Nabisco a milujeme Hain...Nebo naopak. Ale všichni milujeme korporace.

Časem je naše chování čím dálpředvídatelnější, našeživoty předurčenější a zmenšujese naše povědomí o alternativách autonomie umožněné korporacemi. Tak to prostě je, a pokud je nám známo, vždycky to tak bylo. Čím jsme izolovanější a předvídatelnější, tím míň jsme ovšem podle všech důležitých měřítek naživu, a tím víc žijí vlastním životem naše korporace. V umělém prostředí korporativismu představují korporace domorodé stvoření a my jsme cizinci Fungují lépr, nrž to umíme my, protože naše zákony - dokonce i naše silnice, obytné čtvrtě a politické procesy - jsou utvářeny tak, aby vyhovovaly spíš jejich činnosti než té naší. Musíme jednat jejich prostřednictvím, nikoli skrze ostatní lidi, což jen prohlubuje naši izolovanost a předvídatelnost. Vzdáváme se své aktivity a ztrácíme svobodnou vůli, která z nás dělá lidi. Naše role se převrátily. Prostředí korporativismu dává přednost sobeckému před společenských, obchodní značce před produktem a centrálnímu před lokálním. Následkem toho ochabla naše schopnost hledat a nalézat řešení - na problémy, které lze řešit jen na osobní nebo místní úrovni, hledáme odpovědi, kter mají status celostátně uznávané značky. Pudí nás to k řešením, která nabízejí stejné momentální uspokojení jako spotřeba, jsou stejně okamžitá a bezproblémová jako nákup v butiku. Politické špičky mají stejnou emocionální sílu jako osvědčené obrazy, na nichž jsou založeny jejich kampaně, a jsou i podobně chatrné a nehmotné. Dokud vnímáme svět z perspektivy koglomerátů korporací, nevnímáme činnosti a příležitosti, které jsou nám dosud dostupné na lidské úrovni. Budeme dál válčit na bojišti, které bylo vytvořené tak aby přinášelo výhodu korporátním aktérům, a současně vysiluje a odlišťuje skutečné lidi. A čím déle budeme svou činnost omezovat na tuto umělou sféru, tím více budeme toto nepřirozené prostředí mylně považovat za území určené k našemu jednání.

Skrze Světovou banku a Mezinárodní měnový fond pak nejrozvinutější státy mohly pomáhat rozvojovým zemím velkými injekcemi hotovosti. Žadatelské státy se však s přijetím půjček musely otevřít pravidlům volného trhu, která stanovila mezinárodní úvěrující komunita v Bretton Woods. Tím se vystavovaly nové podobě starho známého kolonialismu. Přijmout půjčku znamenalo otevřít přístavy zahraničním lodím a trhy  zahraničnímu zboží. Znamenalo to dovolit zahraničním korporacím skupovat v dané zemi půdu a volně soutěžit s kteroukoli domácí firmou. Státy nesměly uvalit omezení na to, jaké druhy zboží se mohou dovážet nebo z kterých zdrojů se může těžit. Stručně řečeno, přijmout půjčku od MMF znamenalopřijít ovšechny formy "protekcionismu".

Vzhledem k tomu, že HDP využívané oblasti konstantně stoupá, používají se podobné příklady jako důkaz, že metody MMF a volný obchod přinášejí rozvojovým zemím nezbytnou pomoc. Hodnotíme-li situaci takovýmto měřítkem, pak platí, že čím větší znečištění nějaký projekt vyprodukuje, tím více peněz se utrží při nápravě škod na životním prostředí a na zdravotní péči, a o to více dále stoupne HDP. Z čistě korporativistického pohledu - který je jediný, o který se musí opírat většina z nás, neboť jsme fyzicky izolováni od důsledků svých skutků - je znečištění dobré..

Opravdu bychom klidně mohli být v koloniální éře: WTO hraje roli panovníka a sepisuje opatření, jež jsou pro dnešní nadnárodní korporace stejně výhodná, jako byla výsadní oprávnění pro jejich předchůdce, do nichž panovníci investovali. Kdo je vlastně ve WTO? Členové představenstev bank a konglomerátů, které z její politiky profitují.

Do zámoří se prostě zadávají ty práce, jejichž větší náklady - evironmentální škody a zdravotní rizika - lze externalizovat, tj. převést na obyvatele země, kde se provádějí. Práce se považuje za komoditu. Je prostředí v Číně nebo na Filipínách příhodnější pro environmentální škody? Tamní lidé jsou méně náchylní k rakovině? Jistěže ne.  Na rozdíl od komparativní výhody není smyslem externalizace nákladů dát lidem práci, kterou dělají nejlép, nebo využívat půdu v souladu s přirozeným klimatem a zeměpisnými podmínkami. Spíš se dává nejhůř placená a nejnebezpečnější práce lidem, kteří si nemohou stěžovat - nebo jsou tak daleko, že bychom je ani neslyšeli, kdyby si stěžovali. Mezinárodní obchod nabízí firmám prostředek, jak obejít demokratický dohled, regulaci a pracovní právo. Tím korporace externalizují dlouhodobější náklady své činnosti do zemí, které nemají jinou  volbu než je přijmout. Sloupec "dal" v korporátní obchodní bilanci to nijak nepostihne.

Toto vzájemné dorovnávání na stále nižší a nižší úroveň podporuje na Západě spotřebu na úvěr, zatímco v rozvojových zemích potlačuje místní produkci zboží pro vlastní spotřebu. Ceny základních komodit, jako jsou třeba potraviny nebo oblečení, stoupají, protože o stejné výrobky jsou teď místní spotřebitelé nuceni soupeřit se spotřebiteli z mnohem bohatších zemí. Výsledek je, že nepoměr bohatství a životní úrovně mezi bohatými a chudými zeměmi  se zhoršuje, nikoli zlepšuje.

V 70. letech chtěl například okres Moore v Severní Karolíně za každou cenu přilákat podniky ze Severovýchodu, takže slíbil korporacím daňové úlevy, benevolentní kritéria v ochraně životního prostředí a poddajnou pracovní sílu bez odborů. Okresu se nakonec dostalo privilegia hostit továrnu Proctor Silex, díky tomu, že nabídl k volnému prodeji dluhopisy za 5,5 milionu dolarů, aby mohl financovat vodovod a kanalizaci pro tento komplex, přestože mnoho obyvatel v oblasti žilo bez tekoucí vody nebo základních služeb Jak se dalo očekávat, v roce 1990 přesídlila tato společnost do Mexika, které nabízelo ještě výhodnější podmínky. V okrese Moore zůstal toxický odpad, 800 nezaměstnaných dělníků a obrovský veřejný dluh za dotace této společnosti.

Oblasti, kde žijí důrazní zastánci životního prostředí, práce, místního obchodu nebo zdraví, sice možná uspěly v omezování šíření řetězců supermarketů v jejich sousedství, naprostá většina Američanů a teď i Evropanů svou kolonizaci ze strany mezinárodních značkových řetězců přijala, někde je dokonce i vítala.

Ovšem rozvoj všech nových a bohatých předměstí znamenal pohromu pro ta, která ležela blíže k městu. Bývalá předměstí najednou byla sotva něčím víc než místy, kudy movitější lidé z nových předměstí projížděli cestou do práce a zpět. Čím hůř tato místa vypadala, tím víc si každý obyvatel předměstí připadal oprávněný k tomu, aby tu nezastavoval a jen tudy projížděl, aby se dostal do bezpečí a klidu svého domova. Domov dostal úplně nový význam.

Vlastní bydlení a nezbytná hypotéka "připotá dělníka skrze jeho majetek k továrně, ve které pracuje." Tato možnost sociálního programování neušla realitním spekulantům a mnoha podnikatelům, kteří v předměstích viděli cestu, jak vytvořit poddajnou střední vrstvu. Jak vysvětloval prezident spořitelny Provident Institution for Savings v Bostonu: "Dejte mu naději, dejte mu šanci zaopatřit svou rodinu, zajistit se ve stáří, užívat nějakého menšího komfortu nebo luxusu, ke kterému se upne, a on se dobrovolně a spokojeně podřídí strádání a útrapám." Takže dům na předměstí byl stejně tak symbolem luxusu jjako skutečným luxusem. Pro tento nový život nebylo ani tak důležité, jestli skýtal skutečnou spokojenost, jako spíš jesli produkoval vrstvu lidí, kteří se chovali, jako by byli spokojení. Tím líp, jestli věřili, že skutečná spokojenost je jen v další výplatě a v dalším nákupu. Naši sociální programátoři se učili, jak nás udržovat na prahu pravého vyvrcholení konzumentského uspokojeí.

Jako doplněk ke svým okázale nákladným venkovským domům zakládali muži okázale nákladné venkovské kluby, kde hráli okázale nákladný golf. Jak lépe demonstrovat vlastní moc nad velkým majetkem než jím plýtvat? Celý teto životní styl byl pochopitelně založen na falši a vykořisťování. Příměstské domy, stejně jako renesanční předobrazy, závisely na práci obrovského počtu nikým nepovšimnutých dělníků. Například na bostonském předměstí Brookline mělo 10 % obytné oblasti. Jenže ani jeden z těchto zdánlivě přirozených jevů nebyl vůbec přirozený. To korporace sepsaly podnikatelské záměry, jejichž cílem bylo zaútočit na životaschopnost hromadné dopravy, využily svého politického vlivu k uzákonění politiky, která místní samosprávy připravila o možnost ovlivnit využití vlastního území, a co je nejvýznamnější, prosadily mýtus, že úspěch v Americe by se měl ztotožnit se soběstačností, soukromím a vlastnictvím.

Každý cestoval v samostatném vozidle. Centra předměstských obytných zón upadala, protože už se tolik nechodilo pěšky. To škodilo místnímu podnikání a bylo stále méně pravděpodobné, že se sousedé budou někde potkávat. Životní styl lidí se utvářel tak, aby odpovídal potřebám korporátního produktu, nikoli naopak.

Snad každá jiná změna nevystihuje lépe naše odříznutí od skutečnosti a naši proměnu z lidských činitelů v jednatele korporativismu. Nápadně to připomíná přechod od feudalismu a zrod trhu s pozemky v renesanci. Ani jedno nesouviselo s tím, že by lidé skutečně potřebovali půdu, to jen přeíra kapitálu potřebovala prostor k růstu. V obou obdobích byli lidé, kteří skutečně využívali a obhospodařovali půdu, odsunuti spekulanty, kteří půdu jen vlastnili, a později rezidenty, kteří tuto půdu využívali přiinejlepším jako dekoraci a k vlastní propagaci.

Vlastníci domů měli hmotný zájem na prosperitě národa a také nový typ závazku - museli splácet půjčku. To znamenalo, že pracovali víc - museli vydělávat peníze na splácení hypotéky a také si chtěli pořídit domů víc věcí. Když bude ekonomika fungovat, jak se očekává, vyprodukuje poddanější a horlivější pracovní sílu, která je se svou situací momentálně spokojená a pořád chce mít ještě víc.

Namísto, aby úspěšný muž koupí domu ukázal, že to v životě někam dotáhl, musel teď kupovat větší dům, aby dokázal něco mnohem relativnějšího. Prodej domu a koupě dražšího se stalo způsobem, jak získat společenské postavení. Když se člověku dařilo, znamenalo to posun vzhůru a stěhování, takže každé vylepšení vlastního statusu se dělo na úkor komunity.

V jednom smyslu měl pravdu, Vlastní dům znamená velkou spotřebu materiálů a energie, což si vynucuje dosti vykořisťovatelské zahraničněpolitické manévry.

Na rozdíl od poválečného boomu výstavby domů nemělo prosazování vlastnického bydlení v Americe a v Británii od počátku 90. let nic společného s vytvářením poddajnější dělnické třídy, kterou zaměstnává péče o dům a která není schopna zpochybňovat svůj úděl, ani se sejít a diskutovat o něm. Toho už bylo dosaženo. A segregace byla tak dokonalá.

Heslem renovací se stalo "Kup, prodej a vydělej", neboť každé vylepšení kuchyně nebo koupelny se nepoměřovalo jeho užitečností, ale tím, zda povede ke zvýšení ceny domu při dalším prodeji nebo ke zproštění daně.

Dokonce i ti nejsoucitnější předáci Kongresu chápou, že vypomáhat finančně spotřebitelům, kteří si koupili domy dražší, než si mohli dovolit, by znamenalo odměňovat lehkovážnou spekulaci. Jakmile však začnou bankrotovat finanční instituce, které stály za těmito špatnými hypotečními produkty, vláda hned vypisuje šek. Federální vláda vymění skutečné peníze v podobě státních obligací za špatné peníze v podobě cenných papírů jištěných hypotékami.

Tak poznáte, že tu je skutečná komunita. Přisvojili si veřejné prostory.

Při následných výzkumech badatelé použili videokamery, které nahrávaly obličeje nakupujících, a odhalili něco mnohem zajímavějšího: krátce po vstupu do obchodního centra začal mít člověk bezvýrazný pohled. Čelist poklesla, pohled otupěl a nakupující se jen tak bezcílně procházel. Tento fenomén dostal název "Gruenův transfer" a byl definován jako moment, kdy se člověk změní ze zákazníka, který hledá konkrétní produkt, v takového, který nakupuje na základě náhlého impulzu. Obchodníci, kteří si prostory pronajímali, pochopitelně dávali přednost tomu druhému. Navzdory Gruenovým původním záměrům dalo jeho obchodní centrum maloobchodníkům zatím nevídanou příležitost využít prostoru k další dezorientaci spotřebitelů. Architekti maloobchodu rozvinuli podobor zvaný "atmosférika": je to věda o manipulaci smyslů zákazníků, aby nakupovali víc. Objevili, že spotřebitelé stráví v centru víc čas, když zakryjí, jaká je denní doba. Nutili lidi, aby cestou z parkoviště třikrát změnili směr, takže zapomněli, kde zaparkovali (a vy jste si mysleli, že se to stalo jen vám). Bez tohoto pocitu zakotvení procházeli zákazníci centrem ještě bezcílněji. Podlahy na chodbách byly z tvrdších materiálů než podlahy v obchodech, což nenápadně přesvědčovalo unavené zákazníky, aby zašli dovnitř. Studie o vůních vedly korporace k míchání patentovaných vůní pro každou z jejich obchodních značek. Týmy firmy Muzak zkoumající hudbu jako kulisu vypracovaly hudební podkres, který dokázal přimět lidi, aby rychleji žvýkali jídlo, zkoušeli si víc oblečení ebo utráceli víc peněz. V 90. letech už obchodníci využívali víc než pět smyslů a postoupili k pokročilejímu typu behaviorální manipulace. Obchody pro teenagery byly všechny umístěny v jedné sekci obchodního centra, aby byla mládež lípe izolována od rodičů a aby se na ni cílilo bez vměšování dospělých. Společnost jako třeba Envirosell využily záznamy bezpečnostních kamer k rozsáhlé analýze spotřebitelského chování. U větších  prodejních pultů či přepážek se lidé cítí nesví, když mají koupit jen něco malého, když žena zkoumá nějakou věc  někdo se o ni náhodou "otře zadkem", pak si tu věc nekoupí, po vstupu do obchodu se lidé obrátí spíš doprava než doleva. Tyto studie vedly k teoriím, jak prodat víc věcí lidem za méně času .Environmentální manipulace se stala zjevnější a spotřebitelé si nemohli nevšinout, jak se jejich nálady mění. Odpoledne v obchodním centru bývalo kdysi radostným zážitkem. Teď to bylo, hlavně kvůli všudypřítomné psychologické manipulaci, spíš vysilující. Agresivně odlidštěný koncept obchodu začal lidi deptat a příslib, že obchodní centrum by mohlo pro společnost nahradit obchodní třídy ve městěm se projevil jako fraška.Filmový režisér George Romero ve svém hororu Úsvit mrtvých satiricky zobrazil návštěvníky obchodních center jako zombie: mrtvoly, které se tu bezmyšlenkovitě každý víkend scházejí, jako by do nich mohly obchody vlít nový život.

Korporatizace měst reukuje jejich přirozené ekosystémy, příliš zjednodušuje proces, kterým se skutečná lokalita vyvíjí, a mění priority a chování všech tak, jak to vyhovuje společnostem, které proměnu dané lokality naplánovaly. Čím víc se město hrbí před bohatými spotřebiteli, ttím obtžněji se prosazuje skutčnákultura. Kvůli rostoucím nájmům si tu nemohou dovolit bydlet mladí lidé a umělci. Skladiště se renovují a jsou z nich drahé lofty. Noví obyvatelé a podniky lobbují u městské samosprávy, aby se zavřely hlučné kluby a další noční podniky, kde se nejčastěji rodí tvořivá kultura, a výsledkem je méně umění, hudby a kultury, kvůli kterým tady dříve stálo za to žít. Imitace, které skutečnou kulturu nahrazují, nejsou horší jen z estetického hlediska. Jsou horší, protože existují výlučně proto, aby podporovaly chování vedoucí k rostoucím ziskům korporací, jež je vytvořily. Jenže HDP přestavěných oblastí skutečně stoupá a podle korporátní logiky nemáme jinou volbu než si to zaznamenat jako další příběh úspěchu.

Tajemství je spiritualita přeformovaná pro generace lidí soustředěných jen na sebe. Je stejně soběstačná a naprosto umělá jako Birkdale Village. Tajemství se vydává za starobylý a různorodý systém poznání, ale podobně jako obchodní centrum vystavěné v rámci falešného nového urbanismu má i Tajemství za cíl vydělat peníze Většina spirituálních učitelů v Tajemství jsou lidé provozující semináře o zdraví, kteří na svých reklamách a webových stránkách vystavují logo této knihy. Tajemství určitě zázračně zapůsobilo u obchodníků: v době psaní této knihy se prodaly už více než 2 miliony DVD a kniha obsadila v seznamu bestsellerů New York Times první místo mezi vázanými knihami s tematikou poradenství. Pozitivní myšlení má nepochybně své klady - počínaje placebo efektem až po staré dobré sebevědomí.

Tajemství není okrajový kult, ale mainstreamový globální fenomén. Jeho hlasatelé se pravidelně ukazují v programu Oprah mezi Barackem Obamou a Michaelem Moorem. Je to proto, že tato filozofie není vůbec odchylkou, ale vyvrcholením staletí dlouhých snah o pozvednutí "já" víceméně nad všechny a všechno ostatní. Tajemství prostě dává lidem svolení, aby byli tak sobečtí, jak snesou, a na vůdčí principy vlastního života povýšili jazyk a symboly reklamy. Že dnes sebestřednost a soukromý zíjem dominují našim hodnotám, není pouhá shoda okolností, ale výsledek celé století trvajících kampaní public relations, reklamy a sociálního inženýrství namířených proti kolektivnímu jednání, altruismu a dokonce i dobré vládě.

Jako jsme byli odřznuti od místa a místo toho přesazeni do mapy nakloněné zájmům korporací, tak jsme odříznuti i jeden od druhého a dovedeni k tomu, abychom se chovali jako individua a k obrazu korporátních ideálů. Vzmach já šel ruku v ruce se zrodem oprávněné korporace a centrálních autorit, které se o ni opíraly. Jedině svět prohloubený falešnou představou zcela suverénního jednotlivce mohl zrodit buržoazní obchodnickou třídu selfmademanů ohrožující statickou moc aristokracie. Podobně následný vzestup oprávněných korporací závisel a vysoce individualizovaných pracujících a pak i zákaznících, kteří si konkurovali kvůli mzdám a bohatství. Čím víc byli lidé od sebe odříznuti, tím snáz se s nimi dalo manipulovat. Odbory a fungující občanské komunity moc korporací ohrožují, zatímco jednotlivci sledující vlastní zájmy se chovají mnohem víc jako samotné korporace. Starostí o problémy ostatních členů společnosti, díky kterým je kolektivní lidské chování mnohotvárné a komplexní, jsme se zbavili, když se lidské jednání začalo řídit mnohem jednodušší logikou trhu. Díky tomu jsou lidé předvídatelnější, stávají se lepším cílem pro reklamu, jsou od sebe navzájem izolovanější a při vytváření významu a hodnot více závislí na centrálních autoritách. Nebylo to tak, že by se nějaký král spolčil s hlavou oprávněné korporace a upekli spolu pojem individuality. (Tp až během zlatého věku public relations ve 20. letech se všichni uvědoměle snažili prosazovat individuální sbobodu jako cynický prostředek ovládnutí společnosti.) Ovšem pozvednutí individuální osobnosti na literární a společenský ideálbylo součástí téže vlny racionalismu, která nám přinesla oprávněné korporace, kolonialismus a průmyslovou éru. Byl to nový rámec pro fungování a rozvoj společnosti, který financovali a prosazovali ti, kdo jeho využíváním bohatli a získávali moc.

Osvícenství, individualita a vůle jsou všechno krásné pojmy, ale s nimi se dostavila nová oddanost větším, odosobněným a abstraktním institucím. Čistě univerzální pravdy spojené s ideály, které inspirovala renesance, vedly lidi k tomu, že svou pozornost i pohled upírali vzhůru, takže neviděli ostatní lidi. Proto mohli osvícenští nadšenci současně vlastnit otroky, horliví stoupenci demokracie mohli ignorovat práva žen a tyranské teokracii Jana Kalvína posloužilo lpění na biblických textech jako záminka pro mučení lidí za tanec nebo popíjení v nesprávný den v týdnu. Že to tak dobře fungovalo v kontextu rodícího se korporativismu, vyplývá pochopitelně z toho, že korporace a jimi podporodané kolonialistické státy byly také abstraktní entity - zejména ve srovnání s místními institucemi, s nimiž lidé přicházeli do styku dříve. Lokálně zakotvený člověk chápal svou roli ve struktuře vlastní zemědělské komunity nebo ve vztazích na vesnici. Teď lidé dodávali komodity centralizovanějším obchodním institucím nebo dokonce velkým námořním výpravám. Ano, posílila jejich autonomie jako individuálních obchodníků, ale oslabily jejich vzájemné vztahy coby členů místní obchodní komunity. Začali sami sebe vnímat ne jako příslušníky vlastní vesnice nebo městské čtvrti, ale jako poddané monarchií. Většina místních měn byla postavena mimo zákon a nahradilo je povinné užívání státních peněz, které mohly být také snáze daněny. Obdobně protestanství sice osvobodilo farníky od nadvlády místního kněze a římské hierarchie, ale nahradilo tyto autority textem mechanicky reprodukované Gutenbergovy Bible tištěným ve velkém. Staly se z nás národy individuálních poddaných, kteří zkoušeli navázat vztah se vzdálenými a vysoce kontrolovanými entitami nmísto toho, aby navazovali vazby s lidmi. Jaký ale může mít jednotlivec vztah k národnosti, králi nebo velké oprávněné korporaci?

Colbert si představil Francii schopnou konkurovat ostatnímu světu nikoli cestou získávání území a zdrojů, ale stylem. Potřeboval nějak dosáhnout toho, aby bylo francouzské zboží považováno za mimořádné jen proto, že je z Francie, a vynalezl to, co dnes chápeme jako luxusní zboží.

V následujících čtyřech stoletích po Colbertově vynálezu francouzského luxusu se značka využívala zhruba ke stejným věcem a zhruba stejným způsobem: vytvořila mytologii, která vyzdvihuje buď centrální vládu, centralizovanou korporaci nebo kombinaci obojího. A pod pláštíkem podpory postavení, stylu nebo důležitosti jednotlivců je vlastně činí víc než kdy dřív závislými na abstraktních idejích a institucích a přístupnějšími centrálně vytvářeným obrazům a příběhům. A dále je izoluje jednoho od druhého. Obchodní značka definovala a předefinovala jednotlivce v poddané, občany, pracující, spotřebitele a nakonec akcionáře, a vždy přitom spoléhala na to, že síla image a mýtu pohne lidskými srdci mnohem účinněji, než by to dokázali jiní lidé.


Industrializace znamenala, že teď bylo možné vykořisťovat práci nepřímo, prostřednictvím technologie a na dálku. Kapitalismus volného trhu znamenal, že třídní rozdíly teď bylo možné prosadit nikoli přímou represí, ale prostřednictvím neosobního pohybu trhů. Přesycení trhu materiálnímz božím vyráběným ve velkém vyžadovalo nový individualismus, který by pohnul spotřebitele k nakupování tolika komodit, kolik se jich nabízí, a prožívání společenské reality skrze ně.

Aby mohl korporátní industrialismus jako ekonomický model fungovat, bylo třeba lidi přesvědčit, že prvořadými cíli člověka jsou individualismus a osobní svobody - i když to vlastně znamenalo izolovanější a odcizenější existenci.

Na pomoc přispěchala masmédia a umožnila korporacím šířit rychlostí blesku po celém kontinentu informace o kvalitách, které se měly pojit s jejich obchodními značkami....Nenechte se mýlit: rozhlas a televize nevznikly proto, aby bavily americkou veřejnost.

Industrializace ekonomiky však v každé fázi svého vývoje vyžadovala odpovídající desocializaci lidí. Továrnyindustriálního věku redukovaly dělníky na pouhá kolečka v soustrojí. Tempo práce diktovaly mechanické stroje, počínaje píchačkami a konče výrobní linkou, a dělnícisejim podřizovali. Svou formu změnily i odměny - osobní spokojenost, radost z týmové prácenebo pocit naplnění nahradila mnohem symboičtější finanční kompenzace. Lidé už nevyužívali své dovednosti k tvorbě věcí, na které mohli být hrdí, ale jen za peníze prováděli monotónní nesmyslné úkoly. Jejich pocit skutečného naplnění a vztah k vlastní práci musel být nahraen loajalitou k abstraktnímu korporátnímu živiteli. Mezitím byla potlačována a všelijak bagatelizována solidarita mezi pracujícími (obávané sdružování v odboreh). Každý dělník musel pracovat sám za sebe, konkurovat si s kolegy a loajalitu projevovat jen firmě. Zatmco velkovýroba desocializovala pracujícího, masový marketing desocializoval spotřebu...Lokální společenské vztahy byly nahrazeny vztahy k celostátním obchodním značkám.

Zpočátku se sice kvůli ceně technologií po večerech musela celá rodina tísnit kolem jediného malého rádia nebo televize, tato média se však vždy přikláněla k izolovanosti. Ne náhodou se nakonec televize rozšířili do každé místnosti v domě, aby každý člen rodiny sledoval ve vlastním pokoji vlastní program nebo televizní kanál zaměřený na konkrétní segment trhu. Jak lépe přímo zaměřit cílený rketing na jeho cílový trh? Izolovaný divák v publiku představuje také lepší psychologický cíl. Vezměte si jakoukoli typickou reklamu na módní džíny. Jakou univerzální pravdu se snaží sdělit? Něco jako: "NOste tyto džíny a přivábíte partnera? A kdo je nejlepším cílem takové reklamy? Určitě to není mladík sedící na gauči vedle své přítelkyně. Ten už partnerku má, a ať má na sobě jakékoli džíny, v tomto ohledu fungují dobře. Ne, jediným vhodným cílem reklamy na módní džíny je mladík nebo slečna sedící na tom gauči osaměle, v ideálním případě bez přátel. Reklama na džíny potřebuje diváky, kteří nejsou společenští, nemají přátele a věří, že tuhle situaci by mohly nové džíny změnit. A co je důležitější, bude lepší, když výrobky nezaberou jako v reklamě, tedy že dodají přátele a spokojenost, to by pravděpodobně umenšilo vaši trvalou poddajnost diváka, spotřebitele a zaměstnance.

Předpokladem rozvoje industriální společnosti byla schopnost korporací zajistit si levnou a ochotnou pracovní sílu. Dnes to znamená outsourcing.

Roosevelt viděl "masy propadající se do nedůstjných poměrů a bídy" a volal, že korporativismus straní "zisku na úkor vlastenectví". Roosevelt byl možná první, kdo tak otevřeně popsal rozpor mezi zájmy vlády a zájmy korporací - a tento rozpor se ukázal být přední linií v bitvě o mínění americké společnosti. Roosevelt vybízel tisk, aby odhaloval zkaženost a nespravedlnost korporací: v roce 1906 razil pro novináře, kteří to dělali, označení "muckraker /ten, kdo se přehrabuje v hnoji/ - podle jedné postavy z románu Johna Bunyana Poutníkova cesta. Roosevelt volal po "neochabujícím odhalování", pokud má reportér "na paměti, že útok má smysl jedině tehdy, je-li naprosto pravdivý". Práce Rooseveltových "hnojařů" měla však opačné účinky. Historky o rozhněvaném davu vyděsily střední vrstvy a zahnaly je do jejich pevností na předměstí.

První odborníci na public relations pochopili, co to pro jejich řemeslo znamená: měli by promlouvat přes média k jednotlivcům, jako by promlouvali k masám. Standardizováním mluvy s veřejností by mohla celostátní media oslovit každého jednotlivce u něj doma a naprosto stejně, čímž by vytvořila "virtuální" dav, který nemá žádnou faktickou moc něco udělat. Čtoucí veřejnost bude pasivně konzumovat jejich informace v naprosté izolaci a všichni najednou. Masa jednotlivců.

Čím víc byla média korporativizována, tím snazší bylo takovou realitu vytvářet. Celostátní média ze své podstaty stranila zájmům korporátních monopolů.

Jak řekl teoretik obchodu a statistik Roger Babson v roce 1921: "Válka nás poučila, jakou moc má propaganda. Když teďmáme Američanům něco prodat, víme, jak na to." Ivy Lee, mozek kampaně za monopol společnosti ATT, vysvětloval, že PR je "umění, jak sáhnout lidem do hlavy... tajné umění všech umění, tajné náboženství všech náboženství...tajemství, s jehož pomocí by bylo možné zachovat civilizaci a vybudovat úspěšné a trvalé podnikání".

Válka dokonce dočasně spojila FDR s průmyslem - zejména s firmami, které získaly válečné zakázky. Mnohé společnosti se musely vzdát svých úzkých vazeb na fašismus nebo je musely skrývat. Na konci války se fašismus odhalil jako bezcitně odlidšťující, takže americký průmysl musel zvolit jiný kurz. Ford vzal zpět své čestné publikace obviňující ze všemožných problémů světa "světové židovstvo", mimo jiné antisemitský podvrhProtokoly siónských mudrců, zejména když vyšlo najevo, že jeho práce představovala základ některých Hitlerových názorů....Současně korporacím, které přímo nepomáhaly Němcům, ani veřejně nepodporovaly jejich ideologii, dělal čím dál větší starosti problém, jak ovládat národ, který zažil druhou světovou válku, nebo v ní dokonce bojoval, a začal ztotožňovat korporátní moc a fašismus. Byli by američtí dělníci schopní bouřit se podobně jako dělníci v Sovětském svazu?

Američané se měli naučit vidět sebe samé ne jako dělníky, ale jako spotřebitele. Korporace se přestrojily v nejlepší přátele, jaké si kdy lidé mohli přát: umožňovaly lidem, aby se prostřednictvím spotřeby stávali mnohem víc sami sebou. V jádru tato nová taktita měla prosazovat myšlenku, že korporativismus obnovuje lidskou individualitu, zatímco kolektivismus a komunita si vynucují otupující konformitu. Korporativismus vám pomůže, abyste to byli více vy.

Když se teď vyrábělo víc produktů, než lidé potřebovali, výrobci a jejich marketingoví pracovníci museli podnítit touhu po nových věcech v lidech, jejichž základní potřeby již byly uspokojeny.

Když v domovechpo celé Americe i Evropě nahradila televize rádio, na "image" výrobků začalo záležet stejně jako na výrobcích samotných, nebo dokonce víc. Zboží vyráběné ve velkém bylo zaměnitelné, ale mýty spojené se značkou nikoli.

Záleželo jedině na tom, aby lidé spotřebovávali dost na to, aby udrželi krok s výrobou, a že značky, které si vybrali, alespoň dočasně naplnily tužby, které by jinak mohly způsobot, že lidé budou hrozbou pro status quo. Cestou, jak šířit atributy značek, se stala reklama, zejména v televizi.

Dnes díky televizi, tištěným médiím, billboardům a internetovým bannerům vidí průměrný člověk přes tři tisíce reklamních sdělení denně. A všechny tyto reklamy v podstatě říkají totéž.

A přesně takové nás chtějí obchodníci mít: chceme-li se nějak prezentovat, děláme to výhradně pomocí značek I když mladí lidé nečekají, že dostanou všechny věci ze svých početných seznamů přání, používají  suvenýr o krok vzdálený. To, co bychom mohli nazvat aurů suvenýru, nahradila obchodní značka.

Vesmír značek se stává abecedou, ze které mohou mladí lidé sestavovat vlastní kombinace významu a identity - a pak kráčet ulicí a předvádět kolekciznačkových obrazů, charakteristickou právě pro ně.

Korporace potřebují porozumět trendům, aby mohly prodávat lidem právě to, co už vyrábějí.

Byli jsmebuď jednotlivci zotročeni přetvářkou, nebo jednotlivci, kteří jí vzdorovali. Výsledkem byl v obou případech korporativismus.

Naše peníze - dolary, eura, jeny a všechny ty měny, které můžeme dostat ve směnárně na letišti nebo investovat na Forex.com - půjčuje do oběhu centrální banka. Tato banka je zpravidla soukromou korporací, kterou vláda zmocnila ke správě měny. Tato korporace, např. Bank of England nebo Fed, půjčí určitý objem peněz nějaké menší bance, která je pak půjčuje dalším firmám nebo osobám. Každý vypůjčovatel musí tyto peníze věřiteli splatit s určitou úrokovou mírou. V každém kroku podobných transakcí si poskytovatel půjčky bere svůj díl. Takže když banka půjčí nějaké firmě, která chce začít podnikat, jeden milion dolarů, firma bude muset bance vrátit do doby splatnosti řekneme tři miliony dolarů. Odkud se vezmou ty dva miliony dolarů navíc? To jsou peníze, které si od banky půjčily zase jiné firmy a jiní lidé. Záměrně je to vymyšleno tak, aby ne každý dokázal splatit to, co dluží. Takže tyto centrálně vytvořené peníze, které přinášejí úrok, straní konkurenci. Do oběhu je půjčeno méně peněz, než je třeba splatit, takže někdo musí tratit, až nakonec zbankrotuje. Jedinou alternativou pro banku je půjčit ještě více peněz většímu počtu společností, než k tomu dojde. Celkově musí být zaplacen vyšší úrok od firem i lidí, kteří na sebe vzali další, větší dluhy, jež musí splácet rychleji než jejich předchůdci, a tak dál. Tohle může pokračovat tak dlouho, dokud ekonomika expanduje a akceleruje.

Mnozí z nás se sice učili, že deset století předcházejících renesanci bylo temným středověkem, většinu tohoto období však charakterizovala solidní ekonomická aktivia a všeobecně rozšířená prosperita. Pamatujeme si chudobu a morové rány, které se středověkem spojují, ale jako bychom zapomínali, že toto tisíciletí historie lidstva patří k obdobím, kdy bylo bohatství distribuováno lépe než jindy. Pravda je taková, že ta hrůzná doba moru a hladu, kterou si spojujeme se středověkem, vypukla až ve 14. století, když už byly provedeny renesanční revize měny. Panovníci chtěli dat oprávněným korporacím moc nad finanční sférou, a přitom se jim podařilo rozbít evropskou ekonomiku. Zdraví a životní podmínky se zhoršily a přišly nemoci a hladomor.

Medievisté, počínaje Francoisem Icherem a konče D. Damaschkem, se téměř jednomyslně shodují, že od 11. do 13. století byla kvalita života Evropanů lepší než ve kterémkoli jiném historickém období, současnost nevyjímaje. Dnešní doba zaostává nejen s ohledem na taková měřítka, jako je růst počtu obyvatel nebo rozvoj měst, ale i pokud jde o zdraví a blahobyt. Ženy byly v těchto dvou stoletích větší než kdykoli jindy. Muži své předky z 11. století předčili teprve v posledním půlstoletí - a nynější velikost není naším vlastním rysem, ale vedlejším účinkem hormonů, které se začaly objevovat v mase a mléce.

Jestliže současná ekonomická měřítka nedokážou adekvátně postihnout prosperitu pozdního středověku, říká to mnohem víc o tom, jak tato měřítka straní pravidlům centralizované ekonomiky, než o tom, jakou sílu ve srovnání s ní může mít ekonomika rozptýlená. Podle opravdu důležitých kritérií se těmto lidem dařilo mnohem líp než nám. Dobře jedli, měli spoustu volného času a udržovali těsné společenské vazby. V renesanci nikdy nešlo o rozšiřování této prosperity, ale o její monopolizaci. Lidem byla odejmuta způsobilost vytvářet hodnotu. Centrální měny - pokud je zkorumpovaní panovníci prostě neznehodnotili - stranily novým hráčům na ekonomické scéně: oprávněným korporacím, které provozovaly konkurenční mezinárodní obchod, a spekulantům, kteří do podnikání přispívali penězi, a nikoli prací. Panovníci a jimi oprávněné korporace zařídili, aby peníze byly nedostatkové a centralizované, takže mohli vytvořit monopol na úspory a investice. Výsledkem bylo, že lidé, kteří dřívě podnikali sami za sebe a investovali a reinvestovali do vlastních lidí a zařízení, byli degradováni na nádeníky. První renesance skončila a začala skutečná renesance, kterou bychom však mohli spíš nazývat dobou temna.

V době, kdy udeřil mor, byl už v plném proudu dramatický pokles životní úrovně a počtu obyvatel. Lidé si nemohli na svých hospodářstvích nebo ve venkovských městečkách vydělat na živobytí, tak putovali do velkých měst, kde pracovali jako nádeníci ve špinavých a nebezpečných dílnách. Města neměla peněz nazbyt, a tak tolik neinvestovala do základních hygienických opatření. Násilím byla vymáhána věrnost centrální patriarchální moci a konkrétně pak jejím křesťanským tradicím, což vedlo k potlačování pohanských praktik a lidového léčitelství a k omezování přístupu žen k práci. Následkem toho se zmenšila i dostupnost lékařské péče. Šířily se pověry, byly upalovány čarodějnice a další podezřelé postavy. Komunity se obracely samy proti sobě.

Morové nákazy a epidemie, které měly dříve především lokální a omezený charakter, se staly velice rozšířeným fenoménem. Stouply ceny potravin, když se nedostatek komodit vyrovnal nedostatku peněz. Městské firmy nakupovaly zemědělskou půdu obdělávanou nádeníky, kteří z úrody neměli nic, protože ji hned posílali do městských center. Zemědělské postupy upadaly a současně se zhoršovalo náčiní. Plodiny utrpěly ještě než udeřil mor, zahubil deset procent evropské populace hlad. Lidé pojídali kočky, psy, krysy a v některých případech i děti. Evropský hospodářský kolaps nebyl zapříčiněn morem. Spíš zhroucení evropské ekonomiky zapříčiněné měnovou politikou způsobilo mor.

Na úkor životu více než poloviny evropské populace využila malá skupinka monetární politiku k akumulaci obrovského bohatství. Pak se milostivě uvolila financovat umění a kulturu podle svého vkusu - zvedla se vlna mecenášství, kterou nyní nazýváme renesancí. Toto umění a tato kultura zase na oplátku zduřaznovaly individualismus, nacionalismus, ideály a trhy ekonomické reality, kterou vytvořili. Centralizovaná měna dodnes straní nedostatku a hromadění. To zpomaluje tempo oběhu peněz a současně koncentruje bohatství na vrcholu. Místo podpory spolupráce a komunitního života pobízí k soutěživosti a individualismus. A co je nejhorší, místo aby podporovala udržitelnou ekonomiku, spoléhá se na ekonomiku, která donekonečna roste a neustále se zrychluje. Na renesanci stále pohlížíme jako na vrchol a vzor formování naší civilizace. To dosvědčuje, jak byly její elity úspěšné při prosazování svých ekonomických reforem a mýtů, o které se opíraly. Naši bankéři si žalostně neuvědomují, že vůbec existovaly nějaké jiné monetární systémy, a naši ekonomové si nedokážou představit tvorbu hodnoty z okraje. Ti, kteří něco tuší o zavádění centralizovaných měn, na to pohlížejí spis jako na konec doby temna než jako na konec decentralizované prosperity. Podobně dnešní historikové spíše zdůrazňují, že velké umění a věda renesance byly financovány shora bohatými mecenáši, jako by nás chtěli zbavit iluze, že takový rozmach fantazie a vynalézavosti mohl vycházet zdola. Ale bylo to tak. A jedině, když oživíme tuto schopnost, máme šanci obnovit své spojení s hodnotou, kterou vytváříme.

Firmy jsou přesvědčeny, že se od nich očekává růst, a vybírají si mezi možnými - a nevhodnými - akvizicemi, jako by volily menší ze dvou žel. 80 procent těchto akvizic vysaje hodnotu i čisté jmění z obou fúzujících společností. Odbory se smiřují s chybným předpokladem, že nová konkurenční ekonomika vyžaduje, aby souhlasili s nižšími mzdami; neumějí rozpoznat, že jejich mzdy tvoří stále menší část korporátních zisků a že peníze, které jim jsou vypláceny, obíhají přes skutečnou ekonomiku, zatímco peníze rozdělované výkonným ředitelům a akcionářům zůstávají v korporaci. Každým snížením odborářských mezd utrpí vzdělávání a zdravotní péče a celkově se sníží konkurenceschopnost pracovní síly. Firmy zatím rozhodují ve prospěch investujících akcionářů, kteří dávají přednost krátkodobým ziskům na úkor dlouhodobé stability společnosti, vyzkumu a vývoje a dokonce základní způsobilosti. Základní činnosti se outsourcují, firmy ztrácejí přístup k inovacím a spoléhají na to, že to kompenzují prací se značkou. Tržby se krátí a růst zpomaluje, ale je třeba splácet dluhy, takže se provedou další akvizice a pracovní síla se radikálně redukuje nebo se práce zadá dodavatelské hřmě. Po celou dobu se centrální banky snaží udržet kompromis mezi stimulováním růstu prostřednictvím nižších úrokových sazeb a udržením hodnoty svých monopolních měn.

Rozdělení na pravici a levici ostatně nikdy uspokojivě neřešilo nepoměr v příjmech mezi lidmi na opačných koncích měnového spektra. Můžeme se po libosti zasazovat o zájmy pracujících, doplňovat systém, jenž má minimalizovat vykořisťování dělníků, o další regulace, maximalizovat jejich podíl na zisku nebo zvyšovat minimální mzdu. Management se tomu ovšem bude zuby nehty bránit a bankám a investorům - kteří rozhodují o půjčkách - se nebude chtít financovat tak znevýhodněné podnikání. V takové situaci tratí všichni, protože se staví proti nedostatkové centrální měně, která straní centrální autoritě na úkor periferie, kde se ve skutecnosti hodnota vytváří.

Cena aktiv se zvyšuje a hrozí inflace - ovšem bez nárůstu mezd, jemuž je oficiálně přičítána vina za inflaci v systému, který se propaguje jako ekonomika "nabídky a poptávky". Existují dvě ekonomiky - reálná ekonomika obchodů s potravinami, pečovatelských služeb a výplatních šeků, a spekulativní ekonomika aktiv, komodit a derivátů. Když dnes prognostikové mluví o "ekonomice", není to ta reálná; téměř výlučně jde o ekonomiku virtuální. Je to spekulativní tržní prostředí, které má málo společného s tím, jak se skutečné věci dostávají k lidem, kteří je potřebují, ale o to víc umožňuje pasivním investorům zvětšovat jejich kapitál. Tato ekonomika trhů - která byla původně vytvořena na konci středověku, aby vznikající třídě obchodníků poskytla možnost investovat jejich zisky -, není založena na práci nebo snad na injekcích kapitálu do nového podnikání. Stojí na "vytváření trhu" pro věci, které jsou nedostatkové - nebo přesněji věci, které se mohou učinit nedostatkovými, jako je třeba půda, potraviny, uhlí, ropa a dokonce i samotné peníze. Jelikož existuje takový přebytek investičního kapitálu, spekulanti vytvářejí trhy prakticky pro cokoli, co skuteční lidé opravdu používají nebo co díky působení lobbování a reklamy používat budou. Problém je, že když uhlí nebo obilí nejsou jen palivo a potravina, ale také třída  aktiv, přestanou být těmi zásadními faktory, které určují jejich cenu, zákony nabídky a poptávky. Jakmile existuje spousta peněz a málo míst, kam je investovat, začne se předražovat všechno, co lze považovat za spekulativní majetek. Skuteční lidé si pak nemohou dovolit věci, které potřebují. Prudký narůst ceny ropy v roce 2008, který přispěl k pádu nepřipravených amerických automobilových společností, se nakonec vysvětlil nikoli zákony nabídky a poptávky, ale cenovými manipulacemi spekulantů v hedgeových fondech. Lidé přišli o skutečná pracovní místa kvůli pohybům na čiště spekulativním trhu. Taková je realita spekulace v ekonomice definované nedostatkem. Znečištění je dobré, ne špatné, protože mění vodu z hojného zdroje na nedostatkovou třídu aktiv. Když 68 milionů akrů amerických ropných polí pronajatých korporacím leží ladem a u pobřeží kotví plné tankery, energetické futures, dále fungují; ty, které se místo toho soustředí na služby nebo bezpečnost, skončí přinejlepším jako cíle příštích akvizic - a přinejhorším jako pohroma pro penzijní systém. Taková je logika spekulativní ekonomiky. S tím, jak trh s futures ovládá víc a víc aktiv, získávají spekulanti větší vliv na vládní politiku i na veřejné mínění. V letech 2000 až 200y stouplo obchodování na trzích s komoditami v USA víc než šestkrát. Ve stejném období byl počet zaměstnanců komise CFRC (Komise pro obchodování s komoditními futures), dohlížející na tyto obchody, snížen o více než dvacet procent bez odpovídajícího navýšení technologické efektivity. Spekulanti se zatím ještě zlepšili ve využívání strukturálních mezer, aby mohli obchodovat s komoditami mimo dohled toho mála zbývajících regulačních orgánů. Neoficiální obchodování na Mezinárodní komoditní burze v Londýně je v podstatě nezjistitelné a obrovské spekulativní obchody jednoho hedgeového fondu s druhým nelze vystopovat až do chvíle, když se jeden nebo druhý položí a požádá o pomoc v podobě peněz daňových poplatníků. Vláda v podstatě nedokáže identifikovat ty, kteří manipulují s komoditními futures na úkor spotřebitelů, a i kdyby to dokázala, nemohla by je na základě současných zákonů soudně stíhat. A lidé mezitím začnou věřit, že nafty nebo obilí je ještě méně, než tomu doopravdy je (nebo než by mohlo být), a že o to, co zbývá, se musí soupeřit s Číňany nebo se sousedy. Spekulativní ekonomika souvisí s reálnou ekonomikou, ale spíš jako parazit než jako pozitivní síla. Nemá nic společného se skutečnými potřebami lidí ani se skutečnými obchody, které spolu lidé uzavírají. Je to forma meta-obchodu, jako když kasino v Las Vegas sází na výsledek voleb. Jenže v tomto případě sázky mění náklady skutečných věcí, na kterých jsou lidé závislí. Když se bohatství vysává z reálných ekonomik a přesouvá do spekulativní ekonomiky, chování a aktivity lidí se nezbytně stanou více tržními a méně společenskými. Začneme jedna víc jako sobečtí a kalkulující konkurenti Johna Nashe a jen se utvrzujeme v bezohledném jednání. Jenže se nám to moc nedaří, protože takové chování ve skutečnosti odporuje lidské přirozenosti. Nakonec spolu všichni bojujeme a mezitím nás oškube kvalifikovanější konkurence vzdálených abstraktních bank a korporací, kterým hraje systém do karet. A co hůř, začneme mít pocit, jako by se ve skutečnosti nedělo nic, co by nebylo nějak napojeno na korporátní sféru.

Když dolary nahradíme protislužbami, kdo bude za co zodpovědný? Příliš mnoho z nás si raději objedná profesionálního čističe koberců, chůvu nebo taxi, než abychom si půjčili parní čistič od souseda (co když se rozbije?), navzájem si pohlídali děti (máme je skutečně rádi?) nebo se zapojili do sdílení aut (každý den? Brrr.). Společenské závazky nejsou definovány tak striktně jako závazky finanční. Postupně jsme byli odříznutí od místa a od lidí, a proto je toto poslední odříznutí od hodnoty tak úplné a tak těžko se mě proti mně němu bojuje. Místo už pro nás neznamená nic jiného než měřítko našeho majetku a identifikace s ostatními ustoupila nutkavému vymezování já versus všichni ostatní. Pokud nemáme přístup ani náklonnost ke společenským a občanským alternativám, uchylujeme se ke spekulativnímu trhu a očekáváme, že naplní naše potřeby, které by se daly uspokojit i jinak. I ti z nás, kteří po většinu svého života dokázali trhu odolávat, se musí podvolit, jakmile založí vlastní rodinu. Já sám jsem se na otcovství těšil, mělo se stát příležitostí, jak svou rodinu odpojit od patologického trhu a konzumu a zapojit se do jednoho z těch přirozenějších procesů, které nám ještě zbývají. Stále jsem podléhal nesprávnému dojmu, že do toho, co se odehrává mezi matkou, otcem a dítětem, nemůžou strkat nos žádní experti, obchodníci ani webové stránky. Samozřejmě se ukázalo, že být rodičem znamená vydržet frontální útok marketingových pracovníků, kteří se snaží vydělat balík na naší provinilosti, strachu a nevědomosti, strachu a nevědomosti. Zatímco genetičtí poradci nabízejí předmanželská hodnocení chromozomální kompatibility, experti na plodnost nabízejí alternativní oplodnění in vitro ustraraným třicátnícím, které se už celé dva měsíce neúspěšně snaží otěhotnět. Jakmile se dítě narodí, nastoupí celá armáda profesionálů, aby dělali to, co po tisíciletí dělali rodiče a jejich komunita. Laktační poradkyně učí novopečené matky, jak mají kojit, zatímco specialisté na spánek vyvíjejí ideální spánkový plán. Rodiče, kteří si myslí, že tomuto trendu odolávají, si však najímají obdobné profesionály vzešlé z hnutí New Age - duly, porodní asistentky a bylinkářky, které plní stejné úkoly a za obdobné honoráře. Pro ty, kteří nevědí, jakého konzultanta si mají najmout, jsou tu agentury metakonzultantů  , kteří za dostatečný poplatek pomohou. Rodičovství - jako tolik jiných základních lidských aktivit - je systematicky okrádáno o své přirozeně se vyskytující podpůrné mechanismy prostředím, které je nakloněno prioritám trhu.

Děti, které v takovém světě vyrůstají, přijímají tyto hodnoty za vlastní. Proto budou dotazované americké děti v naprosté většině říkat, že až vyrostou, chtějí být jako Bill Gates - nejbohatší muž světa i když téměř žádné z nich se nechce stát softwarovým inženýrem. Proto teenageři usilují o vítězství v soutěžích jako American Idol, aniž by se nějak zvlášť zajímali o zpěv nebo hudbu. Peníze a uznání, o kterém sní, nemají naprosto nic společného s plněním nějakého reálného úkolu nebo vytvářením hodnot. Koneckonců lidé, kteří hodnoty skutečně vytvářejí, se nacházejí v pyramidě bohatství úplně dole. Bohu nejde jen o dojmy. Centralizovaná měna je čím dál extrémněji nakloněna přerozdělování bohatství směrem od chudých k bohatým, neboť ti, kdo z této situace těží, získavají větší vliv na fiskální politiku.                               

Současná obytná čtvrť se stává místem, kde se lidé usilovně snaží zůstat doma, případně odkud chtějí vypadnout - nikoli místem, kterému věnují svůj čas a energii. Každá rodina je tu sama za sebe. Tato sebestřednost a individualismus posilují chamtivost, která nahradila společenské vazby v místních komunitách, a jsou toutéž chamtivostí samy posilovány.

Americké motory obchodu a tužeb jedou na plné obrátky, protože fungují ve světě okamžité komunikace s minimálními společenskými omezeními. Neurovědec Peter Whybrow to vidí tak, že jakmile růst ekonomiky překoná určitý bod, rychle se narušují modely chování, které jsou zásadní pro sociální stabilitu ve společnosti regulované trhem - úzké osobní vztahy, pevně stmelené komunity, místní kapitálové investice atd.

Podobně jako města zbavená možnosti vytvářet hodnotu v místním podnikání také mnohé společnosti zjišťují, že makroekonomické síly, které je nutí ke sprave postavené na využití tabulkového procesoru a k bezhlavému snižování nákladů, je okradly o jejich nejzákladnější kompetence. Následkem struktury dluhu musí korporace růst. To znamená otevírat víc obchodů, získávat větší zakázky a prodávat víc produktů (což zvyšuje příjmy) nebo rušit pracovní místa, snižovat mzdy a zvyšovat efektivitu (což snižuje výdaje). Provozovat velký a dlouhodobě životaschopný podnik nepřipadá v úvahu - jelikož akcionářům a dalším pasivním institucionálním investorům jde jen o návratnost peněz, které si sami půjčili a pak zapůjčili daně korporaci. Když mají korporace stabilní příjem, akcie nejdou nahoru; jdou nahoru, když rostou i společnosti, nebo to alespoň vypadá, že rostou.

Z pohledu Starbucks je káva komoditou, která se musí kupovat od dražitele s nejnižší cenou; jakmile budou mít boby místní identitu a bude možné je nakupovat podle názvu, lokalita, která je produkuje, bude moci o ceně rozhodovat.

Problém s tím vším outsourcováním není jen ztráta domácích pracovních míst, byť na lidi v průmyslových městech decimovaných přesunem těchto prací do zámoří to dopadlo bolestně. Větší problém spočívá v tom, že outsourcingové společnosti ztratily jakoukoli konkurenční výhodu, kterou snad měly, pokud šlo o personál, inovace i základní způsobilost.

Jiné společnosti se snaží obstát v konkurenci tím, že odbourávají sociální záchrannou síť soukromého sektoru - penze, dávky na podporu a stálé zvyšování platu dlouhodobých zaměstnanců.

Tvorba skutečné a trvalé hodnoty pro spotřebitele, zaměstnance, partnery, nebo nedej bože pro konkurenty, se nechápe jako plus, ale spíš jako problém. V logice korporativistické ekonomiky, kde aby jeden získal, musí někdo jiný tratit, znamená tvorba hodnoty pro někoho než akcionáře upírání hodnoty. Když jdou zaměstnanci do důchodu s našetřenými penězi, znamená to, že se jim platí příliš mnoho. Když zákaznici využijí auto nebo počítač víc, než se plánovalo, znamená to, že se příliš utrácelo za materiál.

Univerzálním měřítkem zdraví naší ekonomiky je HDP, nástroj, který vyvinul Národní úřad mně pro ekonomický výzkum, aby pomohl Hooverově administrativě vyvést zemi z velké hospodářské krize. I sám Simon Kuznets, ekonom pověřený vývojem tohoto měřítka, si byl vědom omezenosti politického nástroje, který sám vytvořil, a zcela otevřeně mluvil před Kongresem o tom, že tento hrubý nástroj mnoho dimenzí ekonomiky opomíjí. Menší spotřeba benzínu, domácí stravování, sousedské vztahy, hraní karet, cesta do práce pěšky - to všechno z HDP ubírá, přinejmenším krátkodobě. Rakovina, rozvody, porucha soustředění a hyperaktivita, obezita - to všechno k HDP přispívá. Fungování trhu je v rozporu s lidskými zájmy, právě kvůli způsobu, jak poměřuje úspěch. A jeho měřicí systém byl založen na sledování měny, jejíž základní vlastnost, a sice to, že straní nedostatkovosti a hromadění, ani není obecně rozpoznána. Uhrná čísla HDP také neměří, kolik lidí vlastně peníze utrácí. Jonathan Rowe, ředitel organizace West Marin Commonsee, vypověděl při senátním slyšení: "Oni nerozlišují mezi večeří na Manhattanu za 500 dolarů a stovkami skromnějších jídel, která by se dala pořídit za stejnou sumu. Celebrita, která si koupí lodičky za 800 dolarů u Manola Blahnika, jako by vykonala pro národní prosperitu čtyřicetkrát víc než matka, která koupí synovi kecky za 20 dolarů v Payless." Měřítky, která používáme k posuzování zdraví ekonomiky, se zakrývá skutečnost, že centrální měna straní hromadění bohatství u lidí, kteří už bohatí jsou.

Internet se svou skrytou síťovou strukturou jako by byl předurčen vzdorovat určitým autoritám, ale co se objeví online, právě těmto autoritám straní. Věci můžou působit - anebo se zařídí, aby tak působily - novátorsky a revolučně, přestože zase jen upevňují status quo.

A kde je důkaz, že jsme vlastně osvobozeni? Jistě, YouTube, Facebook a Wikipedie představují zásadní změnu ve způsobu vytváření obsahu. Ovčem pro korporae profitující z veškeré této aktivity je to jen posun ve způsobu, jak se spotřebitelům účtují hodiny zábavy. Už neplatíme v kině za zhlédnutí filu, ale platíme za to, že můžeme umístit na internet filmy, které jsme sami vytvořili. Už neplatíme nahrávací společnosti za poslech hudby jejích umělců na CD přehrávači, ale platíme společnosti za hardware, hřmě zajišťující přístup na internet, za připojení a výrobci softwaru za přehrávač, který nám to umožní. A to všechno v případě, kdy stahujeme hudbu ilegálně, jinak bychom ještě platili Applu 99 centů za přehrání v iTunes.

Internet se sice zpočátku rozvinul díky veřejným dolarům, ale teď je to soukromá vymoženost. Vytváříme obsah s využitím drahých spotřebitelských technologií a pak ho za určitý poplatek nahráváme na servery, které patří korporacím, s využitím kanálu jiných korporací. Významnější je, že to děláme s pomocí softwaru vytvořeného korporacemi, jejichž zájmy jsou zabudovány přímo do jeho kódu. Uživatelská ujednání na většině stránek pro sdílení videa chtějí, abychom se částečně nebo úplně vzdali práv ke svým výtvorům. iTunes monitorují naše užívání souboru s hudbou a videem stejně pozorně  jako marketingoví pracovníci sledují dění na MySpace a Second Life, aby získali poznatky o chování spotřebitelů. Počítače s gmailem čtou naše e-mailové konverzace, aby rozhodly, jaké do nich mají vložit reklamy. Každý úder na klávesnici se stává součástí našeho spotřebitelského profilu, každý pokus o vyjádření vlastních postojů se redukuje na preferenci některé značky.

Ano, média už používáme jinak - kdysi jsme seděli na gauči a downloadovali, teď sedíme na židli a uploadujeme. A objevily se nové příležitosti najít spojence a dát se s nimi dohromady. Jenže nakonec jsme stejně jen přilepení na obrazovku, díváme se na televizní show, až moc často se hádáme jako naštvaní idioti, vzdáváme se posledních zbytků soukromí a za toto privilegium platíme mnohem víc povětšinou těm stejným velkým korporacím.

Nemůžeme změnit technologie, které nakoupíme, abychom z nich získali hodnotu, kterou do ní tvůrci nezamýšleli vložit. Nemůžeme si navzájem poskytovat aplikace do svých telefonů Verizon nebo Apple, aniž bychom navštívili Online obchod centralizovaného telefonního operátora a dali mu podíl ze zaplacených peněz. Nemůžeme pro sebe a pro druhé vytvářet hodnotu zvečí. Jenže zevnitř lze stále odčerpávat hodnotu. Poskytovatelé technologie si ponechávají možnost změnit věci, které nám prodali. Software lze na dálku upgradovat, a ať už s tím uživatel souhlasí nebo ne, administrativní centrum může změnit nebo omezit funkce přijímače kabelové televize, systémy volání o pomoc OnStar v autech General Motors lze z centrály nastavit tak, aby monitorovaly řidičovy pohyby a konverzaci, telefonní operátor může na dálku zamknout nebo zablokovat mobily. Z dlouhodobého hlediska jsme se vzdali možnosti tvořit pomocí interaktivních technologií novou hodnotu výměnou za to, že nám zaručí, že alespoň jako spotřebitelé z nich získáme maximum. Tyto sterilní technologie generují menší růst, vedou k pasivitě uživatelů a brání vytvářet dodatečnou hodnotu komukoli jinému než společnosti, která je vytvořila.


Čím víc se po nás chce, abychom se přizpůsobili tomu, že naše vybaveí straní někomu jinému než nám, tím méně jsme lidmi. Navzdory své náchylnosti k chaotičnosti a organičnosti internet nepřevrací výměnu rolí mezi lidmi a korporacemi danou v industriální éře. Internet skýtá lidemk práci a k žití ještě virtuálnější, více kontrolované a prekonfigurované prostředí, a korporacím současně skýtá úplně poprvé ekvivalent hmatatelné existence. Na webu nemají lidé o nic větší důležitost nebo význam než každý jiná virtuální entita - a ve většině případů spíš menší. Stáváme se virtuálnějšími, zatímco naše korporátní entity se stávají skutečnějšími.

V éře internetu začalo jít spíš o to, co můžeme dostat jako spotřebitelé, než co můžeme vytvořit jako lidé. Představa vytváření hodnoty z periferie ustoupila bezprostřednímu uspokojení z toho, že produkty získáme zadarmo a na periferii je přenesee. Když už korporace nemohly vydělavát stejné peníze za svůj digitální obsah, bylo mnohem snazší využít masivní proudění zábavy a souborů od člověka ke člověku než skutečnou konverzaci mezi lidmi. Každá webová stránka, každý soubor, každý email, každé brouzdání na síti bylo příležitostí pro propagaci nějaké značky. Ryze společenské prostory, počínaje Frindsterem a konče Facebookem, také hledaly způsob, jak na vší té aktivitě vydělávat. Miliony lidí o sobě na těchto sociálních sítích vyvěšovaly podrobné informace, dávaly se dohromady s druhými a tvořily zájmové skupiny. Korporace sice nemohly příliš vydělat na tom, že budou lidem přidělovat prostor na síti, ale mohly se pokusit diktovat kritéria toho, jak se lidé sami popisují, a pak všechny tyto informace prodávat průzkumníkům trhu. Na sociálních sítích, kde nemůžete nikdy nikoho skutečně obejmout, lidé soutěží o lásku v podobě čísel: Kolik máš "přátel"? Uživatelé jednak přizvou jiné účastníky, ale přátele mohou získat především tak, že uvedou své oblíbené knihy, filmy, hudební skupiny a výrobky. Výsledkem je identita příhodná pro korporace, daná víc tím, co člověk konzumuje, než tím, co dělá. Navíc v kyberprostoru mohly obchodní značky vytvářet vlastní stránky, stejné jako stránky skutečných lidí. A stejně jako lidé na těchto sociálních sítích soutěží i značky o co největší počet přátel.
Neziskové skupiny a společenští aktivisté prováděli totéž a rozesílali pozvánky, v nichž nutili "přátele", aby navzáhem podporovali své oblíbené projekty. Tyto projekty se zase staly součástí profilů uživatelů, takže je dále identifikovaly pro ostatní. Možnost přilákat statisíce fanoušků online jde tak daleko, že dokáže přesvědčit nahrávací společnost, že nějaká nezávislá skupina by jim stála za "skutečnou" smlouvu. Lidé, firmy, značky i rockové skupiny, ti všichni jsou na síti "přátelé", i když většina z nich vůbec lidé nejsou. Každá sociální síť s takovými aktivitami je samozřejmě nakonec sama na prodej.

Každý příliv mladých lidí shlukujících se kolem nové a vzrušující počítačové hry nebo ve virtuálním světě si najde člověk z reklamky nebo odborník na virální marketing, který se zase snaží přeměnit jejich tvořivost v product placement a jejich setkávání a vzájemné jednání v reklamní kampaň šířenou ústním podáním. I technologie, která měla původně znovu spojit lidi, je nakonec novými způsoby odděluje, to vše pod záminkou stále větší spřízněnosti skupin. Většina lidí ve firmách využívajících tyto příležitosti je přesvědčena o tom, že vlastně společenskou aktivitu podporují - ne, že ji zneužívají. Možná jsou i nadšenými zastánci cílových skupin, na které se zaměřují, a prostě chtějí subvencovat aktivity svých komunit obchodním záměrem. Ať to myslí dobře nebo ne, tyto firmyjsou samy vázány korporátním prostředím, které pracuje proti jejich dobře míněným postojům. Platformy, které vytvářejí, jsou vybudovány na půjčených penězích a přizpůsobují se logice centralizované tvorbě hodnoty. Dříve či později se musí hodnota z perferie odebrat a vrátit do centra.

Zájem o věc se změní v pesimismus, pesimismus v zoufalství a zoufalství se změní v pud sebezáchody. Snad vydělám dost peněz, abych před tímto problémem uchránil svou rodinu.