"Mami, já půjdu, " řekl, zlehka mě
líbnul na tvář a odešel.
Můj syn... moje krev...
Dojatě jsem zavzpomínala na doby, kdy se mě
držel za nohu a prohlašoval: "Nikdy tě nepustím... nikdy..."
Večer, při kontrole výdajů na domácnost, jsem
zděšeně zjistila, že se opětovně pokouším násobit na dálkovém ovladači
televizoru. A minulou středu, to jsem si uklidila brýle na čtení do mražáku.
Jejich nález mě stál polárkový dort a patnáct žvýkaček, které jsem darovala
vítězi hry, pracovně nazvané Kdo najde moje brýle?! Do půlnoci jsem pak
uklízela byt po pěti Šimonových spolužácích, bez nichž by hra sotva dospěla k
vrcholu. Začíná to být opravdu zlé. Vysokoškolsky vzdělaná žena, absolventka
filozofické fakulty, trpce poznamenaná skoro třinácti lety strávenými v domácnosti.
Ano, málokdo by tomu věřil, ale doopravdy mám vysokou školu. Dokladem toho je i
zkratka skvějící se před mým jménem. A ono Mgr. vskutku neznamená magor.
Duben se sotva překulil do své druhé půlky,
ale na všech televizních programech reportéři infantilně žvatlají o lásce a
sexu (obávám se, že brzy budu potřebovat naučný slovník, abych zjistila, co ta
dvě slůvka znamenají).
Rychle zvažuji, jestli mám na Vladana začít
ječet, nebo na něj být nepřekonatelně milá. Přestože první varianta by mi šla
nesrovnatelně lépe, volím tu druhou. Hned v předsíni se mu věším na krk a
předstírám, že nevidím, jak se odtahuje. Obřadně přijímám notně povadlou kytku
a s hlodavým podezřením, že ji Vladan zcizil na nedalekém hřbitově, kytici
obhlížím ze všech stran. Patrně hledám pentli s usvedčujícím nápisem Spi
sladce.
"Ty nesladíš?" podivila se a
ponořila do své kávy tři kostky cukru. Problémy s váhou nikdy neměla. Byla po
tátovi. Vysoká, kostnatá, bez gramu tuku navíc.
V průměru jsme prostě byly tak akorát...
Pokusila jsem se učinit smířlivý krok:
"Beruško, půjdeme teď do obchůdku a vybereš si nějaké mlsání.."
"Hmm..." zabručela, čímž mi zřetelně
dala najevo, že ji si tak snadno nekoupím.
V supermarketu požádala o žvýkačky. Vše se
zdálo být v pořádku do okamžiku, než na ně ukázala prstem. Jak vysvětlit
čtyřletému dítěti, že balíček prezervativů v lákavém obalu je (navzdory
jahodovému aroma) uvnitř chuti mdlé? Její vřískot posléze zastavil dopravu na
čtyřech křižovatkách. Proč já jsem vlastně měla děti? Nějak si nemohu
vzpomenout...
Rozbalila jsem darek.
"Mysleli jsme, když tak ráda čteš,"
pravila Magda spokojeně, " že by ti knihy mohly pomoct překonat to
nejtěžší období..."
"Osud mě má rád," přednášela jsem
nahlas tituly knih, "Zítra vyjde slunce, Milostná strategie..."
Někde byl snad výprodej brakové literatury?
"Dekuju," špitla jsem rozpačitě.
Líp by udělali, kdyby mi koupili vibrátor...
Vrátila se během deseti minut. Pod paží držela
pytlík s kávou a láhev rumu. Nohou za sebou přibouchla dveře a zazubila se:
"Nevím jak vy,ale já se léčím z každého rozhovoru se svým bývalým..."
"A pomáhá to?" vzbudila můj zájem.
"Nepatrně," zahihňala se.
"Předpokládám, že teď uvažujete, kdo z nás dvou potřebuje psychiatra
naléhavěji..."
Překvapeně jsem přitakala.
"Něco vám prozradím. V našem oboru je to
vždycky tak trochu sporné," znovu se zahihňala.
"No, jestli tě nudím, tak můžu jít,"
dotčeně zareagoval Vladan.
"Jak chceš."
"Marie, cožpak už pro mě nemáš jediné
vlídné slovo?" zvolal nadneseně.
Jedno mě okamžitě napadlo: Debile!
"Ó jak se mýlíš, ženo mezi všemi ženami
nejkrásnější, poupě nevinné, kvítečku líbezný," infantilně žvatlal.
Tak to vypadá, když má někdo volný přístup k
narkotikům...
Až do okamžiku, kdy kolem projel nákladní vůz,
jsem soustředěně přeskakovala kaluže. Potom už nebylo nutné se loužím vyhýbat.
Brouzdala jsem vodou a nadávky, které mi táhly hlavou, by papír neunesl.
"Byla sis zaplavat?" otázala se
kolegyně v kabinetu.
Veškeré pokusy postavit se na nohy, rozechvělé
jak po vášnivé noci, selhaly. Po čtyřech jsem se doplazila na chodbu, kde mne
oslovil kolega Mařík:"Dobrý den, Marie. Co oslavujete?"
"Tetička seděla na zadním sedadle taxíku
a na klíně mezi koleny držela urnu, aby se snad strýček po cestě nevyspal. A já
povídám..." "Povídám...teto, už je zas dobře, když máš strýčka mezi
nohama, viď? A bylo vám po smutku..."
"Úplně se zhroutila, mám strach, aby to
nechtěla zopakovat." Přistoupil blíž a pevně mě objal. "Taky ti bylo
tak hrozně, když jsem... když jsem od vás odešel? " Ještě hůř než
hrozně... "Blázníš?" usmála jsem se. "Já jsem si oddechla."
Žádné komentáře:
Okomentovat