V dalekých novinách psali tvé závěti,
o slávě duše tvé ponětí neměli.
Urovnej vřetena, přadleno paměti,
přadleno pohrom, srovnej své kužely!
Jen plamen se cvrčkem, znalý tvé historie
poví ti refrén tmy, refrén o černém sněhu,
o sněhu krvavém, jež dusot kopyt ryje;
ten refrén tlumený jak šepot nočních břehů
(pět hvězd je na vodě a věnčí mučedníka,
pět hvězd nad žalostí tvou svítí, nezaniká).
Ó srdce mlčící a věrné, ač je mučí!
S tebou len samoty dnes večer budu přísti,
kdy oheň z dřímoty jak spící šelma skučí,
a ještě vzpřímený sní o vichřici v listí.
Vzpomínám na tu zem, k níž lnulas v naději,
milou a šlechetnou - ó mluvme tišeji! -
zla budiž zbavena, výčitky prospějí!
Co vidíš v temnotě? Kterou svou příští chvíli?
Své děti vyhnané a silnice pás bílý,
hrnou se, černá krev z ran, které otrávili.
Žádné komentáře:
Okomentovat