Je to jen malé zrnko v hnědém rouše, zrnko
mezi tolika zrnky, zrnečko nepatrné...
Ale dívám se na ně s úctou, s podivem, neboť
vím, že je to víla, jako všecky víly, je vrtošivá; je třeba se jí zalíbit, a
potom oživne a promění se; je to klíč, klíč blahých potulek, klíč snů.
Někdy se pootevře jako v pohádkách ; vyskočí
odtud němý čaroděj barvy tisíce a jedné noci, jenž vklouzne do duše po
sametových schodech, spřede tam ve mžiku svá temná témata zbarvená temným
zlatem, do nichž se zápletku sny, vypůjčuje si od vody, bublající na ohni,
útlou a šeplavou loutnu, uspavačku hadů.
- Opravdu, proniká až do útrob kouzlo s tou
neodbytnou a líbeznou vůní. Vnímání se zjemňuje a rozhojňuje; srdce bije z
větší šíře a s větší silou; obratnost se honosí a otvírá na svět tisícero
krásných, udivených očí; naděje, skoro již vyhaslá, počíná se třpytit jako
brouček na slunci a radostně si brousí nožky.
Někdy je okouzlení ještě tajemnější: neznámý,
rozptýlený jas, posvátná zádumčivost zahalují a ukolébávají duši, těžkou,
zavalenou trýzněmi, jež zaznívají. Tak někdy jas měsíce očaruje rybník,
zasypaný spadalým listím.
Káva je hořká jako všecky krásné rozkoše, ale
ta hořkost potěšuje a sílí ; je také těkavá, plachá, svrchovaně nedůtklivá;
krůpěj vody, obláček páry, okamžik nedbalosti - vš - vše odlétlo... zbývá nápoj
všelijaký, a tichý černokněžník za našimi zády se výsměšně ušklíbá.
A přece si libuje v hebounkém oblaku ze
smetany, jako noc má zalíbení v mléčné dráze.
Je velmi vybíravá v přátelství a není ve svém
živlu, jako víno, uprostřed hodovníků; potřebuje zjemnělé shody duchovní,
pohledů, které se zalesknou a odpovídají, ticha a odmlčení. Ale je také
žárlivá, a nade vše jest jí milá duše samotářská; tu, a jen tu poutá magií
nejskrytější.
Každá doba roční jest jí přízniva. Jaro se v
ní vroucně zelená, tajemněji šeptá démantovými dešti léto je královštější,
podzim umrtvenější, prudčeji okořeněný vroucí trpkostí. Ale především v zimě -
a v letech prokletých - jsme pocítili nejlépe její moc. Tehdy nás její
nepřítomnost zůstavovala v chudobě a nahotě, byli jsme zchátralejší než
pobořená zeď v ponurém předměstí, více vystaveni vychřicím nebes, posměchu
mimojdoucích. V těch dobách byl svět jedinou, nesmírnou pastí, v té trůnil
pavouk s obludným břichem, počmáraný drápatými kříži. Stačilo gesto nebo slovo,
aby se vyřítil na kořist. Jak tedy žíti? Jak najíti každého jitra odvahu k
střetnutí se se všemi strašlivými "snad", jež se choulila v zákoutí
zsinalých zdí? Dnes - možná - na našem prahu vztyčená příšerná silueta, která
znamená vyhnanství a smrt. Jak odolati, ne-li modlitbou, vzepětím k Bohu,
výkřikem zoufalé naděje. Ale, jestliže duch zápasil, ubohé tělo bylo zkřehlé a
strnulé úzkostí. Šťasten, kdo tehdy mohl zavolati koníka - černokněžníka z
Arábie, vyžádati si od něho chvilku úniku, odvahy, aby překročil hrozný prag
dne jediným skokem, jsa zavinut do jeho vonné a temné hříchu
Ó cinkotu zrnek, sypaných na semletí!
Vzdálený, vzdálený, jakoby přilétlý z růžové báně v nějakém kraji dětství
nenávratně ztraceného...
Po klekání duše, jehož lístky opadávají venku
na sněhu k nohám Neposkvrněné, jak je slastné, ó básníku, ve chvíli zpola
noční, kdy kuchyně jest červeně žíhaná a teplá, toto pokorné klekání ducha!
Což, řekněte, tolik je toho v koflíku kávy?
Jen se usmívejte, nezasvěcení. Píši pro věřící své setmělé a hřejivé církve. .
Ti srozumějí.
Žádné komentáře:
Okomentovat