Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic
nechápe. Kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá
si, vidí... Čím hlubší poznání, tím větší láska...
..jim jde o to, co udělat, aby byli milováni,
aby se stali hodnými lásky. V úsilí dosáhnout tohoto cíle sleduji několik
různých cest. Jedna, po níž se pouštějí hlavně muži, je být úspěšný, být tak
mocný a bohatý, jak to připouští společenské omezení, které je dáno postavením každého
jednotlivce. Jiná cesta, kterou volí hlavně ženy, je úsilí o zvýšení vlastní
přitažlivosti péčí o své tělo, oděv atd. Další možnost, jak získat
přitažlivost, které využívají jak muži, tak ženy, je ta, že si člověk osvojí
příjemné způsoby, schopnost vést zajímavé rozhovory, že je ochoten pomáhat,
skromný, nesvárlivý. Mnohých z těchto způsobů, jak učinit sám sebe hodným
lásky, používají lidé i tehdy, když chtějí dosáhnout úspěchu, "získat
přátele a vliv na lidi". Vlastně to, co si většina lidí našeho kulturního
okruhu představuje pod pojmem být hoden milování, je v podstatě něco mezi
popularitou a sexappelem.
V každém případě pocit zamilování vzniká
obvykle jen se zaměřením na takové lidské zboží, které je v dosahu vlastních
možností směny.
Obě osoby se dobře seznámí, jejich intimita
stále více ztrácí svou zázračnost, až konečně jejich rozpory, jejich zklamání a
nuda, kterou navzájem pociťují, zabíjí vše, co z počátečního vzrušení zbylo.
Pohlavní orgasmus může vyvolat stav velmi
podobný tomu, jaký vyvolává trans, nebo připomínající účinek některých omamných
jedů.
Ale u mnoha jedinců, jejichž odloučenost se
nepřekonává jiným způsobem, dostává vyhledávání pohlavního orgasmu funkci,
která ho činí ne nepodobným alkoholismu a požívání omamných jedů.
Nejhlubší lidská potřeba je proto potřeba
překonat odloučenost, opustit vězení své samoty.
Většina lidí si svou potřebu konformity ani neuvědomuje.
Žijí v klamné představě, že sledují své vlastní myšlenky a sklony, že jsou
individualisté, že dospěli k svým názorům na základě svého vlastního myšlení -
a že pouhou shodou okolností jsou jejich názory stejné jako názory většiny.
Souhlas všech je jim důkazem správnosti „jejich“ myšlenek. Protože však potřeba
nějakého pocitu individuality přece jen zůstává, uspokojuje se podružnými
odlištnostmi.
Soudobá společnost hlásá tento ideál
neindividualizované rovnosti, protože potřebuje lidské atomy jeden jako druhý,
aby v masovém nahromadění fungovaly hladce, bez tření; aby všichni jednali
podle stejných rozkazů, ale přitom aby byl každý přesvědčen, že sleduje jen své
vlastní touhy. Stejně jako moderní masová výroba si vyžaduje standardizaci
zboží, společenský proces vyžaduje standardizaci lidí a této standardizaci se
říká „rovnost".
Kromě konformity je třeba uvažovat ještě o
jiném činiteli soudobého života jako o prostředku k zmírnění úzkosti z
odloučení: o úloze rutiny práce a rutiny zábavy. Člověk se stává „dodržovatelem
pracovních hodin,“ je součástí dělnictva či byrokratické armády úředníků a
manažerů. Má jen málo iniciativy, jeho úkoly jsou předepsány organizací práce;
je dokonce malý rozdíl mezi těmi, kteří zaujímají vyšší stupínky žebříku, a
mezi těmi, kteří jsou dole. Všichni plní úkoly předepsané celou strukturou
organizace s předepsanou rychlostí a předepsaným způsobem. I city se
předpisují: bodrost, tolerance, spolehlivost, ctižádost a schopnost vycházet s
každým bez třenic. Zábava je podobně šablonovitá, i když ne tak drasticky. Knihy
vybírají čtenářské kluby, filmy majitelé filmových společností a kin a reklama,
kterou oni platí; i zbytek je uniformní: nedělní výlet autem, posezení u
televize, hra v karty, společenské večírky. Od narození do smrti, od pondělka
do pondělka, od rána do večera - všechna činnost je rutinní, prefabrikovaná.
Jak by mohl člověk zapletený do této sítě rutiny nezapomínat, že je člověk,
jedinečná osobnost, že má jen tuto jedinou příležitost žít, s nadějí a
zklamáním, se smutkem a bázní, s touhou po lásce a s hrůzou před nicotou a
odloučením?
Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která
drží pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí
znamená šílenství či zničení - zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by
lidstvo nemohlo žít ani den. A přece, nazýváme-li spojení mezi lidmi „láskou“,
narážíme na vážnou obtíž. Splynutí je možno dosáhnout různými způsoby - a
rozdíly nejsou o nic méně významné než to, co je různým formám lásky společné.
Máme je tedy všechny nazývat láskou? Nebo máme vyhradit slovo „láska“ jen pro specifický
druh spojení, který je ideálem ctnosti ve všech velkých humanistických
náboženstvích a filosofických soustavách za poslední čtyři tisíce let západní i
východní historie?
Žádné komentáře:
Okomentovat