Věneček na zápěstí

Také jsem kdysi o Božím těle

vdechol vůni kadidla

a na ruku navlékal si věneček

z jarního kvítí.

Také jsem se díval zbožně do nebe

a poslouchal zvony.

Myslil jsem, že to stačí,

ale nestačilo.

Kolikrát už mi jaro prchajíc

svou pátou rozvířilo pod okny

závěj květů,

a dávno už jsem poznával,

že květ plný vůně

a ženské tělo sálající nahotou

jsou dvě věci,

nad které není nic spanilejšího

na tomto bídném světě.

Květ a květ, 

dva květy si tak blízké.

Život mi však kvapem utekl

jako voda mezi prsty ještě dřív,

než jsem stačil uhasit svou žízeň.

Kde jsou ty věnečky z jarního kvítí!

Dnes, kdy už slyším vrtat

dvéře umrlčí komory,

kdy už mi zbývá věřit jen v něco,

co se příliš podoba ničemu,

a v tepnách mi buší krev

jako buben v uši odsouzence,

kdy už zbývá jen stereotyp

lidského zmaru

a všechna naděje je bezcenná

jako starý obojek

z pošlého prašivého psa,

v noci špatně spím.

A tak jsem mohl uslyšet,

jak někdo potichu zaklepal

na přivřené okno.

Bylo jaro a byla to jen větev

kvetoucího stromu,

a moje dvě hole,

s kterými se věčně plahočím

ze dne na den,

tentokrát už se nemusely

proměnit v křídla.

Jaroslav Seifert - Deštník z Piccadilly