Sextenze - Jan Krůta

Ale s přibívajícím lety jako by bylo čím dál míň proč a čím dál míň koho zapalovat. Jako by ochranný val mezi lidmi narůstal a na něm se stavěly rok co rok vyšší ploty. Někdy byly živé, ale i ty mívaly ostny. A ten oheň? Pálil dovnitř. Vyhoření. Tom měl pocit, že musí sám se sebou něco rychle udělat. Nebo zbude nejen dutá hlava, ale srdce se rozduní liduprázdným tělem.

Za pár let bude i na něm povadlá kůže viset jako zimník ze second handu. Mám s tímhle chlapem pořád aspoň něco společného? Snažil se neznat k tváři před sebou. Trhni si! Kdysi by na sebe přinejmenším vyplázl jazyk. Teď se na sebe vybodl.

Jede se vyspat. Jede si číst, jede si vymýt mozek. Aby se zase mohl na něco těšit, něco mít rád. Dělat aspoň sám sobě občas radost. Ostatně - komu jinému? Aby zahnal to, co donedávna shazoval u jiných: Má to ještě cenu? Má něco ještě cenu?

Ve vztazích navenek přiměřeně sobecký, protože proč se někomu dlouhodobě přizpůsobovat, když už byl se svým solitérním životem v podstatě spokojený.

"Do hajzlu, co může zase chtít hned po ránu?" Bára se plácne přes vyšpulený zadek. Ty mně taky, Píčusi...

Tomovi je v podstatě jedno, kde se vyspí i co si dá na talíř. Většinou prostě jí, jako by dobíral benzin. Někdy má pocit, že mu chybějí chuťové pohárky a nosem už vůbec nic necítí. Tirády gurmetů a sommeliérů v časopisech bere jako marketingový folklor.

Z reklamní agentury, která firmám prodává mlhu a vtlouká veřejnosti do hlavy, jak snová je galerie billboardů podle silnic. A vyrobit na stříbře servírované vystajlované hovno je pro agenturu brnkačka.

Polohlasně pronesla něco, co možná pro ni znělo jako motto nejen tohohle večera:"Já sama."

Evka se svým vzezřením profesionální aktivistky neměla moc na vybranou. Svého posledního poloplešatého a ženatého Mirka si opečovávala jako oko v hlavě. Už nějaký rok nechtěla vidět, že Mirek ji má jen na občasné odbočky že svého nudného manželského života, jako rohožku, jako pečovatelku, jako pejska. Budiž Evce přičteno k dobru, že život bere tak, jak jí Osud naložil, a nedělá si sebemenší naděje, že by se Mireček někdy rozvedl. O to víc jí ale záleží na tom, aby se ve chvílích, kdy je s ní, cítil co nejlíp.

Svět je opravdu jedna vesnice. Anglická. Ale znám horší alternativu. Azbuckou.

Já jsem šedivá pořád. Když byla babička, nepřestávala do mě hustit kila sebevědomí, i když asi věděla, že to bude všechno na houby. Proč předstíral, že je všechno v pořádku? Měla pár dioptrií, ale slepá nebyla! Život ze mě svlékl bledě modrou košili a oblékl si rubáš.

Ale Davida nechci k ničemu nutit. On má budoucnost před sebou, i když takovou budoucnost jako on bych já od života nepřijala. Budoucnost jako dar. Budoucnost na dluh... Ale on je jiný. Umí brát život, jak je, s tím, co dává.... Ty i já všechno obracíme naruby, jestli je všechno tak, anebo trochu i jinak, co by se mohlo stát, kdyby...  Že začátku jsem mu jeho injekce štěstí záviděla. Co já se nadřela, kolik práce jsem nadělala - a on si prostě počkal.

Tom se snažil zkombinovat práci v redakci, psaní knížek, Leničku a její problémy se svým soukromým životem. Nešlo to. Žádnou z žen si dlouhou neudržel. Žádná z nich, ať byly sebekrásnější a sebehodnotnější, mu dlouho nerespektovala dělení jen o neplánovatelný zbytek času. PIN-kód viny si nesl na čele. Neschopnost udržet si partnerku. Z dálky čitelný PIN-kód ale kupodivu fungoval jako vábnička. Jako by si k němu ženy do bankomatu chodily vybírat proto, aby se otestovaly, zda právě ony to dají.

Rád by žil nějaký úplně jiný život, ale nemá na něj sílu. Zda se mu o životě, na který nedosáhne. Jako malé dítě, které ví, že na stole vysoko nad ním je něco sladkého, natahuje ruce, stoupá na špičky, chvílemi užuž uvidí, kde je sklenice s medem, ale malé vztažené ruce na desku nedosáhnou. Zatáhnout za ubrus? Med se překlopí, vylije do vlasů a sladkost tě zalepí jako dopis na věčnost.

Dny odjížděl jak nákladní lodě s obrovskými barevnými legokostkami kontejnerů. Tom začínal intenzivněji myslet na to, co potom... Potom, až se vrátí. Řešit starosti s omezeným šéfem v práci, věčné neshody s dávno dospělou dcerou Lenkou, která byla názornou ukázkou, jak se genialita nevyplácí. Jak začít a jak ukončovat vztahy, které partnerky chtěly protáhnout do svazku pevného až nejlevnějšího a Tom o tom nechtěl ani slyšet. Nikdy mu nešlo o to přefiknout a zmizet beze stopy. Byl s těmi ženskými rád a jen vzácně se rozcházel bez lítosti. Ale husto domácích záležitostí, dřív s mámou a Lenkou, teď už jen s Lenkou, zato dvojnásobně. Taky vlastní svoboda bez hranic, nekonečná nabídka ukojení věcné zvědavosti a touhy bez výčitek, to všechno byly nevyhnutelné konstanty. Koncert? Ano. Divadlo? Klidně. Rande do rána? Proč ne? Práce, práce, práce? Samozřejmě! Být sám sobě pánem a neomezovat svou věčně otevřenou myslí druhé. Zbývala jen možnost velmi volného partnerství. Všechno ostatní je jen nechtěná kličkovaná.

Jak andílek v ranním světle

krásně se mi zjevuješ,

denně vídám tebe, drahá,

růžičko mé naděje.

Oko tvoje krásné, modré,

když jsi na mě upřela,

srdce mé jsi během chvilky

rozpálila do běla.

A té slasti bezejmenné,

když ses na mne usmála,

duše má na křídlech lásky

vzhůru k nebi vzlétala.

Neodvracej, ženo moje,

vábivé ty rtíky svoje,

neupírej oči v zem.

K čemu líce zakrývati?

Lze-li toho nelíbati,

koho vroucně milujem?

Její heslo znělo: Obsah! Byla tvrdohlavá jako bludný kámen, který má staletí posunování dávno za sebou a zakotvený stojí u své cesty. S výkřikem Chcete mě? na odvrácené straně ukazatele dobře ví, že s ním nikdo nepohne.

Srdce pošetilé je v ústech... Nebo v penisu?

On žárlil. Nemohl tomu uvěřit. Stokrát ji vybízel, aby myslela na svou perspektivu, protože tu on jí nabídnout nemůže. Ale stejně to znělo jako "jdi ode mě blíž" - a ona chodila. A najednou... Na jaké feromony zareagovala? Do jakých lapačů ji vůně zavedla? Tam, kde se kácet musí?

Tak dlouho jí Tom vysvětloval, jak by bylo neodpovědné, aby ji k sobě, starému otrapovi, připoutával, až se odpoutala. Zrovna teď, když ji potřeboval...

Celá byla jako...jako dobře prosperující lolitka. Na tom stole ale vyváděla jako děvka. Co jiného si chlap může přát? Co jiného? Porozumění. Ticho plné nevyřčených slov. Nevypadala, že by tohle nabízela.

"Nazdar, Alan, tys přestoupil mezi profesionály?" popíchl ho Tomáš, protože k Alanovi si to mohl dovolit, a byl hned zase skutečně nad věcí.

"Jo, politika- divadlo světa, kamaráde..." smál se hlas v mobilu.

Otevřel se před ní vesmír chutí a vůní, o jakých nikdy nečetla a nikdy o nich nevěděla. Z domova si jako holka pamatoval jen to, že "červený je svinstvo, protože nejde vyprat a musí se rychle posypat solí". Skrze přítelova vína začala to album plné chutí, vůní a pocitů hledat v životě.

Do mého paralelního světa jste naskočil nečekaně a nevítaně. Ale jste tu a je tu všude děsně těsně. Jsme u sebe a ostýchavě se dotýkáme nejen duší. To, co vás šimrá před i za hrudní kostí, jsem já... Jsem z vás krásně natěšený.

Přijde mi škoda nechat něco výjimečného uplývat. Já už ti to psala.

Abych nepřišla o iluze, snažím se už od dětství brát všechno z té lepší stránky a jen tak něco mě neporazí. Nic mi zatím nevzali víru v člověka.

Ještě k tomu, jak jste říkala, že si z vás všichni jen berou a vy z toho nic nemáte. Třeba si z ostatních jen neumíte brát to, co vám nabízejí. 

Vypouští do vzduchu eskadru motýlích snů. Ať tě omotávají až do rána. Dobrou noc.

Otevřené dveře. Jak mám ráda otevřené dveře!

A průvan v hlavě?

Ten mám pořád.

Jen v prchavých okamžicích jí probleskávalo, že je možná zavřená v sobě jako v klecí. Že nedokáže nechat si něžně osahávat svoji duši a že všechny její dotyky jsou zpaměti v dávno zafixovaném pořadí: Kde to máš, jak velké to máš, ukážu ti, kam to dáš.

Jsi Pentlička, co mě ovinula mušelínem, jsi alkoholka, co mě omámila vínem, jsi Osmikráska, co mi ukazuje cestu do nebe, jsi čarodějka, můj svět je liduprázdný bez tebe..."

A že měla ústa

jako jablka

a že byla bílá

jako sníh,

a že se mu líbila,

ani nemukal,

hladil ji, až tvar

mu vešel do rukou.

Mám rád voňavé, které jsou se mnou rády a které se umějí ze všeho toho radovat.

"...A pořád jsi sám? " převedl Alan řeč na podstatnější téma. "Jsem sám, když nechci být s někým, " ušklíbl se sevřenými rty Tomáš...

Za pár let se, Lenuško, vdáš a co potom? Muž nebude chtít jen poslouchat tvoje skladby! Bude chtít mít uvařeno a zašité ponožky! Tehdy Lenka krčila rameny. K dospělosti vlastně nikdy nedospěla.

Prvních pětadvacet let prožil ve Spojených státech s rodiči emigranty, a když se po revoluci sám vrátil s diplomem Chapel Hill v kapse, zdálo se mu Česko jako Afrika plná bělochů.

"...Kolik máš času?" Tomáš poprvé zahlédl na jejím čele starosti. Podíval se na hodinky a rozhodil ruce: "Hodinu?" "Potřebuju den. Nebo noc. Nebo nic?" bezradně se usmála. "Ono to nejde vyškrtat, pane spisovateli..." "Když je člověk do textu moc zakoukaný, chce to cizí oči. Ale proč zrovna..."

Jenže já chci všechno, a proto to se mnou tak dopadá. Je lepší mít jen něco? Nebo hledat všechno?

..Budu občas "všechno" nacházet a mít aspoň na chvíli pocit, že to všechno mám...

Já jsem samozřejmě vícekrát zkusil být "veselý sportovec", ale brzy mě to omrzí. Přitom to tak určitě jde a znám takové příklady. Ale pro mě to nefunguje. Hledám všechno v jednom vydání. Třeba na jeden moment. Někdo nachází tím, že věčně hledá... já to vždycky chci s nějakým tím ozářením, tím střípkem lásky, s tím třeba chvilkovým zdáním, že to JE všechno. Mám pocit, že to maximum už nikdy ve svém věku nenajdu. To, co nad "veselým sportovcem" přečnívá, mi nejde schovávat a hledat "náhradní plnění". Nějak se do žádné z těch sportovkyň nemůžu vejít...

Střetli jsme se. Ve správný okamžik, na správném mostě nekonečná. Možná nám ani nepřísluší to řešit a nějak vůlí s tím nakládat.

Já se do tebe zamilovala...Jsi jeden z velmi mála chlapů, kvůli kterým mi stojí za to se snažit. Se kterým nemám pocit mrhání časem.

Miláčku,

je v tom svinstvu na cestách po životech

pořád ještě pár drahokamů kdesi pod polštáři,

tolik střípků skleniček po babičce,

tolik lásky,

ať se vysmívají ksindlové silou plechových slov

a plechových citů a plechových ukazováčků.

A deset deka pravdy na každého člověka,

ať chce, anebo nechce.

Buď se mnou, miláčku,

nechci o tebe přijít ve zbytku okamžiku,

který jsme prožili a který nám nikdo nevezme.

Ve zbytku okamžiku před smrtí věčného dítěte,

věčného psa s lidskýma očima,

věčného koně s věrnou hlavou a tak silným tělem,

které vyvleče kládu lidského osudu ze šumavské rokle bez

hlesu.

Ještě se umím zamilovat, i když jsem to nevěděl.

Ještě se umím vysvléct ze špíny všedního dne.

Ještě se umím klopýtavě rozběhnout

a skočit po hlavě do vzduchu.

Znovu poprvé a naposled. Znovu poprvé a naposled!

Znovu poprvé a naposled!

Někdy se nudím touhou po tobě, Tome. Podléhám tomu kolem nás. Tohle jsem nikdy nezažila. Najednou jsem nepředstavitelně mazlící a přiléhavá. Když se ti úplně otevřu, hodně riskuju. Časem budu bezbranná, totálně opuštěná, vyprázdněná, stará čtyřicetiletá kráva...

Miluji tě pro milion věcí a z milionu důvodů. Ty mě prostě nechceš. Šukáš mě a uděláš mě, kdy si vzpomeneš. Ale do omrzení opakuješ, že by ses přede mnou styděl stárnout. 

Já se ti nabízím celá. Nevím, odkdy to myslím vážně. Jako by mi bylo osmnáct.

Co je mi pořád do tvých mindráků nad stářím! Jakýchpak, kdyby mně bylo o pět víc a tobě o pět míň... Já tě beru bez skrupulí! Teď je teď. A co kdy bude?

Zlobím se. Nejvíc na sebe. Čím víc jsem v těch druhých citově angažovaná, je to těžší. Stýská se mi... Po té bezstarostnosti.

Toužím nahá čekat na tvou nejbližší blízkost. V tvé posteli, na tvých polštářích, na tvém prostěradle, které voní máma oběma, s flíčkem od včera. Nekomplikovaně, odevzdaně. Víc teď nečekám a nechci. Třeba pochopíš, že je to nejvíc, co ti kdo dal. Třeba ti dojde, že ti to nikdo jiný dát nemůže. Nikdy jsem takové odevzdání nezažila. Doprdele! Toužím po sexu s TEBOU!!!

Najednou ho přepadla ostrá nenostalgie. Přímo nenávist k tomu všemu. Štítil se těch věcí, jako by na nich ulpívaly ztracené dny, týdny, roky. Jako by to byly šaty po mrtvém. 

Samé bezcenné vzpomínky. Zaobíráš se věcmi, událostmi, a když je necháš odležet, poznáš jejich váhu. Nula nula nic.

Kolem mě je ticho a pustí a Vy jste v tuhle chvíli jediný můj člověk... Jediný člověk, který mě takhle večer podrží po blbém dni. Jste jediný, kdo mi na světě rozumí. Díky za náklonnost.

Takhle to vždycky končí. Nakonec si to udělá sama nejlíp... Ale má to ve svých rukou. Může kdykoli přestat. Kdyby se Tom rozhoupal a chtěl by s ní být, přestane den že dne. Protože taky proč...

Lenka hovory o živobytí nenáviděla. Copak všichni kolem necítí, že kompromis je krokem k průměrnosti? Když se vzdáš sám sebe, co z tebe zbude? Schránka na jiné! Ale proč je to na světě zařízeno tak, že pohodlní a přizpůsobivý vyhrávají? Opravdu platí, že lenost je matka moudrosti? Staral se někdo z velikánů takhle ustrašeně o živobytí?

Všichni posluhují, ustrašeně obskakují pracháče, píšou žádosti o granty a projekty o evropské peníze.

Pane,

udělej ze mne nástroj svého pokoje,

abych přinášel

lásku, kde je nenávist,

odpuštění, kde je urážka,

jednotu, kde je nesvornost,

víru, kde je pochybnost,

pravdu, kde je blud,

naději, kde je zoufalství,

radost, kde je smutek,

světlo, kde vládne tma.

Pomoz mi,

abych netoužil

po útěše, ale těšil,

po porozumění, ale rozuměl,

po lásce, ale miloval.

Vždyť,

kdo dává, ten dostane,

kdo odpouští, tomu je odpuštěno,

kdo umírá,

vstane k životu?

Jsem potvora ;-) A chci, abys byl pořád tak drze sebejistý... S drzou sebejistotou umím naložit dobře, ale nejsem zvyklá na upřímnou náklonnost. Nevěřím nikomu. Jsem ráda, že jsem se naučila věřit aspoň sama sobě.

Koukej, lásko moje, mám ráda, když se o mě staráš. Jsi moje zlato, úžasnej. A já hysterická, nesoudná, rozháraná osoba. Se mnou to NIKDY nebude v klidu a v pohodě ;-) A explodovat já můžu kdykoli, kdekoli ;-) a zároveň nikde...

Ráda si hraju... Ale celý život jen smeták drobky ze stolu.

I když už někam letíš a tvoje světýlko svítí oranžovou, chci ti napsat, že tě chci zavinout do sebe a schovat tě aspoň na chvilku do našeho společného klubíčka...

Nedělám si žádné blbé iluze. Ale myslím, že sexem to není.... Jestli se nad ním v našem případě něco aspoň malinko víc vznáší, tak to je ono!

Ale mně sex s tebou pomohl zahodit obrannou vnější slupku.

Mou i tvou.:-)

Jsem mnohem otevřenější... a zranitelnější tudíž...

Taky to tak cítím! Ale nebojím se toho, co přijde.

Mám strach, že tě připoutávám víc, než by bylo pro tebe dobré. Ty nějakou jistotu a někoho na to luštění křížovek života hledáš a potřebuješ. Já se taky nebojím toho, co by se mohlo stát, já se bojím, že budu chtít, aby se to stalo...

Je fakt, že si své představy nestydím přiznat... To je velmi osvobozující!

Jsem moc rád, že tě mám, miláčku zrzavá. I když vím, že jsi jak sněhová vločka a někdy stejně tak zmizíš z mého života. Ale tak jsme to brali a bereme pořád. Díky za ty momentky, které se neukládají na žádném hard disku.

Já si tě ukládám na hard disku v notebooku i v sobě... Já se neumím dávat jen trochu... Já se buď dám celá, nebo vůbec. Z mého života asi jen tak nezmizíš.

Neber to na lehkou váhu. Nezávazně a prchavě já dokážu brát jen ten sex. Zbytek ne. A myslím, že tohle mezi námi o tom sexu jen není.

Zrzi, to je dárek, který bych si možná ani netroufám přát. A stalo se (aspoň z mé strany ano!)

Já to taky nechtěla. Ale jsem moc ráda, že život dokáže i takové věci. Určitě záleží na nás. Bude to chtít zaplatit cenu... Oba musíme něco obětovat. Nebo v první řadě si říct, jestli chceme něco obětovat. Jestli nám to za to stojí...

Věci jsou, jak jsou, a pokud je nemůžeš změnit, snaž se je využít, a pokud nejdou využít, akceptuj je ;-) Já myslím, že jsem docela racionální. O to hůř... Mám tě ráda. Nesmyslně, iracionálně, hloupě v očích těch druhých. Mám tě ráda... Když o tom mluvím s někým dalším, tím víc a víc mi to dochází...

K Vánocům jsem dostal dobrý dárek: Vstupenku do nebe. Pořád jsem si říkal, že je ještě brzo. Ale někdy za vás rozhodne někdo jiný: Do nebe - a dneska!

Červánku červený, větrem vyšívaný, pozdravuj své nebe příště bez mraků. To jsem já, co stojím celý život s hlavou zakloněnou. Já, co si celý život cloním oči a beze slova se modlím, abych uviděl neviděné a nepřeslechl své poslední ticho.

Ochranitelský reflex ho neomylně vedl úplně jinam, než kam směřovala jeho aktuální předsevzetí. Snažil se vracet na neutrál, ale obvykle to dlouho nevydrželo.

Vlezl tam, aby porozuměl řeči ďábla. Chtěl Báru pochopit a vystavil se pokušení. Chtěl vstoupit do cesty ďáblovi, aby sám na sobě vyzkoušel, zda se dá najít cesta zpátky.

Zdrávas, má královno,

vyhrň si tričko,

já k tobě seběhnu

časovou smyčkou,

milosti plná jsi,

cestička do ráje,

já pro nás koupím

dva lístky na zájezd.

Zdrávas, má královno,

vykasej sukýnku,

zapomeň na těch pár

věkových stupínkŮ,

ten zájezd pro nás dva

s řidičem Osudem

bude se pořádat,

i když my nebudem,

bude se pořádat,

i když my nebudem...

Holčičko, pospíchej,

vyhrň si tričko,

svícínky zahoří -

- majáčky před bludičkou...

Bloudička, to jsem já,

útesy vedeš mě,

po cestě do nebe,

po cestě do země...

Žila ve světě velkých ptáků a vlhkých pipin a alejemi často jen virtuálních penisů si zakrývala zoufalou snahu po opravdovém vztahu, vaření večeří a něčem malém, co by její prsy nedrtilo pro rozkoš, ale mateřské mléko. Hledala po nocích bouřlivý sex a nepřikládala mu jinou než virtuální hodnotu. A zatímco "sexy" mohla být stejně tak nová blůzka z Manga jako nové médium na trhu, pravý sex, že kterého by stříkala šťáva neinstantních zralých plodů, nepotkávala. Nacházela šukání na sto podob, ale virtuálnost provrtaná i do šukání na schodech, neosobní, bezejmenná, končila pláčem na rohožce samoty v popůlnočním čase. Ale čert nikdy nekupuje půlku duše, říkávalo se.

Bára měla v sobě zakódovaný úsměv. Nevyčkávavý, připravený vytrysknout na povrch jak pramen vášnivě horké živé vody. Vypadalo to, že si každého testuje. Že vždycky ví své, i když jako jeden z mála její léčku v zadrmolených větách objevil, dostal zelenou kartu do jejího světa.

Zakrývala si rukama oči. Tom dlouho přemýšlel, proč. Nechce vidět svět kolem? Zakrývá si oči, aby svět neviděl, že pláče? Nebo chce vidět raději jen svět uvnitř svých očí? 

Bohyně zakrývající si oči byla bohyní soucitu. Vzdala se nároku na svou nirvánu, aby konala dobro.

Ten starý kluk ji ale začal učit držet rovnováhu. Někdy se pořád ještě smála jeho příliš krátkým plandavým košilím na břiše odstávajícím, ale jakn se učila hledět pod ty košile, potkávala v něm toho potřebného. Nikdo takový v jejím okolí nebyl. Na druhou stranu asi taky nehledala onu rovnováhu.

Procházka po hřbitově člověka vždycky územní, upozorní na jeho místo v tomto světě, stejně jako nezkrotný stále ještě bouřící sedě hnědý oceán za hřbitovní zdí. Člověče, uvědom si svůj rozměr. Rozměr svého jednoho lidského života...

Oceán už jen monotónně hučí. Odliv stáhl volume živlu na polovinu. Pláž je poseta kameny a naplaveným dřevem. Cpu si kapsy. Suchozemec nadržený na divokou vodu. Nadržený na stopy věčnosti, které takn jako tak nejpozději smyje příští neodvratný příliv sbírající kousky svého času kolem cest.

Lásko, naučila jsem se život brát tak, jak přichází. Tys mi v něm udělal zmatek. Tam, kde jsem dřív nacházela, co jsem hledala, leží teď malé zakroucené smradlavé hovno (promiň). Ale život není vždycky to, co chceme, viď. Život je to, co si z něj umíme vzít.

Ráda bych si z něj brala tebe. Ale nějak mi protékáš mezi prsty. Vzájemně se naháníme a utíkáme před sebou, naháněni jinými lidmi. Vždyť my si buď píšeme, anebo šukáme. Chtěla bych s tebou někam odjet.

Toma bavilo představovat si tyhle chlapy. Doma nebo v životě dostávají přes držku, tak si po nocích sedají k počítači a zapnou v sobě kance.

Prosím tě, Tomášku, pořád tě cítím. Všude. I tvoji vůni na tričku a nechci ji ztratit...

Moje schopnost odolat ti se limitně blíží nule. Třeba jsem nakonec opravdu romantické stvoření, které toužili být svedeno ;-)

Celý den jsem přemýšlela o nás. Neumím přijímat to, co mi chceš dávat. Neumím. Se mnou se život (nikdo) nemazlil. Byla jsem nucena spoléhat vždycky jen sama na sebe.

Je pro mě nezvyklé, že někomu stačí mě JEN TAK hladit. Podezirám, předpokládám, nevěřím. Tys byl moc hodnej. Snažil ses. A to já neumím vzít. Já to nechci. Možná mě to naučíš. Možná, že se to budu chtít naučit. Ale nepůjde to hned...

Já prostě vždycky jen dávám. Svoje si jen bezohledně krásu. Ke mně dovnitř asi nejde proniknout. Jen jsem tím chtěla říct, že asi nikdy nedokážu být úplně upřímná... Ani sama k sobě.

Ty neznáš ideálního chlapa, já neznám ideální ženskou. Moc bych ji chtěl poznat. Ty jsi první Nebrasca, se kterou bych šel do Rocky Mountains.

Já jsem normální zaplétačka, kdybys to nevěděl.

Pentle.

Jo. Mašlička do tebe zapletená.

Několik ženských jsem opustil, protože mi nevoněly. Neměl jsem chuť je ochutnávat. Tebe jo...

Proč si to tak komplikujeme? Ty říkáš, že já jsem složitá. Ale ty taky nejsi jednoduchý!

Prožít nekomplikovaný život? To pak nevíš, že jsi žila!

Opatrně to není ono. Opatrně nedojdeš až na hranu.

Je to hrozné. Jakmile člověk vypadne z pracovního koloběhu, lidé ho přestávají potřebovat. A dneska jsou skoro všechny vztahy o potřebě jeden druhého.

Svoboda politického vyznání? Kdo vám to řekl...

Na "zrychlování životů" mu nejvíc vadí:"...proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku většího tlaku chovají. Snižuje se schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýšlet potřeby jiných. Lidé... jsou v tísni, a tak domýšlejí jen své potřeby. Běží rychle životem jako tunelem s pohledem pořád upřeným před sebe - na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy... Mezilidské vztahy jsou stále častěji používány tak, jako by to byly obchodní vztahy. Spousta telefonátů kamarádů a známých se redukuje na to, kde mi může být druhý nějak užitečný... Kultura hojnosti a nekonečných možností přináší potíže."

Čím větším množstvím atraktivních věci jsme obklopeni, tím víc se snažíme dělat všechno rychleji, abychom těch atraktivních věcí stihli co nejvíc. Ve výsledku tak vzniká pocit neustálého úprku a nedostatečnosti. Doktor Heller doporučuje den začínat pauzou.. Krásná myšlenka. Jenže kdekdo se přece musí živit, vrhá se do stresu, aby si mohl dovolit koupit ty kouzelné čtečky, iPady, netbooky. Kolotoč...

Jak bodáme sami sebe do slabin, přehlížíme v trysku nebe, kroucené cestičky kolem potoků, jedeme svými životy podle pravítka a všechno další nás zdržuje. Zdržuje od čeho?

V jedné novoroční anketě nejvíc čtenářů kliklo na to, že se budeme snažit víc věnovat sami sobě. Ale pozor. To není sobeckost! To je pud sebezáchovy!

Mám někoho, komu mohi říct o nějakém svém největším průšvihu? Nedívá se při našem zpovídaní tajné na hodinky, nečte letmo esemesku? Zajímám někoho tak, aby si ukrojil že svého ostrůvku volného času?

..chàpu Tě, protože jsem kdysi podobné pocity zažíval taky. To přiznání si, že nejsem jako ostatní. Ale nikdy jsem neměl pocit, že být jiný znamená něco jako být horší. Vždycky jsem si uvědomoval naopak to, že jsem výjimečný, jedinečný a dodáváno mi to sebevědomí. Myslím, že bys to měla cítit taky tak.

Je to tak těžký loučit se a vědět, že končí to, čemu jsme věřili, že je bez konce. Myslíš na jeho utrpení, jeho hrozné bolesti, a přitom i sobecký myslíš na sebe. Co tady po mém Máškovi pro mě zbude? Jaký kousek života to mám před sebou? Čekání na tu s kosou? Už jen tohle?

Proč ty zásadní věci přicházejí tak nečekaně, že na ně člověk nemůže být připravený?

Těším se na to, až to prohovoříme :-)

Na to prohovoření se moc netěš ;-), protože v zásadě ti chci něco zakázat, či nedovolit.

Jsem připravený, že to jednou začne...Už dlouho mě nikdo nebuzeroval :-) Těším se na tvé zákazy!

Netěš se. Protože ti chci zakázat sebe...;-)

Já ti přece nechci zakázat mě celou. Jen ti chci zakázat mě opentlit péčí a zájmem tak, že nebudu moc dýchat. Zastínit mi, že se nemůžu rozhlédnout...

Já na oplátku slibuji totéž! Chci s Tebou sdílet všechno, cítit, vnímat intenzivně, souznít, ale nechci tě přivázat ke stolu. Mám tě ráda, jsi mi blízko. Chci tě! Moc :-)

Prostě jsme tomu propadli, ale tak se nedá žít. Ještěže ten běžný každodenní fofr nám oběma rychle myje hlavu. V tom slova smyslu, že aspoň já nemám čas myslet na tebe, kudy chodím.

Musím přečíst na tvé škatulce dávkování. Abych se tebou nepřecpala k nevydržení.

Tomášku, mám tě ráda. Asi je to hloupé, nezajímavé, naivní, ale je to tak.

Je to neuvěřitelný. Neuvěřitelný štěstí. Vůbec si ho nedovedu vysvětlit.

Já raději nic nevysvětluju, neomlouvá, nezdůvodňuju...jen to tak žiju ;)

To je krásný. Dobrou noc... Hladím všude...

Líbám všude děsně ;-)

Líbám a Hladím všude :-)

A já tě cítím všude. A je to utrpení, protože to je jen v mý hlavě ;-)

Nech si moje ruce všude tam, kde je chceš cítit.

Tolik rukou nemáš!

Budu svý sny učit lítat...

Takhle to přece je! Někde v důchoďáku si vyčítat, že jsem neměla odvahu ani sama sobě si přiznat, co bych si ráda vyzkoušela? Že jsem neměla odvahu žít podle sebe? Že jsem ani sama pro sebe neměla odvahu si to aspoň virtuálně užít? Na smrtelné posteli si lidé určitě promítají život a Bára by za to nic nedala, že si vyčítají, proč si nedopřáli to, na co si tajně takn jako tak mysleli.

Tom zahradu nerozmazloval. Příroda je kouzelnice a pomůže si sama.

Občas si ho dobírala, ale možná, že hrálo v její podvědomé představě Toma jako otcova náhradníka. Ona samozřejmě tuhle Tomovu roli popírala, ale Tomáš si byl jistý. Hledala v něm jistotu, že se vratná loďka neutrhne.

A cvičit! Aspoň deset minut. Plotýnky jsou kurva žalující.

Opatrně v závazané dece položil do prohlubně beztvaré tělo. Viděl deku, ve které ležel tvor bez smířených a chápavých očí. Těch očí, jež často dělaly z Tomova Psa nejlepšího člověka. Bylo mu ouzko. Ouzko, protože úzko bylo tomu tělu. Ouzko, protože se mu válely srabsky nechlapské slzy po tvářích.

Ale jestli ten můj Mášek někdy s továrníkovou něco měl, to si vzal do hrobu. A k čemu by mi taky bylo vědět, jestli někdy zakopl. Pro mě byl Mášek můj a byl to s ním život těžký, protože lehký a jednoduchý ten poctivý nebývá.

Bolí mě najednou všechno. ...všechny upřímnosti, které jsem ze sebe otevřela v mokrých orgasmech, všechny city, kterými jsem tě zaplavila.

Milujeme se! Ty, který jsi myslel, že jsi vyhaslý, a já, která se neuměla nikdy zamilovat. Co jsi pro mě? Kde stojíš v mém životě? Nebo kde v něm klečíš, letíš na mně, ve mně?

Teď bych k tobě nejradši vlezla kdykoli pod peřinu, nahá až po poslední mozkový závit, celá tvoje, celá svoje. Chci tě tak, že úplně! Že klidně nechám toho rejdění po netu, protože to jsou najednou mrtvoly. Nevoní chlapem jako ty, nevypadají jako krásný starý chlap jako ty, nejsou tak top jako ty. Nemůžou mě naplnit tím pocitem blízkosti jako ty. Kdyby to mně, známému skeptikovi, někdo před naším seznámením vykládal, přišlo by mi to v mém věku pozérské a směšné. Moc jsem tě potřebovala. Nevěděla jsem o tom. Ale teď to vím jistě.

Nevím, jestli to někdy budeš číst. Ale je to všechno z mého dna, kam nikdo jiný nevidí a neuvidí. Vidím to jen já. Vidím se jen já.

Má nevěsto před Bohem, na kterou budu čekat až do posledního dechu - věčný chlapec skrze Tebe.

Řekněme to jednoznačně - zázračno je vždycky krásné, kterékoli zázračno je krásné a krásné je dokonce právě zázračno.

Milej Tome, kde se vznášíš? Už dva dny ses neozval a moje pýcha mi nedovolila se ti podbízet. Co zase řešíš? Ty pořád něco řešíš! :-) Čím dál víc mi to mezi námi dochází. Zase čekám, kdy se objevíš. Jen čekám a toužím. Žádné výčitky, snažení. Jen přijetí stavu. Trocha žárlivostí. Co asi děláš, právě teď? Přemýšlím o nás. A co chci? Asi naplnit tvé představy o mně. Ale taky trochu té vyhecovat k pohybu někam jinam. Ale nakonec hlavně uspokojit. Přiznám se ti, že jsem si uvědomila, jak od začátku asi úplně podvědomě blahodárně útočíš na nejniternější ženství ve mně. Na to, o čem jsem ani nevěděla, že ve mně existuje. K uzoufání toužím po tom být veřejně tvoje.

Do střechy bušil liják, do útrob rum. A my se zvolna propřemýšleli k tomu, že naši černoši bydlí na Horňácku. Tady se ještě najde to naše zemité blues. Je hrané třeba na cimbál, ale ono vůbec nezáleží, na co se hraje. Jak řekl slavný americký jazzman - jazz je, když se nehraje z not, ale z duše.

Stárne. Je rozhozený. Rozhozený Bárou. Ačkoli jí od začátku vysvětloval, že nechce vypadat vedle ní jak idiot, který se bude oblékat a prezentovat jako oživlá mrtvola a vymetat s ní večírky, pociťoval určitou dobu to, čemu jeho kamarádi říkají, že vedle mladé milenky omládli. Kecy. Jen přívalem zážitků zapomněli na svá ojetá těla, na své zacyklené hlavy. Tom si teď častěji než jindy uvědomoval, jak smrdí stáří. ...Že sám je zacyklený a z nostalgie se vrací na místa, kde byl - nebo chtěl být - před mnoha lety, že nerozráží vlny, ale nechává se jimi houpat k břehu. Pak cítí svoje tělo, ale nejen bouřlivé orgasmy...

A soubory dneska? Ozvěny zdaleka. Ještě malinké křišťálky v prachu cest do zapomnění. Ale co z nás tedy ještě sahá ke kořenům? Nejsme nikde a ničí, vítr nás pofukuje po pouští všude stejného písku. Všepolhcující Sahara. Tělo kráčí, ale duše není. Jsou píchlé, vypuštěné a nové nedovezli. Země vyprahlá, bez vztahů, kupující a prodávající, koupěchtivá a prodejná.

V době, kdy v noci raději nevyjdete z domu, kdy na nás ze všech stran řvou, že to pro nejbližší léta s námi půjde od deseti k pěti, kdy se nemůžeme dohodnout o tom, co je dobro a co je zlo, ani mezi přáteli, kdy slova jsou kompost, na kterém rostou jen kopřivy, chodíme po světě dezorientovaní jako stařenka, která nenalézá cestu domů.  Dřív lidé věřili, že loutkové divadlo jménem život má spravedlivého božího patrona, který nás vede přes propasti.

A pak mi myš klikne na lidi, kteří mluví a nerozumějí ani sami sobě a píšou a po sobě nepřečtou. Copak tady jde vysvětlovat? Koho tady překřikovat? Komu vysvětlovat, když každý druhý má uši zalité voskem nenávisti? Nebo je to jen srdcebol? Ale léky došly. Zab se, říká ti doktor Bolíto. Zab se a zaplať. Za všechno se platí. Co po tobě zbude? ptám se lidí na nádraží, než odjedou Nikam. Aspoň jediná dobrá věc. Jednou převést Dobrotu přes silnici. Aspoň jednomu Zlu ostříhat drápy. Aspoň jedno zlaté jablíčko vyloupnout že spadaného listí. Panebože, pověz, co můžu udělat pro to, aby po letech někdo řekl: Ano, ten tady byl...

Přemýšlím, co odpovědět všem vám, s kterými sdílím nablízko tenhle čas... co na to všechno, na ty všechny vodotrysky slov ze second handu, nato nekonečné zásadové neporozumění...

Kolikrát se mi zdálo, že už zpátky nemůžu. Ale snažím se pamatovat jen to hezké... Nikdy na ty krásné momenty nezapomenu.

A trvá to! Naplňuješ mě, miluju každý kousek tebe, to je něco, co je na fyzičnu nezávislé... Já se toho nebojím, já se umím starat! I když budeš starej! Jsem takový typ, cítím to tak jako v pořádku, tak, jak to má být

Zatím jsme to nestačili vstřebat a pokazilo jsme, co se pokazit dalo. Objevily se nesrovnalosti.

Srovnáme je. Nic není definitivní a nevratné. Jen černé, nebo jen bílé. Snad jen ta smrt, a vlastně ani tomu nevěřím...

Bráníme se zbytečně. Dohnalo nás to k sobě přes všechno, co nám k sobě v přiblížení brání.

Když chceš fuckovat nebe, musíš naučit svého ptáka lítat...

Mně bourání život zase jiní. Takže nemůžu nebýt skeptická.

Jak se to učili na gymplu? Lépe v mylné naději sníží, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznat jistotu...?

Tohle je chůze po minovém poli. Jenže když už jsi uprostřed, je bezpečnější se vracet?

Děti mají své představy, tužby a cíle, a my - čekáme. Čím jsem starší, tím víc se mi po dětech stýská. Ale kde je jim konec? Čekáme na milé slovo, trochu uznání, úsměv, pohled z dovolené.

Přeji vám štěstí, děti moje. Přeji vám tu volnost, po které tak toužíte. Nevím, co to znamená. Všechno, co jsme mohli, jsme vám dopřáli. Nikdo vás nadmíru neomezoval. Jakou volnost vyvolávate? Je mi nevýslovně smutno, protože se mi vzdalujete a já zůstávám sama na světě.

Vím, že tohle odcházejí do samoty poznáte jednou taky, ale já to cítím už teď a je mi těžko.

Čekání na smrt je mizerné zaměstnání.

Drápeme se ne vášní po zádech, ale v obličeji vlastní nejistotou...

Jenže tohle nebyla hra na kdyby. Ani reality show. O. k., mám tohle akceptovat? Je ti pořád ještě šestnáct a jsi děsně free? Jdi do prdele magořit. Ty máš čas nechat v sobě všechno vyhnít!

Lepší s parkinsonem panáka rozlít, než s alzheimerem zapomenout vypít.

Naučila jsem se brát život, jak přichází. Život nikdy není to, co chceme. Život je to, co si z něj pro sebe umíme vzít.

Vášeň je pocit, že něco musíte udělat hned teď.

Vydeletovat kus svého života. Restartovat život někoho milého.

Kdyby se ukázal opravdu jako její pan Osud, byla by schopná opravdu se zamilovat se vším všudy a Tom by ji chtěl napořád... Jenže čert nikdy nekupuje půl duše.

Blbost. Celý den jsem prochodil, aby mi nezalehlo v hlavě. Ale marně: ve dne mrkev a v noci rez. Zalehla jsi mi svět.

Má se mluvit, když je třeba. Když není třeba, má se mlčet. Mluvíš-li, mluv k věci. Slova jsou totiž schránky věcí: jsou-li jich zbavena, k čemu slouží? Mluv tedy, ne aby ses líbil, ale abys tvořil. Nikoli, abys ukazoval dým věci, nýbrž věc. Řeč pravdy je prostá... Je mnoho těch, kteří mluví, když je třeba jednat. Přemnoho řečí je zvuk beze smyslu, hluk bez obsahu.

Bože můj, jsi-li, ochraň duši mou, mám-li jakou.

Naopak zde není nikdo, kdo by miloval bolest jen pro ni samu, toužil ji získat a usiloval o ni. Leč, občas nastanou takové okolnosti, při nichž útrapy a bolest mohou vést k velkému potěšení a rozkoši.

Setkání nastalo a nevylučuje jiná prolnutí.

Kde se bere ta sextenze? Probíhá, vždyť je to jen chemie! Udělat si na chvilku dobře!

Nemusíme zavírat oči před okolnostmi vnějšího světa, utíkat a schovávat se před nimi. Musíme a můžeme je klidně akceptovat a žít s nimi bez konfliktu.

Nechci, abych se musel stydět před někým stárnout.

Plně se ztotožňuji s mottem: "Lépe pykat za to, co jsme udělali, než litovat toho, co jsme propásli!"

Už na mne roste hlína,

kopřivy trhám z klína.

Už na mně roste tráva,

o léta zakopávám.

I když už na nás roste hlína,

kopřivy vystříkáme sprejem,

jsme pořád aspoň malý kola mlýna

a ještě pořád hřejem.

V moderní kultuře se změnila role sexu v lidském životě a společnosti. Zejména rozšíření antikoncepčních prostředků přispělo k pojetí sexu jako uvolnění ze stresu. Chápání sexu jako plného a trvalého sebeodevzdání se dvou lidí, kteří se rozhodli být "jednou bytostí", se vytrácí.

Chtěl bych mít dost síly, abych změnil to, co změnit mohu, dost trpělivosti, abych se vyrovnal s tím, co změnit nemohu, a dost moudrosti, abych to vždy rozeznal.

Milá paní Aliová, přívlastek stará se k vám hodí jen stěží... "Nacházíte se ve věku, který bych nazval počínajícím rozpukem zralého ženství..."

Kolikrát tenhle úryvek už citoval. Teď mu směšný už nepřipadá.

Je napůl chcíplý pes. Ještě při cestě na Moravě věřil, že se dá žít ne úplně znovu, ale rozumně soužívat opakovaně znova, a přece úplně jinak. Ale vlastní blbostí se přesvědčil, že nevstoupíš do stejné puberty.

Řekla jsi, že věk nic neznamená, protože slova neznamenají nic. Beze slov se milujeme tak potichu a tak nahlas, že nikdo nevěří, že milování je absolutní hodnota člověka.

Je čas, abys věděla, že věřit na drahokamy ve smetí se má. A já ti je moc přeju.

Přeju ti, aby sis ty své ve svém životě, o kterém jsem se tolik napřemýšlel, nacházela. A aby sis i ty o nich tolik nezapomenutelných večerů se svými syny a dcerami dovedla láskyplně vymýšlet.

"Zdrháš?"

Tom si lokl slabého drinku.

"Ty ne?"

Z repráku nad hlavou duněli Iron Maiden a jejich Fear od the Dark:

Strach z temnoty, strach z temnoty

Mám pořád strach, že je něco nablízku...