I násilím vymáhám na noci
příjemné sny.
Žel, většinou marně.
Ještě že nám život dopřává
vracet se nazpět proti proudu času,
nikoliv bez závrati, ale i s lítostí
a slzou smutku,
až tam,
kam sahá naše paměť.
Vzpomínky však mají ženskou pleť.
Ochutnáš-li je špičkou jazyka,
chutnají sladce
a mají dráždivou vůni.
Tak co!
Socha Vltavy od Václava Prachnera
ve zdi Clam-Gallasova paláce
vylévá ze svého džbánu
proud vody,
protkaný mnoha hvězdami.
Už dávno okouzlila mé oči
sličnou nahotou.
Dlouho těkaly zmateně
po jejím těle
a nevěděla, kde spočinout dřív.
Na její líbezné tváři
nebo na panenské spanilosti
jejích konvalinkových prsů,
které bývají často korunou
vší krásy ženského těla
ve všech světadílech.
Bylo mi čtrnáct let,
možná že o rok víc,
když jsem tam stával rozpačitě,
jako bych čekal,
až zvedne ke mně svou tvář
a usměje se.
Ve chvilce, kdy jsem myslil,
že se nikdo nedívá,
z okraje kašny se mi podařilo
sevřít dlaní její nohu.
Výš jsem se nedostal.
Byla drsná, byla z pískovce,
byla chladná.
Padal ještě trochu sníh.
Ale horká vlna touhy
jako elektrický šok
prolnula mi krví.
Je-li však láska něco víc
než pouhý dotek,
a to je,
stačí někdy jen kapka rosy,
která náhle skane na dlaň
z plátků okvětí.
Zatočí se prudce hlava,
jako když se napojí žíznivé rty
hustého vína.
V bráně blízkého Klementina
stál tehdy strážník.
A zatímco mu vítr čechral
kohoutí chvost na jeho klobouku,
rozhlížel se kolem.
Lehce mě mohl usvědčit.
Na ženském lýtku
určitě zůstaly otisky mých prstů.
Možná že jsem tenkrát spáchal
zločin proti mravopočestnosti,
bůhví jak tenkrát říkávali lásce,
nevím!
V zákonech se nevyznám.
Byl jsem však přece jen odsouzen
k doživotnímu trestu.
Je-li láska i bludištěm
plným jiskřivých zrcadel,
a to je,
překročil jsem její práh
a vešel.
A z mámivého třpytí zrcadel
nenašel jsem cestu
ještě dodnes.
Jaroslav Seifert - Deštník z Piccadilly
Žádné komentáře:
Okomentovat