Spící

Dvé očí jako misky vah,

na jedné smích, na druhé žal,

ty sám jsi jako na vahách,

zda smíš jít blíž, zda smíš jít dál.

Když usne v lůžku setmělém,

sklopená víčka letí k tmám

jak plachty vzpjaté nad čelem,

ty nevíš proč a nevíš kam.

A unikajíc bez kotev,

čelo se vznáší nad slovy

svých dní do snů, kde hučí krev

jak vítr v rodném podkroví.

Zatímco spala, já jsem bděl

a šeptal jsem si, máje strach,

pak jsem jí víčka otevřel, 

abych byl blíž, až na dosah,

těm světlům, která před námi

mnou k neskutečným pevninám

a vždycky prchnou řasami,

však nevíš proč a nevíš kam.

Jaroslav Seifert - Nejkrásnější bývá šílená