Uvádět Do stavu pozornosti je cílem každé
duchovní cesty. Všechny totiž znají obezřetnost při zacházení s věcmi, s lidmi
a s přítomným okamžikem. Jsem-li pozorný, dávám si pozor na všechno, co dělám.
Prostě si nežiji jen tak nazdařbůh. Jsem naplno u všeho, co beru do ruky.
Uvědomuji si, co se právě děje. Jdu-li se s pozorností umýt, dojde mi, jaké
tajemství to mytí obsahuje. Zbavuji se veškeré špíny, a to nejen té vnější, ale
především své vnitřní emocionální nečistoty. Omývám se od všeho, co kalí můj
původní a nefalšovaný obraz. Vnímám vodu, osvěžující a smývající to, co
zkresluje mou skutečnou podobu. Všechno, co dělám, dostává mou pozorností
hlubší smysl.
Náš pojem pro vyjádření pozornosti vychází ze
stejného slovního kořene jako pojem nazírat. Pozorný je tedy ten, kdo u toho,
co dělá, přemýšlí o tom, co se tu vlastně děje. Neproplouvá jen tak
bezmyšlenkovitě životem, ale je si jej vědom. Setkáváme se s lidmi, kteří jsou
v myšlenkách na hony daleko od toho, co právě dělají. Jdou třeba na procházku,
ale myslí na něco docela jiného. Nevnímají cestu, po které jdou, ani kroky,
jimiž po ní kráčejí. Spíše se procházejí prostorami své fantazie. Pozornost
však znamená, že se zcela oddávám své chůzi. Uvědomuji si každičký krok. Co to
znamená, že jdu? Dotýkám se země - a jdu dál. Nezůstávám viset na místě. Jít
znamená pokračovat kupředu, neodpočívat u dosaženého cíle, nýbrž proměňovat se
za pochodu.
Věnuji-li pozornost své chůzi, otevře se mi
její tajemství. Začínám si ji uvědomovat jako podobenství vlastního života...
Probudit se znamená nespokojí se s rouškou
iluzí, kterou jsme rozestřeli přes veškerou skutečnost, ale dohlédnout až za
obzor věcí, a tak odhalit skutečnou pravdu o životě.
Kdo se k obyčejnému předmětu chová stejně jako
k liturgickému, ten si dokáže vážit skutečné hodnoty věcí. V čemkoli se pak
dokážeme dotknout původního zdroje: všechno je Boží stvoření, všechno je jeho
dar.
Pod každým kamenem se ukrývá tajemství. Kdo je
v životě pozorný, ten je objeví.
Procházím-li pozorně dveřmi, připomenu si, co
znamená přejít z jednoho prostoru do jiného. Dveře přede mnou otvírají nový
prostor. Něco opouštím a do něčeho nového vstupuji. Ježíš prohlašuje sám o
sobě, že on je takovými dveřmi. Svým způsobem bytí naplňuje to, co zakouší
pozorný člověk při průchodu dveřmi: Dveře mě uvádějí do vnitřního prostoru
duše, do nitra vlastního srdce. Ve svém životě překračují nejeden práh.
Vstupuji na neznámý terén. Otvírají se pro mě nové prostory, které dosud
neznám. Dveře se otvírají a zavírají. Projdu-li po skončení práce pozorně
dveřmi svého domova, vědomě tak za sebou zavírám dveře k práci a otvírák dveře
k rodině, abych v ní byl skutečně přítomen, až přijdu domů. Mnozí se ale
vracejí do svých domovů se spoustou pracovních problémů. Pořád ještě jsou někde
jinde. Projít vědomě dveřmi znamená nechat za sebou všechno ostatní a vkročit
nerozdělen do prostoru, který se přede mnou za dveřmi otvírá.
Tak má být každý člověk dobrým vrátným, který
se zeptá každé myšlenky klepající na jeho dveře: "Patříš ke mně, nebo máš
nepřátelské úmysly? Chceš mi skutečně něco říct nebo máš v plánu obsadit můj
dům a mě z něj vyhodit?" Dbát na vlastní myšlenky - to je důležité životní
cvičení. Myšlením totiž všechno začíná. Myšlenky mohou přinášet lék, ale stejně
tak nám mohou uškodit.
Potřebujeme bdělost našeho vrátného, který
prozkoumá každou myšlenku snažící se proniknout do našeho vnitřního obydlí,
zdali je dobrá nebo ne, a jestli náhodou nejde o nezvaného návštěvníka, který
se začne v našem domě roztahovat a zpochybní tak naše právo na bydlení v něm.
Vrátný bdí. Nejsme. Chrání můj dům, abych v něm mohl žít v klidu a v bezpečí.
Dopřejme si dobrého vrátného ke dveřím vlastního srdce a jazyka - brány vedoucí
navenek, z níž často plynou neuvážená slova, která nejsou k dobru nám ani naším
bližním.
Kdo není schopen navázat vztah s druhým
člověkem, přehlíží jeho tajemství. Nedbá na hnutí své duše.
Ten, kdo nepoznal mizerný vztah k sobě, nikdy
není u sebe, nikdy není opravdu"Myslím, že bychom tomu ani neměli říkat
práce. Měli bychom to nazývat 'vytváření'. Něco vytváyAafsdfsfsFsdfsfsfsfsfsFFAsaaaYyříme.
A to, co vytvářím, je součástí mě samotného. Je to součástí mé identity. Z toho
pramení pravé štěstí." "doma". Je všude a nikde. Stěžuje si na
svůj pocit osamělosti a opuštěnosti. Jenže on není sám u sebe. Nedopřeje si
vlastní blízkost. Tím více ale touží po blízkosti druhých lidí. Jakmile se ale
k němu někdo přiblíží, nedokáže tu blízkost snést.
Jakmile začneme vnímat vztah, sami od sebe
začneme zacházet s věcmi pozorněji.
Kdo si vybudoval vztah ke kamínku, který mu
daroval přítel nebo přítelkyně, pro toho kámen najednou ožije, začne mluvit.
Vypráví o místech, v nichž ležel. Vypráví o své touze být součástí katedrály.
Být bdělý neznamená především vzepnout se k
výkonu, který bychom rádi zvládli. Pozornost nás chce naučit spíš umění, jak
intenzivně žít, chce v nás probudit chuť do života. Kdo dokáže žít zcela
přítomným okamžikem, dokáže jej vychutnat a užít si jej. Každý okamžik se
promění ve zkušenost plnosti života. Stačí položit se do trávy - a otevře se
před námi ráj barev a tvarů.
Nedokážeme-li být skutečně šťastni, je to
vinou nedostatku pozornosti.
Kdo kráčí pozorně podzimním lesem, užasne nad
zázrakem barev, které před ním podzim prostírá.
Pozorný člověk nemusí podnikat daleké cesty.
Prostá vycházka v sobě skrývá všechno, po čem srdce touží.
Upouštím od zápasu s vlastními myšlenkami.
Uvědomím si je a nechám je být. Samy od sebe se rozplynou. Nebo se promění. V
každém případě mě přestanou ovládat.
Jemný je ten, kdo dokáže být ve společnosti
sebe samého, s nejrůznějšími potřebami a přáními své duše, se svými vášněmi a
emocemi. Jemný člověk žije v míru i s protiklady ve svém srdci. Jedná jemně s
lidmi okolo sebe, protože k nim cítí vnitřní pouto. Ten, kdo je ve vztahu s
věcmi a s lidmi, si osvojuje jemnost. Nepotřebuje se chránit před hrubostí a
tvrdostí. Pozornost pramení z jeho jemnosti a z jeho vztahu k věcem, k sobě
samému a k druhým lidem. Je projevem jeho pocitu sounáležitosti.
Pozorný a opatrný člověk vnímá vnitřní jednotu
se vším. Cítí svou sounáležitost se světem, s věcmi i s lidmi.
Pozornost, opatrnost a mírnost jsou mými
dveřmi ke skutečnému a vědomému životu.
Žádné komentáře:
Okomentovat