Mnozí lidé dneška trpí vnitřní rozervaností a
bolestně se zmítají mezi strachem a důvěrou, mezi silou a slabostí, mezi duchem
a slepou vášní, mezi touhou po duchovních věcech a požadavky všedního života. Touží
po souladu. Rádi by dosáhli vnitřní jednoty se sebou samými. Tváří v tvář
bezpočtu konfliktů ve společnosti touží po jednotě v rodině a velice trpí, když
i v ní často narážejí na hádky a rozštěpení. Touha po harmonii a po sjednocení
je stará jako lidstvo samo. Byla impulsem už pro staré řecké filosofy. Stala se
hnacím motorem myšlení takových osobností antiky, jako byl Hérakleitos, Platón,
Parmenidés nebo Plótinos. Touha po sjednocení se nás dnes týká úplně stejně
jako tenkrát.
Přátelé jsou šťastni, jsou-li zajedno.
Rozumějí si, aniž by se museli dorozumívat. Prostě o tom druhém vědí. Berou ho
takového, jaký je. Jsou osvobozeni od pokušení chtít druhého měnit nebo ho
kritizovat. Každý smí být takový, jaký je, a tím, kým je. Prožívají vzájemnou
jednotu v hovoru, ale dostatečné často i v mlčení. Jdou mlčky vedle sebe, a
přesto vnímají vzájemné souznění. Nejhlubší harmonii prožívají v objetí nebo v
políbení. Tehdy jsou naprosto sjednocení.
Existují oblasti, do nichž nemá druhý člověk
přístup. Cítím se v nich nepochopený a sám.
Peter Schellenbaum klade do protikladu k
osamělosti a samotě úžas nad tím, jak báječné je byt sám, sám s vesmírem, sám
se vším, se vším v jednotě. Samotu mohu vnímat jako trýzeň, ale také ji mohu
vědomě přijmout. Cítím-li se sám, snažím se přijít tomu pocitu na kloub. V
zásadě se pak cítím se vším v jednotě. Takové bylo tajemství starých mnichů.
Odešli do ústraní a žili v odloučení od lidí. Svou samotu však prožívali jako
tu nejhlubší harmonii se všemi lidmi - a s celým stvořením.
Ten, kdo je sám se sebou zajedno, dokáže také
přijmout sebe a svůj život. Přestává se bouřit proti své minulosti nebo se
vzpírat svému charakteru. Začne si uvědomovat: Dobrá, ať je tedy všechno tak,
jak to je. Nejsem dokonalý. A také ani nemusím být. Mám své stinné stránky.
Alen připouštím je. Také ony mají právo na život. Tím, že je přijímám,
rozšiřuji svůj obzor.
Souznění spočívá spíše v tom, že přijímám své
protiklady. Vyžaduje to odvahu. My bychom totiž byli mnohem radši jednoznačně
kladní, než abychom přijali své stinné stránky a smirili se s nimi: se svou
potlačenou agresivitou a vztekem, se svými podvědomými potřebami. K souladu ale
můžeme dospět pouze za předpokladu, že dokážeme v sobě přijmout všechno
protikladné a přivítat to jako skutečnost patřící k našemu životu.
Prožívám jednotu se sebou samým a s celým
kosmem. Nic lidského, nic pozemského ani nic kosmického mi není cizí. Všechno
má ve mně své pevné místo. Všecko smí být.
V jednotě s protiklady se cítím smířen sám se
sebou. Rozšiřuje to mé srdce. Dokážu obejmout celý svět. Cítím se zajedno se
vším, co je.
Vnímám svou příslušnost k přírodě. Příroda mě
neposuzuje. Prostě mě nechá, ať jsem. Jsem její součást.
Vnímám, jak mě Matka země chová v náručí. Jsem
s ní jedno. Život kvetoucí všude okolo je pak také ve mně a proniká mnou. Dávám
se naplnit něhou, s níž mě ovívá letní vánek.
Každé společenství má vlastní zkušenost, jak
obtížné je žít v jednotě. Začíná to už v rodině. Její soulad je ohrožován
konflikty a nedorozuměními. Děti se snaží stále více se osamostatňovat a
orientovat navenek. Obcas se natolik odcizí, že se spolu nedokážou bavit a
dokonce začínají být nepřátelské. Své problémy mají spolky a firmy a je těžké
přimět jejich členy plnit společně zadané úkoly. Nejde o to hnát všechny
násilím do jediné předem stanovené ideologie. Jednota nevznikne tím, že všichni
zaujmou tentýž názor. Tak by totiž vznikla pouze jednotná ideologie, a ta je v
přímém rozporu s lidskou důstojností.
Jednota je vždycky jednotku v různosti. Jen
ten, kdo má možnost být zcela sám sebou, je schopen prožívat jednotu ve
společenství.
Žádné komentáře:
Okomentovat