Ilona Švihlíková - Jak jsme se stali kolonií

Česká republika se po roce 1989 integrovaná do světové ekonomiky na bázi kolonie, respektive periferie, a to jak z hlediska ekonomického, tak i myšlenkového.

Nejde ale v žádném případě o to, plakát nad rozlitým mlékem, nýbrž z minulosti se poučit, a především: narušit dogmatický obraz, který se prezentuje v mainstreamových médiích o tom, jak vše před rocem 1989 bylo jen katastrofálně špatně, zatímco po roce 1989 "směřujeme k lepším zítřkům". Je to bohužel tak, že každý, kdo se pokusí o vyváženější pohled na minulost i současnost, je ihned nálepkován jako "bolševik" - vskutku krásné vysvědčení pro dobu, která o sobě říká, že konečně přinesla svobodu vyjadřování. Černobílá dichotomie v polistopadovém diskurzu přetrvala dodnes, ba zpevňuje kořeny - jen místo rudé se přebarvila namodro.

Pochopit, v čem vlastně žijeme, je nezbytným předpokladem pro ten nejtěžší úkol - něco s tím udělat. Ekonomická kolonie, jak už jsem naznačila, má bohužel i své politické a mezinárodní důsledky. Projevuje se v neschopnosti elit vůbec vnímat, v jakém prostředí se ČR nachází a jaké jsou její strategické zájmy. Vládnutí se maximálně omezuje na "slušnou údržbu". Myšlenková periferie se projevuje ve zpozdilém a často jen mechanickém přebírání vzorů ze Západu., bez schopnosti empatie a pochopení zájmů České republiky.

Nejde totiž "jen" o peníze, ale také o ideový vliv na politické strany a hnutí či média. Tato kniha má být určitou výzvou k návratu k politické ekonomii, která se u nás stala téměř zakázaným pojmem.

Terminologicky velkým oříškem je pojmenování minulého režimu ze socioekonomického hlediska. Pojmy "komunismus" či "socialismus", kterými se libovolně žongluje, nevystihují podstatu, spíše představují nálepky, jichž se užívá především v kontextu současnosti, respektive pro zesměšnění a diskreditaci levice jako takové. 

Často se proti systému založenému na centrálním plánování staví pojem "tržní ekonomika". Tato dichotomie je rovněž zavádějící, protože "trh" není výlučným znakem kapitalismu, i když se to tak ve srovnání se státním socialismem může jevit. Podle rčení "jen ďábel neříká nahlas své jméno" budu používat pravý pojem: kapitalismus. Jak se později ukáže, země východního bloku kapitalismu nejen poskytly nová odbytiště, ale také prodloužily dobu jeho fungování, a to poměrně zásadním způsobem. Trh jako systém redistribuce se objevoval od počátků směny, a není proto možné ho ztotožňovat s kapitalistickým systémem. Trh byl před kapitalismem a bude i po něm.

Centrálně plánovaná ekonomika: Ceny statků byly stanoveny centrem. Velká pozornost byla věnována zachování malých sociálních rozdílů, takže ceny základních statků byly dotovány. Na druhou stranu to, co bylo vnímáno jako luxusní zboží, například magnetofon, bylo velmi drahé.

Tvorba plánu spočívala v kombinaci kontroly a vyjednávání s centrem, a kdo byl "šikovný", uměl si vyjednat podmínky na míru. Systém kvantitativních ukazatelů musí nutně sám sebe reprodukovat v podpoře těch odvětví, která se dají "měřit" na tuny uhlí, ocely apod., ale těžko zachytí například úroveň služeb. I přes veškeré snahy nemohou ukazatele zachytit dynamiku, jsou totiž nepružné.

Následkem bylo vytvoření systému neustálého nedostatku, symbolizovaného pro občany frontami (často na základní spotřební zboží), nutností mít "známé" (kvůli podpultovému zboží) a vznikem neformálního černého trhu, kde cenové signály působily.

Jedním ze slabých článků centrálně plánovaných ekonomik se stal způsob integrace do světové ekonomiky. Právě znovuzapojení do světové ekonomiky se stalo hlavním úkolem transformačního procesu, přičemž způsoby, jakými k němu docházelo, se lišily (Čína, Rusko, Československo...). Pro centrální plán bylo "okolí" komplikací, neboť ztěžovalo úkol využívání domácích kapacit a vyvažování poptávky a nabídky. Významnou roli hrála Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) založená v roce 1949.

Obecně byl ve východním bloku kladen důraz na širokou soběstačnost neboli tzv. národohospodářskou univerzalitu. Na tento fenomén nelze nahlížet čistě negativně. Je pravda, že výrobní základna byla značně široká, tj. málo specializovaná a s nižší efektivitou. Na druhé straně byla taková ekonomika strategicky méně závislá na svém okolí. Zároveň ovšem nutně musela v některých oborech zaostávat. Umělé kurzy měn navíc "napomohly" tomu, že cenový systém centrálně plánovaných zemi byl odtržen od cen reálných (tržních) a vyvíjel se jaksi mimoběžně. Ceny neplnily svou funkci signálu ani v domácích, ani ve vnějších vztazích. Spolupráce v rámci RVHP byla někdy motivována potřebou "udat" přebytky z domácího trhu, eventuálně korporací na komplementárním, nikoliv konkurenčním základě. Přesto nelze roli zahraničního obchodu podceňovat, neboť se nutné rozvíjely i vztahy se Západem (a velmi silné také s určitou skupinou rozvojových zemí), už jen kvůli přístupu k tvrdým měnám. Obchod se Západem tedy probíhal, byť u různých zemí v různé intenzitě a za cenu různých kurzových a cenových deformací, které spolu s obtížným propojováním vědy a výzkumu s praxí nakonec vedly k omezenému přístupu k moderním technologiím a následnému zaostávání.

Z hlediska strukturálního zde byla patrná preference těžkého průmyslu. Jestliže pro poválečnou obnovu dávalo toto zaměření smysl, v pozdějších dekádách se stalo symbolem úpadku a důkazem toho, jak obtížné je za režimu pevného centrálního plánu změnit ekonomickou strukturu směrem k spotřebnímu zboží. Kvantitativní ukazatele se nutně orientovaly na množství výrobků a nebyly schopné motivovat k nárůstu kvality výrobků (v širokém slova smyslu, od designu po technologickou úroveň). Právě tento systém ukazatelů přispěl k tomu, že sektor služeb hrál jen marginální roli, přestože ovlivňoval výrazně (a negativně) vnímání životní úrovně obyvatel.

Vzhledem k technologickému zaostávání byl v rámci centrálně plánovaných ekonomik věnován značný prostor vědě a výzkumu. Je možno považovat za klíčovou chybu, že různé instituty a odborná pracoviště zaměřené na výzkum obvykle nepřežily rok 1989. Jejich problémem rozhodně nebyla nekvalitní vědecká práce, nýbrž spíše chybějící cenové signály, těžkopádný proces schvalování "shora", který ztěžoval možnosti aplikace do praxe, a omezené mezinárodní kontakty.

Velmi stručně bychom tedy mohli shrnout že systém centrálně plánovaných ekonomik byl schopen rychlé poválečné obnovy (mobilizace zdrojů) při extenzivním typu rozvoje. Nebyl už schopen, a to právě kvůli tvorbě plánu a povaze indikátorů, jimiž se řídil, "přepnout" na růst intenzivní, který by se odrazil ve vyšší kvalitě spotřebního zboží a potřebných inovacích. Tyto problémy začaly být markantní od sedmdesátých let, kdy se centrálně plánované ekonomiky jako celek dostaly do stagnace.

Vývoj centrálně plánovaných ekonomik můžeme shrnout zhruba do tří období. Prvotní s nejvyššími tempy růstu, které kromě intenzivního růstu charakterizuje industrializace, vysoká míra investic. V druhé fázi vidíme pokus o intenzifikaci růstu, která se ale vyznačuje spíše navyšování vstupů (pracovní síly) , ale také nedostatečnou inovační aktivitou. V poslední, závěrečné fázi už dominuje strach ze změny, stagnace a určité "zmrtvění", které už nedokázala změnit ani ohlášená perestrojka.

Z těchto údajů vyplývá řada zajímavých skutečností. Jednak je partné, že Československo mělo v rámci východního bloku privilegované postavení nejvyspělejší země a do transformačního procesu vstupovali v (relativně) nejlepší pozici. Na druhou stranu ale patřilo k těm zemím, které se nejvíce vzdálily od své výchozí úrovně.

Přestože centrálně plánované ekonomiky selhávaly ve zvyšování životní úrovně svých obyvatel, nemůžeme vše posuzovat jen prizmatem úrovně spotřebního zboží. Nelze totiž zapomenout na to, jak velký důraz byl kladen na potírání nerovností a sociální zajištění. Samozřejmostí bylo poskytování bezplatné zdravotní péče, vzdělání, dotované potraviny a bydlení. Podpora rodin s dětmi se projevovala nejen v mateřské dovolené, ale také vybudováním rozsáhlé infrastruktury jeslí a školek. Vysoká míra participace na trhu práce, tedy zaměstnanosti, byla spojena s nízkým věkem odchodu do důchodu. Obzvláště Československo mělo i v rámci východního bloku velmi nízkou míru nerovnosti. Široká sociální síť i infrastruktura byly neoddiskutovatelným faktem.

Zejména v posledních dekádách se však velmi rozšířily různé způsoby přivydělávání si "bokem" - od melouchaření přes úplatky až po dárky. Podniková disciplina byla poměrně nízká a absentérství se stalo častým jevem.

Obzvláště zasažen byl družstevní sektor, který již že své podstaty staví na dobrovolnosti. Připomeňme, že družstevnictví a spolková činnost byly již v době první republiky význačným socioekonomickým fenoménem. Dobrovolné sdružování nahradila násilná kolektivizace, která družstevní myšlenku popírá a diskredituje.

Centralizace veškerého ekonomického dění musela nutně vyústit v neúměrné přetížení centra. Z toho důvodu se spíše než na "řízení" logicky soustřeďovalo na hašení největších problémů. Kromě toho tento systém vedl k neochotě rozhodovat "dole", k přesouvání odpovědnosti "nahoru". Neochota převzít zodpovědnost byla symptomatická a pronikla i do období po roce 1989. Kromě toho byla centralizace i neflexibilní: než se rozhodlo o dovozu určitého vědeckého přístroje, uplynula i řada let. Nové technologie představovaly pro podnik spíše ohrožení prémií a zmatek, nikoliv zajímavou příležitost.

Dalším specifikem byla duální struktura československého exportu. Zatímco v rámci RVHP a ve vztahu k rozvojovým zemím Československo zaujímalo pozici vyspělého partnera, který byl schopen uskutečňovat dodávky tzv. investičních celků, což je svým způsobem vrchol exportního umění, jeho pozice vůči vyspělým zemím byla úplně jiná. Zde byl vývoz motivován získáním deviz, a to často i za cenu ztráty. Strukturou vývozu do vyspělých ekonomik se Československo podobalo spíše rozvojové zemi, samozřejmě s výjimkami (připomeňme například vynikající textilní stroje).

Další charakteristikou československého centrálního hospodářství byla vysoká energetická a materiální náročnost. Průmyslový potenciál sice reálně rostl, byl ale doprovázen právě vysokou materiální náročností, která ovšem zpětně dále posilovala dominantní roli těžkého průmyslu (uhlí, železo, ocel) a kvantitativní ukazatele. Pro úplnost uveďme také skutečnost, že se do československé ekonomiky nepromítly ropné šoky sedmdesátých let, které měly jinak na vyspělé ekonomiky silné dopady.

Vzhledem k malé časové flexibilitě plánování a centralizace řízení není divu, že značnou roli ve struktuře národního důchodu a národních účtů hrála nedokončená výstavba v oblasti investic, respektive výstavba táhnoucí se řadu let, nutně spojená s dalším technologickým zastaráváním. Neefektivita plánu byla rovněž patrná ve značných zásobách. Nadměrné zásoby ostře kontrastovaly se široce vnímaným nedostatkem zboží, často zboží základního.

Nerovné postavení se projevuje v různých režimech různým způsobem. Není to specifický rys vlastní pouze a výlučně státnímu socialismu. Ať tak či onak ve svém praktickém uplatnění mohl tento postup posilovat demotivaci, v případě neschopných vedoucích pracovníků také ohrožoval legitimitu "výběru" vládnoucí komunistické strany.

Je důležité si uvědomit, že řada lidí se nemohla ve státním socialismu plně realizovat a rozvinout svůj potenciál, neboť "politicky neodpovídala". Na druhé straně je faktem, že nomenklatura představovala síť lidi obeznámených detailněji se skutečným stavem podniků a hospodářství, tzv. insiderů, kteří měli v rámci privatizačního procesu jasnou informační výhodu, kterou často také využili.

V rámci státního socialismu vznikl komplexní systém sociálního zabezpečení, který pokrýval i ty, kteří byli dříve odkázáni na chudinskou péči. Připomeňme infrastrukturu zdravotnické péče, poskytované obyvatelstvu zdarma, systém národního pojištění, starobních důchodů, sociálních důchodů pro invalidy, celou vzdělávací infrastrukturu (jesle, školky, školy). Byly postaveny produktovody, infrastrukturní síť (počínaje železnicemi a konče pražským metrem). Byly vybudovány značné energetické kapacity (masivní navýšení výkonu elektráren) . Pokroku dosáhl venkov jako takový (elektrifikace). Zemědělství bylo schopno uspokojovat domácí poptávku. Na konci osmdesátých let téměř dvě třetiny obyvatelstva žíly v domech a bytech postavených po roce 1948. Znovu se nám zde na jedné straně ukazuje schopnost centrálně plánované ekonomiky vytvořit širokou infrastrukturu, ze které vydatně čerpá i kapitalistický systém, a neschopnost produkovat zboží atraktivní pro spotřebitele na straně druhé.

Martin Myant upozorňuje na přílišný optimismus Československa, které se vnímalo jako země se stále víceméně moderní ekonomikou a s výjimečnou průmyslovou tradicí. I toto vnímání pak mohlo podpořit přesvědčení, že rychlé otevření ekonomiky vůči zahraničí žádný šok nezpůsobí, a zároveň mohlo vést k podceňování důležitosti rozvojové (strukturální, průmyslové) politiky.

Nesouhlasím s Myantovým názorem, že bez zahraničního vlastnictví (tj. aniž by zahraniční kapitál vlastnil většinu českého průmyslu) nešlo ekonomiku zmodernizovat. Vidím v tom nadřazený kolonialistický postoj - buď se nám zaprodáte, nebo jste odsouzeni k necivilizovanému barbarství. To, že jsou jiné cesty, bezesporu ukazují ekonomiky jihovýchodní a východní Asie - Japonsko i Čína. Rychlé otevření ekonomiky bylo navíc tlačeno Mezinárodním měnovým fondem nešlo tedy jen o domácí "iluzi" o nadřazenosti české produkce.

Při transformaci nejde jen o to, v jakém stavu se nalézá ekonomika země, která do procesu vstupuje, ale také do čeho se vlastně chystá integrovat. Při zpětném pohledu se bohužel spíše ukazuje, že prvotní úvahy o transformačním procesu v Československu vycházely z toho, že se budeme integrovat do základní učebnice makroekonomie.

Rozvoj státem garantovaných systémů sociálního zabezpečení souvisel i se soutěžním s "východním blokem" o ideovou atraktivitu.

Načasování je pro transformační proces klíčové?

Předání moci mohlo být v některých případech spíše úlevou, zbavením se břemene, se kterým si komunistické "elity" již nevěděly rady.

Nadnárodní firmy nejsou úplně novým fenoménem, ale jejich velikost a rozšíření se mění, neboť přestávají být dominantně spjaté jen s energetickým (ropným) sektorem. Tyto firmy sestávají z matky, která celý řetězec kontroluje a řídí, a dcer. Mateřské firmy - a to platí i do dnešních dnů - se nacházejí obvykle ve vyspělých západních zemích a zpravidla v sobě koncentrují aktivity s nejvyšší přidanou hodnotou.

Makroekonimicky je přidaná hodnota příspěvek výrobních faktorů, tedy kapitálu (včetně půdy a surovin) a práce, k hodnotě statku. Nízká přidána hodnota se obvykle týká jednoduchých, standardních a snadno nahraditelných výrobních procesů (například textilní výroby) a je typická pro rozvojové země. Střední přidaná hodnota vyžaduje již kvalifikovanější pracovní sílu i kapitálové zázemí, ale stále jde o relativně standardizované operace. Nejvyšší přidaná hodnota vyžaduje vysoký podíl know-how, inovací či kreativity. V rámci nadnárodních firem jde obvykle o výzkum a vývoj, design apod.

Řada dalších aktivit, často pracovně náročných, se přemisťuje do zemí s levnější pracovní silou. Pokud se nejedná přímo o poměr matka - dcera, tj. vztah vlastnický, nýbrž třeba o vztah na bázi dlouhodobých smluv, můžeme hovořit o tzv. globálních hodnotových řetězcích, které jsou časté kupříkladu v textilním průmyslu. Ať tak či tak, výrobní proces se vskutku globalizuje. Nadnárodní firmy se stávají dominantním aktérem mezinárodního obchodu, který má velký vliv na hostitelskou ekonomiku, například kvůli zaměstnanosti v dceřiných firmách. Většina zemi se snaží nalákat nadnárodní firmy pomocí podpory přímých zahraničních investic. Mění se tedy pozvolna poměr sil mezi národními státy a korporacemi (firmami). Tlak nadnárodních korporací na národní státy často vede k tzv. závodům ke dnu, kdy se jednotlivé země snaží zabezpečit si "konkurenční" výhodu nižšími daněmi (daňovým dumpingem), oslabováním sociální legislativy apod.

Globální trh se dále silně koncentruje, nadnárodní firmy samy fungují v propojených sítích, a od devadesátých let zažívají i silnou vlnu fúzí a akvizic. Podobně jako u finančních skupin je jejich předností schopnost globálně se pohybovat a, je-li třeba, utéct od následků svých činů. Globalizaci tedy mimo jiné charakterizuje mobilita, která představuje obrovskou výhodu pro ty, kteří ji mohou využít. Těmi ale rozhodně nejsou národní státy, které se jinam přemístit nemohou. Tyto charakteristiky uvádím především proto, aby bylo jasné, že země východního bloku se nevčleňovaly do jakéhosi mocensky neutrálního prostředí či do světa dokonalé konkurence, ale právě do velmi koncetrovaného firemního prostředí s hlubokou dělbou práce.

Tato hluboká dělba práce značí, že země se spíše než na výrobky specializují na určitý výrobní proces či komponentů výrobku. Dobře to můžeme pozorovat u aut či mobilních telefonů. Může se to však týkat i oděvů, jejichž výroba někdy probíhá až na třech kontinentech.

Mezi další významné trendy, které se projevují od sedmdesátých let, patří financializace, tedy nárůst významu finančního sektoru pro ekonomiku. Tento proces je logicky spjatý s deregulací a s liberalizací přeshraničních kapitálových toků. Od sedmdesátých let také enormně roste důležitost úvěrů pro ekonomiku, což vyvolává značné turbulence, posiluje roli spekulace. Noví mocní aktéři, jako například hedgeové či private equity fondy, používají vysokou páku a destabilizují globální finanční prostředí.

(Tyto fondy používají ve velké míře cizí zdroje (to je ona páka - leverage, tedy poměr cizích zdrojů k vlastním) a spoléhají se na dosažení vysokých výnosů, ovšem za značného rizika.)

Jak již bylo naznačeno, mění se dramaticky také role státu. I když mezi americkým a kupříkladu švédským pojetím kapitalismu existují značné rozdíly, oslabování a omezování ekonomické suverenity státu se dotýká každé země. Omezení se projevuje v příjmové stránce rozpočtu: rozjíždějí se závody ke dnu, které vedou ke snižování daní z příjmů korporací, prosazuje se praxe vnitropodnikových cen, úniků do daňových rájů, sílí snahy o privatizaci veřejných služeb, například penzijního systému v devadesátých letech se

Devadesátá léta jsou také obdobím nárůstu integračních aktivit, ze kterých se ovšem vytrácejí sociální cíle a jsou orientovány především na obchodní liberalizaci. Nejdůležitějším příkladem je samozřejmě vznik EU, patří sem ale také Severoamerická zóna volného obchodu či integrační uskupení v Latinské Americe (Mercosur) i Asii (ASEAN). Zároveň se silněji prosazují témata, jako je volný obchod, odstraňování regulací apod., což jsou prvky neoliberální doktríny.

Východní blok se tedy integroval do globální ekonomiky, která se velice odlišovala od podoby padesátých let, kdy spolu soupeřili dva systémy. Místo silných národních států, schopných si určovat a vymáhat pravidla hry, tu nyní jsou mocní nadnárodní aktéři, trh se koncentruje a kontury politické ekonomie - tedy zájmů a sil jednotlivých aktérů - začínají být nepřehlédnutelné. Samotný kapitalismus sice bude slavit ideologické vítězství, ale jeho stav jako systému není nijak zvlášť dobrý. Dramaticky roste nerovnost, a to jak uvnitř ekonomiky, tak i mezi ekonomikami, sílící financializace která vyvolává sérii krizí a bublin, destabilizuje celý systém, neboť západní ekonomiky jsou stále více závislé na úvěru. Od sedmdesátých let klesá podíl mezd na ekonomickém výstupu, což značí, že faktor práce se marginalizuje - zde se projevuje mimo jiné i působení pracovněúsporných technologií, které zvýhodňují faktor kapitálu. Ve Spojených státech, které slouží jako předvoj trendů, jež se dále rozšíří na Západ, roste míra vykořisťování, neboť mzdy rostou pomaleji než produktivita práce. Japonsko, jemuž byla předvídána skvělá budoucnost, se na konci osmdesátých let - jako první západní země - dostává do tak závažných problémů, že nyní hovoříme o dvou ztracených dekádách.

Země východního bloku se tedy integrovaný do kapitalistického systému charakterizovaného globalizací. Kromě toho se Spojené státy v roce 1987 ocitly jen krůček od propuknutí masivní krize která se projevila v burzovním krachu. Na panice se mimo jiné podepsal také boom ve využívání výpočetní techniky...

Rozpad východního bloku tedy přišel pro Západ právě včas. Bez přehánění lze konstatovat, že pro kapitalismus tento rozpad představoval záchranu - ideologickou i ekonomickou. Čas, který kapitalismus získal včleněním východního bloku do ekonomických struktur, čas provázený bublinami a finančními krizemi, vypršel ale nejpozději s vypuknutím Velké recese v roce 2008.

Pád a následná transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další expanze globálního kapitalismu znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným západním trhům velice vhod. Západní firmy se navíc mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní, ale na Východě bylo nadšeně vítano. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby v geograficky malých vzdálenostech. Kombinace levné pracovní síly, podhodnoceného kurzu, tlaku na vlády na nižší daně, investičních pobídek apod. se jako bumerang vrátila na západ ve formě "argumentu" proti levicověji zaměřené hospodářské politice. Země východního bloku tak mimo jiné posloužily jako další argument pro "flexibilizaci" pracovních sil na Západě. Samozřejmě, že Západ neměl žádný zájem o to, aby si z východních zemi vytvořil konkurenty. Jak uvidíme dále, Washingtonský konsenzus pečlivě dbal na to, aby se země "integrovaly" na bázi pro ně málo výhodné. Západní firmy neviděly žádný prospěch v tom, podporovat zahraniční výzkum a vývoj apod., neboť měly se zeměmi východního bloku zcela jiné plány. Představa, že západní firmy chtěly "pomoci", je stejně naivní jako směšná.

Washingtonský konsenzus vytvořený Mezinárodním měnovým fondem, skupinou Světové banky a americkým ministerstvem financí, symbolicky sepsaný v roce 1989, sestává z deseti navzájem provázaných bodů. Jejich společným jmenovatelem je návrat ke klasické ekonomii a popření keynesiánské politiky. Společná je tedy víra, že trh je ten nejlepší samoregulující mechanismus a že role státu má být umenšená. Washingtonský konsenzus odráží ekonomii strany nabídky, která je v rozporu s politickými koncepcemi, které se soustřeďují na povzbuzení na straně poptávky (tedy výdajů). Ekonomie strany nabídky se zaměřuje primárně na dlouhodobé cíle, tj. jak dosáhnout zvýšení ekonomického potenciálu, přičemž nástrojem k dosažení cílů je převážně odbourávání různých "překážek". Podívejme se nyní kritickým pohledem na deset bodů, respektive pravidel, které tvoří jádro Washingtonského konsenzu.

1. Disciplinovaná fiskální politika. Vyvarovat se fiskálních deficitů (v porovnání k HDP).

Důsledek takové politiky, předvídatelný i s minimální znalosti keynesiánské politiky, je nabíledni. Ekonomika se poměrně rychle propadá do ještě hlubší recese, neboť hlavním nástrojem na udržení fiskální disciplíny jsou samozřejmě škrty, a to primárně v sociální oblasti. Zcela stranou pozornosti je také skutečnost, že bohatí jedinci a korporace stále více využívají všemožných způsobů, jak se vyhnout placení daní, ať už prostřednictvím daňových rájů či například praxí vnitropodnikových cen.

Pokud se prosazuje tzv. fiskální disciplina, orientovaná ovšem téměř výhradně na stranu výdajů, zatímco příjmová složka je oslabená nízkými daněmi, pak se privatizace veřejného sektoru stává téměř nevyhnutelnou.

2. Přesměrování veřejných výdajů k investicím do vybudování široké základny služeb, které jsou klíčové pro budoucí růst, jako je vzdělání, zdravotní péče a infrastruktura

3. Daňová reforma, rozšíření daňového základu a přijetí mírných mezních daňových sazeb.

"Mírná mezní daňová sazba znamená narušení daňové progrese, která byla typická pro poválečné období západních zemí. Rozšíření daňového základu, tedy rozšíření toho, co podléhá zdanění (ať již se jedná o kategorie příjmů či zboží) mělo zřejmě vést k tomu, aby při poklesu sazeb nedošlo k výraznému výpadku daňových příjmů. Změny v daňové skladbě, které pozorujeme nejpozději od devadesátých let v rámci EU, přinášejí silný pokles daně z příjmu korporací a pozvolný nárůst daní, které jsou ze své povahy degresivní, tedy DPH. Je logické, že změna daňového mixu spojená s oslabením progresivity podporuje nerovnost. Zde je možno hledat kořeny toho, proč nejbohatší Američané platí na daních méně bez středně příjmové kategorie a velké korporace jsou schopny se přes řadu daňových rájů (Irsko, Lucembursko) vyhnout zdanění téměř úplně.

4. Úrokové sazby jsou určovány trhem a jsou kladné (v reálném vyjádření).

5. Kompetitivní měnové kurzy.

Jestliže Washingtonský konsenzus odmítá zásahy státu ve smyslu promyšlené proexportní politiky, potažmo ekonomické diplomacie, jediným nástrojem, k němuž se uchyluje, a to nadměrně, je měnový kurz. Kompetitivní neznamená nic jiného než hluboké podhodnocení kurzu, tedy konkurence cenou, vlastně lácí. Jak uvidíme na příkladu ČR má tato cesta, šitá ba míru rozvojovým zemím, dlouhodobé dopady a je navíc velmi nákladná. Čím více se totiž v určité zemi liší cenová a mzdová úroveň od úrovně měnového kurzu, tím větší část své produkce daná země vyváží "zadarmo", tj. prodává se pod cenou to opravdu není nejlepší cesta k dohánění, a přesto se tato metoda stále používá. Podhodnocený kurz není nástrojem vhodným ke změně struktury ekonomiky, spíše pouze poskytuje exportujícím podnikům v dané zemi výhodu "kurzového polštáře", který podporuje vývoz s malou přidanou hodnotou, například ve formě práce ve mzdě.

Pojmem práce ve mzdě se označuje asymetrický vztah mezi zadavatelem zakázky, jenž poskytuje materiál a výrobní postup, a levným dodavatelem, který provádí jednoduchou výrobní operaci, která těží z jeho levné pracovní síly.

Kompetitivní měnové kurzy jsou nebezpečné i z globálního hlediska, neboť mohou snadno vyústit v tzv. měnové války, které nás vracejí zpět do třicátých let minulého století.

6. Liberalizace obchodu: liberalizace importu, zvláštní důraz kladen na odstraňování kvantitativních restrikcí (například kvót), omezení obchodní ochrany na nízké celní sazby.

Liberalizace obchodu je nástrojem vítězů. Jedná se aplikaci teorie komparativních výhod, podle níž se každá země může zapojit do mezinárodního obchodu a každá z toho bude mít prospěch. Není obtížné tuto teorii napadnout.

Argumentů proti teorii komparativní výhody je celá řada, například omezený a nepohyblivý finanční kapitál, ignorování nákladů na dopravu, včetně externích nákladů atd.

Na konci osmdesátých let, kdy sílí vliv nadnárodních korporací, liberalizace obchodu pro slabší aktéry znamená včlenit se do těchto řetězců na bázi ceny (viz kompetitivní kurz). Tímto způsobem se cenově i strukturálně upevňuje pozice periferie.

7. Liberalizace příchozích přímých zahraničních investic. 

Tento bod je těsně spjatý s předchozím, neboť právě od sedmdesátých let minulého století jsou obchodní a investiční aktivity díky působení nadnárodních firem úzce propojeny. Opět se zde posiluje pozice vítěze, respektive vyspělých zemí, kterým se nabízí domácí aktiva - v podstatě za babku. Je to koloniální přístup, který ignoruje evidentní asymetrie a podporuje integraci země na bázi laciného sloužícího. Jedním ze zákonitých následků široké účasti zahraničních korporací je odliv zisků, což je významný problém, se kterým se, jak dále uvidíme, potýká i Česká republika. Tato specifická "daň ze zaostávání" dále upevňuje, ba petrifikuje rozdíly mezi vyspělými zeměmi a jejich "koloniemi" neboli periferiemi globální ekonomiky.

8. Privatizace státních podniků.

Zde je třeba si uvědomit, že západním korporacím, jimž Washingtonský konsenzus vychází vstříc, privatizace státních podniků nabízí možnost levně shrábnout atraktivní zahraniční aktiva, a to i ve strategických oblastech (voda, telekomunikace, suroviny), jež mohou mít podobu přirozeného monopolu. Nabízí se jim tak příležitost k další expanzi a toku budoucích zisků, které navíc mohou vyvádět ze země.

9. Deregulace: Zrušení regulací, které brzdí vstup nových firem na trh či omezují konkurenci, s výjimkou oprávněných bezpečnostních a ekologických opatření, ochrany spotřebitele a obezřetného dohledu nad finančními institucemi. Deregulace je problematický koncept, který vychází z předpokladu, že trh má samoregulující vlastnosti, že prospívá straně nabídky a může tak zvýšit ekonomický výstup. Navzdory původně deklarovaným vyjimkam se v praxi opět postupovalo poněkud jinak. Obzvláště případ deregulace ve finančnictví je nadmíru varovný, neboť vedl k nebývalému rozšíření systémového rizika do celé oblasti. Deregulace je, podobně jako liberalizace, nástrojem vítězů. Prosadí se ti nejsilnější, kterým ochrana slabších subjektů ekonomiky jen překáží.

10. Právní zajištění vlastnických práv. 

Restriktivní uplatnění ochrany duševního vlastnictví je dalším nástrojem, jak upevnit náskok vyspělých zemí a zabránit zemím rozvíjejícím se (či transformujícím se), aby se dostaly na vyšší úroveň. Washingtonský konsenzus je nabádá, aby své funkční firmy (a značky) zprivatizovaly pod cenou, zatímco nové technologie, postupy apod. jsou přísně chráněny. Nejnověji se tento problém projevil třeba v dohodě ACTA, která je zaměřena i proti nové se prosazujícímu přístupů: sdílení.

Transformující se země se zbavuje manévrovacího prostoru pro své hospodářské priority a v okamžiku, kdy se, jak v oblasti obchodu, tak investic, maximálně otevře, se stává zranitelnou a závislou na vnějším prostředí. Její integrace do světové ekonomiky probíhá v závislém módu a v naději, že stačí dát průchod tržním silám, a ty pak - tak nějak samy od sebe - dají vše do pořádku. "Trh" se nastaví sám a rychle. Nebere se ohled na odlišné historické zkušenosti, instituce a obecně mikrostrukturu jako takovou. Pozornost je věnována primárně vývoji makroekonomických ukazatelů, jakými jsou růst HDP či inflace. Podceněny jsou jak krize, tak i výslednice mocenských poměrů. Zájmy jednotlivých aktérů jsou implicitně zohledněny, ale nahlas nejsou vysloveny. Sociální dopady spojené s transformační krizí nejsou zohledněny vůbec, neboť se vychází z toho, že mají jen krátké trvání a že odezní, jakmile "trh" najde svou rovnováhu.

Washingtonský konsenzus je jasným produktem doby - neoliberální epochy, která nadnárodním korporacím skýtá možnost, aby si nechaly "ušít" politiku na míru a vydávaly to za celospolečenský problém, či dokonce za jedinou cestu k prosperitě společnosti. Vždyť je do očí bijící, že západní země vnucovaly ostatním zemím (nejen východnímu bloku, ale také Latinské Americe apod.) model, kterým se samy při svém rozvoji nikdy neřídily!

Čína zaznamenala obrovský vzestup na imaginárním žebříčku přidané hodnoty. Zdaleka ji už nelze spojovat jen s textilem či pracovně náročnými obory jako výroba hraček. Země je hlavním vývozcem elektroniky a telekomunikačních zařízení. Spolu s přidanou hodnotou rostou i mzdy, a tak se některé výroby, jako je třeba textilní průmysl, přemisťují do levnějších zemí, například do Bangladéše či Laosu.

Úspěch Číny tkví v tom, že reformy nikdy nechápala jako uzavřený soubor rychle proveditelných opatření, že prosazovala změny, jež reflektovaly čínskou specifičnost a zaměřovaly se na struktury, a především - neusilovala o integraci za každou cenu, nýbrž o takové zapojení do světové ekonomiky, v němž bude Čína moci hrát důstojnou roli a uskutečňovat své zájmy.

Jistě budou přetrvávat otázky, do jaké míry může být zkušenost Číny, tedy velké a systémové země, která si tuto strategii mohla "dovolit" inspirativní pro menší ekonomiky, jež takový globální význam nemají..

Velké rozdíly mezi zeměmi panují i v typech vlastnických struktur odpovídajících typu kapitalismu, jaký v té či oné zemi vládne - od kapitalismu vlastnického, respektive manažerského, ve kterém dominantní roli mohou hrát banky, finanční instituce nebo drobní akcionáři, přes kapitalismus kolektivní (japonského typu) až po kapitalismus státní (čínského typu). Forma vlastnictví ovlivňuje časový horizont plánování (což se plně vyjevilo při vypuknutí Velké recese v roce 2008). Čím je vlastnictví roztříštěnější, tím větší důraz je kladen na krátkodobý horizont (například čtvrtletí) , tj. na snahu permanentně vykazovat (a v případě nutnosti přikrašlovat) kladné výsledky hospodaření. Oproti tomu centralizované či kolektivní vlastnictví si může dovolit plánovat v řádu mnoha let či dekádě tato struktura opět není ani v nejmenším neutrální, nýbrž vypovídá o systému moci a kontroly v ekonomice.

Coase řekl: "Většina zdrojů v moderním ekonomickém systému je používana v rámci firem a způsob použití těchto zdrojů závisí na administrativních rozhodnutích, a nikoliv přímo na fungování trhu. Efektivnost ekonomického systému tudíž závisí do značné míry na tom, jak tyto organizace, na prvním místě samozřejmě moderní korporace, fungují." Coase formuloval tezi, že konkrétní forma vlastnictví se vždy přizpůsobí tak, aby vytvářela předpoklady pro optimální alokaci zdrojů. Jenže: toto Coaseho tvrzení platí právě jen tehdy, když transakční náklady neexistují, veškeré jednání na trhu je neomezeně racionální a panuje úplná informovanost. Není třeba asi rozebírat, že toto jsou učebnicové podmínky, které v reálu nemohly být splněny. Pokud tedy podmínky Coaseho teorému nejsou splněny a není dobře funkční institucionální rámec, pak se začne vyplácet opurtunní chování.

Opurtunně se chovají ti aktéři, kteří se neohlížejí na principy, morálku či na dopady na druhé aktéry. Opurtunní chování vede k sobeckému využívání okolností pro vlastní prospěch

Charakter podniku zásadně ovlivňuje povahu celé ekonomiky. S růstem velikosti firmy například rostou náklady na kontrolu, roste opurtunní chování v rámci podniku, ale zároveň klesá iniciativa jednotlivých pracovníků.

Znovu připomeňme, že na počátku devadesátých let byla světová ekonomika již dominantně kontrolována nadnárodními korporacemi, jejichž matky pocházely ze západních zemí. Vnější ekonomické vztahy se tím stále více podobaly vnitropodnikovým vztahům, ve kterých hlavní roli hrála právě mateřská centrála. V současné době nadnárodní korporace ovládají okolo 80 % mezinárodního obchodu, na počátku 20. století to byly dvě třetiny. Ve světě ovládaném nadnárodními korporacemi jsou export a import silně svázány a trhy rozděleny. A tak se realita od učebnicově "dokonalé konkurence ", v níž působí obrovský počet maličkatých firmiček, diametrálně lišila. Integrace do světové ekonomiky se tak vlastně změnila v úkol "integrovat se do těchto sítí" - s nevyřčenou otázkou, v jakém postavení a s jakým budoucím vývojem.

Z této jednoduché úvahy plyne, že pro efektivitu ekonomiky jsou klíčová institucionální opatření která zajistí fungování podnikové sféry, a zároveň i to, že struktura a velikost podniků bude taková, aby jim umožnila konkurovat na světových trzích. Tuto politiku sledovala Čína a používala k tomu i silné státní zásahy.

Jakákoliv transformace musí vždy zohledňovat místní specifika.

Automatické převádění zahraničních vzorů nemůže fungovat.

Doc. Chlumský výstižně uvádí: "Ten, kdo rozhodoval o formách a způsobu privatizace, rozhodoval zároveň i o konkrétní formě tvorby institucionální struktury, která nemůže být ani ekonomicky, ani sociálně neutrální. To platí, ať již si to ten, kdo o formách privatizace rozhodoval, uvědomoval, nebo ne."

Při integraci do světové ekonomiky byla ze strany Washingtonského konsenzu ignorována, respektive podceněna následující fakta:

- Vliv nadnárodních firem, tedy koncentrovaných struktur fungujících v řetězcích s vysokou kapitálovou mobilitou.

- Charakter tzv. nehomogenní produkce. Na rozdíl od homogenních výrobků (o jejichž koupi se zpravidla rozhodujeme výlučně podle ceny) pro produkty nehomogenní je důležitá značka a mezinárodní marketing.

- Využívání ochranářských a stimulačních opatření v zahraničním obchodě u vyspělých zemí.

Přestože transformační procesy nebyly ve všech případech zcela totožné, dva faktory byly všem zemím procházejícím transformací společné: hluboký propad ekonomiky a důsledky rozpadu RVHP. Oba faktory spolu samozřejmě souvisejí. V některých ekonomikách, například v Rusku, došlo k propadu hlubšímu než za druhé světové války. Země se ovšem lišily také hloubkou propadu, dobou jeho trvání a také časem, který potřebovaly, aby se dostaly na "předkrizovou" úroveň. Výmluvný je případ Ukrajiny, jež se na tuto úroveň nedostala dosud a vzhledem k aktuálnímu vývoji nelze očekávat, že se na tom v dohledné době něco změní.

Druhým faktorem, který souvisel s úkolem integrovat se do světové ekonomiky, byl rozpad RVHP, jež započal vlastně již v roce 1990 a přinesl s sebou nutnost uskutečňovat vzájemný obchod v tvrdých měnách. To přineslo zemím východního bloku dramatické navýšení cen ropy. Obzvláště intenzivně dolehl rozpad RVHP na Československo, které bylo se zeměmi RVHP velmi silně obchodně svázáno.

Ochota Západu k financování byla omezená. To bylo dáno jednak ekonomickými důvody - Západ jako celek, jak již bylo zmíněno výše, se totiž nenacházel v nikterak skvělé ekonomické kondici. Ještě důležitější důvod byl ale geopolitický. Podpora Marshallova plánu byla primárně motivována geopolitickými obavami, ne sociální starostlivostí. S rozpadem východního bloku, a především Sovětského svazu, velká část těchto obav zmizela, a hlavně se ztratil ideový soupeř. Nebylo tedy proč vydávat zdroje, když se nabízela pro Západ mnohem efektivnější cesta - začlenění východního bloku do světové ekonomiky tak, aby to zemím Západu poskytovalo výhody.

Je nemyslitelné vnímat ekonomiku bez politiky. Proces, v němž většina populace - na rozdíl od nově utvořené elity, která se dostala k moci při "zhasnutí světel" a často měla kriminální minulost - tratí, nemůže nikdy vytvořit podhoubí pro skutečný demokratický proces, nýbrž jen pro jeho karikaturu, tedy deformaci demokracie, která - jakmile se jednou nastaví - ovšem má, podobně jako ekonomické struktury, dlouhou setrvačnost.

Miloš Pick, český národohospodář spjatý se sociální demokracií, která ale - jak je u ní bohužel obvyklé - nedokázala jeho potenciálu politicky a odborně dostatečně využít, již na přelomu let 1989 a 1990 řekl, že "pro každý společenský systém existuje vždy množina budoucnosti". Není tedy jen jedna možnost vývoje, ale plejáda cest, po nichž je dobré se vydat.

Naprosto klíčovou roli hrál Václav Klaus. Právě on měl dost charismatu a sebedůvěry, aby - na rozdíl od Valtra Komárka či představitelů Občanského hnutí - dokázal rychle získat veřejnost pro své ideje. Jeho obratnost se projevila i v tom, že pochopil, že Občanské fórum má omezenou životnost, a vrhl se do formování "standardní" politické pravicové strany - ODS. V kontextu navržené transformační cesty musíme pochopit výchozí ideovou základnu Václava Klause, která spočívala v monetarismu a obdivu k Nové pravici Margaret Thatcherové, jež tvořila základní osu liberálně - konzervativního směřování ODS. Monetaristické uvažování je zde zásadní, významně se totiž odrazilo v prioritách transformační strategie. Inflace byla chápána jako hlavní a dominantní nebezpečí a právě silná makroekonomická restrikce měla zajistit, aby se neroztočila kola inflační spirály. Je jasné, že takováto politika musela být spojená s vysokými úrokovými sazbami, ztíženým přístupem podniků k úvěrům, a tedy - jak ještě uvidíme - i ke značným překážkám v následné modernizaci. Za touto úvahou se skrývala - nepotvzená, leč až do konce devadesátých let pravicí tvrdošíjně omílaná - představa o značné agregátní poptávce, kterou je potřeba přiškrtit ("utáhneme si opasky a za pár let budeme jako západní Německo"), nemá-li se země dostat do inflační spirály.

Právě tento typ argumentace byl srozumitelný, byl výborně načasovaný, neboť v počáteční euforii byli občané ochotni nést oběti - což později už rozhodně neplatilo. Zároveň v sobě skrýval i atraktivitu určité pohádkové podoby - chvilku budeme trpět, ale pak přijde odměna pro všechny!

POZN.: Agregátní poptávka představuje souhrn výdajů jednotlivých subjektů, od domácností po stát. Vysoké výdaje domácností v představách pravice měly roztočit inflační spirálu a strhnout zemi do záporné obchodní bilance. Proto bylo třeba jejich poptávku utlumovat.

Podle mého - a nejen mého - názoru nebyl problém české ekonomiky na straně příliš silné poptávky, nýbrž spočíval v neodpovídající struktuře nabídky (včetně kvality) a podinvestovanosti a technologické zaostalosti řady odvětví.

Argumentu "návratu před listopad" se koneckonců užívá dodnes proti všem, kdo mají jiné představy o hospodářské politice než neoliberální. Tento typ diskurzu, který v podstatě vylučuje svobodnou debatu o transformační cestě a jakékoliv alternativní názory nálepkuje jako "nebezpečné" a vracející nás zpět, zavedl právě Václav Klaus. Znovu ale zdůrazňujeme, že síla jeho pozice byla dána slabostí jeho ideových soupeřů, především pokud jde o schopnost získat širokou podporu pro své návrhy. Václav Klaus navíc velmi umně využil českého zvyku být papežštější než papež a prudce se vychylovat z jedné strany na druhou, z jednoho extrému do druhého. Z dogmatismu gerontické komunistické strany se kyvadlo přechýlilo do tržního fundamentalismu učebnicové ekonomie. "Čistota" jeho přístupu, odmítání třetích cest, zdůrazňování rychlosti a trhu bez přívlastků působily omamně, asi jako když se pastýř ujme zbloudilých oveček a dá jim směr. V prvních letech transformace byla veřejnost Klausem naprosto očarována, jeho sebevědomí (respektive spíše arogance) mělo magický účinek.

Povšimněme si, co naopak strategie nezakotvovala. Obsahovala sice část zabývající se strukturální politikou, ta se ale těžištěm transformační energie nestála. Prvky průmyslové politiky či ekonomické diplomacie tak nepředstavovaly základní osu uvažování. Pokusy o jejich aplikaci se projevily až později a za jiných podmínek.

Významným rysem byla duální struktura československého exportu. Údaje za rok 1989 ukazují, že k silným zbožovým skupinám, které mířila do vyspělých trhů, patřila třída 6 klasifikace SITC (tj. meziprodukty), chemikálie, paliva a potraviny. Naopak stroje a zařízení tvořily jen kolem 12 % celkového exportu. Do zemí s centrálně plánovanou ekonomikou nejvíce mířila třída 7, která je dodnes páteří českého exportu, tedy stroje a zařízení, které dosahovaly dokonce téměř 60 % exportu. U importu dominovaly stroje a zařízení, které byly z větší části dováženy z vyspělých zemí, odkud k nám v poměrně významných objemech putovaly rovněž chemické výrobky. Čtvrtinu dovozu z centrálně plánovaných ekonomik představovala paliva (třída 3). Struktura obchodu tak ukazovala vysokou energetickou náročnost ekonomiky, která se odrážela ve vysokém podílu importu surovin a paliv a vyžadovala dovoz strojů a zařízení z vyspělých zemí, což odráželo technologickou nedostatečnost domácí výroby a také malý podíl spotřebního zboží na dovozu.

Změna teritoriální struktury se odrazila i ve změně zbožové struktury, přičemž důležitou roli hrál právě devalvovaný kurz. V prvních letech transformace prudce klesl význam třídy 7 (stroje a zařízení) , místo toho se navyšovala třída 6 - tedy meziprodukty. V dovozu se navzdory devalvovanému kurzu zdvojnásobil podíl spotřebního zboží. Významné poklesl podíl surovin a paliv. Úroveň finality, vyjádřená například transformačním výkonem ekonomiky, byla velmi nízká. (Tento ukazatel vyjádření přidané hodnoty představuje rozdíl mezi vývozem hotových výrobků a dovozem surovin na obyvatele.)

Jedním z charakteristických rysů se - nijak překvapivě - stala tzv. práce ve mzdě neboli aktivní zušlechťování styk, což je typ zapojení do světové ekonomiky, který u nás žel má stále významné místo. (Aktivní zušlechťovací styk se týká zboží, které se do země doveze za účelem "zušlechtění" (tedy například kompletace, montáže) a poté opět vyveze do jiné země. Za toto zboží se neplatí ani clo, ani daně. Jedná se o operace s nízkou přidanou hodnotou, neboť se obvykle využívá levné domácí pracovní síly.) Prace ve mzdě je spjatá s nižšími mzdovými náklady a s rutinními operacemi, jež generují jen minimální přidanou hodnotu. Nízké náklady přitom mohou být ještě stlačeny podhodnocený kurzem. Je zřejmé, že se zde jedna o typ integrace typický pro rozvojové ekonomiky. Devalvovaný kurz nabídl cestu cenové konkurence, což by tomuto zapojení do světové dělby práce odpovídalo. Z hlediska směnných relací byla však kupní síla vývozu na počátku transformace podstatně nižší, a to i ve srovnání s rokem 1980. Již na počátku devadesátých let bylo patrné, že ve vývoji roste podíl jednoduchých strojírenských výrobků, přičemž nejsilnější zastoupenou kategorií byly strojírenské výrobky se střední přidanou hodnotou. Právě střední přidaná hodnota je do dnešní doby dominantním rysem českého exportu.

Forma integrace byla nutně spojená s mikroekonomickými aspekty, těm ovšem nebyla ve strategii transformace oficiálně věnována pozornost. Zatímco pro první transformační léta je charakterizován nárůstem vlivu nadnárodních korporací, tedy produkcí závislou na matce, která zvyšuje dovozní náročnost české ekonomiky. K významnější změně u přidané hodnoty ale nedošlo.

Ekonomická diplomacie se tedy začíná systematicky rozvíjet až za vlády sociální demokracie od roku 1998. Podmínky už jsou ale jiné, protože je patrné, že privatizace nedosáhla zamýšlených výsledků, ČR má za sebou i měnovou krizi, byť relativně malou, a tak se otevírá prostor pro větší angažmá nadnárodních korporací a jejich nástroje: přímé zahraniční investice.

Z hlediska smluvních ukotvení bylo Československo jedinou zemí východního bloku, která byla členem GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu) , přestože v padesátých letech Spojené státy vůči Československu zrušily doložku nejvyšších výhod. Doložka byla v roce 1990 obnovena. Dalším významným, nikoliv ovšem úzce ekonomickým krokem bylo uzavření tzv. asociačních dohod v roce 1991 (také s Maďarskem a Polskem). Protože schvalovací proces asociačních dohod byl poměrně náročný, byly uzavřeny i prozatímní dohody o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících. Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1992 a urychlila liberalizační proces. Oficiálně se jednalo o tzv. asymetrickou liberalizaci, která měla zohlednit nižší ekonomickou úroveň Československa, respektive ČR. Již v prvních letech se ovšem objevily nemalé problémy, a to především v oblasti zemědělství, jemuž transformace uštědřila tvrdý úder a které muselo čelit koncentrované vysoce dotované produkci ze strany EU. Česká republika se proti tomu bránila naprosto nedostatečně, což mělo na české zemědělství jednoznačně zhoubný vliv. To se dále projevilo či zesílilo při vstupu do EU.

Zkrátka a dobře v prvních letech se ukázalo, že liberalizační rétorika a praxe jsou dvě různé věci, že země EU se neřídí tržním fundamentalismem a jsou schopné se bránit proti ohrožení - na rozdíl od české vlády, která tohoto schopna nebyla, ať už z důvodu ideové zaslepenosti nebo vyjednávací neschopnosti, což je poněkud zarážející u země, která byla dlouholetým členem GATT.

Václav Klaus navíc patřil mezi ctitele volného obchodu (tzv. liberalizace), aniž by dokázal docenit to, co věděl již německý ekonom Friedrich List v 19. století: tedy, že liberalizace obchodu je nástrojem vítězů, nikoliv těch, kteří dohánění. Kromě ignorování důležitosti institucí a sofistikované obrany proti záplavě produktů (nejen) z EU docházelo i k podceňování technického rozvoje, vědy, výzkumu a jejich aplikace. Logickým důsledkem bylo, že struktura exportu, která odrážela změny struktury celé české ekonomiky, se nutně musela opírat o "berličky" - nízké mzdy a podhodnocený kurz, tedy cesty cenové konkurence. Takto nastaveny vzorec se sice později s nárůstem vlivu nadnárodních korporací "transformoval", ale nikam nezmizel. Bohužel se ukazuje, že jednou nastavené podmínky se mění nesmírně obtížně. Chyby na začátku transformace jsou z hlediska dalšího ekonomického, politického (vyčerpání ochoty obyvatelstva nést oběti) i systémového vývoje velmi drahé.

Měnový kurz patří k velmi důležitým ekonomickým veličinám. V rámci státního socialismu platil nepohyblivý kurz, který byl samozřejmě nereálný. Užitečné funkce kurzu, jako je propojování vnějšího a vnitřního prostředí, byly tedy "vypnuty". Vnitřní československá ekonomika byla odtržená od světových cen a impluzů, které by se jinak nutné promítaly do výroby, technologických procesů apod.

K podstatným změnám ale došlo až v roce 1990 a v následujícím období.

V roce 1990 byly provedeny tři hluboké devalvace, které silně poznamenaly budoucí vývoj. Celkem byl kurz československé koruny (vůči směnitelným měnám) upraven o více než 86 %!

Hrubou chybou se ukázal být tzv. turistický kurz. Stali jsme se bezprecedentně levnou zemí, do které proudily tisíce turistů, kteří zde mohli dumpigově nakupovat například státem stále dotované potraviny.

Silně devalvovaný kurz byl přesně v logice Washingtonského konsenzu a do značné míry fixoval počáteční parametry transformace, pokud jde o ceny, mzdy a "láci" jako takovou. Zde je třeba mít na paměti, že v dynamických systémech - a těmi transformující se ekonomiky bezesporu jsou - hraje nastavení výchozích podmínek klíčovou roli, neboť jejich pozdější radikální změna je mimořádně obtížná. I příznivci tohoto kroku musejí uznat, že se těmito třemi devalvacemi koruna extrémně odchýlila od úrovně podle parity kupní síly. Argument pro hlubokou devalvaci souvisel ne nutně s nízkou vyspělostí Československa (na úrovni svých země) - což by míra podhodnocení kurzu indikovala, ale s tím, že cenových systém byl odtržen od světového.

Jak uvedl Miloš Pick, "nůžky" mezi kurzem a paritou kupní síly, které způsobují tzv. neekvivalentnost (nerovnocennost) směny, vyjadřují zaostalé postavení země s podhodnoceným kurzem. Tím, kdo na tom prodělává, je země s podhodnoceným kurzem. Prodává totiž svou práci doslova "pod cenou". Miloš Pick v této souvislosti přímo říká, že "měkká" měna je svého druhu "daní ze zaostalosti". Jak uvidíme dále, jednou z daní ze zaostalosti je také odliv zisků z ekonomiky. Kurz se nemůže stát sám o sobě nástrojem konvergence, ale spíše tuto konvergenci, tedy přibližování se vyspělým zemím, odráží - a to tehdy, pokud se dlouhodobě vyvíjí podle parity kupní síly. Konvergence ekonomik musí být nutně podpořena celou škálou státních politických nástrojů, které ale v rámci transformace většinou absentovaly nebo byly nefunkční.

Devalvace tak měla následující negativní důsledky.:

- Prodej národní práce i bohatství pod cenou.

- Příliš měkké prostředí pro výrobu i export. Jedna deformace byla nahrazena druhou. Měkký (slabý) kurz poskytl oporu i pro neefektivní vývozy, které šly následně cestou cenové konkurenceschopnosti. Nebyl zde tedy žádný účinný "bič", který by tlačil na změnu struktury ekonomiky, protože zde chyběla účinná vládní politika, která by o takovou změnu usilovala.

- Reprodukci zastaralých struktur, přesně těch, které bylo potřeba překonat. Rozvoj ekologicky škodlivých, energeticky a surovinově náročných, ale technicky a kvalifikačně málo náročných prvovýrob.

- Prvotní stanovení kurzu si následně "začalo žít vlastním životem", tj. začalo reformovat celé ekonomické prostředí, a místo aby se kurz přibližoval paritě kupní síly, poničil ji tak, aby se naopak ona (například přes importní ceny) začala přibližovat kurzu.

Obě naznačené varianty tržní adaptace ekonomiky země s násobkovými měnovými "nůžkami" cestou hyperdevalvace kurzu měny - buď jednorázový "seskok" v úrovni spotřeby, nebo rostoucí hyperstagflace, a to v obou případech nikoli jako oběť ve prospěch budoucí prosperity, ale ve značné míře ve prospěch zahraničí - můžeme s určitou mírou nepřesnosti nazvat "neokoloniálním" modelem tržní adaptace.

Již v první polovině devadesátých let se začaly vytvářet a prohlubovat nerovnováhy, a to vnitřní i vnější, které se promítaly i do velkých sporů jednotlivých aktérů o směřování hospodářské politiky. Vyústily dokonce v rozkol mezi vládou, tehdy ještě vedenou Václavem Klausem, a centrální bankou, neboť obě strany velmi odlišně interpretovaly tlaky na posilování koruny. Nárůst dovozu souvisel nejen s nutnými investičními opatřeními, ale také se sílící poptávkou po spotřebním zboží (například automobilech pro podnikatele), kterou domácí nabídka nebyla schopná - kvalitativně - pokrýt. ČNB navíc čelila rostoucímu přílivu spekulativního kapitálu, jehož lákal atraktivní úrokový diferenciál, tedy vyšší úrokové sazby u nás než ve vyspělých zemích. Tento kapitál nijak netrápilo, že přispívá k tomu, že se koruna reálně apreciuje, tedy že za úrokovým diferenciálem, jak to tak bývá, stojí diferenciál inflační. Teoreticky viděno se krátkodobě začala prosazovat teorie úrokového diferenciálu, která tlačila na posilování koruny, zatímco teorie parity kupní síly spočívající v reálné ekonomice ukazovala na prohlubující se nerovnováhu a tlačila kurz opačným směrem - k devalvaci. Tato tendence také nakonec zvítězila a prokázala tak vlastně neúspěch dosavadního transformačního procesu.

Pokud se ale realita a ideální model liší, pak o to významnější roli hraje institucionální uspořádání, tj. například právní rámec. A pokud ten absentuje, logicky dochází k tomu, že se prosazuje a převažuje model chování zaměřeného na krátkodobý časový horizont, které rozhodně k modernizaci ekonomiky nepřispívá, ba právě naopak.

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) rozlišuje následující metody privatizace: převzetí podniku zaměstnanci a/ nebo managementem, hromadná privatizace, kam spadá i privatizace kuponová, a přímý prodej. Bohužel právě metoda převzetí zaměstnanci - kteří by měli už ze sebezáchovných důvodů zájem na pokračování výrobní činnosti - nebyla v českém prostředí příliš zohledněna.

Malá privatizace představovala de facto jen právo k provozování po poměrně krátký časový úsek a z hlediska celkové ekonomiky neměla zásadní význam. Nicméně vedla k tomu, že především v maloobchodě se otevřelo volné pole pro převzetí zahraničními sítěmi, se všemi negativními dopady pro prvovýrobce.

Pět největších bank a pojišťovna a čtrnáct převážně jejich největších investičních společností se podílí více než čtyřiceti procenty na akciích podniků z první vlny kuponové privatizace a osmdesáti procenty na poskytovaných bankovních úvěrech. Je to nová pyramida koncentrované ekonomické moci, správců - členů představenstev - těchto několika desítek ekonomických subjektů. Možná pět set rodin dnes ovládá většinu ekonomiky, aniž ji přímo vlastní. Je to vlastně nové, rozšířené "hospodářské politbyro", nikdy nevolené převážně rozptýlenými vlastníky a sotva kdy jimi odvolatelné. Extrémní koncentrace ekonomické moci, extrémně oddělené od extrémně rozptýlených vlastníků - to je dosavadní výsledek kuponové privatizace. Jen s malou dávkou ironie by se tedy dalo říci, že právě kuponová privatizace naplnila heslo státního socialismu: všechny podniky patří nám všem.

Miloš Pick ovšem také upozornil na to, že kuponová privatizace vytvořila svérázný sociální polštář, neboť právě příjmy z prodejů v kuponové privatizaci (tj. prodejem národního bohatství pod cenou) si přilepšovala značná část populace postižená snížením životní úrovně.

Joseph Stiglitz, později hlavní ekonom Světové banky, ovšem od počátku patřil mezi její významné kritiky. Byl si velmi dobře vědom toho, že privatizace je součástí komplexnějšího procesu ekonomické transformace.

Roztříštěnost vlastnictví v situaci koncentrace ve vyspělých zemích vytvořila prostor pro prodej národního bohatství pod cenou a zároveň pro překupníky všeho druhu. Nikoliv pro ty, kdo by měli zájem o skutečnou restrukturalizaci a podnikání. Proč také? Koupit, vyvézt zásoby, stroje, zavřít, zničit, eventuálně spekulovat s pozemky - bylo rychlé (což vláda vítala) a také výnosné.

Absence právního rámce a nezkušenost akcionářů vytvořily prostor "nikoho", v němž se zákonitě museli prosadit ti, kteří neměli žádné skrupule. Krátkodobý cíl osobního obohacení nutné dostal přednost před budováním a modernizací. Třešničkou na dortu se pak stal Klausův výrok, v němž odmítl rozeznávat "špinavé peníze".

Vytvoření nové, pravicově orientované "elity", jejíž působení, například v médiích, je dodnes velmi silně patrné.

Evidentní selhání privatizačního procesu demonstrovaly ukazatele výkonnosti privatizovaných podniků, které ve druhé polovině devadesátých let zaostávaly za ostatními, včetně podniků veřejných. Nejvyšší výkonnost vykázaly firmy se zahraničním vlastníkem. To předurčilo i další strategii - pobídky pro nadnárodní korporace. Zapomnělo se ovšem na to, že tato na první pohled výhodná cesta s sebou nese značné náklady. Selhání kuponové privatizace tedy paradoxně vytvořilo prostor pro příchod a vliv zahraničních firem - pravý opak toho, co zamýšlel Václav Klaus.

Právě privatizační proces přispěl k tomu, že se občané začali dělit na ty úspěšné a ty neúspěšné, přičemž představu, že o úspěchu rozhodovaly schopnosti, talent apod. je možné snadno empiricky vyvrátit. Významnou roli často bohužel hrál nedostatek jakýchkoliv skrupulí a "schopnost" plně využít právního rámce. Toto rozčarování otevřelo prostor pro nástup sociální demokracie. Koneckonců byl to právě Miloš Zeman, kdo již na začátku devadesátých let tvrdil, že kuponová privatizace je "podvod století".

Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.

A tak se stalo, že vedení fondů ovládli majetek kuponových akcionářů a začalo s ním nakládat jako s vlastním? Petr Kellner a další dostali štědrou nabídku. ... Navíc, a to chci třikrát zdůraznit, se už neobíral stát, ale jedni občané okrádali druhé... Nechci hodnotit, co třeba pan Kellner dělá dnes. Asi to dokonce dělá dobře. Jenomže dobře hospodařit se dá i s nakradeným majetkem... Tvrdím, že za všemi těmi průšvihy a šílenostmi stojí Václav Klaus. Zprvu tomu nikdo nevěřil. To musela na konci jeho kariéry přijít novoroční amnestie a abolice, aby lidé pochopili, co tu po celou dobu dělal.

Vláda menšinové sociální demokracie se dostala k moci v roce 1998, kdy byla ekonomická situace velmi špatná. V té době bylo sice už po měnové krizi, ale následky chyb v hospodářské politice již začínaly být patrné. Začala také růst nezaměstnanost. Ač se budeme na následujících stranách vymezovat vůči vládě ČSSD především kvůli její přehnané orientaci na zahraniční kapitál dosti kriticky, je třeba znovu připomenout, že nová vláda nezačínala na "zelené louce", nýbrž převzala zemí s určitou strukturou a problémy. 

Globálním motivem je efektivnost, tedy hledání míst pro levnější produkci. Samotná "láce" má mnoho dimenzí, které zdaleka nezahrnují jen levnou (ve srovnání s vyspělými ekonomikami) pracovní sílu. Mohou se týkat i nízkých (či žádných) sociálních nákladů, slabé odborové organizovanosti, ale také nízkých daní, atraktivních investičních pobídek apod. Pro určité typy výrob stále hraje roli geografická blízkost a kvalitní infrastruktura, obecně pak politická stabilita, právní rámec apod.

Jaké přínosy jsou obvykle spojovány s přímými zahraničními investicemi?

Jedním z argumentů ve prospěch PZI je vyšší technologická úroveň, která se tak snadněji přenese do domácí ekonomiky. To platí i pro dovednosti z oblasti managementu či marketingu. Nelze zapomenout ani na finanční zdroje, tedy kapitál investovaný do modernizace (podle představ mateřské firmy). Jedním z rozhodujících faktorů je ovšem včlenění do nadnárodních sítí, tj. vůbec možnost proniknutí na trghy vyspělých zemí za situace vysoké koncentrace. Tento faktor ovšem opět jasně prokazuje, že transformující se země se neintegrovaly do světové ekonomiky v "bodě nula", ale ve stavu určitého mocenského nastavení, konkrétně dominance nadnárodních firem vyspělých zemí. Snaha "dostat se do sítě" je pochopitelná, z dlouhodobého hlediska však přináší řadu problémů, které prvotní nadšení minimálně zmírní. Příznivci "lákání" PZI také často poukazují na výhodu, která spočívá v růstu exportu - a to obzvláště v situaci, kdy se výrobní kapacity přemisťují do zemí s malým trhem nebo s menší kupní silou. Zda se, že tento důvod je v případě ČR velmi silný, nezapomínejme však, že s vývojem je obvykle spojen i dovoz, jehož míra závisí na stupni přidané hodnoty. Například u práce ve mzdě bude dovoz značný a přidaná hodnota nízká. Důsledkem pak bývá nárůst dovozní náročnosti - a právě to se přihodilo české ekonomice.

Nadnárodní korporace spíše především využívají již získaných komparativních výhod, nemají zájem o zvyšování životní úrovně dané země. To musí být prioritou politiky vlády, neboť restrukturalizace +se nedostaví" sama.

Podíváme-li se do ekonomické historie, zjistíme, že strukturální posun byl vždy iniciován vládní politikou.

Jenže právě cílevědomá strukturální (průmyslová, rozvojová) politika je tím, čeho se v průběhu transformace nedostávalo. Po krachu kuponové privatizace se naděje vložily do zahraničních firem, od nichž se očekávala "spása", aniž se ovšem dostatečně zvážily negativní stránky, rizika, a především časově omezený horizont takovéto politiky.

Jaká negativa, respektive rizika jsou tedy spjatá s nadměrným přílivem PZI?

Především se vliv PZI netýká celé ekonomiky, nýbrž pouze těch oblastí, které jsou zajímavé pro mateřské firmy. Ekonomice tak hrozí, že nadnárodní korporace ovládnou atraktivní segmenty, zatímco "zbytek" ekonomiky je ponechán (bez státního vlivu a formulace jasné strukturální politiky) sám sobě k přežívání na periferii přidané hodnoty. Určitá odvětví mohou být likvidována i záměrně: navzdory tomu že se o úrovni československého průmyslu někdy hovoří s despektem, některé výroby či výrobní postupy měly světovou úroveň. I proto bylo možné se setkat s tlaky na odstranění těchto konkurentů z trhů nebo na jejich převzetí a následně zničení. Viz český zbrojní průmysl, který sice nebyl zničen, ale vážně poškozen "politickými preferencemi", které uvolnily trhy pro západní, především americké firmy.

Začlenění do sítě nadnárodní firmy (eventuálně do tzv. globálního hodnotového řetězce) má velmi zásadní implikace, neboť předurčuje míru přidané hodnoty ekonomiky. Bez podpory vlády je velice obtížné, ba téměř nemožné se po žebříčku přidané hodnoty posunovat výš, neboť atraktivní výroby s vyšší přidanou hodnotou, například ty, které jsou spojeny s vývojovými a výzkumnými centry, si mateřské firmy obvykle nechávají v domovské zemí. A tak může dojít k tomu, že celá země se na základě určité komparativní výhody - dejme tomu geografické pozice a relativně levné, leč kvalifikované pracovní síly - dostane do postavení montážního závodu. Tato pozice má tendenci se dále upevňovat, a to tím spíš, že chybějí alternativní (a funkční) národní struktury, jako například banky, ale také domácí základna výzkumu a vývoje atd. Fixace pozice znamená zároveň fixaci nižších mezd, což nutně vede k zastavení procesu sbližování s vyspělými zeměmi. Široké segmenty ekonomiky se tak stávají tzv. příjemci ceny - jejich nedostatečná technologická úroveň nebo přímo mateřská firma jim neumožňují formulovat vlastní strategii k tomu, aby si mohly přivlastnit větší část přidané hodnoty, a tak vykonávat přímý vliv na cenu. Mezi velmi sporné "privatizace" do zahraničních rukou patří například strategická infrastruktura, která může mít monopolní charakter (například vodní hospodářství) . Zahraniční firmě se tak v podstatě daruje dlouhodobá možnost dobývat vesele rentu, zatímco náklady na obhospodařování sítě "smějí" nést obce. Stejně nevýhodné je také převzetí de facto celé maloobchodní sítě, které znamená další zvýhodnění pro zahraniční produkty na úkor již takn postižených domácích prvovýrobců. Samostatným problémem je vliv zahraničí na bankovní sektor.

Mezi další negativa patří následky "dozrání" investic: repatriace (odlivy) zisků ze země - problém, který je v ČR velmi výrazný. Tyto odlivy totiž představují nikoliv nevýznamnou část HDP, kterou není možné doma ani uspořit, ani investovat (a ani použít k navýšení mezd), protože prostě "odpluje" k mateřské firmě. Jsou to navždy ušlé zdroje, které opět fixují pozici ekonomiky na bázi kolonie. Detailní rozbor vlivu bilance výnosů na běžný účet platební bilance, jeden z klíčových makroindikátorů.

Na rovinu řečeno, současná mezinárodní dělba práce se od koloniálního systému nijak zvlášť neliší. Jen bývalé koloniální státy nahradily nadnárodní korporace které systematicky vyvíjejí sofistikovaný tlak na stát, umně vynalézají možnosti, jak se vyhýbat zdanění atd. Logika fixace nerovnosti, prohlubování závislosti a transferu bohatství z chudších do bohatších zůstala zachována.

Této tématice z hájemství politické ekonomie se u nás věnuje například Jiří Chlumský. Ukazuje, že liberalizace je jedním z nástrojů, jak vytvořit a udržet asymetrické vztahy, které navíc udržují zaostávající země v podřízeném postavení. Chlumský popisuje tři cesty, jimiž dochází k přesunu bohatství že zaostávajících zemí do bohatších, cesty, které představují specifické "daně ze zaostávání". Jednou z nich je podhodnocený kurz vůči paritě kupní síly, tedy kanál obchodní. Další je levná pracovní síla, fixace mezd (a sociálního rozvoje celkově) na nízké úrovni. Povšimněme si, že podobně jako u liberalizace kapitálových toků i zde má "daň ze zaostávání" jednoznačný třídní dopad, postihuje totiž pracující. K dalším indikátorům (a zároveň kanálům) této daně patří bilance výnosů, kde se evidují mimo jiné právě odlivy zisků ze země. Ocitujme: "Menší zaostávající země... soutěží mezi sebou vydatně o to, kdo vytvoří lepší pobídky pro zahraniční investice, kdo poskytne delší daňové prázdniny, kdo sníží více daně z příjmů právnických osob, zkrátka kdo dokáže nabídnout větší úplatek.

Zkušenosti posledních let nám znovu ukázaly, že bankovní, respektive finanční sektor je nestabilní sám o sobě, a to i v prostředí vyspělých zemí. Od původně hypoteční krize v USA v roce 2008 neuplynulo zase tolik času. Kromě toho jsme pravidelně informováni o dalších a dalších skandálech v této oblasti, ať už jde o manipulace s mezibankovní úrokovou sazbou (kauza Libor) nebo třeba o aféru banky HSBC, která pomáhala bohatým klientům "odklánět" bohatství do daňových rájů a vyhýbat se zdanění. Je nanejvýš jasné, že finančnictví jako takové potřebuje zásadní reformu.

Je ostatně zajímavé, že ani v české transformační strategii, ani v rámci Washingtonského konsenzu nebyla bankovnímu sektoru věnována dostatečná pozornost, ba co víc, byl téměř zcela ignorován. Přitom se jedná - jak se dennodenně přesvědčujeme - o klíčovou součást kapitalistické ekonomiky, která je minimálně spoluzodpovědná za krize, jež následně postihují i reálnou ekonomiku.

Řádný bankovní dohled se prosazoval nelehce, protože stále panovalo přesvědčení, že regulace se rovná "návratu před listopad" a že skutečná tržní (kapitalistická) ekonomika spočívá na zcela volném trhu. Poučení nás všechny přišlo velmi draho.

Podle EBRD podíl nesplacených půjček v roce 1999 tvořil 37,8 % všech úvěrů.

Česká spořitelna v roce 1999 musela být znárodnění a následně byla prodána rakouské Erste Bank Sparkassen. A opět: vláda na sebe musela vzít dluhy, které byly vyšší než to, co od rakouského investora získala. Na Komerční bance se selhání privatizace podepsalo zvlášť zřetelně, protože právě ona financovala velké podniky. Provedla dokonce několik dosti iracionálních operací, aby získala dodatečné zdroje. Nakonec ji musela převzít vláda a v roce 2001 byla prodána francouzské Société Générale. A opět to byla vláda, kdo převzal nedobytné dluhy vyšší, než byla prodejní hodnota KB.

Ke konci devadesátých let došlo také ke kolapsu družstevních záložek. Tento sektro, který se jinak ve vyspělých zemích vyznačuje stabilitou a slouží k podpoře lokální ekonomiky, se i kvůli nefunkčnímu dohledu stal magnetem pro tunelování všeho druhu. Bohužel veřejnost v té době nepochopila rozdíl mezi bankou a družstvem (kde je vkladatel spoluvlastníkem) a nechala se - za účasti a podpory řady známých osobností - nalákat na vysoké zhodnocení. Neblahý vývoj tento sektor, který má v českých zemích také silnou tradici, poškodil na dlouhou dobu. Dohled ČNB se přitom začal zmítat mezi extrémy - od nedostatečné až po maximální regulací. Ta byla završena v roce 2017 a nabírá takové intenzity, že celý sektor ve skutečnosti likviduje.

Konsolidace českého bankovního sektoru nás (odečteme-li příjmy z privatizace) přišla na cca 300 mld. Kč. Nedostatek institucionálního rámce se vrátil české ekonomice jako bumerang s podobným vyústěním jako u podniků - nárůstem vlivu zahraničního kapitálu.

Již od roku 1994 se objevovaly známky přehřívání ekonomiky, kdy agregátní poptávka rostla dynamičtější než agregátní nabídka. Následkem bude nejen inflace, vyčerpaný kurzový polštář, ale také prohlubující se deficit běžného účtu. Zde byl patrný zásadní rozpor v české hospodářské politice. "Standardní" a podle mého názoru chybnou reakci bylo "utažení šroubů", tedy restrikce monetární i fiskální politiky. Veřejná spotřeba ovšem již v těchto letech nijak zvlášť dynamická nebyla, spíš naopak. Zvyšovala se spotřeba domácností a investice do fixního kapitálu, tedy například do budov či strojů. Toto utahování šroubů ovšem ekonomiku jen znovu stačilo.

Pokud to připomíná politiku, ke které bylo donucení Řecko a další země (jako například Španělsko), nejde o podobnost čistě náhodnou. Tyto země se mohou do eurozóny za současných restriktivních podmínek integrovat jen na bázi trvalé stagnace. Problémem není jejich nadměrná poptávka, která je stlačována velmi bolestivou interní devalvací (tedy poklesem cen a mezd), ale nedostatečný výstup z hlediska struktury a kvality.

Přijetí faktu "mezery nabídky" by totiž nutně muselo znamenat přiznat selhání transformace ve smyslu restrukturalizace podniků.

Restrikce poptávkové strany, tj. léčba depresí, nastavuje falešnou rovnováhu na dně pomocí berliček které ekonomiku fixují v pozici závislé ekonomiky. A tím fixují i mzdy a dlouhodobý vývoj životní úrovně a nakonec i agregátní výstup, tedy to, co ekonomika dokáže vyprodukovat. Představa, že restrikce v ekonomice nezpůsobí dlouhodobě škody, je mylná.

Miloš Pick v roce 1996 uvedl:"Tento deficit (myšleno běžného účtu) - alespoň převážně - není 'přirozeným' důsledkem převisu poptávky růstem 'přehřáté' ekonomiky nad její nabídkou. Je naopak převážně důsledkem mezery dosud stlačené nabídky - s hluboce nevyužitými kapacitami (produktivitou) výrobních faktorů - pod poptávkou. Ani setrvale vyšší inflace než ve vyspělých zemích převážně není důsledkem 'přehřátého' růstu ekonomiky, ale má převážně dovozně-nákladový charakter.

(Připomeňme jen, že vyšší inflace se odrazela ve vyšším úrokovém diferenciálu, který lákal spekulativní kapitál - a přidělával tím další starosti centrální bance se sterilizací tohoto kapitálu. Příliv kapitálu krátkodobě tlačil na revalvaci kurzu.)

Tento pohled se ovšem poněkud vymykal na restrikci založeném Washingtonském konsenzu, jehož účelem, jak jsme již viděli, bylo integrovat země do světové ekonomiky v nerovnoprávném, koloniálním postavení. Nedostatečná domácí agregátní nabídka byla projevem nevydařené transformace struktury a kvality ekonomiky. Růst ekonomiky se začal přelévat do vnější nerovnovâhy, tedy do deficitu běžného účtu. Což koneckonců přiznala i ČNB, ovšem interpretovala to jako problém z hlediska poptávky, tj. takový, na který je potřeba odpovědět restrikcí. Vzpomeňme i na "balíčky" škrtů v roce 1997.

Vysoký deficit běžného účtu se stal jedním z hlavních spouštěčů finančních krizí v devadesátých letech. Ani příliv zahraničního kapitálu ve formě přímých zahraničních investic tento strukturální defekt nevyřešil. Spíše se začal projevovat v jiné formě - a sice v posilující odlivu zisků z ekonomiky tedy ve výše uvedené dani že zaostávání. Již v devadesátých letech bylo jasně patrně prohlubování zaostávání v oblasti vědy a výzkumu.

Orientace na restriktivní monetární politiku, tedy dominantně na otázku inflace, tak nutně vedla k opakování podobných tendencí - přílivu spekulativního kapitálu a celkové stagnaci ekonomiky. Tj. opětovná léčba depresí, kterou si ČR zopakovala za pravicových vlád, nejsilnější za ministra financí Kalouska, kterému se "podařilo" zavést v ČR obzvláště dlouhodobou recesi, která se vymykala okolí ČR a zastavila zcela konvergenci ČR k průměru EU.

Vnější nerovnováha, tj. deficit běžného účtu, nezmizela. Zatímco do roku 1997 byl běžný účet "kryt" různými složkami (portfoliovými a ostatními dlouhodobými investicemi), od roku 1998 je deficit běžného účtu více než pokrýván masivním přílivem přímých zahraničních investic. Sám deficit běžného účtu se ovšem po roce 1997 rychle znovu dostal nad hranici 100 mld. Kč, což nadále ukazovalo na přetrvávající vnitřní strukturální problémy české ekonomiky.

Pokud ovšem hovoříme o nepovedené restrukturalizaci ekonomiky, neznamená to že by se struktura ekonomiky vůbec nezměnila. K tomu samozřejmě došlo. Největší šok utrpělo zemědělství, které mezi lety 1990-1991 přišlo o téměř třetinu pracovní síly. Propad poptávky dopadl na zemědělské podniky a již na začátku devadesátých let se posílila pozice potravinářského sektoru na úkor zemědělské prvovýroby. Není překvapivě, že již od počátku devadesátých let rostl import zemědělských produktů. Jediným způsobem, jak na to zemědělství mohlo reagovat, bylo snižování pracovní síly, protože úvěrování bylo nedostatečné. Nárůst produktivity práce byl naopak značný.

Vidíme, že došlo k velkým přesunům pracovní síly a k jejímu celkovému poklesu. Oslabil sektor zemědělství i průmyslu, začala se zvětšovat role služeb, což by odpovídalo tehdejšímu stavu vyspělých zemí. Pokles úvěrování je v rané transformační fázi patrný celkově, opět nejvíce v zemědělství, které se tak stalo jednoznačně nejvíce postiženým sektorem.

Restrukturalizace, respektive modernizace mikrostrukturu nebyla samozřejmě jen otázkou vlády. Důležitou roli hrála povaha výrobku a zkušenosti se západními vyspělými trhy, stejně jako míra dopadů ztráty trhů RVHP. Proto byly i výsledky a reakce různé - nepovedená transformace mohla vést k zániku podniku, k reorientaci na jednoduchou výrobu či k prodeji zahraničnímu investorovi. Obecně lze konstatovat, že nejzávažnější pochybení bylo fatální podcenění globalizace trhů, a především povahy sítí nadnárodních firem. Nestačilo a nestačí mít dobrý kvalitní produkt - a takové v Československu navzdory obecné technologické propasti byly, ale je nutné ho také umět prodat.

Podniky se transformačnímu šoku mohly krátkodobě přizpůsobit - například tím, že propouštěly, přeorientovaly se na práci ve mzdě apod. Obvykle však nepřišly hloubkovou restrukturalizací, která by jim umožnila zaměřit se na nové aktivity a inovace, vstoupit do nových obchodních struktur - jen tudy vede cesta k dlouhodobému úspěchu jak podniků, tak i celé ekonomiky. To ovšem bez dlouhodobé vládní strategie není dost dobře možné. Mimochodem, i když se Spojené státy často vnímají jako velmi liberální ekonomika, páteří jejich průmyslu a technologického rozvoje je vojenskoprůmyslový komplex financovaný z veřejných prostředků. V ČR byly dlouhodobé vize spíše vzácnost a podniky se orientovaly jen krátkodobě na to, jak prezti další období. Není divu, že řada z nich vsadila na primitivnější výrobu, která skýtala jistotu, že bude generovat okamžité peníze.

Místo toho byl vyvíjen tlak na banky, aby financovaly podniky, přičemž některé z nich byly zaštítěny politicky spřízněnými osobami, jiné zas vymýšlely nesmyslné podnikatelské plány. Vláda zkrátka neměla koncepci - a de facto ideologicky odmítala, že by ji měla mít.

(Odmítání bylo deklaratorní, vláda samozřejmě byla činná - nicméně bezkoncepčně, ad hoc a bohužel velmi často s negativními důsledky. )

Rozprodání národního bohatství pod cenou tak udržovalo kupní sílu i sociální smír.

K sociální stabilitě také přispívala (až do roku 1997) nízká nezaměstnanost. Stabilita byla někdy vydávána za důkaz toho, že skutečná restrukturalizace neproběhla. Jak jsme ale viděli, již na počátku transformace došlo ke značným přesunům pracovní síly, přičemž v některých případech byly změny vskutku obrovské (zemědělství). Část pracovní síly dokázal nasát sektor služeb a zvyšovala se i zaměstnanost ve veřejné správě, avšak restrikce a měnová krize 1997 tuto etapu jasně ukončily a vláda sociální demokracie již přebírala zemí s vyšší mírou nezaměstnanosti.  Rostoucí nerovnost nebyla v té době politickým tématem, pozornost poutaly spíše jen některé okázale projevované prvky rychlého zbohatnutí. Zatímco zemědělci zaznamenali prudký propad platů, finanční sektor šplhal na žebříčku nejvyšších odměn. Nerovnost se netýkala "jen" sektorů, měla rovněž svou dimenzi geografickou (odpoutání Prahy od zbytku republiky) a také genderovou.

Zásadní chybou byla kuponová privatizace. Ta formálně "našla" soukromé vlastníky za cenu výprodeje národního bohatství, ale nevyřešila reálně problémy a potřeby české ekonomiky: nutnost modernizace, rozvoje inovačního potenciálu, zpřístupnění zdrojů pro dobré projekty a zajištění institucionální zázemí a podpory státu při tvorbě odbytových sítí v zahraničí. Revitalizační plány přišly příliš pozdě - v ekonomice jakožto dynamickém systému je načasování politických rozhodnutí a jejich uskutečňování zásadní, nikdy se totiž nelze "vracet znovu na začátek" a začít prostě od nuly.

S tím souvisí i další chyba, totiž ignorování celkového právního (například proces bankrotu) či institucionálního rámce, nepochopení stavu globalizované ekonomiky, zejména míry koncentrace nadnárodních firem a jejich síťového fungování. Kuponová privatizace bohužel přispěla k roztříštění aktivit, které nebyly kompenzovány aktivitou státu a které byly později (a jen v některých případech) převzaty zahraničními vlastníky. S kuponovou privatizací bylo spojeno i působení bank. Ať už lze mít pro ideu státem kontrolovaných bank jakékoli pochopení, faktem je, že nebyla nastavena dostatečná pravidla pro posuzování projektů (což je ovšem docela pochopitelné, vždyť chyběla zkušenost s fungováním v kapitalistické globalizované ekonomice).

Dalším omylem byl důraz na rychlost, která byla motivována i politickým záměrem - rychle vytvořit systém který nebude možno tak rychle odstranit, a především vytvořit novou "elitu", jež bude tento systém politicky podporovat. Důraz na rychlost byl v souladu s doktrínou Washingtonského konsenzu, který v podstatě postuloval, že kapitalistická ekonomika se dá nastavit téměř že dne na den, přestože příklady úspěšných zemí (Japonsko, Jižní Korea, Čína) jasně ukazovaly, že gradualistická metoda je vhodnější.

Česká republika dnes totiž musí řešit past středněpříjmových zemí v situaci závislé ekonomiky - kolonie. (Koncept pasti středněpříjmových zemí postihuje situaci, kdy země uvízne na určité úrovni příjmu (což bývá často spojeno s určitou strukturou ekonomiky). Taková země je například příliš "drahá" pro standardizovanou průmyslovou výrobu, ale zároveň se jí nedaří rozvíjet inovativní segmenty ekonomiky, které by ji posunuly do kategorie vysoce příjmových zemí. Typickým příkladem je Brazílie.)

Do ekonomické transformace Česká republika vstupoval jako středně vyspělá průmyslová země. ...Její produktivita však v průměru dosahovala jen asi dvou pětin úrovně tehdejšího Německa (staré spolkové země) , přičemž toto zaostávání produktivity bylo a je tím větší, čím je produkt složitější. Česká republika měla přitom o něco vyšší ekonomickou úroveň než nejméně vyspělé země EU (úroveň Řecka a Portugalska byla nižší o 13 %). Ve srovnání s ostatními tranzitivními zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih výkonnosti (úroveň Polska byla nižší o 46 % a Maďarska o 25 %). Měla nízkou zahraniční zadluženost a poměrně malou nerovnováhu na domácím trhu i velmi nízkou inflaci. Její dlouhodobě 'komparativní výhodu' představoval akumulovaný civilizační potenciál - vzdělanostní a kvalifikační úroveň obyvatelstva, vyznačující se značnou mírou přizpůsobivosti. Tyto poměrně výhodné startovní podmínky ČR však při zvolené strategii transformace nejen nebyly dostatečně využity, ale v nemalé míře byly promarněny.

ČR je ekonomikou v rámci EU středně velkou, což je dáno jak teriotoriem, tak počtem obyvatelstva i jeho kupní silou. Česká republika je intenzivně provázána se zahraničím v rámci obchodní i finančních toků.

ČR je velmi závislá na vnějším ekonomickém prostředí, které není schopna příliš ovlivnit. Náš ekonomický vývoj je tedy z určité části mimo naši kontrolu. To ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na hospodářskou politiku - právě naopak. O to intenzivněji musíme analyzovat a chápat projevy globální ekonomiky.

Bohužel se u nás nevěnuje dostatečná pozornost analýze hospodářských politik jiných zemí, povahy krizí apod. a různé strategie rozvoje ČR bývají často příliš zahleděné samy do sebe.

Jedním z úkolů, které tedy z otevřenosti ekonomiky vyplývají, je pečlivě sledovat zahraniční vývoj, naučit se na něj flexibilně reagovat a umět se poučit z (ne)účinnosti určitých hospodářských opatření jiných zemí. Dalším dlouhodobým úkolem je vytvořit, respektive posílit domácí stabilizační mechanismy, a to jak na úrovni státu (fiskální fuknce státu), tak i na úrovni lokální.

Jednotlivé složky HDP mají samozřejmě různou dovozní náročnost. Spotřeba domácností (která ve skutečnosti tvoří 50 % HDP!) má relativně nízkou dovozní náročnost, neboť značnou část spotřeby tvoří neobchodovatelné statky, jako jsou bydlení, doprava apod.

Česká ekonomika má vysokou dovozní náročnost, v porovnání v rámci EU pátou nejvyšší. Až tři čtvrtiny dovozu zboží a služeb směřují do mezispotřeby, jen zbytek je určen ke konečnému užití (tj. spotřeba domácností, vládní spotřeba, investice). Mezi dovozně nejnáročnější odvětví z pohledu mezispotřeby patří automobilový průmysl, počítače, elektronika, rafinérie, koksárny a výroba elektrických zařízení. Již z tohoto je patrné, že česká ekonomika je tak trochu "průtokový ohřívač", neboli jak uvádí ČSÚ, má charakter 'transformační ekonomiky'. Dovezeme, zpracujeme (s nižší až střední přidanou hodnotou), vyvezeme. Dovozní náročnost české ekonomiky je téměř dvakrát větší než průměr EU. Hodnota produkce je dána hodnotou dováženého zboží z jedné čtvrtiny.

Vysoká dovozní náročnost má nutně dopady na směnné relace, dokáží například k intenzivnímu pronikání měnového kurzu do ekonomiky. (V odvětvích s vysokou dovozní náročností se obchoduje často v eurech. Rozsah 'euroizace' se například v automobilovém průmyslu odhaduje na 60 %.)

Jedním z faktorů, který má tendenci přeshraniční statistiku "nafukovat", je tzv. kvazi-tranzit. Jedná se vlastně o uskladnění zboží v ČR, jež je následně vyvezení. Vzhledem k hustotě logistických center a geografické pozici ČR má kvazi-tranzit značný význam. Dalším faktorem je obchod na vnitřním trhu - vykázaná hodnota při dovozu je podstatně nižší než ta, za kterou je zboží následně na českém trhu prodáno.

Rozdíly především u vývozu se stále zvětšují, což je dáno vlivem nerezidentů na ekonomiku (přeceňováním dovezeného zboží ve skladech.)

V předchozích letech zahraniční obchod hrál roli "krabičky poslední záchrany", neboť i jako jediný přispíval k růstu HDP.

Nadále přetrvává! zaměření na země EU, především v exportu. Export do zemí EU dosáhl 82 %. To svědčí o silném propojení mezi exportem a zahraničními firmami působícími v ČR. Je tedy patrné, že ČR se včlenila dominantně do evropských sítí. Tato skutečnost má i svá negativa. Přestože je ČR schopna dosahovat z obchodního styku přebytků, přidaná hodnota kolísá. Relativně nízká je v kategorii elektroniky a dopravních prostředků, což opět ukazuje na dovozní náročnost těchto odvětví a montážní charakter domácích podniků. Zároveň znamená velkou závislost na vývoji evropské ekonomiky, která se v posledních letech nevyvíjí - eufemicky řečeno - příliš dobře. Eurozóna prochází stagnací, vykazuje deflační tendence a opatření hospodářské politiky spolu s geopolitickými hrozbami dávají tušit, že se v nejbližší době tato situace nezlepší a se zlepšením lze počítat spíše v delším časovém horizontu.

Pokud jde o napojení na, Evropu, intenzivní je zejména vazba s Německem, které má zase intenzivní vazby s Čínou. Diverzifikace obchodních toků, o níž se již dlouho hovoří, prozatím nemá zcela přesvědčivé výsledky. Je proto třeba zamyslet se nad tím, zda je vůbec realizovatelná, dokud je Česká republika ovládána zahraničními firmami, a do jaké míry bude tato diverzifikace (či reorientace) vyžadovat silnější zásah v domácí struktuře ekonomiky.

Pokud jde o import, je vazba na Evropskou unii slabší - v roce 2014 odtud pocházely dvě třetiny dovozu. Významnou roli zde bezesporu hraje jakožto surovinový dodavatel Rusko a samozřejmě také import zboží z Číny. 

Obchodní bilance ČR stojí a padá s kategorií strojů a zařízení. Máme zde tři skupiny, jež vykazují deficity. U minerálních paliv to jistě není překvapivé. Znepokojivé jsou ovšem vysoké deficity u kategorie potravin, kterým se budeme věnovat dále v sekci o struktuře ekonomiky. Další deficitni skupinou jsou chemikálie. Vysoce přebytkové jsou opět stroje a zařízení, ale i průmyslové spotřební zboží.

Pro český export jsou hlavní následující skupiny: vedle naprosto zásadní kategorie silničních vozidel to jsou dále elektrická zařízení, spotřebiče a kancelářské stroje. Jak již bylo uvedeno, tyto kategorie se obecně vyznačují dovozní náročností a nižší až střední přidanou hodnotou. U dovozu je to podobné, s tím Že mezi důležité dovozní položky patří také ropa a železo, ocel a kovové výrobky.

Diverzifikace poněkud pokulhává - a vzhledem k zapojení ČR do sítí nadnárodních koncernů ani není divu. Dominance EU Při vývozu je drtivá, Německo si drží svůj třetinový podíl. Dlouhodobě rovněž platí, že se zeměmi EU Jako s celkem dosahujeme přebytků. Schodky s Ruskou federací jsou ovlivněny vývojem světových cen ropy a zemního plynu - a samozřejmě aktuálně také politickou sankcí, která poněkud nekoresponduje s tím, že Rusko figuruje v seznamu našich prioritních zemí pro export. Deficity s Čínou jsou už tradicí. Je pravda, že tyto deficity jsou běžné i v mezinárodním srovnání, ovšem v případě ČR jsou hodnoty dovozu a vývozu odlišné řádově. Nabízí se zde vysvětlen, že export do Číny jde v našem případě přes německé mateřské firmy.

Vzhledem k zaměření na poměrně úzký typ vyváženého zboží, je jasné, že otázka, jak moc je "český" průmysl skutečně český, není bez významu. Jak již bylo řečeno, role podniků pod zahraniční kontrolou je značná. V roce 2015 dosáhly tyto podniky téměř 60% podílu na trzbaca 42% podílu na celkové přidané hodnotě. Přidaná hodnota, kterou tyto podniky vytvořily, dosáhla 501 mld. Kč, což odpovídá polovině průmyslu. Pro zahraničního vlastníka pracovalo 45 % z celkového počtu zaměstnanců. Český průmysl je "náš" jen z poloviny.

V rámci evropského porovnání patřila česká ekonomika k těm, v nichž měly podniky pod zahraniční kontrolou jeden z největších podílu na přidané hodnotě. V jakých sektorech je podíl podniků pod zahraniční kontrolou nejvyšší? Poslední údaje za rok 2012 umisťují na první místa informační a komunikační činnosti (64, 6 %), zpracovatelský průmysl (57,6 %), těžbu a dobývání (47,4 %), zásobování vodou, činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi (40,8 %) a dále velkoobchod a maloobchod, opravy a údržba motorových vozidel (38,4 %). A zase asi nepřekvapí, že v rámci zpracovatelského průmyslu dominuje výroba motorových vozidel (92 % přidané hodnoty) .

Jak je vidět, jde o pestrou skupinu, jež zahrnuje i některé aktivity mající podobu přirozených monopolů (zásobování vodou), které pak pro zahraniční vlastníky nabízejí lukrativní možnost čerpání renty.

Dominují vlastníci ze zemí Evropské unie. Na prvním místě je s velkým náskokem Německo - podniky kontrolované německými subjekty vyprodukovaly v roce 2012 14,4 % přidané hodnoty. Mezi další významné zahraniční vlastníky patří podle zemí: Spojené státy, Francie, Velká Británie, Švýcarsko, Rakousko. Lze vystopovat i korelace mezi určitým segmentem a zemí, například oblasti těžby a dobývání opanovali "švýcarští" investoři, zásobování vodou Francie (Veolia), pohostinství, ubytování Velká Británie?

Zhruba do vstupu ČR do EU dominovali evropští investoři, později přišli i mimoevropští. Jestliže v počátku mířily investice především do zpracovatelského průmyslu, od roku 1999 se začaly zaměřovat i na další sektory a služby. Váha firem pod zahraniční kontrolou stoupala - z počátečních malých podílů na současných 42,5 % celkové produkce, 47,7 % u mezispotřeby a 30,6 % hrubé přidané hodnoty. Podíl zahraničních firem na hrubé přidané hodnotě sektoru je 97 %. Banky vykazují vysokou ziskovost, jejich návratnost kapitálu je výrazně nad evropským průměrem.

Podotkněme, že tyto "české" dcery jsou zároveň velmi konzervativní, neuchylují se k rizikovým finančním operacím apod. Tato, sama o sobě pozitivní situace, nicméně vyústila v to, že české dcery od počátku krize přesouvaly své zisky tak, aby zachránily mateřské firmy v zahraničí.

Nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou zažívaly silný růst, dynamičtější než celý sektor. Hodnota jejich produkce se v letech 1995-2009 zvýšila čtrnáctkrát. Výše zisků u těchto firem vzrostla více než dvacetkrát a jejich celkový podíl na ziscích u nefinančních podniků dosáhl téměř dvou třetin. Nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou byly rovněž velice významnými investory. Jejich investorská dynamika výrazně překračovala úroveň ekonomiky jako celku. Z odvětvového hlediska prvenství drží již výše uvede finančnictví a pojišťovnictví, následování automobilovým průmyslem. Z hlediska zaměstnanosti vévodí automobilový průmysl a maloobchod. Rozdíly ve mzdách, ziscích, dynamice tržeb, investic apod. pak vedou k tomu, že česká ekonomika má určité rysy duality: na jedné straně jsou firmy pod zahraniční kontrolou, napojené do nadnárodních sítí, na straně druhé pak firmy české s nižšími mzdami, podstatně nižším podílem na exportu apod.

I materiál Úřadu vlády uvádí, že Ceska republika se nachází až na 23. místě v zaměstnání ve vědomostních službách, což poukazuje na slabou propustnost přímých zahraničních investic do obecného výzkumu a koncentraci ČR na části výrobního procesu se slabou přidanou hodnotou.

Zásadní vliv zahraničních matek má hluboké dopady na fungování české ekonomiky.

Velmi často se hovoří o pozitivech, jakými jsou přístup k moderním technologiím, finančním zdrojům, odbytovým sítím, know-how, manažerský dovednostem apod. Zapomíná se ovšem často na to, že nic z toho mateřská zahraniční firma neposkytuje z lásky k ČR, ale prostě proto, aby na tom v nějakém budoucím horizontu - tj. v době dozrávání investice - pěkně vydělala.

Vliv zahraničních matek se ovšem neomezuje jen na vysávání zdrojů z ČR. Obecně platí, že "české" firmy se zahraniční matkou jsou vesměs v pozici price-takera (tedy opaku cenového tvůrce), cenovou politiku obvykle určuje matka. To má značné dopady nejen například na směnné relace, ale obecně na vývoj mezd.

(Směnné relace jsou poměrem mezi vývojem cen vývozu k cenám dovozu. Když nemůžeme ovlivnit ceny vývozu, ovlivní to směnné relace, a to spíše negativně.)

Tato situace se netýká pouze firem, autorka se setkala i se živnostníky, kteří pracovali pro zahraničí s tzv. otevřeným účetnictví, přičemž zahraniční zadavatel od nich požadoval neustále klesající náklady.

V podmínkách, kdy zahraničí téměř zcela kontroluje finanční sektor, nelze vyloučit situaci, kdy české, tedy skutečně české, firmy mohou mít problémy s financováním, a může se dokonce stát - a také se stalo, že pokud česká dcera získá zajímavou zakázku v zahraničí, matka jí může tuto zakázku prostě přebrat. Nejedná se o hypotetický příklad, ale o realitu.

Není sporu o tom, že dnes (nejméně od roku 2006) již jsme v období, kdy odvliv zisků převyšuje reinvestovaný zisk. Tato situace bude nadále pokračovat a skrývá v sobě nemá ohrožení. Zároveň zde dochází k zakonzervování nevýhodného postavení ekonomiky - matky totiž brzdí mzdový vývoj a odliv zisků se projevuje v nedostatku zdrojů na úspory a investice.

Bez přehánění zde platí obecné pravidlo: jednou kolonie, navždy kolonie - rozhodně tedy, pokud si neuvědomíme závažnost problémů a nezačneme se věnovat systematické a dlouhodobé hospodářské politice.

Ze země dlouhodobě odcházejí finanční zdroje. Z hlediska makroekonomického to znamená, že ukazatel HDP je deformován. Část z hodnoty vytvořené v ČR z ekonomiky odchází a nemůže sloužit ani k úsporám, ani k investicím, ani ke zvyšování mezd. Chybí jednou provždy. (Makroekonomicky viděno je zde značný rozdíl mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním produktem.)

Zároveň do země přicházejí nižší přímé zahraniční investice než v předchozích obdobích. Tyto investice jsou navíc stále více podporovány reinvesticemi zisku, tj. opět zdrojem, který byl vytvořen v domácí ekonomice.

Ekonomika je v neudržitelném stavu. Z období přílivu kapitálu se dostala do situace "generátoru" zdrojů pro zahraniční investory.

Tímto se pozice ekonomiky fixuje na úrovni popsané výše (tj. v postavení montovny s nižší až střední přidanou hodnotou), protože chybí zdroje pro zavedení hospodářského modelu s vyšší přidanou hodnotou. Velmi výrazně se tím omezuje prostor pro zvyšování mezd a tím pádem i životní úrovně.

Zvlášť je třeba zmínit odlivy dividend z finančního sektoru, který je téměř kompletně ovládán zahraničními společnostmi. V souvislosti s krizí se řada mateřských firem dostala do nemalých potíží a byly to konzervativní české "dcery", kdo tyto matky zachraňoval. Přesněji řečeno: český konzervativní střadatel přispěl (a přispívá) k blahobytu Erste a dalších.

Menší šok vyvolala zpráva, že v roce 2014 byl běžný účet přebytkový (naposledy byl přebytkový v roce 1993!). Přestože by tento fakt mohl vzbuzovat optimismus ohledně vývoje vnější (ne)rovnováhy, je třeba vidět, že za běžným účtem v přebytku jsou schovány vysoké přebytky bilance zboží a služeb, ale také právě vysoce záporná bilance výnosů. V situaci záporného finančního účtu je zde tedy akutní nutnost dosahovat vysokých přebytků zboží (a služeb), kterých bylo ovšem docíleno také oslabením koruny. Na první pohled optimistické zjištění v sobě skrývá další posílení pozice kolonie - podhodnocováním domácí měny a s tím spojeným vývojem části domácí práce zdarma.

Jedním z faktorů, který je umožnil tak vysoký odliv výnosů, je relativní nerovnováha v odměňování práce a kapitálových investic. Zejména opatření mířící na snížení průměrné mzdy ve veřejné a soukromé sféře domácích podniků vedla k materializaci relativně malého přínosu růstu HDP v ziscích zahraničních investorů spíše než u mezd.

Klíčovým znakem české ekonomické struktury je velmi silné postavení průmyslu, což se projevu jak v podílu na produkci tak i v počtu zaměstnaných. Česká republika tak předstihuje i země jako Německo, Švédsko či Slovensko. Tato struktura odráží dlouhodobou komparativní výhodu ČR, v níž se skrývá i dlouhá průmyslová tradice. Výhodou je, že v rámci průmyslových struktur se lépe absorbuje pracovní síla středně kvalifikovaného typu, což odpovídá i vzdělanostní struktuře českého obyvatelstva. Tato struktura umožňuje také zpomalovat šíření příliš vysoké nerovností, jakou pozorujeme v ekonomikách založených dominantně na finančnictví a prekarizovaném sektoru "pomocných" služeb (Velká Británie, USA). Na straně druhé přidaná hodnota, jaké česká ekonomika dosahuje, nepatří k nejvyšším, což spolu s odlivem zisků vytváří tlak na mzdy. Silný průmyslový sektor také vytváří velké investiční potřeby, které je třeba nějak financovat, minimálně ve formě obnovovacích investic. Z makroekonomického pohledu to znamená, že v našich podmínkách se liší nejen hodnoty hrubého domácího produktu (HDP) a hrubého národního důchodu (HND), což je dáno zmiňovaným odlivy zisků (HDP totiž zohledňuje produkt vytvořený na určitém území, kdežto HND vyjadřuje produkt vytvořený výrobními faktory příslušníky určitého národa, ale ve větší míře než u jiných zemí také hodnoty HDP a ČDP, tedy čistého domácího produktu, jenž na rozdíl od hrubého domácího produktu nezahrnuje znehodnocení kapitálu (amortizaci).

(Platí tedy: hrubý národní důchod = hrubý domácí produkt - důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů (získané na daném území) + důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví rezidentů (získané v zahraničí).

Neuspokojivý vývoj našeho zemědělství se odráží také v zahraničním obchodě. Hlavní vývozní položkou jsou obiloviny a obilné výrobky, záporné saldo vytváří dovoz masa a masných výrobků a zeleniny a ovoce.

V jakém stavu se nachází naše zemědělství? Úbytek orné půdy, stárnutí zemědělců a neatraktivita oboru pro studenty (kdo ze studentů ČZU chce opravdu pracovat v zemědělství? ), roztříštěná zemědělská produkce, která musí čelit koncentraci maloobchodu. Navíc existuje značná nerovnováha mezi živočišnou a rostlinnou produkcí (která ovšem není dána tím, že by se Češi masivně stávalo vegetariány). Z toho plyne nedostatek přirozeného hnojiva, což je o to závažnější, že již řadu let probíhá degradace půdy nadměrným podílem řepky - "žlutého moru". Když už to není řepka, je to kukupro výrobu bioplynu. Mizí tradiční plodiny jako brambory, pícniny (vojtěška), žito, oves.

Energetika je velmi speciální odvětví, které pracuje s dlouhým časovým horizontem pro návratnost investic, důsledky technologických změn a vyznačuje se celkovou nejistotou, která činí rozhodování v této oblasti nadmíru nesnadným. Zároveň je ovšem energetika klíčovým sektorem pro celou ekonomiku. Dominantním zdrojem pro výrobu elektrické energie je nadále uhlí a jádro. (Nicméně je třeba uvést, že prakticky celý výkon Temelína je v současné době vyvážen. Za rok 2017 bylo vyvezeno 16,9 TWh.)

Odklon od jádra byl zřejmě částečně motivován katastrofou ve Fukušimě, která v německé proti jádru naladěné veřejnosti musela silně rezonovat. Jako pragmatičtější důvod ovšem vnímám spíše německou snahu stát se průkopníkem na poli obnovitelných technologií a získat tak náskok před ostatními zeměmi. České úvahy se ovšem týkají spíše posílení uhlí (viz debata o prolomení tzv. těžebních limitů) a také dostavby Temelína, respektive Dukovan. Je tedy možné, že spíše konzervativní přístup k energetice se může stát dalším faktorem zaostávání ČR.

Rozšíření robotizace a internetu věci je někdy označováno za průmysl 4.0.

(Internet věcí je pojem označující propojení vestavěných zařízení s internetem. Internet věci umožní komunikaci mezi stroji a zařízeními navzájem.

Průmysl 4.0 je síťové propojení procesu, strojů, skladovacích systémů, provozních prostředků. Jednotlivé prvky si navzájem vyměňují informace a vzájemně se řídí. )

V této oblasti jsou některé země nejenže připraveny, ale již prosíťovanou a automatizovanou výrobu aplikují. Mezi ty na špici patří Švýcarsko, Německo či Švédsko, Irsko, Dánsko. Česká republika se nachází na špici v kategorii "tradiční průmysl" (před Maďarskem či Slovinskem). Tradiční pojetí průmyslu může ovšem představovat nejen technologickou brzdu, ale i významné omezení eventuálního růstu mezd.

ČSÚ uvádí přes 28 000 firem ve střední velikosti (20 - 249 zaměstnanců) , největších firem (s více než 250 zaměstnanci) přes 2 000. Ve střední kategorii převažují soukromé české firmy a místní vládní instituce. Sem patří krajské, městské, obecní úřady či příspěvkové organizace napojené na místní rozpočty. Ve skupině největších firem jsou nejčastěji zastoupeny podniky pod zahraniční kontrolou. Sektorově se jedná o zpracovatelský průmysl, u středních a menších firem je oborové zastoupení velmi pestré.

Z hlediska politické agendy a jejích priorit je ovšem větší zájem o postavení OSVČ než například o roli velkých firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice.

Česká republika se umisťuje nad průměrem zemí EU. Naopak v kategorii OSVČ se zaměstnanci se ČR umisťuje téměř na konci evropského žebříčku.

Ukazuje se tedy, že nejčastěji se jedná o osamělého živnostníka,, který si nemůže dovolit zaměstnance.

Vysoký počet sebezaměstnaných, navíc často se souběhem se zaměstnaneckým poměrem, popřípadě důchodem, může indikovat, že se jedná o přivýdělek k nízké mzdě.

V případě ČR dlouhodobě pozorujeme (ve srovnání s vyspělými zeměmi) relativně nízkou soukromou spotřebu.

Můžeme tedy hovořit spíše o celkové podspotřebě, a to je ještě potřeba vzít v úvahu nerovnost

Pokud jde o vládní výdaje na spotřebu, i zde je ČR pod průměrem EU, hluboce zaostává především ve srovnání se skandinávskými zeměmi. Tolik k tématu o tom, jak si "žijeme nad poměry".

Vývoj mezd je nejen ukazatelem vývoje životní úrovně, pro ČR je také významným indikátorem konvergence, neboť ukazuje, jak daleko jsme v procesu dohánění vyspělých zemí.

Větší vypovídající hodnotu než průměrná mzda má medián, který sobour mezd rozděluje na dvě poloviny a je také nižší než průměr.

I u mediánu vnímáme rozdíly mezi muži a ženami - muži vydělají o více než 4 000 Kč víc. Jak konstatuje ČSÚ, roste mzdová nerovnost. Nejvyšší mzdy najdeme v oblasti peněžnictví a pojišťovnictví, které rychle dohánění informační a komunikační činnosti. Na druhé straně spektra je ubytování, stravování, pohostinství a administrativní činnosti. Zde je třeba uvést vliv agentur práce, v sektoru pohostinství častý výskyt minimální mzdy, kdy je zbytek mzdy doplácen "bokem"?

(Samozřejmě že při obrovském množství agentur, které u nás fungují, nelze všechny takříkajíc strkat do jednoho pytle. O podvodných praktikách některých z nich ovšem nemůže být sporu. Ocitujme úryvek z článku Saši Uhlové: "Pracovní doba je vedle nevyplacených mezd jeden z největších problémů. Padesát, ale ani pětasedmdesát odpracovaných hodin týdně není výjimkou, podle zákoníku práce je přitom čtyřicet hodin týdně." Situace se samozřejmě netýká jen zahraničních pracovníků.

V České republice se stále domníváme, že chudoba je problém týkající se leda tak rozvojových zemí, a pokud se u nás přece jen vyskytuje, jedná se o nezaměstnané, kteří si za svůj stav mohou sami - vždyť, kdo chce, práci si najde! Pojďme se na tento pravicí často používaný mýtus podívat poněkud podrobněji.

Jak ukázala data roku 2013, pracující chudoba zasahuje mnohem více ženy - vyskytuje se u 15 % mužů, ale více než čtvrtiny (!) pracujících žen. Nízké výdělky jsou spojeny s prekarizací práce, nejistotou - například smlouvami na dobu určitou atd. Situace se navíc průběžně zhoršuje.

Jednou z příčin je výše, tedy spíše níže minimální mzdy v ČR. Ta se za pravicových vlád "zasekla" na 8 000 Kč, zůstala tedy hluboko pod hranicí pracující chudoby, a tak nemohla plnit svou funkci. Agentura pro sociální začleňování ve svém výzkumu jasně ukázala, že minimální mzda může celou rodinu sociálně ohrozit. Přijetí nejisté práce za minimální mzdu, která vyžaduje například dojíždění a další náklady, může totiž paradoxně celou rodinu srazit příjmově ještě níže.

Přepočteno v paritě kupní síly se minimální mzda ČR k lednu 2015 ocitla mezi Estonskem a Lotyšskem. Zajímavější je ovšem srovnání minimální mzdy vůči mediánu, v němž ČR zabirala pěkné poslední místo v celé EU. Přestože minimální mzdu nepobíralo velké množství pracujících, její signální role je pro celou ekonomiku velmi důležitá. Výše, respektive v ČR níže, minimální mzdy ukazuje problém s pracující chudobou.

Nyní se podívejme na makroekonomický kontext úrovně mezd a zhodnoťme situaci z hlediska (ne)konvergence s vyspělými zeměmi. Vezměme si mzdy za rok 2013. Pro zjednodušení použijeme průměr (i při vědomí toho, že bude mít tendenci "nadhodnocovat" reálnou sociální situaci většiny pracujících) . Průměrná mzda v ČR byla 25 128 Kč, v Německu 3 449 eur. Pokud použijeme průměrný kurz za rok 2013, zjistíme, že česká mzda je 968 eur. Takto bychom tedy mohli říci, že česká mzda činí 28 % německé mzdy. Vzhledem k rozdílům mezi kupní silou ČR a Německa bude ovšem vhodnější propočet poněkud upravit. Hladinu spotřebitelských cen nám ukáže Eurostat. Za rok 2013 byla ČR na úrovni 71 % vůči průměru EU, Německo na 102 % EU. Při tomto přepočtu vychází průměrná mzda 36 184 Kč, což odpovídá 1393 euro, čímž se tedy poměr českých mezd oproti německým zvýší na 40 %. A nyní se zaměřme na úroveň ekonomického výkonu v paritě kupní síly vůči Německu. A právě zde je zakopaný pes. Proč je mezi oběma důležitými indikátory tak obrovský rozdíl - celých 25 procentních bodů? Kde se tato disproporce bere? Má hypotéza se týká právě struktury ekonomiky. České firmy jsou často příjemci ceny, což částečně předurčuje i otevřený charakter ekonomiky, který jsme popsali v předchozích částech. Produkce s nižší přidanou hodnotou toto mzdové postavení dále upevňuje. A nelze zapomenout na odlivy zdrojů (nejen dividend) ze země, které jednak odvádějí zdroje právě pro mzdy či investice, ale také dlouhodobě snižují celý potenciál české ekonomiky.

Mzdy představují základ životního standardu většiny domácností. Vnější kupní síla byla dramaticky poškozena řízenou depreciací koruny v roce 2013. (Vnější kupní síla udává, co si mohu koupit za sto korun v zahraničí. Hlavními faktory jsou tedy měnový kurz a relativní míra inflace v porovnávaných zemích.)

Pokud by ČNB splnila svůj inflační cíl, pak by k reálnému růstu mezd ve skutečnosti opět nedošlo. Jen s malou dávkou ironie tak můžeme nynější oživení spotřeby připsat i tomu, že ČNB nedosahuje svých vytyčených plánů. Toto ale přece nelze považovat za udržitelný stav! Připomíná to Německo, které kancléř Schröder dohnal ke mzdové deflaci a následně tím přispěl ke krizi celé eurozóny. Vsadil tedy na "zvýšení" mezd pomocí snížení daní. Ve Spojených státech tuto roli plní současná de facto spotřebitelská dotace - snížení cen ropy a zemního plynu. Zde narážíme na hlubší problém vyspělých kapitalistický ekonomik, ve kterých již několik dekád probíhá bezprecedentní proces, kdy se produktivita práce zcela odpojuje od vývoje mezd a kdy se zároveň dále fixuje závislé postavení zemí, jako je ČR.

Závislým ekonomikám se tak omezuje prostor pro mzdový růst. Toho nelze dosáhnout "jen" zvyšováním minimální mzdy, i když i to je pro ČR důležitý a nutný krok. Dříve či později totiž narazíme má strukturální bariéru české ekonomiky, na převahu zahraničního vlastnictví. Beze změny struktury ekonomiky jak z hlediska vlastnictví, tak přidané hodnoty není možné skutečnou mzdovou konvergenci provádět.

ČSÚ také zveřejnil výsledky zajímavého výzkumu, který ukazuje na rozložení mezi vykonávaným zaměstnáním a úrovní vzdělání a pracovních zkušeností. V ČR je milion osob, které nevyužívají svou kvalifikaci. Frustrace z práce, která je logickým důsledkem, zasahuje proporčně více ženy. Nejvíce nespokojených je v kategorii středoškolského vzdělání, ale pozor - i vysokoškoláci se už dostávají do stejné situace, jak naznačují výsledky za Prahu. Tedy i vysokoškoláci z Prahy, což by teoreticky měla být ideální kombinace, mají problém se svým kvalifikačním uplatněním. Jak konstatuje výzkum ČSÚ: "JE nesporné, že nespokojenost s využíváním kvalifikace souvisí s finančním ohodnocením.

A zároveň se ukazuje, že struktura ekonomiky již nedokáže využívat ani vysokoškoláků, kteří často dělají práce, které jsou spíše pro středoškoláky - i když faktem je, že úroveň vzdělávání rapidně klesá a v řadě pracovních míst hraje větší roli nepotismus než úroveň znalostí. Ať tak či tak, jedná se o závažný problém, který nám znovu upřesňuje obrázek ČR jako kolonie.

Obecná míra nezaměstnanosti činí 6,1 %, což ČR v rámci EU staví do výjimečné pozice. ČSÚ uvádí absolutní počet nezaměstnaných ve výši 317 000. Úřady práce ovšem evidovaly přes 525 000 tzv. uchazečů o zaměstnání, pro něž bylo k dispozici přes 76 000 pracovních míst. Tato disproporce je skutečně hrozivá.

Nadále ovšem přetrvávají rozdíly mezi nezaměstnaností žen a mužů a také rozdíly regionální. Ke klasicky postiženým regionům patří Bruntál, Jeseník, Karviná, Most a další. Nejlepších výsledků naopak dosahuje okolí Prahy, ale také Mladá Boleslav či například Rychnov nad Kněžnou. Regionální disparity do značné míry odrážejí ústup těžkého průmyslu, především těžby, a týkají se také regionů, které jsou takříkajíc "daleko od všeho", jako je například Jeseník. Nepříznivý je údaj vyjadřující míru dlouhodobé nezaměstnanosti, která se postupně mění v nezaměstnatelnost.

K jinému oblíbenému mýtu, totiž že nás nezaměstnaní "vyžírají", je možno uvést, že podporu v nezaměstnanosti pobíralo v březnu 2015 jen 22 % uchazečů v evidenci, tedy pouhých 116 000 občanů. Průměrná podpora činila v roce 2017 necelých šest tisíc (5 948 Kč) měsíčně. Dalších komentářů k údajně příliš štědrému sociálnímu systému netřeba.

V ČR je nízká odolnost vůči nerovnosti, neboť česká společnost je tradičně rovnostářská.

Nerovnost, respektive chudobu, lze poměřovat například počtem osob pod hranicí rizika příjmové chudoby. V roce 2016 bylo pod hranicí příjmové chudoby téměř 872 tisíc osob, což představovalo 8,5 % z celkové populace. Údaje za rok 2014 ukazují na další nárůst (9, 7%). Průzkum ČSÚ také potvrzuje, že největší riziko příjmové chudoby nesou neúplné rodiny s dětmi. Ukazuje rovněž, jak důležitou roli hrají sociální transfery. (Sem patří kromě důchodů například nemocenské dávky, podpora v nezaměstnanosti a podpora rodin s dětmi.) Snižují totiž celkovou míru ohrožení příjmovou chudobou o tři čtvrtiny. U dětí je dopad poněkud menší, týká se necelé poloviny.

Hana Popelková ve své studii Vývoj chudoby v ČR upozorňuje na to, že počet lidí ohrožených chudobou je vyšší, než se při zběžném pohledu může zdát: "Chudoba a sociální vyloučení v České republice je však větší problém, než je oficiálně uvedeno. Statistická šetření se provádí pouze v bytových domácnostech. To znamená, že jsou k dispozici údaje o domácnostech ve standardních bytech a úřední statistiky neobsahují domácnosti žijící v jiných formách bydlení, například v útulcích, kolejích, domovech důchodců, sociálních institucí atd., nejsou zahrnuti ani bezdomovci. Tato paradoxní situace vede k významnému podhodnocení počtu lidí ohrožených chudobou.

Podle expertů z ČMKOS je obzvláště varující, že od oficiálního začlenění do pásma chudoby mohou dělit desetikoruny. I to je třeba vzít v úvahu při posuzování "nízké" míry chudoby v ČR, ale také při úpravách sociální politiky, jako jsou valorizace dávek apod. Škrty či jen neprovedená, respektive zpožděná valorizace mohou totiž do chudoby rychle strhnout desetitisíce lidí a odhalit tak pravou podstatu "nízké míry chudoby", kterou pravice interpretovala jako dostatečný manévrovací prostor pro "říznutí" do sociálních výdajů. Znovu zopakujme, že česká společnost je na nerovnost dosti citlivá, což je jeden ze stabilních prvků české politické kultury.

Dalším možným vyjádřením chudoby je tzv. materiální deprivace, která se týká asi 680 000 lidí. Materiální deprivací, tedy situací, kdy si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit některé z běžných vymožeností a potřeb, nejsou ohroženi jen nezaměstnaní, ale také samoživitelé a domácnosti důchodců. Z hlediska krajů jsou nejvíce postiženy kraje Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský.

Právě senioři, a především ženy - seniorky patří mezi skupiny významně ohrožené chudobou.

(Materiální deprivací je stižena domácnost, která čelí nedostatku v nejméně 4 z 9 následujících položek: hradit náklady spojené s bydlením, schopnost zaplatit neočekávaný výdaj, jíst maso, drůbež nebo ryby alespoň každý druhý den, mít pračku, barevnou televizi, telefon, používat automobil, zaplatit ročně všem členům domácnosti alespoň týdenní dovolenou, dostatečně vytápět byt apod. Podrobněji na: Jak se měří materiální derivace, Statistika a my, 03/2015.)

Další ohroženou skupinou jsou samoživitelky. V ČR se jedná o rozšířenou kategorii zahrnující více než 165 000 domácností. I když je celková ohroženost příjmovou chudobou nebo sociálním vyloučením v ČR oproti průměru EU nízká (14,6 % oproti 24,5 %), u samoživitelek je situace podstatně vážnější. Zásadní roli zde hraje v pozitivním slova smyslu sociální systém, například slevy na dani na dítě či výše životního minima. Samostatnou kapitolou je chronický problém dlužných alimentů.

Údaje z posledního sčítání lidu hovoří o 13 tisících bezdomovců. Sociolog Libor Prudký, který byl členem přípravného výboru tzv. konsensuální konference o bezdomovectví, jež se konala v dubnu 2015, a který prezentoval svou vizi řešení problematiky v Poslanecké sněmovně, odhaduje, že aktuální nebo potenciální problém ztráty střechy nad hlavou u nás ohrožuje 240 tisíc lidí. Během své prezentace Libor Prudký uvedl: "Bezdomovectví je zjevné a skryté, dohromady se u nás odhadem týká třiceti až čtyřiceti tisíc lidí. K tomu je třeba připočítat ty, kteří žijí na ubytovnách, protože podle evropské charakteristiky též spadají do této kategorie. Takových lidí je podle odhadů organizace Člověk v tísni okolo sta tisíc. A pak tu máme ještě ty, kteří jsou takzvaní potenciální bezdomovci. Jejich počty odhadujeme minimálně na dalších sto tisíc. U dvaceti procent domácností tvoří nájem a poplatky za bydlení dohromady čtyřicet procent příjmu rodiny. A to potom stačí málo - ztráta práce, nemoc - a rodina je na ulici.

Sociální situace se nutně odráží v politickém chování. To u nás nebývá nijak radikální, jako například v Řecku či Španělsku - typickou českou reakcí na nejistotu je totiž paralýza strachem. S tím souvisí i malá občanská aktivita, ať již v oborech, politických stranách či hnutích, ale také "čekání na spasitele" (zahraničního či domácího) , který to "zařídí za nás". Nízká míra angažovanosti ve věcech veřejných má samozřejmě svou tradici s kořeny v éře privatismu, který byl tak příznačný pro normalizaci. Jenže na minulost se neustále vymlouvat nelze. Za strachem se spíše skrývá zkušenost či pocit, že "obyčejný člověk" nemá nikde zastání.

Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní. Mají pocit, že nemají nikde zastání. Z toho pak plyne snaha zabezpečit se sám, proboxovat se a nikomu nevěřit. Jak uvidíme, jedním z hlavních problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná.

Považují se pouze za diváky v politické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci osmdesátých let - to zaznívá téměř vždy.

Stěžují si na své kolegy/spolupracovníky, obecně spoluobčany, s tím, že pouze sedí u piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní za to, že se schovávají (privatismus_, nechtějí nic řešit, raději jdou 'mocným' z cesty. Aktivních je příliš málo.

Strach. Existenční - budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava, že budu-li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (stěžovat si na cokoliv: od přechodu pro chodce po privatizaci bytů ve městě) , půjdou po mně, začnou se na mně a mé rodině mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se většina jen hořce zasměje.

Někteří občané se pustí do boje za určitou lokální záležitost. Zážitky, které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy. Urgují, organizují, svolávají veřejná slyšení, odvolávají se apod. Někdy se jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné schvalovací procesy téměř všech jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné.

'Starejte se sami o sebe, měřte všechno penězi a říkejte, že jste pravicoví'. Tomu každý rozuměl. Tahle prachjednoduchá ideologie vyhrála v této zemi a dostala se do té podoby, že dneska je běžné, že někdo, když má možnost okrást toho, kdo je úplně bezmocný, tak to samozřejmě udělá.

Éru pravicových vlád, zejména pak období po roce 2008, je možné charakterizovat jednak ekonomickým propadem, který se promítl především do divergence české ekonomiky od průměru EU, jednak závažným problémy ve fungování státu. Ty se projevily ve dvou vzájemně spjatých negativních jevech: zajetí státu a dobývání renty.

Zajetí státu, jak už pojem naznačuje, je situace, kdy veřejný zájem jako kategorie mizí a stát se ocitá v rukou zájmových skupin. Jedná se o vysoký stupeň systémové korupce, ve které si zástupci soukromých zájmů vytvářejí pravidla takříkajíc na míru.

"Slabší" verzi zajetí státu je tzv. dobývání renty. Stručně řečeno jde o využívání zdrojů z veřejných rozpočtů či opatření hospodářské politiky ve prospěch určitých skupin na úkor daňových poplatníků. Typickými příklady dobývání renty je privatizace penzijního systému, posilování soukromých agentur práce na úkor úřadů práce, tedy oslabování (a znefunkčnění) veřejného sektoru.

Pravicové vlády si počínaly zhruba takto: svou škrtací politikou zapříčinily problém v určitém sektoru. Následně oznámily, že stát "nemá na to", aby se o danou oblast staral, a že tedy bude přenechána soukromému subjektu, respektive ruce trhu. Tato politika vedla až k téměř naprostému rozkladu státu, což i občané nezajímající se o politiku museli zaznamenat například u registru vozidel nebo v případě zhroucení úřadů práce.

Existují ale i další způsoby, jak "podnikat" na účet státu. Tzv. druhý penzijní pilíř, který naštěstí skončí v propadlišti dějin, je klasickým případem dobývání renty - stát uvolní část veřejného sektoru pro soukromý subjekt jehož hlavním motivem je zisk, nikoliv veřejný zájem. Kauza fotovoltaiky, která zkazila pověst obnovitelným zdrojům, je jedním z mnoho příkladů právních úprav, u nichž se těžko dopátrává, kdo vlastně za původním návrhem stál. Je ovšem jasné, že právě tento případ bývá využíván pro očerňování obnovitelných zdrojů jako takových. (Je absurdní podporovat obnovitelné zdroje a zároveň nestavit podmínku, aby byly také lokálně vyráběny (což platí pro EU jako celek), a je přímo zločin stavět fotovoltaické panely na kvalitní orné půdě, místo na střechách domů, kam patří. )

Obzvlášť silně se v ČR rozrostlo kšeftování s chudobou: lichva, řádění soukromých exekutorů, ubytovny místo sociálního bydlení a široký prostor pro dobývání renty pomocí tzv. doplatku na bydlení. Bezskrupulózní jedinci tak mohou dojit stát a vydělávat na těch, kteří jsou v nouzi. K tomu ještě připojme tzv. veřejnou službu, kterou naštěstí zrušil Ústavní soud, změnu vzorce pro valorizaci důchodů, která by seniory značně poškodila, a silně omezený rozpočet pro aktivní politiku zaměstnanosti. Takto se projevovala sociální "citlivost" Nečasovy vlády. (Ústavní soud konstatoval, že povinné veřejné práce jsou ponižující, odporují Ústavě i zákazu nucené práce. Hlavní roli ve veřejných pracích hrál úklid, který nabízí široký prostor pro šikanu všeho dr. Pavel Rychetský konstatoval, že veřejné práce stírají rozdíl mezi nezaměstnanými a trestání. Vláda argumentoval krizí (kterou sama zavinila) a dojemnými obavami ze ztráty pracovních návyků. A to za situace, kdy počty volných míst byly řádově nižší než počty nezaměstnaných.

Hlavními obětními beránky "krize", kterou si vláda restrikcí sama navodila, se měli stát ti nejbezbranější, oni paraziti na sociálních dávkách - postiženými počínaje a seniory a nezaměstnaným konče. A to vše bylo provázeno líčením elementárních funkcí státu.

Propad spotřeby domácností v roce 2012 - propad větší než pokles HDP! - je dosti netypický a ukazuje míru restrikce české ekonomiky. Neboť spotřeba domácností patří k relativně stabilním složkám, na rozdíl od investic, které jsou logicky na výkyvy HDP velmi citlivé. Česká republika začala kopírovat vývoj zemí v dluhové krizí, které měla pravicová vláda údajně zabránit. Pozoruhodné bylo především oficiální vysvětlení tohoto ekonomického vývoje vládou - obyvatelstvo prý příliš spoří, nechce utrácet, a za krizí si tedy může samo. Je pravda, že strach z exekucí kvůli minimálním částkám bezesporu hrál svou roli, ale vývoj reálné mzdy, zvyšování DPH (o 4 procentní body!), a především analýza vývoje vkladů domácností představě spořícího obyvatelstva rozhodně neodpovídaly!

Výše HDP z úrovně roku 2008 byla výrazněji překročena až v roce 2014. Jak již bylo uvedeno, stát se ocitl téměř v rozkladu a nezbytné nápravy jsou potřebné v tolika oblastech, že hrozí, že současná vláda bude naprosto vysílena jen operativou. Vyčerpané je ovšem i obyvatelstvo - stačí se podívat na míru hrubých úspor domácností. A znovu si připomenout fakt že reálné mzdy minulý rok (2014)"výrazně" vzrostly (o 2 %) jen proto, že byla velmi nízká inflace.

Jak vyplývá z předešlého výkladu, hlavní pozornost byla v minulých obdobích věnována straně výdajů, přičemž ovšem dlouhodobý problém české ekonomiky je na straně příjmů. Týká se jak podprůměrné daňové kvóty, tak především velkého množství daňových výjimek, korupce, dobývání renty a daňových úniků.

Hotovou katastrofou bylo rovněž zvyšování DPH, tedy degresivní daně, která nejvíce dopadá na nejchudší.

Škrty ve spojení s navyšováním nepřímých daní přinesly své plody - recesi české ekonomiky a její divergenci od evropské úrovně. 

Škrty vedou k poklesu agregátní poptávky, která zase následně negativně ovlivní výběr daní. Stagnace ekonomiky naopak vyžaduje vyšší výdaje v oblasti sociální (podpora v nezaměstnanosti, doplatky na bydlení atd.). Vláďa zkrátka mířila na špatný terč. Nemysleme si ovšem, že by snad šlo o "omyl". Nikoliv, bylo to záměr, dáreček pro soukromé skupiny, kterým měl umožnit dobývání renty a privatizaci veřejné služby - penzijním systémem počínaje a úřady práce, jež měly být nahrazeny pracovními agenturami, konče.

Podívejme se nyní na vývoj dluhu veřejných financí. Uvidíme, že od nástupu pravicových vlád do roku 2013 se dluh - navzdory plamennému rétorickému tažení proti němu - zdvojnásobil. Pravdou je, že zadlužování bývají často kritizovány také předchozí vlasy ČSSD, ať již menšinové, či koaliční, a není sporu o tom, že období tehdejšího vysokého ekonomického růstu bylo skutečně provázeno nárůstem dluhu. Řešit problém pomocí škrtů se ovšem opravdu neosvědčilo, protože kardinální a dlouhodobě neřešený problém je na straně příjmů. Připomeňme ještě, že dluh vládních institucí spadá do tzv. maastrichtských kritérií a neměl by překročit 60 % HDP.

Představa, že vysoké vládní výdaje jsou nutně spojeny se značným zadlužením a chybou ekonomikou, jsou samozřejmě zcela mylné. V případě skandinávských zemí jde totiž o ucelený hospodářský model, sepětí mezi vysokou přidanou hodnotou, výzkumem, širokou sociální síti a také určitou etikou vůči státu. 

Výdaje na sociální ochranu zabírají v rámci celé EU největší podíl. Průměrná hodnota činí 17,0 % HDP, nejvyšší hodnoty najdeme samozřejmě u skandinávských států, ale také například u Francie. Česká republika s hodnotou 13,3 % je jednoznačně pod průměrem. Pod průměrem jsme i v kategorii vzdělávání (byťjen těsně) , ale také ve financování činnosti úřadů. Průměr EU převyšujeme v oblasti výdajů spjatých se strukturální politikou (dotace, odvětvová regulace) a také v oblasti zdravotnictví. Není tedy příliš racionální hledat "nadměrné" výdaje v sociální oblasti, která je dlouhodobě spíše podfinancována. Místo toho bychom se měli raději zaměřit na efektivitu různých dotačních programů, ale také na nákupy zdravotnických zařízení, jež přímo vybízejí k dobývání renty. Právě tam - spíše než ve "zneužívání dávek" - hledejme zakopaného psa. A to nehovoříme o předražených státních zakázkách.

Zevrubnější pohled odhaluje, že ČR je nad průměrem jak u DPH, tak u spotřební daně. Vidíme tedy již ze zběžného srovnání, že český daňový mix klade velký důraz na příspěvky na sociální zabezpečení a na nepřímé daně, které mají degresivní charakter - více tedy dopadají na chudší skupiny obyvatelstva. (Vysvětlení spočívá nikoliv v sazbě daně, ale v jejím dopadu. Chudší vrstvy společnosti nejsou schopny spořit, veškeré své výdaje utrácejí za spotřebu. Daň na ně proto dopadne více než na ty skupiny, které jsou schopny tvořit vysoké úspory.)

Zcela odlišný obrázek uvidíme u daní přímých. Zde je totiž ČR pod průměrem EU opravdu výrazně. Přímé dané tvoří v ČR jen 20,5 % z celkových, zatímco průměr EU je 33,4 %. To je opravdu markantní rozdíl, který ukazuje na chybějící progresi českého daňového systému, ale i na to, že ČR přijala logiku daňových závodu ve vztahu k dani z příjmu korporací. A opět se zde jedná o "cenovou konkurenceschopnost", tedy model pro ČR a její obyvatelstvo nevhodný.

Jak uvedl analytik Transparency International:"Pokud stát není schopen vybírat daně ani ze zakázek, které sám zadává, to znamená, že veřejné peníze nenávratně mizí, je to velký problém. A ještě větší problém je, že se tomu zatím nikdo nevěnoval."

Při kritice intervence ČNB často obsentuje hlubší národohospodářský pohled. Dobrovolné podhodnocení měny znamená odchýlení kurzu od parity kupní síly. Je to vlastně umělé zlevnění, dotace pro exportéry. Bylo by ovšem mylné ho vnímat pozitivně. Uměle levný kurz je jednou z forem daně ze zaostávání, znamená totiž výprodej domácí práce pod cenou.

Je třeba také mít na paměti, jaké dopady může mít dlouhodobé držení takto deformovaného, podhodnoceného kurzu i v kontextu úvah o přijetí eura.

Není možné zohledňovat jen pozici exportérů a nevzít v úvahu mzdy, důchody, úspory a celkové bohatství domácností, které by přepočtem současným kurzem vstupoval do eurozóny v postavení žebráka.

Potřebujeme přesný opak - národohospodářskou politiku, která bude povzbuzovat posilování koruny vůči euru.

Jedním z nejvýraznějších výsledků pravicových vlád bylo přerušení konvergence, respektive zahájení trendů divergence české ekonomiky od průměru EU. Koneckonců je to logicky důsledek přehnané fiskální restrikce, jejímiž "doprovodnými" efekty se téměř stalo rozložení státu.

Analýza s názvem 2013: Ekonomika a kvalita života konstatuje, že ČR od roku 2010 diverguje, tedy že se od EU a eurozóny vzdaluje. V roce 2013 dosahovala ČR 80 % úrovně vzhledem k průměru EU jako celku, ve srovnání k eurozóně jen 74 %. Kromě toho je patrný i značný rozdíl mezi úrovní Prahy a ostatních regionů. Praha docilovala v roce 2012 téměř 170 % průměru, zatímco takový Karlovarský kraj jen něco přes 57 % v HDP na obyvatele v PPS. (PPS - Standardy kupní síly, umělá jednotka na bázi eura přizpůsobená k průměrným cenám v rámci zemí EU. PPS tedy odráží rozdíly v cenové úrovni u členských zemí EU. )

V porovnání se zeměmi Visegrádu: Především Slovensko velmi dynamický konverguje zatímco ČR postupně, byť s výkyvy upadala. Maďarsko navzdory svým financím problémům bylo schopno konvergenci obnovit. Česká republika tedy žije z minulého náskoku, zatímco ostatní země Visegrádu dynamicky dohánějí. Jsou velmi zřetelnou obžalobou minulých pravicových vlád a jejich katastrofální hospodářské politiky, která má i zřetelné regionální dopady - velmi silnou koncentraci bohatství v Praze a nedostatečný rozvoj ostatních regionů.

Zatímco podle HDP na obyvatele v PPS se tedy pohybujeme kolem 80 % průměrné úrovně EU, podle ČND to bude jen kolem 70 %. Podle kategorie HDP by patřila ČR k zemím se středním důchodem, ovšem podle ČND klesá na úroveň nízkého středního důchodu.

Z teoretického hlediska znamená, že se vstupem do eurozóny "se vypne" kurzový kanál konvergence, místo něj je tu kanál cen (a mezd). Chybí-li podpůrné mechanismy pro zemí, která utrpí asymetrický šok, je jedinou přizpůsobování cestou velmi bolestivý proces interní devalvace - tedy tlak na mzdy a ceny s doprovodným efektem poklesu ekonomiky. Dopady tohoto procesu velmi dobře vidíme jak v Řecku, tak ve Španělsku či v dalších zemích. Česká republika se navíc nachází v situaci, kdy má značně oslabený kurz takže před vstupem je naprosto klíčové, aby kurz silně posílil, protože jinak vstoupíme do eurozóny o žebrácké holi. Chybně nastavení kurzu je drahý omyl, který může mít dlouhodobě katastrofální následky, jak ukazují strukturálně slabší země například jižního křídla, jimž euro významně škodí, nikoliv pomáhá. Načasování vstupů tedy hraje klíčovou roli.

Jak dobře vidíme na příkladu Řecka, ale i dalších zemí, reakcí na slabší postavení těchto zemí je pokračující restrikce. Fiskální kompakt je dokumentem, který významně omezuje manévrovací prostor pro samostatnou fiskální politiku, kterou ČR zoufale potřebuje, pokud nemá zůstat v pozici kolonie navěky. Navlékat si za této situace dobrovolně svěrací kazajku finanční ústavy je vrcholem stupidity.

Je patrné, že eurozóna rozdíly mezi zeměmi prohlubuje - asymetricky prospívá Německu a drtí strukturálně slabší země. Není projektem solidarity, ale ovládání. Při současném dění, kdy věřitelé tzv. troiky trvají na podmínkách splácení řeckého dluhu, které jeho výši jen bezprecedentně zvýšily, a kdy se ukázalo, že jejich prognózy byly trvalé naprosto chybné, nedává žádný smysl vstupovat do spolku, jenž se může dříve či později rozpadnout.

Přijetí eura by bylo s největší pravděpodobností spjato s masivním nárůstem cen.

Členství v eurozóně, ať už se exportérům líbí jakkoliv, by se mohlo stát smrtícím úderem snahám rozjet se po trajektorii zvyšování životní úrovně a vyšší přidané hodnoty.

Jako varovný lekce slouží především to, jak ona "solidární" eurozóna nakládala se Řeckem.

To, jakým způsobem byl řecký lid ponížen, otřáslo celým světem. Řecko přestalo být suverénním státem a stalo se německým protektorátem. Ukázalo se, že legitimně zvolená vláda nezmůže nic, protože je prostřednictvím eura plně závislá na Evropské centrální bance. Dominantní vliv Německa je nezpochybnitelný - spíše než o evropském Německu je potřeba hovořit o německé Evropě. Obávám se ovšem, že české elity nejsou schopny toto ani vnímat, natož z toho vyvodit příslušné důsledky pro naši hospodářskou politiku.  

Jeden z problémů... je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativních elit (bez ohledu na politické směřování) , která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Snazší je označit inovativní řešení za 'experiment', nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno.

Jde o to, že ekonomika v pozici kolonie si nutně 'buduje' i odpovídající struktury. Stává se politickou periferií, která v zahraničněpolitické orientaci nema dodnes definován národní zájem, protože jen v předklonu plní zájmy upadajícího hegemona. Šťáva se politicky vyprahlým prostředím, které dokáže vášnivě diskutovat o nesmyslech, jako je oblečení při ceremoniálech, a o nevhodnosti používání vulgárních slov, které nemají ani na život ani na postavení ČR ve světě dopad. Energie se věnuje margináliím, protože ČR je mimo dění, je mimo hlavní intelektuální debaty. Hlubší otázky se ani nekladou, protože v podtextu se tuší, že u nás se stejně řešit nebudou, respektive ze k nám dojdou jako poslední. Politika se omezuje na nastavení dobré "operativy", protože strategii už jsme dávno přenechání někomu jinému. Místo představení národní ideje mentorujeme ostatní země ohledně takzvaných lidských práv. A přitom se ČR sama stala 'vzorem' protože pokud jste před 15 lety zapomněli zaplatit za popelnici, máte velkou šanci stát se bezdomovcem a pomocí se nikde nedovoláte. Česká republika se stala zemí, ve které každé desáté dítě nemá na školní obědy. Zemí, ve které si značná část národa myslí, že jejich sociální problémy vyřeší oligarcha. Tož proč bychom se netěšili..

Bohužel české prostředí je dlouhodobě koncentrováno samo na sebe, na řešení nedůležitých, často dokonce směšných kauz a ignoruje závažné změny přicházející z vnějšího prostředí. Koneckonců právě tento přístup je projevem koloniálního, nerovnoprávného postavení nejen v ekonomické, ale i v politické sféře.

Do určité míry přichází kruté vystřízlivění - poté, co státní socialismus selhal, se jasně ukazuje, že i druhý systém má své hluboké problémy. Znalcům to bylo jasné dříve, ale většina obyvatelstva prožívá kocovinu až nyní.

Transformující se země posloužily jako spotřebitelé nadbytečného zboží, ale také jako další nástroj sloužící k vyvíjení tlaku na sociální podmínky v domácích, vyspělých zemích. Pomohly vlastně rozšířit závod ke dnu v oblasti sociální, ale i daňové či ekologické. Vyspělé země sice dostávají "své" zpět, a to pomocí odlivu zisků a dalších kanálů, o nichž jsme se zde již zmínili, jenže ty už k pracovníkům nedoputují. Trend koncentrace bohatství "nahoře" je jednoznačný. Začlenění do globální ekonomiky v nerovnoprávném postavení tedy mělo a má své dopady nejen na ČR, ale samozřejmě i na země, které k nám přesunuly své továrny. (Rozpad východního bloku tak alespoň na čas zachránil neoliberální kapitalismus a pomohl prohloubit proces globalizace, který je vyjádřením této etapy kapitalismu v celosvětovém měřítku. Východní blok poskytl nejen trhy pro odbyt nadvýroby, ale také (a snad hlavně) pro západní Evropu, především pro Německo, možnost přesouvat výrobní kapacity a využívat láci místních zemí. Tato politika nutně vytvořila tlak na západní sociální úroveň a sloužila jako beranidlo k dalšímu rozkladu sociálního státu.)

Krize ekonomická (včetně krizí finanční a dluhové) je spojena s krizí sociální, politickou i morální. Ekologické problémy jsou přesouvány ve značné míře stále do zemí rozvojových či rozvíjejících se ale rostoucí extremita počasí se samozřejmě nevyhýbá ani zemím vyspělým. 

Geopolitická nestabilita je skutečně značná a projevuje se nejen rozvalem mezinárodního práva, ale také rozrůstajícím se pásmem zhroucených států, nárůstem násilí používaného jako prostředku řešení konfliktů, nedůvěrou mezi hlavními aktéry mezinárodních vztahů. Orientovat se v současné době, natož pak jí porozumět, vyžaduje nemalé intelektuální nároky, kterým, obávám se, nejen české "elity" nejsou s to dostát.

Klíčovým faktorem jsou technologie. Vyspělé země se dosud s pracovněúspornými technologiemi nepopasovaly. Marginalizace práce je patrná z mnoha indikátorů, ať už z klesajícího podílu mezd na HDP či z odtržení produktivity práce od vývoje mezd. Tato situace stále trvá a Velká recese na ní vůbec nic nezměnila. Naopak, množí se signály nasvědčující tomu, že vliv pracovněúsporných technologií stále sílí. Návrat amerických firem zpět do USA neznačí znovunalezené vlastenectví, ale prostě přechod na plně automatizovanou výrobu, ve které již levná pracovní síla z Asie nebude hrát roli. Téma vytěsňování lidské práce již proniklo i do mainstreamových debat. Automobily, které se řídí samy, či automatické pokladny nejsou žádným sci-fi. Je jasné, že robotizace a automatizace zasahuje i pracovní místa, která byla dříve považována za "nedotknutelná", tedy ta, která předkládají vysokou kvalifikaci. Změna v pojetí práce je tedy nevyhnutelná.

Dluhové zatížení vyspělých zemí, myšleno komplexně dluhy veřejné i dluhy domácnosti a firem, představuje obrovskou zátěž především ve stagnující ekonomice. Tlak na splácení jen posiluje deflačně-stagnační tendence.

Dále oslabuje národní stát. Nadnárodní struktury, především finančního typu, jsou velmi mocné. Daňová optimalizace je novým zaklínadlem? Využívání daňových rájů, vnitropodnikových cen a dalších mechanismů dále oslabuje fiskální kapacitu státu. Je jasné, že bez mezinárodní spolupráce bude stát dál slábnout a přenášet daňové břemeno na ty nejchudší.  

Podíváme-li se na mapu zemí, které vyjednávání dohody TTIP a TPP, zjistíme, že spolehlivě obkličují dvě země - Rusko a Čínu. Vedle geopolitické motivace je zde samozřejmě významný ekonomický zájem. Protože celní překážky mezi EU a USA jsou již teď celkově dosti nízké, smyslem dohod má být primárně odbourávání tzv. netarifních bariér, například regulací určitých odvětví. (Může jít o normy regulující kvalitu potravin, ekologické normy nebo pracovněprávní legislativu.) Regulace se v USA a v EU silně liší. V USA je dosti liberální. Je dovoleno vše, co není zakázáno. Naopak EU má vysoké standardy (například v sociální či ekologické oblasti) a řídí se principem předběžné opatrnosti. Tyto dva přístupy jsou z podstaty neslučitelné. Věří snad někdo tomu, že USA iniciovaly jednání, aby samy sobě zvýšily standardy v oblasti potravinářství (Sem spadá bezpečnost potravin, normy a předpisy pro chov a živočišnou výrobu apod.), ekologie či sociální na evropskou úroveň?

Riziko, že by EU v případě uzavření dohody musela slevit ze svých nároků a dosud platných standardů, je skutečně značné. Nejde ale jen o obavu z přílivu geneticky modifikovaných potravin či chlorovaných kuřat. Uvažuje se dokonce i o tom, že by korporace - jejichž lobbisté, jak víme díky uniklým materiálům, mají v jednáních mnohem silnější zastoupení než občanské organizace - měly jaksi předběžné právo se vyslovit k novým regulativním opatřením. Předbíhaly by parlamenty a občany celkově, neboť by měly právo například vyjádřit nesouhlas s plánovaným zvýšením minimální mzdy...

Dalším z varujících bodů je arbitrážní klauzule ISDS (Investor-state dispute settlement), tedy doložka upravující vztah investora a státu. Ta totiž umožňuje, aby korporace (obráceně to nejde) mohla žalovat stát, pokud učiní opatření, které ohrozí její budoucí zisky. Pokud vám to připadá jako sci-fi, tak vězte, že počet takových případů dramaticky stoupá a že ČR patří k nejžalovanějším zemím a má přitom pověst "kasičky", která ochotně platí. Z globálního hlediska mezi nejvíce varovné případy patří spor Occidental versus Ekvádor ohledně těžby v deštných pralesích či případ nám bohužel známé Veolie žalující Egypt (kvůli zvýšení minimální mzdy). Řádění arbitráží nebere konce, protože firmy si ukořistí své i například v rámci mimosoudních vyrovnání. Arbitráže navíc mohou probíhat tajně, takže se o nich veřejnost, které se to bezprostředně týká, ani nemusí dozvědět.

TTIP se může stát nástrojem pro neomezenou moc korporací. Pokud by TTIP byla přijata, stávají se volby zbytečným pimprlovým divadlem, protože o všem skutečně podstatném by rozhodovaly korporace, zcela mimo dosah národních parlamentů.

Mění se pojetí peněz a objevují se či oživují přístupy, které by ještě před pár lety byly považovány za nemyslitelné. Rodí se nové politické proudy založené na větší aktivitě zdola, ať už se jedná o New Economy Movement ve Spojených státech či o hnutí Podemos ve Španělsku. V ČR bohužel nedokážeme tyto kvalitativní posuny dostatečně docenit, neboť zájem o zahraniční vývoj, natož pak schopnost mu porozumět, jsou u nás velmi nedostatečné.

Na straně jedné je sílící marginalizace člověka a nadvláda korporací, na straně druhé se rýsují nové možnosti rozvoje spojené například s lokalizací a větší účastí občanů na veřejném dění. Česká republika není v pozici, kdy může světové dění zásadněji ovlivnit, musí mít ovšem rozpracované varianty, které tuto novou dynamiku budou schopny zohlednit.

Nejprve je třeba si říct, že současné prostředí je mírně řečeno "nenaladěno" vůči úvahám či snahám o vlastní hospodářské politické strategie, které by dohánějící země posunuly výš na žebříčku přidané hodnoty se všemi důsledky. Ba právě naopak, ať už jde o soubor pravidel Světové obchodní organizace nebo nově vyjednávané dohody jako TTIP či členství v EU - všechny tyto faktory prostor pro "dohánění" značně omezují. Koneckonců i proto tyto nástroje byly stvořeny - aby fixovaly náskok vyspělých zemí a zajistily, že "budou hrát na svém hřišti". Právě proto země BRICS, pod vedením Číny, začínají vytvářet vlastní instituce, neboť zjišťují, že kapitálové toky, ratingové agentury, organizace jako MMF a další rozhodně neslouží jejich potřebám. Není divu, že Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAd) ve své vlajkové analýze Trade And development report 2014 věnuje značný prostor tématu "policy space", tj. dostatečnému prostoru pro hospodářskou politiku pro rozvíjející se ekonomiky. Ve zprávě se na rovinu dočteme, že strukturální transformace, kterou by tyto ekonomiky tolik potřebovaly, by omezila zisky nadnárodních firem a že to jsou právě ony, kdo má zájem na zachování statu quo - tedy podřízeného postavení některých zemí. 

Naopak nejméně žádoucí jsou tupé politické proklamace o tom, že "patříme do západního prostoru". Řídit se pravidly, jež mi nevyhovují a strhávají moji zemí zpět, nelze ospravedlnit žádnými ideologickými deklaracemi. Vzhledem k poloze ČR je nutné inteligentní manévrování.

Země si vzhledem ke své velikosti a ekonomické síle musí klást realistické cíle a prioritně prosazovat své vlastní zájmy. (Myšleno zájmy většiny občanů ČR, nikoliv zájmy několika oligarchů.) Pro malou zemí jsou to dvě elementární podmínky: dodržování mezinárodního práva a mír. (Jedním z "řešení" napětí v oblasti geopolitiky i nepříznivého stavu socioekonomického systému jako celku by se mohl stát válečný konflikt velkého rozsahu. Je povinností všech rozumných lidí takovéto "řešení" nejen odmítnout, ale dělat vše proti jeho legitimizaci. Zájmy lidí nejsou zájmy vojenskoprůmyslového komplexu.

Mnoho přátel a pokud možno žádné nepřátele, jinými slovy provozovat politiku přátelství všemi vektory. Nenechat se zařazovat do válečných, ideových a dalších koalic, z nichž ČR nemůže mít žádný prospěch. To ovšem předpokládá, že politická elita nebude servilní k žádné velmoci či uskupení. Nechť laskavý čtenář porovná sám se současnou situací..

Vzhlk dynamice doby je žádoucí, aby byly rozpracovány varianty vývoje. Analyzovat a reagovat na světový vývoj je nutnou podmínkou úspěchu.

Rozhodně nelze předpokládat, že dynamika současné doby - přelomové změny - sama od sebe zmizí nebo že ČR bude osamělým ostrůvkem stability. Naopak, entropie v systému jasně vzrůstá, a proto je klíčové, aby měl každý systém své stabilizační faktory, které budou zabraňovat zhroucení a zvyšovat jeho odolnost. Tuto funkci může plnit sociální stát. Kromě toho je nutné mít i struktury, které nebudou "jen+ redistribuovat, ale také vytvářet - a to by měla být lokální ekonomika, která doposud zůstává v ČR nedoceněna.

Jednou z překážek, které brání vytvoření vize, je způsob, jakým se dnes pracuje. Jedním z faktorů je roztříštěnost. Existuje obrovské množství komisí, subkomisí, platforem...

Důsledkem není jen roztříštění sil, kdy například zástupci Českomoravské konfederace odborových svazů chodí z jedné komise na druhou a slyší tam pětkrát to samé, ale i neinformovanost, neprostupnost údajů mezi různými orgány. Z politického hlediska tedy redukce, jakkoli je žádoucí, není snadno prosaditelná.

Dalším nešvarem jsou výkyvy z extrému do extrému, které mohou také svědčit o polarizované společnosti. Zavádění určitých opatření (S-karty, IZIP) a jejich následné rušení je drahý a neefektivní špás. Pro ČR by bylo vhodné - a to na všech úrovních - posilovat participativní metodu řízení, která se velmi osvědčila ve skandinávských zemích a následně se rozšířila do celého světa. Je také ovšem třeba si nalít čistého vína a naučit se žít s tím, že konflikt je přirozená situace a zametením pod stůl či udušením sám nezmizí. Osvojit si práci s konflikty je velkou výzvou na všech úrovních, od jednotlivců po řízení státu.

Je potřeba změnit nastavení daňového mixu, a to nejen proto, aby se zvýšil výběr daní, ale také kvůli příliš silnému zatížení degresivními daněmi, jako je DPH. Zde tedy uveďme nutnost zavedení progresivního zdanění u fyzických osob.

Je potřeba rovněž se podívat na disproporci mezi inkasem příjmových daní zaměstnanců a OSVČ. Nelze samozřejmě všechny osoby v kategorii OSVČ házet do jednoho pytle, na druhou ovšem nemůžeme tento nepoměr prostě ignorovat. Bylo by vhodné OSVČ rozčlenit (na subjekty se zaměstnanci, bez zaměstnanců, podle výše obratu) a tomu přizpůsobit daňovou politiku. Potírání švarcsystému musí zůstat součástí daňové politiky. Nejenže poškozuje daného "zaměstnance", ale také odírá stát a upevňuje pozici ČR jako země nízkých mezd.

Téma daňových úniků se rovněž netýká jen ČR. I zde je možno hledat spojence - je záhodno se například seznámit s návrhy Tax Justice Network. (Tax Justice Network je mezinárodní síť aktivistů a odborníků v daňové problematice, která prezentuje analýzy a návrhy změn v oblastech daňových rájů, vyhýbání se daním a daňových závodů.) Nelze tolerovat, aby měly firmy z daňových rájů přístup k veřejným zakázkám. Jedním z kritérií při soutěži o veřejné zakázky se musí stát transparentnost vlastnické struktury firmy a to, že má reálné zaměstnance. Dalším možným opatřením je vytvoření seznamu firem, které sídlí v daňových rájích, tak aby bylo možné jej použít jako nástroj pro společenský bojkot, který se osvědčil britskému hnutí UK Uncut.

Nelze zapomínat ani na církve, kterým se dostalo tzv. restitucí. Volání po nápravě v duchu hesla "co bylo ukradeno, musí být vráceno" je zde patřičnější, než si zastánci "restitucí" myslí. Důležitým tématem je proto zdanění církví, především formou daně z převodu majetku.

Je rovněž třeba, a to jak s ohledem na ekonomickou efektivitu, tak z důvodů sociálních i morálních, zabránit dalšímu vyčerpávání obyvatelstva cestami, jako je například rozšíření lichvy a exekuce. Občan má v tomto ohledu právo požadovat od státu elementární ochranu - především musí být jasně ohraničeno a vymezeno, co je a co není lichvy, dále musí být nastavena lepší kontrola tzv. nebankovních subjektů a konečně je rovněž třeba posilovat finanční gramotnost a osvětu, která bohužel stále není dostatečná. Tento problém se týká samozřejmě také firem a řádění tzv. insolvenční mafie. Bezmocnost občanů i firem tváří v tvář řádění gaunerů na všech úrovních je neakceptovatelná. Současný stav zvýhodňuje ty, kteří se chovají bezohledně a nemají žádné skrupule, a nezřídka se stává, že dochází k tzv. negativnímu výběru, kdy jsou likvidovány slušné firmy a přežívají ty druhé.

Korupce je omílaným tématem. Opět zde nejde jen o její dopady na efektivitu, ale i o morální rozklad, ke kterému endemická korupce vede. Bez aktivních občanů a skutečně nezávislých médií je ovšem boj proti korupci (respektive za snížení korupce, buďme realisté) nemožný. Zde by mohl pomoci například systém Open Data, který nabízí větší transparentnost ve veřejných výdajích, či tzv. participativní rozpočty. (Open Data představuje určitou filosofii volného přístupu k určitým datům, možnosti je dále používat a rozšiřovat, bez restrikcí ve formě copyrightu apod. V oblasti vládnutí je tento přístup obvykle charakterizován transparentností, potenciálně vyšší účastí občanů ve veřejném dění. Příklady najdeme například v Japonsku (vláda), ale také u množství obcí po celém světě. ) Obojí ovšem předpokládá aktivní veřejnost, která se zajímá o svou obec nebo stát.

Bylo by vhodné soustředit dnes roztříštěné síly do jakéhosi "centra boje proti stínové ekonomice", kde by se jak teoreticky, tak prakticky řešily jevy, jako je korupce, daňové úniky, zneužívání tzv. vnitrofiremních cen nadnárodními korporacemi, lichva a další.

Je naprosto nutné zabránit přijetí Transatlantické smlouvy. Pokud by byla přijata, veškerá další opatření by byla zbytečná, protože například rozvojová politika by již nebyla možná. Jedinou možnou politikou, která by nám zůstala, by byl závod ke dnu, tedy konkurence pomocí snižování standardů, na něž také američtí vyjednavači tlačí - velmi zřetelné je to v případě potravin.

Podpora investic typu Amazon, kdy se jako jediné hledisko zohledňuje počet nových pracovních míst bez zřetele na jejich kvalitu, je vyjádřením koloniální podřízené pozice. Případné investiční pobídky by měly být vázány na výši mezd, což by pomohlo jednak zadržení zdrojů v ekonomice, jednak zvyšování příliš nízké mzdové úrovně. Autorka ovšem narovinu přiznává, že investiční pobídky považuje za nástroj, jimž nadnárodní korporace vydírání státy, a nejraději by je zrušila kompletně.

Důležitější otázkou bude, co si počít s přítomností zahraničních firem, které v ČR již jsou. V první řadě by mělo být stragickým úkolem převzít zpět pod státní/ obecní kontrolu infrastrukturní podniky, na prvním místě vodohospodářství. Není možné, aby soukromý subjekt podle smluv mohl desítky let inkasovat rentu, zatímco náklady nesou města a obce.

Významná je i prevence - infrastruktura strategického významu nesmí být privatizována a musí být pod státní kontrolou.

Státní firmy, respektive firmy pod kontrolou státu, musejí mít jasně stanovené cíle.

Kontrola že strany státu bude obtížným oříškem, neboť v řadě těchto firem došlo k tak silným politickým propojením, že rozetnout tuto chobotnici nebude snadné. Právě proto musí jak státní, tak státem řízené podniky fungovat jinak než doposud a musí být pod skutečnou veřejnou kontrolou. Majetková přiznání, vykazování původu majetku celé rodiny u politiků, vysokých úředníků a vysokých manažerů státních firem je klíčovým doprovodným opatřením.

Velkým a samostatným úkolem je podporovat lokální ekonomiku, která je u nás velice podceňování, přestože slouží jako určitý stabilizační základ, na kterém pak mohou spočívat další úrovně, a zároveň představuje i jistý strategický potenciál. Opírá se totiž o určitou míru soběstačnosti, a tak v případě větší krize, či dokonce rozsáhlého kolapsu, dokáže zajistit chod základů ekonomiky a společnosti vůbec. U ekonomiky, která je jako ČR velmi otevřená, je budování silné lokální úrovně naprostou nezbytností. Kříže se totiž silněji projevují spíše v oblasti mezinárodních vztahů než v lokální sféře, která může být relativně odolná.  

Žádoucí by byla také větší decentralizace, která by prospěla obcím i krajům. Přenese-li se rozhodování blíže k občanovi, může to částečně napravit nepříliš dobré vnímání "státu" (ve smyslu centrální vlády) a také zabránit řadě neefektivních rozhodnutí.

Občanská participace není jen technika, ale idea, jak získávat zpětnou vazbu od občanů, jak dále rozvíjet svou obec, město, region tak, aby byl ideál veřejného prospěchu skutečně naplněn.

Lokální ekonomický cyklus, tedy propojení zemědělské produkce, výroby a zpracování potravin, s následným zpracováním odpadů (nikoliv řepky!) a opětovným využitím pro zemědělskou produkci a místní energetiku, představuje alternativní pohled na ekonomické dění. Lokální spotřeba a výroba potravin jsou nejen ekologické, ale mají i svůj sociální dopad. Podceňování úlohy prvovýroby (včetně lesnictví, rybářství) se nám může kruté vymstít. Působení lokálního multiplikátoru je možné povzbudit pomocí lokálních měn, jejichž obliba neustále roste. (Lokální multiplikátor vyčísluje, kolikrát se peníze "otočí" v daném regionu. Je to významný indikátor pro rozvoj regionu, neboť tím vlastně udává, jak se zdroje (nejen finanční, ale následně i lidé) v regionu drží, či naopak odcházejí.) Výměnné systémy či časové banky jsou rovněž zajímavou alternativou, ale právě lokální měna je tím nejpropracovanějším a také nejefektivnějším nástrojem ke změně lokální struktury ekonomiky. Francouzský zákon o sociální a solidární ekonomice, který podporu lokálních měn zahrnuje, by se měl stát pro ČR zdrojem informací i inspirace.

(Časové banky jsou rozšířené hlavně ve Spojených státech a představují výměnu práce například na bázi jedné hodiny: jedna hodina doučování za jednu hodinu vaření, sázení na zahradě, opravy v domácnosti apod.)

V ČR nemáme žádný právní nástroj k tomu, aby objev ze státního výzkumného ústavu neskončil prodejem licence. Naopak, je-li výzkum financován že státního rozpočtu, pak se výsledek zveřejňuje a tím i rozšiřuje do celého světa jako určitá forma pozitivní externality. K dalším problémům patří malá informovanost a omezené možnosti využití inovačních procesů, malý zájem o inkubátor, vědecko-technické parky. Shánějí se peníze na provoz, ale využití není dostatečné. K dalším problémům patří dlouhé lhůty na obdržení patentů, nedostatek možností financování přes tzv. venture kapitál atd.

Prioritou číslo jedna je kreativní hledání nových cest. Inovativnost ovšem nejde nařídit, je to kontinuální proces na všech úrovních, ve všech sektorech. (Jako možné podpůrné nástroje - kromě uvedeného "vyčištění" trhu od korupce a dalších jevů, neboť ty z něj vyznačují slušně firmy - uveďme podmínky leasingu, neinvestiční odpočty při pořizování hmotného majetku atd. Pokud se parazitického chování ve větší míře nezbavíme, čeká nás jen další propad do zajetí státu.) Hledat zdroje tam, kde jsou, a ne tam, kde nejsou, jak říká Čuba, jehož přednášky jsou studnicí inspirace pro budoucnost. To ovšem znamená osekat příležitosti k dobývání renty, které se natolik rozvinuly, že pro některé firmy může být podstatně jednodušší napojit se na ty "správné lidi" než se pokoušet o inovativní procesy.

Destrukce morálně-volních vlastností a hledání cest nejmenšího odporu jsou přístupy, které jsou dnes bohužel známy každému pedagogovi. Nápravu nelze hledat jen ve školství, protože zde se pouze odráží celková morální bída. Je třeba mít neustále na mysli to, že skutečné bohatství země není obsaženo v devizových rezervách, ale v jejich občanech a krajině.

Česká republika patří k zemím, které nakládají hanebně s úrodnou půdou - počínaje stavěním skladů a fotovoltaickými elektrárnami konče. Půda, spolu s vodou, se na celém světě stává strategicky důležitou. K dalším takovým kategoriím by mělo patřit uhlí a uran, neboť ČR není surovinově bohatou zemí. Rozhodně to neznamená, že vše hned vytežíme a následně se ztrátou vyvezeme elektřinu. To opravdu není moudrá národohospodářská úvaha. Spíše tyto zdroje nechme k dispozici pro krizové situace. O těžbě uhlí nemůže rozhodovat nenasytnost uhlobaronů, ale skutečná potřeba a kromě hledisek sociálního a ekologického také přidaná hodnota, která může být vygenerována.

Velkým a samostatným úkolem je podporovat lokální ekonomiku, která je u nás velice podceňována, přestože slouží jako určitý stabilizační základ, na kterém pak mohou spočívat další úrovně, a zároveň představuje i jistý strategický potenciál. Opírá se totiž o určitou míru soběstačnosti, a tak v případě větší krize, či dokonce rozsáhlého kolapsu, dokáže zajistit chod základů ekonomiky a společnosti vůbec. U ekonomiky, která je jako ČR velmi otevřená, je budování silné lokální úrovně naprostou nezbytností. Kříže se totiž silněji projevují spíše v oblasti mezinárodních vztahů než v lokální sféře, která může být relativně odolná. 

Žádoucí by byla také větší decentralizace, která by prospěla obcím i krajům. Přenese-li se rozhodování blíže k občanovi, může to částečně napravit nepříliš dobré vnímání "státu" (ve smyslu centrální vlády) a také zabránit řadě neefektivních rozhodnutí. Některé agendy, dnes řízené z Prahy, by měly být přesunuty na místní úroveň. Dobrou inspirací zde může být Rakousko. Lokální úroveň se může stát i laboratoří občanské participace, větší podpory účasti občanů na veřejném dění. Mnoho obcí a měst s tím má výborné zkušenosti (například Chrudim), postupně se do povědomí dostává i participativní rozpočtování. Občanská participace není jen technika, ale idea, jak získávat zpětnou vazbu od občanů, jak dále rozvíjet svou obec, město, region tak, aby byl ideál veřejného prospěchu skutečně naplněn.

Neměli bychom podceňovat prvovýrobu, ta totiž v krizových situacích představuje základ, bez kterého země nemůže přežít. I zde je potřeba usilovat o vyšší přidanou hodnotu. Je také třeba posílit podporu živočišné výroby. Rozvoj zemědělství je spjat nejen s lokální ekonomikou, ale také s družstevním hnutím. Proti koncentrovaným řetězcům musí stát soustředěná síla v podobě prvovýrobců.

Jedním z našich přírodních bohatství je dřevo. A opět zde platí, že místo pouhého vyvážení suroviny bychom se měli zaměřit spíše na zpracování a následný vývoz produktů s vyšší přidanou hodnotou.  

V oblasti sociální připomeňme nutnost rozvoje sociálního bydlení a nezbytnost přijetí právní úpravy, která do konceptu zahrne i bydlení družstevní. (Ubytovny, které sloužily jako dobrý zdroj příjmů pro jejich majitelé, nelze považovat za alternativu k bydlení. Je potřeba vysoce ohodnotit práci Platformy za sociální bydlení.) Nedostatek sociálních bytu je jedním z faktorů, které napomáhají rozšíření bezdomovectví a dalších patologických jevů.

Aktivní politika zaměstnanosti utržila za minula období těžké rány. Kromě zvýšení výdajů tímto směrem je nutné posílit úřady práce tak, aby skutečně pomahaly hledat práci, nikoliv sloužily jako pouhé administrativně-evidenční středisko a místo vyplácení podpor. Zde je právě prostor pro propojení s lokálními centry pomoci začínajícím podnikatelským projektům apod.

Jsme bez národní ideje. Jaký to kontrast s dobou před vznikem Československa, kdy debaty o smyslu českých dějin tvořily neoddiskutovatelnou součást politiky i vědy a občanského života vůbec! Dnes se nacházíme na periferii systému, řešíme hloupé marginálie, politiku okupují osobní spory a celková trapnost. Ona grande idée chybí. Tento stav je do určité míry důsledkem našeho nerovnoprávného postavení ve světové ekonomice, jež se následně odráží v politické sféře. Dalším zásadním faktorem, který nás brzdí ve vývoji vpřed, je tendence nových elit k černobílému posuzování minulosti tak, aby odpovídala jejich zájmům, respektive mocenským zájmům těch, kteří je financují. Prosazovaná diskontinuita dějin, jako by jednotlivé úseky jen "volně ležely vedle sebe", neměly příčiny a důsledky, nebyly součástí mezinárodního vývoje atd., brání chápat vývoj dějin v jeho celistvosti a zamezuje zrodu nových idejí. Výsledkem je, že se dále prosazuje pouhá "operativa". Na obnovu České republiky bude potřeba všech sil. Je to veliký úkol, nejen ekonomický, ale také morální a politický. Na rovinu řečeno, nejsme v dobré výchozí pozici. Po pravicových vládách zbyla spoušť. Globálně vzato se nacházíme ve zlomovém dějinném okamžiku, kdy se koncentruje řada závažných krizí, a je patrné, že elity vyspělých zemí se snaží zachovat si dominanci, přičemž jejich kroky systém dále destabilizují a ohrožují i nás. Není to ale poprvé v našich dějinách, kdy budeme sbírat síly pro velký úkol. Národní obrození, jež nám budiž inspirací, nestálo jen na velikánech, kteří plní čítanka a učebnice dějepisu, ale i na snažení ohromného množství "obyčejných" lidí, bez nichž by bylo nemohlo uspět. Každý nechť přiloží ruku k dílu, či jak říkal Cyril Kampelík: co jednomu nemožno, všem dohromady snadno. Uvědomme si už jednou, že nás nikdo nespasí - ani zahraniční velmoci, ani "Brusel", ani oligarchové. Je to jen na nás - nikdo další tady není. Pokud v tomto úkolu selžeme, Česká republika nemusí následující bouřlivá období přežít ani jako stát. A jak nám připomíná Milan Kundera, ani existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí...