Jsem tvá minulost. Mluvím k tobě zpoza mříží.
Vidím, že nemůžeš odejít. Přitom za mřížemi jsem já. To ty nemůžeš ke mně. Jsem
už nezměnitelná. Tebe to trápí. Mám v sobě to, co toužíš vrátit. Chybu, zradu,
křivdu. Ano, vrátit to už nemůžeš?
Nevím, proč po tom tolik prahneš. Ani nevím,
proč říkáš, že tvůj život už nemá smysl. Ty jsi na svobodě. Sedíš na schodech,
po kterých stačí vyběhnout do budoucnosti.
Je ti špatně jen proto, že se soustředíš na
mě. Přitom by ti stačilo přijmout mě jako fakt, poděkovat mi, zvednout se a s
ponaučením z minulosti lépe stoupat po schodech. S každým ponaučením jsi
moudřejší.
Zapomínáš, že tě nedefinuje minulost. Definuje
tě to, jak s minulostí zacházíš. Že tu pořád dřepíš a nesmyslně se lituješ.
Sakra, prober se! Přestaň být mým vězněn. Byla to jen lekce, kterou potřebuješ
k růstu. Ne doživotní rozsudek, který si představuješ.
FC ročník VIII, vydání 6/ 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat