o Vietnamcích

Celá tátova strana je zase ve Vietnamu, včetně mé prababičky, které bude letos 108 let a je zcela při smyslech.

Jaký je její recept na dlouhověkost?

Upřímně, já tedy nevím, jestli bych tady chtěla být tak dlouho.

Když jsem ji naposledy navštívila ještě v té vesnici, bylo jí kolem stovky a měla u sebe na návštěvě stejně staré kamarádky. Bylo až dojemné vidět všechny babičky pospolu. Co ale může tuhle dlouhověkost způsobovat? Asi dobré geny, zdravé životní prostředí a možná méně stresu. Všechny babičky zažily válku, viděly, jak jejich blízcí přicházeli o životy, a možná se i díky tomu naučily radovat se z mála. Často mám pocit, že tady žijeme zhýčkané životy, řešíme každou blbost a na všechno bereme antidepresiva. Asi bychom někdy potřebovali zažít skutečné problémy.

Je takové "odkládání" děti typické i ve Vietnamu?

Jasně, tam se nějaká psychologie dětí vůbec neřeší. Řeknou si: dítě je malé, nic neví, tak co řešit.

Jaký máte vztah se svými rodiči?

Bůhví jaký není. Nic jim ale nevyčítám. Moc dobře vím, jaké měli oni vztahy se svými rodiči, že měli sami málo lásky, a proto ji neumí projevovat tak, jak bych si představovala. Já už mám naštěstí možnost natírat na tyhle věci jinak, protože jsem ovlivněna evropskou kulturou. Naše generace, která zažila mladí tady, už má mnohem více možností a témata jako osobní rozvoj nebo terapeut pro nás nejsou tabu. Proto jsem se rozhodla, že jim nic zazpívat nebudu, ale zároveň vím, že už v jejich modelu pokračovat nechci. Nechci opakovat stejné chyby.

Když myslíte úplně jinak než vaší rodiče, jak jste s nimi vycházela v pubertě?

Samozřejmě to mezi námi haprovalo. Mezigenerační propast je typická i pro české děti, když k tomu ale přidáte ještě propast kulturní, je tak velká, že je těžké ty dvě strany nějak propojit. Pro mou generaci bylo typické mít dvě identity. Doma člověk předstíral, že je tím, kým ho chtějí rodiče mít, i když ani tam se neubránil srovnávání s českými kamarády, kteří oproti nám mohli všechno a my nic. Už ve dvanácti letech jsem se musela starat o chod domácnosti. Rozhodovala jsem o tom, co se bude nakupovat a vařit. Starala jsem se o ségru. Máma tyhle věci vůbec nemusela řešit.

Přišlo vám to nespravedlivé?

Samozřejmě, vždyť mi ukradli dětství.

Dala vám tahle výchova naopak něco pozitivního?

Určitě. Máma nás vždycky hodila do vody a chtěla, abychom se sestrou naučily velmi rychle plavat, a myslím, že se jí to i povedlo. Na druhou stranu si ale myslím, že cena za to byla příliš vysoká. Šílená disciplina a až vojenský dril, kde nebylo moc prostoru pro nějaké projevy lásky za tuhle schopnost asi nestály.

Když ve filmu mluvíte vietnamsky, máte hlas posazený mnohem výš než v češtině. Je to běžné i u jiných lidí? To nevím, ale pravdou je, že je vietnamština mnohem mekcia jinak se v ní pracuje s tóninou. Používáme totiž osm různých intonací a jedno slovo vyslovené osmrkat jinak, znamená osm různých věcí. Například slabika "bo" vyslovená s důrazem znamená táta, krátce je to brouk, s otazníkem opustit, když klesáte hlasem, tak to znamená lézt.

Těch intonací je tolik, že je opravdu neskutečně těžké trefit se do správné. Manžel se velmi dlouho například učil správně pozdravit mou mámu? Náš pozdrav totiž zní: já zdravím tebe, ale zároveň v tom pozdravu musíte určit, kdo je já a kdo ty. Jde tady o hierarchii, o to z jaké generace jste, jaká je vaše role. Já a ty se vždycky mění. Mohu tedy říct: já vnouče zdravím babičku. Já dítě zdravím mámu. Já neteř zdravím strýce, který je ale starší než můj táta. Tohle je výuka na půl roku a manžel tak dlouho piloval pozdrav pro mou mámu, až za ní přišel a pronesl: pes zdraví kvašenou rýži. Otce zase místo mé ruky požádal o orální sex se mnou, ale to ho navedli moji bratranci.

David Novotný ve filmu nad vietnamským jídlem pronese klišé o tom, jestli ten oběd ještě včera neštěkal. Vadilo vám někdy, že se o Vietnamcích říká, že jedí psy?

My v Česku je nejíme, ale Vietnamci ve Vietnamu ano. Gaučáci se většinou nejeví, ale všechno je to spojeno s nějakou tradicí. Nesmí se třeba jíst v prvních dnech lunárního měsíce, protože to přináší smůlu a podobně. Kdo ale může říct, jestli je to správně? V Česku se jedí prasata a krávy. To je v pořádku? Tady by měla být k zamyšlení spíš otázka, jestli vůbec potřebujeme tak obrovskou spotřebu masa. Na světě je řada problémů, ale Facebookem stejně nejvíce otřásají především témata osudů ubohých štěňátek. Přitom by se měly řešit závažnější problémy. To, že vysychá voda, ubývá hmyz, všude je jen řepka a podobné katastrofy. Ale ne, Češi se zaseknou na nešťastných psech a na ceně piva.

To bych od pejskařky nečekala.

Proč? Já mám psy ráda. Třeba Nanynku jsem ještě nesnědla.

Téma 32/ 2018