„Proč vlastně nepíšeš komentáře?“ ptala jsem se mladé novinářky, když jsme odcházely z panelové diskuse Novinářky na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
„Je pravda, že jsem v bývalé redakci často dávala podklady komentátorům, aby si mohli rychle udělat názor, a výsledek nebyl vždy úplně dobrý,“ zamyslela se novinářka nad záhadnou skutečností, že jsou lidé, kteří nemají problém napsat komentář o tom, o čem před chvílí nevěděli zhola nic. Kdežto jiní lidé se do hloubky věnují nějakému tématu a komentář nenapíšou, protože se to nehodí, anebo se na to necítí. Komentáře v českém mediálním prostoru navíc píšou buď externisté, anebo ještě častěji kmenoví komentátoři, kteří to mají jako hlavní náplň práce. K tomu, aby se člověk takovým komentátorem stal, musí obvykle vystoupat po žebříčku do nějaké vyšší funkce. A to se ženám děje výrazně méně často než mužům.
kolegyně popisuje situaci velmi podobně. „Deníkařina je strašně náročná práce sama o sobě. Nepočítá s tím, že bys pracovala osm hodin denně, ale bere se jako samozřejmost, že jsi pořád na příjmu. Pro ženy je to náročnější o to víc, že na nich pořád ještě leží nejvíc povinností ohledně domácnosti a rodiny,“ popisuje a vzpomíná, že nejlepší podmínky zažila, když měla v práci vedoucí ženu. „Byla empatičtější k tomu, že se potřebuju taky starat o rodinu, takže mi dokázala udělat podmínky. Nemusela jsem být každý den v redakci, lépe se plánovaly texty,“ pochvaluje si a dodává, že v té době díky jejímu přístupu mohla napsat možná své nejlepší texty. V tu dobu bylo v její redakci víc žen s malými dětmi a dalo se to skloubit bez problémů. „Také je pro ženy matky práce těžší, protože se šetří na lidech a chybí každý půlúvazek. Podle mě je to ale tím systémem – v novinařině se jede jen na výkon, vůbec se neřeší třeba vyhoření nebo osobní potřeby člověka, v české novinařině jsou furt devadesátky. Proto je taky běžná obrovská fluktuace,“ dodává.
To je moment, který se v mých rozhovorech stále opakuje. „Ženy-novinářky mají navíc v redakcích podobně jako jiné ženy ve společnosti slabší hlas. Muži je zpravidla „neslyší“, protože na to nejsou zvyklí. Proto i hlas zaznívající z médií, rozumějte, hlas, který nese názor a zaznívá veřejně, většinou není ženský. O jeho zařazení do vysílání totiž rozhodují většinou muži. Ty většinou ani nenapadne – nebo alespoň donedávna nenapadlo –, že by měli dát prostor kolegyním, a možná se i obávají, že by pak médium samo mělo ne tak společensky významný, rozuměj, slabší hlas,“ říká další novinářka, která má pořad, kam si zve hosty, a popisuje, jak se na poradě snažila reagovat na to, co zaznělo, když tu ji jeden z přítomných pánů zvýšeným hlasem usadil s tím, že „není její host“.
„Že mají ženy méně než chlapi za stejnou práci i v novinařině, je fakt. Nevím čím to je, možná pořád tím společenským předpokladem, že ženský nosí domů tu druhou výplatu a živitel rodiny je muž. V deníkařině je po nich ale požadován naprosto stejný výkon jako po mužích, takže to vůbec nemá logiku.“
I mladší novinářky si ale všímají, že na různé zajímavé akce a zajímavé projekty jsou obsazováni spíše muži, a to i za předpokladu, že je v redakci na danou práci kvalifikovanější žena. Nevidí v tom ale záměr, prostě to tak prý většinou dopadne. „Zřejmě prostě víc udržují sítě a vzájemně se podporují.“
„Postavení žen v novinařině je tak tragické také proto, že neexistuje žádná pořádná profesní organizace, která by prosazovala jejich práva nebo ani odbory, které jsou v jiných firmách běžné. Protože ten stav může změnit jen soustavný tlak co největší skupiny zaměstnankyň,“ myslí si jedna z mých vrstevnic. Další k tomu ale dodává, že jen málo žen věří ve spojení sil a společnou snahu situaci měnit.
Z výzkumu Maríny Urbánikové a Jaromíra Volka (Čeští novináři v komparativní perspektivě) přitom vyplývá, že jsou novinářky vzdělanější než novináři a v práci tráví téměř stejný počet hodin jako jejich mužští kolegové (48, resp. 49 hodin týdně). Zajímavé je, že častěji mají smlouvy na dobu určitou a mnohem častěji zůstávají na řadových pozicích.
Zastavme se ale u pracovních podmínek. Z jihlavské debaty, stejně jako z výpovědí novinářek jasně vyplývá, že je v médiích zcela normální porušovat zákoník práce, pokud jde o počet odpracovaných hodin. Problém totiž není v tom, že by ženy nemohly věnovat velké úsilí své práci a dělat novinařinu naplno. Většina z nás opravdu nekojí čtyřicet let v kuse. Něco jiného je ale soustavný tlak na to, aby lidé pracovali mnohem déle, než je normální, a nebylo to kompenzováno volnem v jiné době. Tlak na neustálý výkon je mimo jiné důsledkem hrubě podfinancovaných redakcí a nedůstojných pracovních podmínek. Pozice žen v českých médiích tak úzce souvisí s mnohem širším problémem. Kdyby se podařilo o pracovních podmínkách v redakcích a jejich dopadu na kvalitu novinářské produkce otevřít debatu, bylo by to ku prospěchu všem. To ale půjde těžko uskutečnit, pokud to bude vnímáno jako „slabé“ téma i samotnými ženami.
Saša Uhlová
Žádné komentáře:
Okomentovat