Sociální darwinismus nefunguje.

Vaše přednáška se zabývala soutěživostí a spoluprací ve vztahu k lidské přirozenosti. Jak jste se dostal k tomuto tématu?

To je dobrá otázka. Souvisí to s tím, proč jsem se vůbec začal zabývat antropologií. K antropologii mě přitáhl zájem o politické a sociální problémy, kterým jsme po dlouhou dobu čelili v západní Evropě. A já jsem si uvědomil, že tisíce let se nejchytřejší lidé v historii lidstva snažili tyto problémy vyřešit, a ty problémy jsou stále s námi. A to je tedy důvod, proč jsem se v Kalifornii přihlásil ke studiu antropologie. Napadlo mě, že možná jeden z důvodů, proč se ty problémy zdají nevyřešitelné, byl ten, že přesto, že lidé, kteří se je snažili vyřešit, byli velmi chytří, tak byli chyceni v západním způsobu myšlení.

No, a antropologie mi dala příležitost dostat se ven z tohoto západního myšlení a zjistit, jak se lidé v různých částech světa zabývají podobnými problémy. Během mých studií antropologie jsem si uvědomil, že strašně moc lidí na mnoha místech se dívá na svět jinými způsoby, než se na něj díváme my v Evropě nebo ve Spojených státech.

Ve své přednášce jste řekl, že sociální darwinismus nebo libertariánské teorie přestávají fungovat, když je konfrontujete s nějakou antropologickou teorií. Vysvětlil byste mi to trochu víc?

Sociální darwinismus tvrdí, že nejschopnější lidé jsou ti, kteří se společensky dostanou na vrchol, že když se podíváte na jakoukoliv společnost, tak ti, kteří jsou bohatí a vlivní, jsou ti nejchytřejší, ti, co tvrdě pracují. Jsou zde ale lidé z horních vrstev společnosti, kteří nejsou zas tak talentovaní, ale kteří jen byli ve správný čas na správném místě. Je tu také spousta lidí, kteří jsou naopak velmi chytří, ale nepodaří se jim prorazit. Co se týče nějakých modernějších teorií, které souvisí se sociobiologií, je tu snaha vysvětlit všechny typy společenského chování genetickou dědičností. Problém je, že existuje spousta charakteristik, které lze jen těžko takto vysvětlit. Použiji hodně odborný výraz inclusive fitness – to je představa, že všechny organismy se chovají tak, aby maximalizovaly své geny, aby tak přešly do další generace. Ale jak potom vysvětlíme například adopci, když si pár osvojí dítě, k němuž nemá žádný genetické příbuzenství, a investuje svůj čas a zdroje, aby se o takové dítě staral a pomohl mu, aby bylo úspěšné?

Ale jak vytvářet nějaké premisy pro společenské teorie? Jak antropologie funguje v dialogu s filozofií nebo s disciplínami, které se snaží vytvořit holistický pohled na svět?

Teorie je podstatná součást kulturní antropologie. Jezdíme na různá místa, do různých částí světa. Žijeme v komunitách, které chceme studovat. Vrátíme se a sepisujeme příběhy a dáváme dohromady to, co jsme vypozorovali během zúčastněného pozorování, a píšeme etnografii konkrétních lidských společenství. Ale když skončíme pouze zde, tak získáme v tom lepším případě velmi zajímavé příběhy, v horším případě ty příběhy nebudou tak zajímavé. 

antropolog Rick Feinberg