Na obálce českého překladu Kapitalistického realismu je věta připisovaná americkému filosofovi postmodernismu Fredriku Jamesonovi: Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu?
Fisher hledá na tuto otázku odpověď tím, že pitvá způsob, jakým ideologie nadřazenosti volného trhu nad vším ostatním pronikla do našeho každodenního života. Kapitál už dnes ovládl většinu společenských procesů, vytvořil si vlastní neprůstřelné byrokratické struktury a přinutil nás přijmout, že ekonomická hlediska určují vztahy mezi lidmi i náš vztah ke světu. „Logika kapitálu trvá na tom, že cokoliv, co ho nereprodukuje nebo neslouží této reprodukci, je ztráta času,“ píše Fisher, který v pozdějších textech referuje o zombie kapitalismu – systému, ve který už po globální krizi v roce 2008 nevěří vlastně ani politici nebo šéfové průmyslu, ale jehož iluzi všichni udržují prostě proto, že neexistuje žádná ideologická alternativa.
Neoliberalismus maskovaný za liberální demokracii se prezentuje jako dovršení dějin, což v lidech, kteří musí žít v postindustriální dystopii nízkých platů, prekarizovaných zaměstnání, nesmlouvavého pracovního tempa, vysokých nájmů a do očí bijící sociální nerovnosti, nevzbuzuje zrovna velkou naději.
Punkové no future tady má zcela konkrétní kontury.
Společenský systém, v němž žijeme, podle Fishera „generuje permanentní vysilující úzkost“. Jsme neustále pod dohledem kapitálu, který po nás žádá, abychom se ve světě nejistých zaměstnání stali svými vlastními manažery a koordinovali své úsilí. Každý může být vítěz je oficiální mantra systému papouškovaná médii i popkulturou, globální pracovní trh ale reálně generuje jen pár úspěšných a vedlejším produktem této nesmlouvavé kompetitivní války jsou zástupy nešťastníků, kteří prohráli.
Po krizi z roku 2008, jež způsobila pokles životního standardu i u střední třídy, je už takových vlastně drtivá většina: vedou život od výplaty k výplatě bez šance na důstojnou existenci. Zároveň ale žijí v přesvědčení, že si za své problémy mohou sami. Krajně individualistický étos neoliberalismu nám totiž říká, že si za své štěstí zodpovídá každý sám. Pokud nejsme úspěšní, je to jen naše vina, protože jsme se dostatečně nesnažili.
Takový systém postavený na maximalizaci úsilí a zároveň malých šancích na úspěch nutně produkuje psychické nemoci. Fisher připomíná, že jako důsledek privatizace stresu podle statistik britské Národní zdravotnické organizace v poslední dekádě prudce narostly případy depresí a sebevražd. Pro psychiatrii jsou ale duševní problémy stále čistě individuální záležitost a vysvětluje je chemickou dysfunkcí, která se dá léčit antidepresivy. I psychoterapie vychází z předpokladu, že chyba je především v pacientovi a lze ho vyléčit jiným nastavením jeho myšlení. Fisher však upozorňuje, že ne všechny deprese jsou ve skutečnosti naše, některé patří systému: „Příčina nárůstu depresí je společenská a politická a překlopení depresí do politického naštvání je urgentní politický projekt (…), antidepresiva a terapie jsou skutečným dnešním opiem mas.“
Žádné komentáře:
Okomentovat