Pitná voda jinak

Jaká voda se do oběhu za žádnou cestu dostat nesmí, stanovují normy. Ty však pocházejí z druhé poloviny 20. století a s tím souvisí i hlavní metoda ověřování. Používá se k ní manganistan draselný, známější jako hypermangan. S jeho pomocí laboratoře určují, kolik a jakých látek ve vodě vlastně je. Jenže hypermangan neobjeví zdaleka všechno.

„Různé organické látky odhaluje do různé míry. Málokteré z nich úplně, většinu z nich tak napůl a některé skoro vůbec. Shodou okolností velmi dobře reaguje s látkami, které mají aromatický charakter,“ vysvětluje Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd. To znamená, že upravená voda sice nepáchne a nemá ani pachuť, ale může v ní stále být řada cizorodých látek. A jejich koncentrace ve vodě může i růst. Odborníci proto upozorňují, že je nejvyšší čas přejít na nový, účinnější způsob kontroly.

Limity jsou sice přísnější než normy, ale nejsou neprůstřelné. Jak vypadá celé spektrum látek, které jsou ve vodě, popsat nedokážou. Zdaleka totiž nehlídají všechno. 

„Máme zhruba 147 milionů organických látek, o kterých víme, že je produkujeme. Nejlepší laboratoře jich dokážou rozpoznat asi pět set. Z toho látek, u kterých Evropská unie upozorňuje, že bychom se jich měli obávat, je asi sto tisíc. Jinými slovy, my z těch sto tisíc potenciálně škodlivých látek dneska měříme půl procenta. A na základě toho tvrdíme, jestli naše vodní zdroje jsou, nebo nejsou kontaminované,“ upozorňuje Pivokonský. 

„Bude-li takto pokračovat masivní množení sinic na našich nádržích a vodních zdrojích, bude-li takto pokračovat klimatická změna, budeme-li mít takto malé přítoky do nádrží, tak se může stát, že technologie nebudou stačit na to, aby z vody odstranily dostatečné množství škodlivých látek, které sinice produkují,“ varuje Pivokonský. Je proto nezbytně nutné zaměřit se na nové technologie čištění vody.