demokratický"virus"?

Je korona demokratický virus, jak nyní často slyšíme, protože jsou všichni zasaženi stejně?

Ne, demokratický vir neexistuje. Samozřejmě jsou v prvé řadě ohroženi všichni lidé. Některé sociální skupiny jsou ale ohroženy více než jiné. Pomysleme jen na všechna ta takzvaně systémově relevantní zaměstnání, ve kterých je nebezpečí, že se dostanete do přímého kontaktu s virem, často velmi vysoké. Mnohá z těchto povolání – ať už u pokladny nebo v logistice – vykonávají lidé s nízkým nebo středním vzděláním.

Ani sociální následky onemocnění nejsou v žádném případě rozděleny rovnoměrně. Z výzkumu onemocnění rakovinou a jiných těžkých chronických chorob například víme, že osoby s nízkým sociálním statusem trpí daleko více finančními a psychosociálními následky svého onemocnění.

Navíc nejsou ani onemocnění, se kterými patříme k rizikové skupině, ve společnosti zdaleka rozdělena rovnoměrně.

Lidé ze spodní pětiny společnosti mají zhruba dva až třikrát vyšší riziko chronických onemocnění než lidé z horní pětiny. To platí pro rakovinu, diabetes, koronární onemocnění srdce a také pro těžké astma. To jsou v podstatě všechno onemocnění, která z člověka dělají obzvlášť náchylného pro onemocnění COVID-19.

Takže u chudých lidí je ohrožení větší?

Ano. Z empirických výzkumů víme, že ženy a muži s nízkými příjmy umírají v průměru o osm až deset let dříve než lidé s vyššími příjmy. A vyššími zde nejsou myšleni superboháči, ale 150 % průměrného příjmu. Souvislost mezi sociální situací a zdravím je vědecky zkoumána již několik desetiletí a je téměř lineární. S každým eurem, o které vzroste příjem a vyšším ukončeným vzděláním, jsou lidé zdravější. Lidé s maturitou jsou zdravější než lidé se základním vzděláním. Ale už při srovnání absolventů tzv. reálek (v něm. „Realschule„) a maturantů vidíme zřetelné rozdíly ve zdravotním stavu. Zdraví je v naší společnosti velmi nerovnoměrně rozděleným zdrojem.

Čím je tato silná souvislost mezi zdravím a sociálním statusem zdůvodněna?

Víme, že chudší a méně vzdělaní lidé trpí vyšším psychosociálním stresem a hůře ho kompenzují, zpravidla vykonávají povolání, která jsou škodlivější zdraví, jejich rodinná zátěž je vyšší a bydlí například v menších bytech a u silnic s vysokou dopravní zátěží, což zase zvyšuje pravděpodobnost chronického onemocnění plic. Navíc jsou mezi osobami s nízkým sociálním statusem více rozšířeny zdraví škodlivé návyky: více se kouří, jí se méně zdravě a také se méně sportuje.

Takže si za to mohou sami?

Toto tvrzení by byl opravdu nesmysl. Na zdravou stravu musíme nejprve mít, musí být dosažitelná v místě bydliště a musíme mít čas si připravit dobré a zdravé jídlo. To samé platí o sportu. A kdo stojí pod existencionálním tlakem, třeba proto že má nejisté pracovní místo nebo jeho práce indukuje mnoho stresu, ten jen tak nepřestane s kouřením a nezačne běhat. Návyky škodící zdraví nejsou svobodným rozhodnutím, ale jsou podmíněny sociálně. Určité skupiny společnosti mají svobodnější možnosti volby než jiné. I to je mimochodem dobře probádáno.

Jak přesně funguje vztah mezi zdravím a blahobytem: zchudneme, protože jsme nemocní, nebo způsobuje nemoci chudoba?

Z výzkumů známe oba efekty. Existuje jak společenský sestup v důsledku těžké nemoci, stejně jako na druhé straně existuje onemocnění v důsledku chudoby a sociálního znevýhodnění. Druhý případ je ale v Německu daleko častější, neboť  Německo ještě disponuje víceméně fungujícími sociálními pojistnými systémy. Lze tedy opravdu říct, že chudoba způsobuje nemoci.

Matthias Richter je profesorem sociologie medicíny a vede stejnojmenný institut na Univerzitě Martina Luthera v Halle-Wottenbergu. Těžištěm jeho vědecké činnosti je výzkum zdravotní nerovnosti.