Žijeme v době, kdy se osudy lidí mění ve statistická data. Stáří se bojíme, nevážíme si ho, hnusí se nám. Senioři jsou připomínkou naší smrtelnosti a jejich slabosti v nás vyvolávají pud zbavit se nejslabšího článku společnosti. Úspěch slaví jen zdraví a silní. Mezigenerační soudržnost kolabuje, naše byty jsou pro velké rodiny příliš malé, nechceme se staříky žít, potřební jsou jen na hlídání.
Senioři nepotřebují pomoc za každou cenu, potřebují důstojnost. A té se jim nedostává. Čelí společenskému i ekonomickému tlaku, kterému špatně odolávají. Jsou křehcí, důvěřiví, snadno ovladatelní, často bezbranní. Nejsou tak rychlí, vše jim trvá déle.
Mají však to, co mladší generace postrádá: nadhled, soucit, životní zkušenosti. Zažili turbulentní svět 20. století a dobře vědí, že nic netrvá věčně. Svoboda, totalita, prosperita ani krize. A právě kontext dravému mládí, často i střednímu věku, chybí.
Penzistou v úřadě byl François Mitterrand či Winston Churchill, velké postavy historie. Naopak Adolf Hitler se stal německým kancléřem jako čerstvý čtyřicátník. Važme si proto seniorů a na aroganci produktivní generace si raději dávejme pozor. Tento svět totiž pro starý je.
Žádné komentáře:
Okomentovat