Většina lidí dnes už respektuje vládní opatření, ve složité situaci si pomáhají, jsou solidární. Jak byste ze sociologického pohledu zhodnotil aktuální situaci v Česku?
Jsem rád, že po počátečním českém švejkování lidi pochopili, že onemocnění covid-19 není žádná legrace. I svépomoc a vzájemná podpora je skvělá. Jen bych to s tím optimismem nepřeháněl.
Jak to myslíte?
Solidaritu máme do jisté míry v genech a funguje v podmínkách relativně stabilizovaných. Když ale nastane velká společenská krize, může být vše jinak. Velmi plasticky to ukázal rakouský spisovatel Marc Elsberg ve svém katastrofickém románu Blackout. Popisuje, co se s vyspělou společností děje, když se jí ze dne na den uprostřed zimy přestane dostávat elektrické energie. Lidé si nejdříve altruisticky a solidárně pomáhají, ale postupně, jak přestává fungovat úplně vše – v bytech je zima, neteče voda, nelze splachovat, nefunguje zásobování, začíná skutečný hlad – solidarita mizí a nastává krutý boj o přežití. Rodiny se sdružují a opevňují v bytech a domech a se zbraněmi hájí to málo, co mají, aby přežili.
A to podle vás nyní hrozí?
No, tak úplně určitě ne, ale náznaky tady jsou. Například v prvních dnech, kdy se epidemie začínala rozjíždět, najednou z potravinových obchodů začalo mizet nejrůznější zboží. Část lidí zachvátila panika a v ní rodiny přestaly myslet na to, že by jim mohl stačit jeden až dva sáčky rýže, mouky a brambor, které mají doma. Běžely nakupovat, začaly vytvářet zásoby. A neohlížely se na nikoho. V Itálii mezi občany roste zlost a podezíravost, lidé udávají své sousedy, když vycházejí ven. Vždyť ostatně i u nás lidé telefonovali na policii, že soused kouří na balkoně bez roušky, venkov zase nevlídně pohlíží na městské víkendové přivandrovalce, protože jeho obyvatelé mají strach, že je nakazí.
Patří k tomu i podvodná sbírka na nemocnici u svaté Anny nebo hackerský útok na Fakultní nemocnici Brno?
To je spíš otázka rozložení mentálních a sociálních vlastností ve společnosti. Největší část, asi 70 procent, je v nějakém průměru a má v sobě snahu pomoci a chovat se spořádaně. Zbytek se dělí na dvě skupiny, které jsou na opačných stranách spektra. Na jedné je to zvýšená potřeba pomoci, to jsou většinou lidé, kteří iniciují sbírky, šití roušek, krizové linky a podobně. A na té druhé straně jsou to sobci, kteří se snaží situace zneužít. To je prostě příroda v nás. Je ale potřeba tyto případy zveřejňovat. Ty pozitivní oceňovat a negativní trestat. Pokud by parazitické chování nebylo náležitě postihováno, mohlo by lákat další, aby to zkoušeli. Koneckonců jde o chování přinášející ekonomický zisk.
Právě zákazy a koronavirová opatření nám zásadně převrátily životy. Třeba z toho, že se děti musí učit doma, jsou rodiče mnohdy doslova zoufalí.
Není jejich vina, že si s vyučováním doma nedokáží poradit, že to neumí. V rámci společenské dělby práce přenechávají vzdělávání profesionálům, tedy pedagogům. To je v pořádku. Současná situace ale potvrzuje i fakt, že úspěchy dětí v českých školách jsou do značné míry závislé na sociální a ekonomické úrovni domácnosti. A to už v pořádku není. Tam, kde jsou dětem k dispozici počítače a tablety, kde jim rodiče dokážou zprostředkovat kulturní podněty a kde je vzdělání velkou prioritou, mají děti výhodu oproti jiným. A nevím, jestli si s tím česká škola dokáže poradit. Navíc se tu také ukazuje nevýhoda neúplných rodin. Dva dospělí situaci v krizi zvládají daleko lépe. Právě v této době se projevuje, jak je pro rodinu s dětmi důležité, aby v ní byli otec a matka – a tím nehovořím o jejich pohlaví, ale o jejich rolích.
Může tedy koronavirus prohloubit sociální rozdíly?
Pokud bude epidemie krátkodobá a hospodářství se vrátí s pomocí státu do normálních kolejí, tak by neměla. Koronavirus otevřel ale jedno další velké téma a to je péče o nemohoucí a velmi nemocné lidi. Covid-19 je metaforicky řečeno sociálně spravedlivý v tom, že si nevybírá a může padnout na každého. Nespravedlivý je však z demografického hlediska, protože mu více podléhají senioři. A vyvstala otázka, jak v takových situacích zvládat péči o lidi v takzvaném čtvrtém věku, což je podle anglického historika Petera Lasletta období seniorské vetchosti a nemohoucnosti. A jde o problém jak na úrovni rodin, tak zdravotnických či sociálních institucí. Všichni vidíme, co se děje v domovech pro seniory, kde jsou převážně tito lidé. Nemají dost ochranných pomůcek a personálu a ani podmínky na vytvoření „covizón“, které jim nařídila vláda. To všechno je potřeba do budoucna řešit.
Změní lidé nějak svoje dosavadní postoje?
Nejspíš svoje hodnoty přeskládají. Zaběhané představy o našem životě, stabilitě a budoucnosti jsou otřeseny. A před námi stojí velká výzva, jak celou skutečnost z tohoto pohledu uchopit. A je otázkou, zdali tuto stabilitu paradoxně nenarušuje právě globalizace, o níž se dlouho předpokládalo, že bude mít účinky spíše pozitivní. Jsme dnes všichni již tak propojení, že stačí, aby se jeden člověk na tržišti ve vzdálené Asii nakazil a spustí se lavina ohrožující celý svět.
Máte příklad, jak si tedy lidé mohou přeskládat hodnoty?
Už dnes, kdy sedíme doma, a pracovat můžou jen někteří, si začínáme uvědomovat, jak je pro nás právě práce důležitá. A nejen kvůli penězům, ale i kvůli tomu, že nám smysluplně strukturuje čas. Od pondělí do pátku máme pevný program. Soboty a neděle jsou svým způsobem dny sváteční, dny volného času. Teď nám ty dny však začínají splývat. Také si uvědomíme, když vidíme projasňující se mapy znečištění ovzduší, jak moc člověk svou Zemi ničí. Nebo si položíme otázku, zda má smysl trávit dovolenou na luxusní lodi obklopený třemi tisíci lidí. Nebo zda cestovat do velmi vzdálených destinací, z nichž v případě problému není snadné se dostat zpátky.
I vy očekáváte, že po odeznění pandemie bude svět jiný. Dá se už odhadnout v čem?
Na otázku, jak to bude dál, neexistuje nyní jasná odpověď. Každopádně se budeme muset naučit žít s pocitem, že součástí našich životů jsou nepředvídatelná rizika a že přihodit se mohou věci, o nichž jsme si mysleli, že se stát nemohou.
Ve své profesi se věnujete především populačním jevům. Co se může stát v tomto ohledu?
Pokud pandemii nezvládneme, může pozměnit věkovou strukturu populace, hlavně v těch nejstarších věkových kategoriích. Ale nechci strašit. Na druhém straně, abych to odlehčil, bude zajímavé sledovat, jak se déle trvající zákaz vycházení, zavřené podniky a sportovní či kulturní zařízení, kde lidé mohou trávit svůj volný čas, projeví v dalším roce na mírách porodnosti. Totiž důvodem k sexu není v dnešním vyspělém světě na prvním místě rozmnožování, neboli prokreace, ale rekreace, tedy slast. A protože moc jiných možností na rekreaci nyní nemáme, tak uvidíme.
sociolog a vedoucí Ústavu populačních studií Ladislav Rabušic
Žádné komentáře:
Okomentovat