vliv sociálních sítí

Mobily samy o sobě v mnoha případech pomáhají, jenže jsou zároveň portálem k digitálnímu světu, který nám v drtivé většině případů nepomáhá ani trochu. A je pohlcující. Více než polovina lidí používá mobily hlavně k tomu, aby hráli videohry nebo trávili čas na sociálních sítích. A protože jsou to hodiny a hodiny denně, je to portál velice nebezpečný. Moderní technologie a sociální sítě totiž fungují na úplně jiném principu, než jsme byli zvyklí. Vstřebáváme z nich informace na základě toho, jak moc nám dávají dopaminu, což je droga štěstí, která se vyplavuje v mozku. To se děje, třeba když dostaneme na Facebooku „lajk“.

Po štěstí touží každý, ne?

Jenže dopamin je látka, která ručí za slast, ale taky za návykovost. A všechny titulky, symboly a věty jsou na sociálních sítích zformulované tak, že máme pocit, jako když jsme v kasinu. A zásadní je, abychom měli potřebu se k nim pořád vracet. Je to úplně stejný princip, jako když berete drogy.

Sociální sítě jsou tedy záměrně vytvořené na základě návykových programů?

Přesně tak. Jsou tvořeny na základě neurologického programování, kdy se měří způsob reakcí částí mozku, které navozují pocit slasti. Při jejich vývoji se sleduje hladina dopaminu a tvoří se tak, aby se dopamin neustále zvyšoval a snižoval, zvyšoval a snižoval. Zkrátka stále nahoru dolů jako v kasinu, kde to hezky bliká, ale dovnitř nejdete. Pak ovšem uvidíte, že tam v rohu někdo něco vyhrál, koruny z mašiny nebo žetony od krupiéra se jen sypou, a podíváte se blíž. A pak si sednete ke stolu, a už jste chycený. Tohle jsou tvrdá fakta. Když dáme pacienta na magnetickou rezonanci a díváme se, která centra mozku se aktivují, když je na Facebooku a když bere heroin, jsou to úplně stejné trasy. Nic na tom, jak Facebook funguje, není náhoda. Jakmile začnete monitorovat reakce mozku na vaši pseudoexistenci na sociálních sítích, zjistíte, že věci jako „lajk“ způsobují měřitelný nárůst dopaminu.

Programátoři se totiž velice brzy spojili s neurovědou a celé odvětví se dnes nazývá neuromarketing. Vytvoří se program a zkoušejí se různé varianty.

A právě mozkové funkce stojí za tím, že se do určitého programu opakovaně vracíte. A tahle taktika, hlavně u dětí, vede k další stupidifikaci tím, že zatímco dřív programy a hry byly složitější, dnes musejí být jednodušší, ale hlasitější a blikavější...

Stačí si do vyhledavače zadat „neuromarketing“ nebo „neuro programming“, a najdete plno firem, v nichž neurologové a psychologové pracují. Říkají, jaká slovíčka, grafické prvky nebo tvary změnit, aby to vzbuzovalo větší nutkavost, aby se člověku výrobek líbil a aby se pokud možno stal člověk na výrobku závislý. Je to velice rafinované. Třeba zkoumají, jaký přesný font (typ) písma vybrat, aby zasáhl požadovaná mozková centra. Jiný bude na pastě a jiný na rtěnce pro ženy. A tohle všechno se dá objektivně změřit na základě mozkové aktivity.

Takže na základě svých znalostí a schopností dokážou vytvořit závislost?

O nic jiného jim nejde. Sociální sítě jsou tu jen proto, aby vydělávaly peníze. Prodávají vaše soukromí různým firmám, jež nabízejí zboží. Sociální sítě mají dokonalý uzavřený kruh neurochemického chování, což znamená, že vás nutí k tomu, abyste v nich zůstal. A neustále reagoval, čekal, reagoval, čekal. Pořád se v tomhle nekonečném kolotoči točíte, zatímco data vašich reakcí se prodávají firmám, které vám na základě toho nabízejí zboží.

Tak proč neutečeme?

Protože přinášejí subjektivně příjemný pocit. Ale důsledky vůbec dobré nejsou. Cigarety jsou taky pro někoho příjemné, jenže začas můžeme mít rakovinu.

Komunikace je pak omezená na textování vět, které mají pár slov. Schválně, požádejte patnáctiletého kluka, aby vám napsal větu, která má pětadvacet slov a je smysluplná... 

To podstatné je, že mozek přemýšlí a učí se takovým způsobem, jakým dostává informace. Takže pokud dostává příval krátkých útržkovitých informací, jako když střílí samopal, sám začne přemýšlet jako samopal, bez reflexního myšlení (promýšleného myšlení, pozn. red.). Pokud dostává informace jednou začas a jsou rozsáhlé a komplexní, začíná přemýšlet úplně jiným způsobem. Jenže to se děje čím dál míň. Místo přemýšlení a debat s kamarády jeden z nich hned vytáhne mobilní telefon, a už jsme tam.

Nedovedou interpretovat řeč těla, rychle se dostanou do stavu frustrace, používají krátké věty bez argumentů. Když problém nedovedou vyřešit hned, hledají nějaké pomyslné tlačítko delete (vymazat, odstranit). Jenže takhle život nefunguje.

A jaké to má důsledky?

Právě když jsou takhle tlačeni mimo svoji komfortní zónu, nastane úzkost. To vysvětluje, proč dle studií trpí mladá generace sedmdesátiprocentním nárůstem úzkostí a deprese. Poněvadž jsou ve skutečnosti sami. Právě proto jsou naše děti nepochybně méně šťastné než my. Stejně jako my jsme méně šťastní, než byli naši rodiče.

MUDr. Martin Jan Stránský, M.D., FACP