Dnes epidemiologové unisono říkají, že válka s virem se nedá vyhrát a nedostaneme se do stavu, kdy ho zcela vymýtíme. S virem se budeme muset naučit žít. Je-li to tak, tak je potřeba, aby to znělo velmi intenzivně, a mělo to také znít od samého začátku. Namísto toho jsme se postavili do pozice těch, kteří virus vymýtí a udělají to lépe než všichni ostatní. Za zavřenými dveřmi jsme se chtěli dívat, jak to ostatním nejde. To byla směšná poloha. Dnes víme, že se budeme vracet do normálu, kdy nakažených a nemocných bude více než na začátku. Zároveň bude muset někdo lidem říct, a budou to nejpíš ti, kteří je na začátku děsili, že i tak budou schopni znovu žít normálnější životy, než žili poslední týdny. To je jedna z největších výzev, které před námi stojí. Kdybychom od začátku nežili v módu strachu a vypnutí kritického myšlení, návrat k normálu by probíhal mnohem lépe.
Denně tady umře tři sta lidí, akorát se neobjevují jako hlavní zpráva na začátku každého webu. Nejsou to mediální mrtví. Udělali jsme diskriminaci chorob a řekli, že ten, kdo je nemocný s covid-19, je více nemocný než ostatní. To nepovažuji za šťastné. Navíc moc dobře víme, že kompromisy se dělat musí.
Green Deal a celé zelenání ekonomik bylo starostí relativně bohatých lidí a bohatých ekonomik, které řešily nejvyšší vrstvu v Maslowově pyramidě potřeb. Jako chudší populace se budeme zabývat řádově jinými problémy. Je přitom evidentní, že zchudneme, a otázka zní jenom jak moc. Stačí pokles o pouhých deset procent a celé období Babišovy vlády a posledních dobrých let bude pryč během dvou čtvrtletí. To je neuvěřitelně velký šok.
Kvůli koronaviru se vrátila na stůl debata, která odvětví jsou vlastně strategická. Po letech globalizace, během kterých jsme věřili, že cokoliv můžeme koupit kdekoliv na světě za co nejlepší cenu, se nejspíš dostáváme do éry lokalizace. To znamená návrat produkce domů, více uzavřených hranic a většího spoléhání na sebe. Říct ovšem dopředu, co bude strategické za rok dva nebo tři, je hrozně těžké. Přijdou třeba požáry a najednou budou strategické náplně do hasicích přístrojů. My zjistíme, že je u nás nevyrábíme. Přijdou povodně a my zjistíme, že nemáme dost vysoušečů v hmotných rezervách. Nebo přijde něco úplně jiného, to se dopředu strašně těžko definuje. Pokud se zamyslíte, co je za každých okolností strategické, tak vám z toho vyjdou jen potraviny a nějaká léčiva. Všechno ostatní může být strategické jen teoreticky.
Koncept absolutní soběstačnosti je pro malou otevřenou ekonomiku našeho typu smrtící. Jsme závislí na dělbě práce, na tom, že někdo kupuje produkty od nás a my jsme je schopni kupovat zvenčí. Pokud má soběstačnost malé otevřené ekonomiky znamenat, že se stane malou uzavřenou ekonomikou, povede to k dramatickému zchudnutí. Tyto úvahy se zde jistě objeví a je nutné, abychom to s nimi nepřehnali.
Mnohem lepší by bylo, kdybychom získali nikoliv víru, ale respekt k vědě. To znamená poučenou schopnost s vědeckými výstupy pracovat. Poučení zároveň znamená i rozumět limitům vědy a našeho poznání. To třeba často chybí ve vztahu k lékařům, které často bereme jako šamany v bílých pláštích, kteří magicky spravují naše těla. Přitom doktoři sami nejlépe vědí, jaké množství nejistoty je v jejich rozhodování. Pokud přemýšlím o roli vědy, tak se mi pořád vrací myšlenka mého oblíbeného metodologa Paula Feyerabenda, který říká, že opravdu dobrou vědu budeme mít, až dojde k oddělení vědy od státu, jako jsme kdysi v minulosti oddělili církev od státu. Teprve v tu chvíli budeme mít vědu, která neumožňuje politizaci výstupů nebo vědeckých záměrů.
Mojmír Hampl
Žádné komentáře:
Okomentovat