Zrádné "bezpečí"

„S nebezpečím se to musí umět," řekl mi kamarád – špičkový parcourista – poté, co v rámci jedné soukromé exhibice právě seskákal z trojpodlažní budovy a já se ho zeptal, jak moc nebezpečné mu připadá to, co dělá. „Sem jsem se dostával roky – tisíce hodin trénování. Vím, co můžu asi čekat od různých povrchů. Vím, co můžu čekat od sebe. To, co dělám, vypadá riskantně, bez tréninku by to byla sebevražda a nějaké riziko v tom nepochybně je i pro mě (vždycky se může něco stát), ale je to riziko, které si dokážu obhájit.“ „Proč to děláš“, zeptal jsem se ho, i když odpověď už jsem tušil předem. „Prostě mě lákají výzvy," odpověděl, „kdo se bojí, s..e v síni, znáš to?!“

Naše společnost je posedlá bezpečností do té míry, až je to někdy nebezpečné. Tato posedlost bezpečností ale nevyplývá z toho, že bychom žili v nebezpečném světě. Právě naopak – čím klidnější časy a bezpečnější životní podmínky, tím více bezpečnostních opatření a nařízení se objevuje ve snaze chránit nás před čím dál nepravděpodobnějšími a banálnějšími hrozbami.

Kdykoli vstoupím do místního supermarketu, někde poblíž dveří stojí cedule s nápisem Pozor, mokrá podlaha! Stojí tam trvale. Není tam proto, aby vás upozornila na nebezpečí – většinou je totiž podlaha úplně suchá. Je tam proto, že pokud někdo v obchodě uklouzne a tato cedule tam nebude, může ho napadnout se s obchodem soudit a má šanci uspět.

I když k nám tento trend přístupu k bezpečnosti přišel ze zámoří, už zvládl zapustit pevné kořeny i u nás. Pokud je totiž někdo vážně připraven přezkoumávat, jestli to, že jste uklouzli na mokré podlaze, náhodou opravdu není pochybení obchodu, a ne vaše nepozornost, pak se nemůžeme divit, že se to kolem nás různými absurdními bezpečnostními upozorněními jen hemží.

Od postoje, že každý je za sebe (a tedy i svou bezpečnost) odpovědný v první řadě sám, jsme se během pár desetiletí posunuli k přesvědčení, že by se o naši bezpečnost měl postarat systém – bezpečnost dětí je odpovědnost rodičů, bezpečnost zákazníka je odpovědnost obchodu, bezpečnost občana je záležitost státu. Systém by nás měl před riziky ochránit, případně nám poskytnout varování a instrukce. A s tím, jak se v otázkách bezpečnosti spoléháme víc a víc na systém, používáme méně a méně vlastní rozum, zkušenosti a schopnosti.

Tak jsme jako společnost přišli o velkou část dovedností a zkušeností s přežitím v krizových situacích, protože jsme je vlastně léta nepotřebovali. To není kritika – nevnímám to jako chybu, jen jako prostý důsledek skutečnosti, že když se něco nepoužívá, protože to není potřeba, atrofuje to. Ale zároveň vnímám jako zdravé, že teď tyto dovednosti jako společnost oprašujeme. Vnímám to jako rehabilitaci: a stejně jako rehabilitační proces i tento občas bolí.

Ale dochází tu ještě k jedné proměně, a to k proměně vnímání samotných hrozeb. Když žijete v poměrně uspořádaném, přehledném a předvídatelném světě, který se moc nemění, vede to časem k tomu, že přestanete počítat s náhodou – především s blbou náhodou.

Většina lidí nevědomky a automaticky předpokládá, že za nehody, zranění, smrt a další podobné neblahé události vždy někdo může. Když spadne v parku strom a někoho zraní, vzápětí se objeví otázka, kdo to zavinil, kdo je za to zodpovědný a kdo co zanedbal. Je v tom zakuklené implicitní přesvědčení, že když se vše dělá správně, nemůže se stát nic špatného. Že veškeré nebezpečí by šlo vymýtit, kdyby se všichni chovali zodpovědně a nebyli nedbalí. Že všemu zlému se dá předejít.

To je samozřejmě mýtus, ale tento postoj je lákavý především z jednoho důvodu: vytváří falešný dojem bezpečí v tom ohledu, že jakoukoliv hrozbu lze eliminovat, přijmeme-li ta správná opatření. V klidných, přehledných a předvídatelných časech tomu tak občas i je, ale ne všechny časy jsou takové.

O sílícím tlaku učinit někoho odpovědným za to, že se stalo něco špatného, vědí své třeba lékaři. Za posledních dvacet let vzrostl počet lidí soudících se s lékařem na více než na dvojnásobek. Pooperační komplikace, trvalé následky, smrt – za to přece musí být vždy někdo zodpovědný! Takto spousta lidí opravdu uvažuje. Přijmout roli náhody a to, že některé věci se prostě dějí a nejde jim zabránit, by znamenalo přijít o pocit bezpečí. Ne každý to dokáže unést – a to je další výzva, které právě čelíme.

Důsledkem tohoto (z klidných časů vzešlého) přesvědčení, že špatné věci se nedějí jen tak, ruku v ruce s přesvědčením, že o náš pocit bezpečí by se měl někdo postarat, je pak alibismus odpovědných.

Pokud nevnímáme určitou míru nebezpečí jako něco přirozeného, s čím umíme žít, ale jen jako něčí selhání, pak se dočkáme jen toho, že lidé v řídících a odpovědných funkcích se budou rozhodovat, zda a jak něco udělat nebo neudělat ne s ohledem na reálné hrozby, ale na hrozby řekněme politické. Dobře si totiž uvědomují, že lépe je vnímán ten, kdo upokojuje a uklidňuje, než ten, kdo nabízí skutečná řešení. Skutečná řešení totiž nejsou bez rizik.

To pak vede k podobným absurditám, jako když se kvůli jedné spadlé větvi, která způsobila nehodu, pokácí alej. Protože kdyby se to stalo znovu (a ono se to může stát – to riziko prostě nejde zcela eliminovat, pokud neeliminujete všechny stromy v okolí silnice), někdo by jen těžko obhajoval, že tomu nedokázal předejít. Tohle je politické řešení někoho, kdo nechce nést odpovědnost, zvoleného většinou, která nechce nést riziko.

Dokud se nepustíme iluze, že můžeme mít každou situaci pod kontrolou, a nevzepřeme se touze přenést odpovědnost za naše bezpečí na druhé, budeme místo řešení problému hledat buďto viníka, a/nebo spasitele.

Asi se shodneme, že hledání viníka není vhodná strategie změny. Ona to totiž vůbec není strategie změny. To, že na někoho ukážete, vám z problémů nepomůže (pomineme-li, že si pak máte na kom vybít svou frustraci). A hledání spasitele také nemusí být vždy ta nejprozíravější strategie, protože lidem, kteří v krizi nabízejí, že se postarají o vaše bezpečí, nezřídka jde o něco jiného a vaše touha může být snadno využita proti vám.

Potřebujeme se vrátit k tomu, že blbé náhody se prostě dějí, že v našem životě sehrávají svou roli a my s tím nic nenaděláme. A také k tomu, že primární odpovědnost za své bezpečí neseme sami. Pak se dokážeme postarat nejen o sebe, ale i o druhé.

Jak jednat tváří v tvář krizi? Když necháme stranou možnost hodit odpovědnost na někoho jiného, máme na výběr v podstatě ze dvou cest – hrozbě čelit, nebo se jí vyhnout. Vyhnout se některým hrozbám může být prozíravé. Vyhýbat se ale každému (i jen potenciálnímu) nebezpečí je nefunkční, a dokonce to může být smrtelně nebezpečné.

Preventivní obezřetnost aplikovaná za všech okolností vás totiž nenaučí rizika zvládat. Vyhýbáním se boji žádnou bojovou zkušenost nezískáte. Člověk, který se nebezpečí vyhýbá, místo aby mu čelil, tak paradoxně není víc v bezpečí než jeho odvážnější protějšek. Neměl se totiž kde naučit, co je skutečné nebezpečné a co ne, jak velké riziko s sebou jaké jednání nese a jak to riziko ovlivnit. Nenaučí se odhadovat ani riziko, ani své schopnosti.

Podcenění rizik a přecenění schopností vás může v krajním případě i zabít. Přecenění rizik a podcenění schopností vás bude paralyzovat. Obojí je průšvih. Snadno se vám tak stane, že se vlivem rozhodnutí, která mají eliminovat jednu hrozbu, dostanete do ještě horší situace.

A tady začíná spirála do pekel – s podobnými kusými a tím pádem většinou špatnými zkušenostmi bude klesat jak vaše důvěra ve vlastní síly, tak vaše ochota čelit dalším výzvám. Životní prostor postupně ukrajovaný preventivními ústupy bez boje se pak zužuje víc a víc, až se z vašeho života stane vězeňská cela. Bezpečí nevytvoříte tím, že se vyhýbáte nebezpečí, ale že se s ním naučíte žít.

Čelit nebezpečí, jaké hrozí od aut chodcům, jsme se naučili všichni. Je to nebezpečí, na které jsme se adaptovali. Neskáčeme panicky do křoví, sotva uvidíme nějaké auto v dohledu, ani se jim lehkovážně nevrháme pod kola. Přestože riziko tu je a na silnicích umírá ročně několik stovek chodců, je taková smrt spíš výjimečná.

Jak jsme se naučili, že k nebezpečím, která vyplývají z dopravy, je potřeba cítit respekt, nikoliv strach? Tak, že se spolu s auty po ulicích pohybujeme. Jako chodci žijeme s nimi a vedle nich. Tím získáváme zkušenosti, s nimi rozvíjíme své schopnosti a jejich pomocí dokážeme snižovat míru rizika na přiměřenou úroveň. Toto učení má přitom dvě roviny: získáváme jednak konkrétní schopnosti a zkušenosti ke zvládnutí konkrétní hrozby, ale také si budujeme jakési obecné know-how pro zvládání nových a potenciálně nebezpečných situací.

Není to žádná věda. Je to spíš rozpomínání se, protahování a rozpohybování dlouho nepoužívaných svalů. Jde to ztuha, bolí to, ale za chvíli si zvykneme. Naučíme se žít s novými riziky a překonáme nové krize – tak, jak jsme to my lidé zvládli nesčetněkrát. V tomto jsme totiž jako druh fakt dobří.

Nejsme slabí – naše hvězdné chvíle přicházejí, když dojde na to se s něčím poprat. A to platí nejen pro společnost, ale i pro jednotlivce. Pokud přijmeme pokoru a odpovědnost, vyjdeme z krize silnější a sebevědomější. Však víte, co řekl můj kamarád, kterého jsem citoval na začátku: „Kdo se bojí, …“

Michal Mynář, psychoterapeut