Celosvětový útlum turismu dopadne na ty nejslabší...

Tolikrát předtím jsem kritizoval konzumní turismus, ale teď mi bylo spíš do pláče. Jako obvykle na krizi doplatí ti, kterým bych to přál asi vůbec nejméně – ti, kteří nemají skoro žádné možnosti situaci řešit. 

Rozhovory s místními dokumentují problémy, které nastaly v podstatě všude po světě: výpadek příjmů, nejasné vyhlídky. Přesto zazněly výroky, které bych rád podtrhnul a zasadil do kontextu ekonomické globalizace. Sociální důsledky pandemie budou pravděpodobně velmi nerovnoměrné, což je ostatně charakteristikou téměř jakéhokoliv globálního jevu.

Poptávka mění svět

Sumaterské hory patřily dlouho k nejodlehlejším oblastem světa. Žili zde slavní „lovci lebek“. V šedesátých letech se českým cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi podařilo místní komunity navštívit, ale až po značném úsilí. Přesto se místo časem propojilo s globalizujícím se světem – před třiceti lety se do oblasti dostal turismus a začalo se přetvářet pod zahraniční poptávkou. Turismus přinášel vyšší životní standard a působil jako racionální volba. Ve skutečnosti byl ale spíš zajícem v pytli.

Když jsem se jednoho respondenta ptal, jestli by se mohl vrátit k zemědělství, zasmál se a řekl: „Ne, na to nejsem dost silný.“ Místní se nemůžou jednoduše vrátit k systému, který tu fungoval před příchodem turismu.

Globální turismus je sice relativně mladý fenomén, mnoha místům po celém světě se ale už stihl významně otisknout do tváře. Z celosvětového pohledu je turismus ostatně jedním z největších zaměstnavatelů. V porovnání se zemědělstvím přináší značné bohatství, a to zejména na poměry chudých zemí. Přesto s ním díru do světa úplně neuděláte a úspěšnou globální ekonomiku na něm nevybudujete. Turismus nemůžete exportovat ani směnit. Do globálního systému se zařazujete v závislé pozici. Jste závislí na penězích přitékajících zejména z bohatých zemí, kde jsou volnočasové aktivity samozřejmou součástí kalendáře střední třídy. I přesto se ale turismus stal nadějí mnoha chudých oblastí, které v mezinárodní dělbě práce zastávaly nejnižší příčky, nebo do ní nebyly zapojeny vůbec. Materiální životní úroveň se zvedla i tady – a právě v tom je zakopaný pes.

Tradiční zemědělská komunita byla v podstatě kdekoliv relativně udržitelným systémem. Na Vanuatu jsem i loni viděl fungující samozásobitelský systém. Když jsem vysvětloval, že v Evropě pracujeme, abychom dostali peníze, a ty utratili za jídlo a nájem, nikdo to nechápal. V tradičních komunitách patří půda rodinám, které z ní žijí. Také funguje jistá forma solidarity, ačkoliv bych sousedské vztahy nerad idealizoval. Nicméně s turismem přišla globální kultura. A nemyslím tím Avengers – mluvím o obchodních vazbách, konkurenci mezi místními a také o dovednostech. Správa hotelu, kde probíhají online rezervace, není totéž co obdělávání rýžového pole.

Při práci na reportáži jsme se setkávali s třicátníky, výjimečně se čtyřicátníky. V době nástupu turismu byli všichni ještě děti. Když jsem se jednoho respondenta ptal, jestli by se mohl vrátit k zemědělství, zasmál se a řekl: „Ne, na to nejsem dost silný.“ Každý, kdo si kdy zkusil práci v zemědělství, ví, že jde o těžkou dřinu, která vyžaduje zručnost. Nenaučíte se to přes noc. Místní lidé se proto v případě dlouhého výpadku příjmů nemůžou vrátit k systému, který tu fungoval před příchodem turistického průmyslu. Pro tento jev, přestože se většinou používá v kontextu jiného průmyslu, se vžil termín deskilling.

Jiří Jakub Zévl, sociální geolog