Když očekáváme...

Když očekáváme (jakkoli je to lidské), dali jsme se všanc zklamání. A to není vůbec špatně, protože život, má-li být žitý, nemůže být jen procházka krajinou s růžovými oleandry. Oleandry kvetou také jen určitý čas.

Skutečně zklamal nás? Nebo naši představu, naše očekávání?

Nemám ráda, když se říká nic neočekávejme. V očekávání je kus těšení se, jistá radost. V neočekávání je faleš. Sebeklam. Protože vždy si, aspoň v skrytu duše, přejeme, aby to vyšlo, aby to bylo ono. Očekávejme, užívejme si fázi, kdy se přání plní. Vždyť je to krásné.

V knížce Ženy, které běhaly s vlky jsem si přečetla myšlenku, která mi mnohé objasnila: neříkejte si co se má stát, se stane, ale chci vidět všechno, co vidět můžu. Toto pojetí je úžasně svobodné. Z pasivního osudového pokrčení ramen a přijetí nás posouvá tam, kde jdeme do toho.

Ulka