Kdykoli jsem konfrontována s deprimujícím obrazem olysalých ptáků v přeplněných klecích, vybavuji si babiččiny tři slepice majestátně kráčející po dlážděném náměstí směrem k hlavnímu vchodu francouzského velvyslanectví, u jehož palácové zdi si mezi kamením konkurovalo několik lákavých trsů nízké trávy s heřmánkem.
Většinou byly ovšem slepičky na dvorku, kde jsme si hrávaly i my děti. Proto jsem si taky všimla jejich trochu zvláštního chování. Občas některá přišla k babičce sedící na lavičce před domovními dveřmi a otočila se k ní zadkem. Babička, jakoby už věděla, o co jde, ten zadek rutinním pohybem maloučko nazdvihla a zdola trochu pomačkala nebo snad podrbala. Když jsem se zeptala, proč to dělá, babička mi řekla, že nemáme kohouta, a slepicám (ano, říkala „slepicám“) to chybí. Neměla jsem tušení, že jde o mou první lekci sexuální výchovy.
S bydlením to naše pražské slepice valné neměly. Našla se pro ně jen malá jeskyňka v kamenné zbořenině plné suti a oddělené od dvora trouchnivějícími vraty. Když se do toho tmavého kouta zaháněly, trochu jsem ty živé tvory litovala. Ovšem jen do té doby, než mě jeden z mých lidských kohoutků časem přivedl na myšlenku, že zbořeniny v centru metropole je pro slepice škoda a že by se dala přestavět na bydlení. Nějakou dobu jsem to nebrala vážně. A je třeba říct, že později, když mě potřeba hnízdění kombinovaná s bytovou nouzí dotlačila k podnikavosti, to nebraly vážně ani příslušné úřady. Tady chcete opravdu bydlet? Kroutili hlavami pracovníci odboru výstavby národního výboru a vlastně i všichni kolem. A mimochodem, kde na to vezmete peníze?
V kurníku bydlíme už přes čtyřicet let a někteří nám i závidí. Slepicím závidět nelze. V dobách, kdy se mi pletly pod nohy, mě nenapadlo, že by mohly někde skončit úplně bez pohybu, bez sluníčka, bez heřmánku, bez hrabání, ano, i bez sexuálního života. To fakt není fér.
(Vlastně nevím, proč do celé záležitosti pořád pletu ten sex, ale nějak mi přišel taky podstatný.)
Radka Kvačková
Žádné komentáře:
Okomentovat