Od té doby ale neminula žádná epidemie nových virů, aby ji nedoprovázely konspirační teorie. Zejména při epidemii SARS (těžký akutní respirační syndrom) v letech 2002–2003 pracovala fantazie na plné obrátky.
Skutečnost se nakonec ukázala mnohem zajímavější. Jako původce SARS byl tehdy identifikován dosud neznámý koronavirus (dnes označovaný jako SARS-CoV), a protože všechna epidemiologická šetření spojovala první pacienty s prodejem nebo kuchyňským zpracováním divokých zvířat v jihočínském Šen-čenu, hledal se zdroj nového viru v klecích nechvalně proslulých čínských tržnic.
Velmi podobné viry byly nalezeny u jednoho druhu cibetek (ovíječ maskovaný) a mývalovců kuních. Zejména virus cibetek byl ve své ribonukleotidové sekvenci (koronaviry mají svoji genetickou informaci uloženu v RNA) shodný s virem SARS-CoV hned na 99,8 %. Největším rozdílem byl 29nukleotidový úsek v genu pro virový nukleoprotein, který byl přítomen u viru z cibetek, ale chyběl u SARS-CoV.
Zastánci konspiračních teorií samozřejmě argumentovali, že právě tento úsek genetičtí inženýři vyřadili, aby tak zvýšili virulenci neboli schopnost viru vyvolat onemocnění. Posléze byl ale analyzován SARS-CoV z raných pacientů a ukázalo se, že onen úsek nukleoproteinového genu zmizel až během pasážování viru v lidské populaci.
To je situace dost obvyklá při přenosu viru mezi cizodruhovými hostiteli: každý virus je při svém množení závislý na řadě buněčných bílkovin, především na povrchových receptorech, díky kterým vstupuje do buňky, ale také na řadě faktorů v cytoplazmě i buněčném jádře. Naopak buňky obsahují řadu tzv. restrikčních faktorů, kterými jsou schopny průběh infekce zablokovat.
V přirozeném hostiteli je virus dlouhodobou evolucí dobře adaptován, aby dokonale interagoval s receptory a podpůrnými faktory a naopak se vyhýbal zablokování svého množení. V cizodruhovém hostiteli musí adaptace začínat od začátku, a proto po přeskoku viru ze zvířete na člověka pozorujeme adaptivní i neadaptivní změny ve virových genech.
Historie původu SARS-CoV se nakonec ukázala ještě zajímavější: cibetky nakonec nebyly přírodním rezervoárem tohoto viru. Virus podobný SARS-CoV byl nalezen právě jen v cibetkách na tržištích v Kuang-Čou a Šen-čenu, nikoli u zvířat ulovených v přírodě nebo chovaných na farmách. To znamená, že cibetky se nakazily až na tržištích, kde se prodávají desítky druhů živých zvířat, zejména drůbež, hlodavci, netopýři, hadi, želvy, luskouni... Pokračovalo testování a předchůdce SARS-CoV byl objeven u netopýrů vrápenců čínských, a to u většiny jedinců divokých populací i u několika dalších druhů.
Cibetky jsou tedy druhem, ve kterém proběhla dílčí adaptace viru na člověka. To je vlastně dobrá zpráva, protože virus z přírodního rezervoáru v netopýrech pravděpodobně nebude účinně infikovat člověka, stačí tedy přerušit řetězec netopýr–cibetka–člověk. Ostatně, epidemie SARS byla díky účinným opatřením zlikvidovaná a od roku 2004 se nevyskytlo žádné nové vzplanutí infekce, virus byl zcela vymýcen.
Jasno máme rovněž u druhého případu koronavirového onemocnění, jež jsme mohli sledovat v reálném čase. Roku 2012 se v Saúdské Arábii začaly hromadit případy zánětlivého onemocnění plic, zaviněného tehdy novým typem koronaviru. Onemocnění dostalo název respirační syndrom Středního východu (MERS, z anglického Middle-East Respiratory Syndrome) a podobnost s onemocněním SARS nasměrovala pozornost virologů na koronaviry.
A skutečně: u pacientů byl velmi rychle identifikován dosud neznámý koronavirus (dnes označovaný MERS-CoV), který se z člověka na člověka šířil s malou účinností, a proto se onemocnění MERS vyskytovalo vždy jen v malých ohniscích, jež se dařilo izolovat a postupně vymýtit. Opakovaná vzplanutí infekce však dávala tušit, že virus koluje v nějakém zvířecím rezervoáru, odkud se opakovaně přelévá do lidské populace.
Opět se osvědčila epidemiologie: protože onemocnění MERS se často vyskytovalo u chovatelů velbloudů a u řezníků na velbloudích jatkách, padlo podezření na velblouda jednohrbého, což se brzy potvrdilo nálezem protilátek a posléze i viru podobného MERS-CoV u velbloudů, zejména u těch, kteří byli do Saúdské Arábie dovezeni ze Súdánu a Egypta. A stejně jako u SARS-CoV viry příbuzné MERS-CoV byly nalezeny u netopýrů, přičemž nejpodobnější pochází z netopýra Neoromicia capensis, který žije téměř v celé Africe: od jihu až po Súdán a Etiopii.
Velbloudi se tedy nakazili v Africe a čilý obchod se zvířaty zavlekl MERS-CoV na Střední východ. Scénář dost podobný jako u SARS, až na to, že na rozdíl od cibetek velbloudi představují stálý rezervoár viru, který se opakovaně dostává do lidské populace.
Nad konspiračními teoriemi by bylo možno mávnout rukou jako nad blábolením zmatených a nepoučených či nepoučitelných laiků nebo naopak pečlivě vykalkulovaným PR sebestředných rádoby odborníků. Není těžké odhadnout, že taková senzační tvrzení bez složitých důkazů a nároků na logické myšlení mají předem vyhráno u povrchních čtenářů a předem vyhrazené místo v bulvárních médiích. Je ale nepříjemné, že tu a tam se k podobným úvahám přidají i mocní politikové s vlivem na kalení mezinárodních vztahů nebo restrikce v určitých oblastech výzkumu.
Konspirační teorie ale odvádějí pozornost od skutečného problému: zejména v Africe a jihovýchodní Asii stále přetrvává obchod s divokou zvěří, který pravidelně zásobuje lidstvo novými a novými virovými nákazami, ohrožuje existenci mnoha živočišných druhů a je neospravedlnitelný nelidským zacházením se zvířaty. Kromě striktních opatření v této oblasti by rovněž pomohlo transparentní informování o skutečném průběhu epidemií. Čínský přístup se od epidemie SARS v letech 2002–2003 v mnohém zlepšil, přesto průtahy s uvolňováním spolehlivých údajů na počátku pandemie vzbuzují nedůvěru a nahánějí vodu na mlýn konspiračních teorií.
Dvě věci jsou jisté. Až skončí současná koronavirová pandemie, budou již připraveny podmínky pro přeskok dalších virů. Nejspíše je budeme nazývat SARS-CoV-3, 4 atd. Je jen otázkou kdy, kde a za jakých okolností udeří. A nové epidemie budou opět provázeny staronovými nepodloženými teoriemi o úniku uměle připravených virů z laboratoří.
Jiří Hejnar, mikrobiolog a vedoucí oddělení virové a buněčné genetiky Ústavu molekulární genetiky AV ČR
Žádné komentáře:
Okomentovat