Jak vesnice našich předků vypadaly?
Byly většinou malé. Pět hospodářství, nanejvýš sto lidí. Měly velice jednoduchý ráz. Představme si dřevěné domky a doškové střechy, což byl základ všech stavení. Takže ta vesnice vypadala velmi uniformně. Některé vesnice byly navíc hodně nahuštěné, což jsou ty, které pocházejí už z raného středověku. A potom jsou kolonizační vsi, které jsou najednou roztažené do poměrně velké plochy. Ve 13. století se totiž začaly vesnice budovat nastálo. Do té doby byly pohyblivé.
Pohyblivé?
Ano. Raný středověk je dobou pohyblivých vesnic, které se pohybovaly v jakýchsi elipsách. Záleželo na tom, kde a jak vypásli louky a kdy už museli nechat půdu ležet ladem, aby se zase regenerovala a oni mohli pokračovat v pěstování plodin. Protože venkované měli primitivní pluhy a zpracování půdy bylo velmi povrchní.
To znamená, že tamty domy nechali a šli dál?
Ano, případně je prostě zbourali anebo si je klidně vzali s sebou. Prostě ty domy rozmontovali a postavili jinde. Třeba jen dva kilometry daleko. Takže se stále točili v takových kruzích a potom se ve 13. století definitivně usadili. Tyhle vesnice už jsou pravidelné a některé mají i náves s rybníčkem. A z ní vybíhá ulicová zástavba. Kdežto ty opravdu staré vsi, to je jednoduše chaos.
Kdo žil na jedné usedlosti?
Někdy se mytologizuje, že venkovské rodiny byly strašně populačně silné, tedy deset dětí žádná míra. Ale to není pravda. Průměrná velikost rodiny byla kolem pěti dětí, samozřejmě musíme počítat s tím, že byla větší natalita, ale i mortalita. Spousta dětí umírala v kojeneckém věku, což si dneska nedovedeme představit. Ty do toho nepočítám.
Takže jich k těm pěti přeživším třeba stejně tolik zemřelo?
Ano, můžeme to tak říct. Na statku žil sedlák, selka a děti, sedlákovi rodiče a potom čeleď. Protože sedlák nemohl se svou ženou zastat všechny činnosti, které se zemědělskou prací souvisejí, musel mít čeledína, který s ním jezdil třeba orat. Mohli to dělat tak, že měli dva páry koní nebo měli pár koní a pár volů, takže ty činnosti dělali napůl. Někdy jen ti čeledíni, když jich bylo víc. A byly tam také děvečky, jež se zase staraly o dobytek, který byl doma ve chlévě, vyháněl se na pastvu a večer se zase přiháněl. Krávy se podojily, udělal se sýr a tak dále. Tohle všechno ty lidi, včetně zhruba dvou tří čeledínů a dvou děveček, nejen uživilo, ale oni byli schopni to i prodávat.
Být děvečkou nebyl celoživotní úděl. Když bylo děvčeti dejme tomu patnáct let, poslal ji sedlák na zkušenou třeba do vedlejší vsi, kde měli nějaké příbuzné či známé, a tam dělala děvečku například tři roky, naučila se hospodářské práce, potom se vrátila domů a mohla z ní být selka. A třeba si vzala mladého sedláka nebo nějakého vdovce.
A čeledín si mohl vydělat za několik let služby na svůj vlastní statek?
Mohl. Na českém jihu byla pro něj dokonce zvláštní výhodná situace. Když měl pán několik dvorů, potřeboval do nich čeleď, takže se o čeledíny přetahoval se sedláky, a sedláci platili někdy víc než vrchnost, což znamená, že sedláci často získávali do služby kvalitnější lidi.
Jak dlouho služba na statku trvala?
Služba byla zpravidla na rok, což se uzavíralo většinou kolem svatého Martina. Po roce se mohla čeládka úplně vyměnit, anebo tam někdo zůstal třeba tři roky, jiný po roce zmizel a šel do vedlejší vesnice. Součástí odměny za službu nebyly jen peníze a strava, ale třeba i oblečení.
Za jak dlouho se mzda vyplácela?
Vždycky ji čeledín dostal za půl roku. Měl navíc oblečení, samozřejmě jídlo každý den, a pokud si nezvykl na tabák, což bylo běžnější v 17. století, byl saturovaný, pokud tedy nechtěl jít na tancovačku, kde potřeboval nějaké peníze na pití. Ale i v hospodách se pilo běžně na dluh.
A kdy to zaplatil?
Až když měl. To není jako v anglických továrních dílnách 18. století, kdy dostávali dělníci mzdu každou sobotu, okamžitě šli do hospody a byli tam do pondělka. A propili všechno, proto na ně jejich ženy čekávaly přímo u fabrik, aby jim aspoň část peněz dali. A proto se zachoval termín modré pondělí, protože oni do té práce v pondělí často nemohli anebo jim bylo zle, neboť byli ještě jako děla.
Nejvíc se asi pilo pivo, že?
Pilo, ale od 16. století se dost pilo i víno. I na venkově. A pila se pálenka neboli pálené. Oni si vyráběli jednoduše z žita žitnou. Palírny byly většinou ve městech. Posléze byly spojeny s židovskou minoritou. Někdy se pálené získalo také přepálením vína.
Takže pálenka byla z žita a pivo tehdy bylo hlavně z pšenice?
Ano, ale překvapilo mě třeba na Zvíkovsku, že tam se vařilo hořké pivo z ječmene už před polovinou 16. století. Tohle bylo krajově dané, někde byla obliba hořkého piva, jinde „sladkého“ pšeničného. Tehdy se nazývalo bílé.
Proč se ve středověku pilo hlavně pšeničné pivo?
Myslím, že to bylo dané hlavně skladbou obilovin. Pšenice se pěstovala nejvíc, ale našel jsem, že v případě nouze do sladu přidávali dokonce i oves. Což muselo být tedy strašlivé. Ale když dělali slad, pak do něj určitou část ovsa dali, protože toho bylo všude dost. Oves byl nejlevnější obilovina, která byla vždycky. Bylo to krmivo.
Myslíte, že si mohl čeledín dovolit pivo každý den?
Když ne denně, pak obden určitě. Jakmile skončili s prací, šli obvykle do hospody. Aby pili, bavili se, vyslechli si drby a případně se seznamovali.
Ale když to byla malá vesnice, moc nápadníků či nápadnic na výběr nebylo, ne?
To neměli, což dobře věděli. Proto existovali muži, kteří si přivydělávali jako svatební agenti. Tehdy tomu říkali svatby starosta. A tenhle člověk věděl, kdo v tom mikroregionu třeba deseti vsí zrovna umřel, takže tam byla volná vdova, kdo má kolik svobodných synů a dcer, a podle toho dohazoval. Je to dokonce zapsané v matrikách, protože oni tohoto svatby starostu zapsali jako svědka svatby.
Dostával za seznámení nějakého páru peníze?
Ano. Někteří chlapi to dělali klidně třicet let. Jiní jen rok nebo dva, z čehož mi vytanulo, že třeba nebyli dost šikovní. Čili někdo už byl zavedená firma, že se na něj obraceli i poměrně zdaleka: „Hele, ten náš Franta, ten je nám nanic, sežeň mu nějakou ženskou.“ A on sehnal.
Jezdil jen po vesnicích, anebo dělal i něco jiného?
Byl to „vedlejšák“. Třeba kováři byli dost často i dohazovači. Jen si představte, že k němu někdo přijel nechat si okovat koně, a kovář hned říká: „Franto, nevěděl bys o nějaký?“
Měli mládenci na paměti, že by si měli vzít děvečku z větší dálky než ze sousední vsi?
Ze sousední vsi to nebyl problém, brali si klidně někoho i z 15 kilometrů vzdálené. Dokonce i ze sousedního panství, což se stávalo asi tak, že se seznámili v kostele.
A co čeledín s děvečkou na jednom statku?
To víte, že jim to sedláci zakazovali, třeba se sedlákovi samotnému ta děvečka líbila. A čeledín byl konkurence.
Sedlák si děvečku vzít mohl?
Běžně asi ne, ale v listinách o sexuálních deliktech se vyskytují sedlák a děvečka jako dost častý pár. Delikt to býval proto, že ji přivedl do jiného stavu. Platilo tu to známé „příležitost dělá zloděje“.
A to se nebála, stěžovat si na vlastního sedláka?
Některé se skutečně bály a třeba si za ně šel stěžovat někdo jiný. Klidně čeledín, který ostrouhal. (směje se) Stalo se ale třeba i to, že selka měla osm dětí a deváté čekala, zatímco její manžílek mezitím přivedl do jiného stavu děvečku. Zavřeli ho a vyšetřovali. Jenže nechala napsat dopis, aby ho pustili, že budou žně. Že ho potřebuje doma. Jedna věc jsou církevní předpisy, jiná praktický život. Sňatky byly tehdy velmi pragmaticky motivované, stejně jako manželství.
Kdybych byl sedlák, asi nebudu chtít, aby můj čeledín spal s mojí děvečkou, protože by mohli mít dítě a odejít.
To je pravda. Ale tomu se nemohl sedlák vyhnout. Protože při pracích se senem, nebo když šli do lesa na dřevo, se stávalo ledacos. Našel jsem záznam, že šli kácet stromy v lednu a zapomněli se tam. I v té děsné zimě.
A pokud by udělal čeledín děvečce dítě? Živil by je ten sedlák, nebo vyhnal?
Vyhnal je příliš silný výraz. Někdy tam zůstali, jindy je tam sedlák nechtěl. Znám případy, kdy nějaká osoba putovala jižními Čechami, a když byla v nouzi, nechali ji přes zimu na statku. Milosrdenství evidentně existovalo.
e často objevují názory, že nic. Že venkov byl nehybný, spící, tupý, utlačovaný. Ale to není pravda. Dám vám příklad – ve 14. století se rozšířilo takzvané zákupní právo, které dávalo právní jistoty poddaným. Mezi nimi byla i hladina finančních povinností. Měl jste lán – platil jste kopu grošů. A tu kopu jste platil v roce 1400 a kopu jste platili v roce 1700. To je to fascinující!
To je.
Uvědomte si, že 95 procent těch lidí bylo negramotných, a jak tedy poznají, že jejich povinnosti jsou stabilní? No já budu platit jako můj táta, a on platil jako můj dědek. Když mu řekli, že má zaplatit, věděl dopředu, že to bude stejné jako před třiceti lety. To vydrželo staletí, protože šlo o vztah pán–poddaný, pán–vesničan. Ale pak se do toho začal montovat stát, který byl ještě v roce 1500 nesmělý, ale v roce 1700 to už byl největší vykořisťovatel. Stát si bral nejvíc.
Víc než pán?
Ano, několikanásobně, možná i pětinásobně. A stát chtěl pořád víc. To pán prostě nemohl, ten to musel řešit jiným způsobem. Postavil pivovar, sedlák mu prodal obilí, ale koupil si pivo, a ten pán v konečném výsledku vydělal dost navíc za prodej piva.
A myslíte, že poctivě?
Relativně ano. Kdyby to pivo nebylo „pitelné“, šli by sedláci jinam. Najdete doklady toho, že přišli na kontrolu k nějakému hostinskému nebo krčmáři a objevili, že má sice spoustu piva, ale bylo zkyslé. Protože bylo už původně nechutné až hnusné a lidi ho nechtěli pít, takže ten krčmář to odnesl, protože nebyl schopný obstarat si takové pivo, aby k němu ti sedláci chodili a vypili mu ty zásoby. Byl sice třeba povinen odebírat pivo z panského pivovaru, ale praxe byla mnohdy jiná...
Takže sedláci neseděli na zadku v jedné rodné vsi?
To je takový mýtus, že se nehnuli z rodné hroudy. Za ten vlastně mohou prvorepublikoví agrárníci, kteří měli neustálou potřebu hledat rody, jež seděly na gruntě už třeba 400 let.
Takový ten ideál poctivého venkovana spjatého s rodnou zemí?
Ano, a několik jich dokonce našli.
Podívali se ti sedláci občas do nějakého města?
Ano, museli na trhy, kde potřebovali prodat to, co jim narostlo, co vypěstovali nebo vyrobili, především obilí a dobytek, ale třeba také dřeváky nebo plátno. Museli získat něco hotovosti, aby mohli zaplatit daně, něco dát faráři a tak dále. A byla celá řada českých oblastí, třeba sever země od Frýdlantu po Děčín, kde byla hospodářství na úrovni menších chalup na českém jihu. Tam byla rozšířená domácká výroba, předlo se tam, zpracovávalo se dřevo a podobně a tihle lidé byli hodně povozníci, což znamená, že jako svou živnost neměli zemědělství, ale povoznictví a vozili obilí třeba do říše. Našel jsem, že někdy v roce 1678 vozili chlapi z Grabštejna, což je ve Šluknovském výběžku, máslo až do Berlína.
Vývoz byl značný?
Řekl bych více než značný. Je až fascinující, kolik potravin se z Čech vyváželo už od vrcholného středověku. Přitom si kladu otázku, jak je možné, že české země vyprodukovaly tolik potravin, že si mohly dovolit s nimi i v takové míře obchodovat, a jak je možné, že naopak Bavorsko nebo Rakousy měly pořád potravinovou nouzi. A to se vám opravdu táhne celými dějinami. To množství obilí, co se vyvezlo, to jsou tisíce tun ročně!
To znamená, že se naši předci měli dobře?
Mnohdy slyším, že sociální klima na venkově nadhodnocuju a přeháním s tím, jak dobře se jim dařilo, ale když vidíte jejich možnosti, pak to nelze přehlížet. Například České Budějovice byly velké obchodní centrum, kam se sváželo z části Čech obilí, které se prodávalo dál do Rakous. Až poté, když se postavily velké rožmberské pivovary, což bylo kolem poloviny 16. století, část toho obilí skončila v samotných jižních Čechách, ale jeho exporty musely být stále obrovské. To se nedá spočítat, ale existuje bezpočet dokladů. Na severu hrály takovou roli Litoměřice, odtud se obilí plavilo loďmi.
A jak je to s daněmi? Jste sedlák a máte patnáct lidí, nevelké polnosti, domácí zvířata. Musíte živit své lidi, musíte něco dávat vrchnosti...
A státu. A desátek církvi, což ale není desetina, to je méně.
To jsou vlastně tři odvody. A co když na ně neměli?
Ano, to bylo v případě, kdy byla neúroda v důsledku například sucha. I ve středověku byla sucha, nejenom v 21. století. A naopak, když byla dlouhá zima, také se občas neurodilo. Buď se to odepsalo, anebo se počkalo, až sedláci budou na splácení mít. Hlavně si nepředstavujme, že povinnosti sedláka byly tak fixované, že když něco nesplnil do svatého Jiří čili do 23. dubna, kdy se daně platily, v okamžiku mu naskakovalo penále. Prostě až měl, pak to zaplatil. Někdy i půl roku poté, to bylo zcela běžné. Teď jsem se zabýval Zvíkovskem v raném 16. století a byl jsem z tohoto pohledu úplně šokovaný.
Čím?
Část lidí nezaplatila vůbec. Řekněme až 15 procent. U další části to vrchnostenští úředníci vůbec nevybrali, prostě se na to s prominutím vyprdli, což úplně nechápu. A další části to vrchnost odpustila. Čili stalo se to, že indexově vzato ta vesnice měla platit sto, a ve skutečnosti platila sedmdesát. A všichni to akceptovali.
Co vrchnost motivovalo k tomu, být tak benevolentní?
Museli být s poddanými v určité rovnováze. Věděli, že kdyby se tam poddaným nelíbilo, protože páni jsou moc tvrdí, pak by se prostě sebrali a odešli by jinam. Našel jsem případy, že je to tam jednoduše už nebavilo, protože tam byl třeba moc přísný úředník, a tak zmizeli. Například pro Zvíkovsko existuje urbář z počátku 16. století, kde máte u řady jmen napsáno „utekl“. Prostě tam už nechtěli žít, a tak odešli někam jinam, kde je rádi vzali. Protože v dobové nauce byl člověk jedním z největších bohatství, jaké panství mělo. Ještě v baroku, dokonce i v době josefínských reforem bylo uznávané, že člověk představuje to nejcennější, co feudál má. Sice někteří přísní úředníci vraceli tyto lidi zpět, ale pachatelé z toho vyšli většinou beztrestně...
Dneska si každý představuje vykořisťovaného chudáka.
Ano, to máte pravdu. Ale to je omyl. Sedláci si často dělali, co chtěli. V roce 1554 lze číst dokonce i zprávu o tom, jak byl jednomu pacholkovi „odporný“, tedy přinejmenším nesympatický jeho zaměstnavatel, takže u něj prostě odmítal pracovat... Inu, i za feudalismu byly problémy s lidmi.
tokraty vedlo k tomu, ještě v 16. století opravovat hrady?
Chtěli v nich bydlet, ale jejich byty většinou nebyly nic rozsáhlého. Obývali pár místností. Sami Švamberkové měli hrad Švamberk, který postavili někdy na konci 13. století. Na začátku 16. století už byl v naprosto děsivém stavu, o čemž existuje poměrně detailní záznam. A když koupili Rožmberkové Vimperk, byly tam shnilé střechy, děravé šindele a teklo tam. Když Schwarzenberkové koupili hlubocké panství, což už byl v té době renesanční zámek, teklo jim přímo do ložnice a trvalo jim patnáct let, než to opravili. A předtím na ně v posteli celou dobu kapalo. To jsem si opravdu nevymyslel, jsou na to výtečné prameny v Třeboni.
Takže to nebyl zrovna život v přepychu?
Nebyl. Já si myslím, že to strašně idealizujeme, protože když čtete, jakým způsobem se ty stavby opravovaly, zjistíte, jak nevábně to tam vypadalo. Tady něco zapáchalo, tam bylo něco vlhké, tady špinavé a rozbité. Čili si nejsem vůbec jist, že to byly vždy reprezentativní stavby své doby. Možná královské hrady. Ale ty hrady a zámky, které držela šlechta, musely být občas ve velmi zanedbaném stavu. Takže máme o blahobytném životě šlechty často stejně zkreslené představy jako o poddaných. Venkované nebyli zdaleka tak zaostalí a utlačovaní, jak si pořád myslíme. A šlechtická pýcha se možná dotýkala nebes, ale jejich prázdné pokladny je nejednou nutily ke střízlivosti, obrazně řečeno.
profesor historie Jaroslav Čechura
Žádné komentáře:
Okomentovat