Všeobecné přijetí žraní jako
plnohodnotného tématu konverzace do jisté míry ulevilo čtyřicátníkům, kteří už
se nemusejí během piva s vrstevníky vrtat ve svých milostných životech v etapě,
kdy už dohromady není co vypravovat, a místo toho se spokojeně přesunuli do
světa gastro-radovánek.
Kecy, co žereme a budeme žrát
- přes dílčí spory, uspokojivě vyplňují nechtěný čas pro nezávaznou konverzaci,
který nám zbýva mezi návratem z práce a televizí.
Na holku, která se zděšením
pozoruje rostoucí pupek jejího kdysi šlachovitého přítele a vyhrožuje mu, že na
křesle doopravdy skončí, vytahuje povaleč - řidič moudra z dokumentu, co viděl
včera u oběda:"Ono se to zdá, že člověk jen tak točí volantem, ale je
dokázanými, že při řízení tělo zapojuje celkem sto svalů."Zatajuje jí ale
fakt (ze stejného vzdělávacího pořadu pro tlustoprdy), že na zvednutí šálku
kafe je potřeba svalů sto padesát.
Ovládat dvě tuny plechu je
jeden z mála pocitů moci, který si může, chudák dopřát. Je to ještě opojnější,
než seřvat děcka po návratu z práce, protože na rozdíl od nich, auto neodmlouvá
a nekarikuje vás.
Po dalších pár pivech už
opadávají všechny zábrany a muži se přestávají stydět za svou autosexuální
orientaci:"Vole, sem v garáži o tolik víc vyklidněnej než doma se
starou." Zamilovat se do auta je snadné, na rozdíl od manželky chlapovi
nevyčítá chlastem naměklé péro.
Nadávat se skelným pohledem a
kořalou v ruce na zasranej život vidíme většinou postarší kusy, kteří už mají
strastiplnou éru nadějí a snahy zjevně za sebou. Jenže zkurvený játra i vztahy
jsou výsledkem dlouhýho procesu. Většina z nás nečeká, až je opustí fyzické
síly, zdraví a přátelé a rezignují v nejrůznějších formách už v mladém věku.
Nač sebou cukat, když náklaďák cestou na jatka stejně nezpomalí,
Kocovinu, nudu, neúspěch v
kolektivu i u zkoušky rozežene znělka oblíbenýho seriálu. Spousta volnýho času
a šíře současný produkce seriálů se k sobě dokonale hodí. "Na co nejraději
čumíš?" je otázka, kterou se dá zjistit víc než zdlouhavým oťukáváním ohledně
oblíbený muziky a povolání rodičů..
Poslední zbytky iluzí a
nutnou dávku nihilismu jde získat při plahočení se za tu nejnižší možnou mzdu,
při které vás vo koruny a sny odírá nejen šéf, ale i pracovní agentura.
Osvícení spáči se snaží
debilní činnost oddálit a zůstat co nejdýl v limbu.
Na začátků probouzení je
velké Nic, stav nečinnosti těla i mozku, který lze udržet jedině tak, že
zabráníte sebemenšímu debilnímu podnětu nebo myšlence, aby se jakkoli usadila
na vašem letargickém vědomí. Čím déle vydržíte ignorovat svět, vlastní mozek i
debilní biologický potřeby, tím později se nastartuje debilní kolotoč
každodenní marnosti.
Po Nic následují vidiny.
Tyhle dvě fáze nelze z vnějšku od sebe odlišit, protože v obou případech čumíte
do zdi, případně vám teče slina z huby. Vidiny přicházejí poté, coi už nejste
schopni zabránit debilnímu mozku v činnosti, ale ještě jste pevně rozhodnuti
zůstat v teplém lůně nečinnosti. Ve vidinách se odehraje vše, co byste mohli dělat,
kdybyste neleželi v posteli. Proto vidiny těch nejosvícenějších flákačů trvají
nejdéle. Od fáze vidin už je vše debilní. V momentu, kdy se musíte pohnout, vás
realita chytne za koule a už nepustí. Nezáleží na tom, že se akorát musíte došourat
po dvanácti hodinách spánku ve vytopeném panelákovém bytě na záchod, zatímco
ostatní v pět ráno mrznou na zastávce autobusu, aby je odvezl třicet kiláků na
dvanáctihodinovou šichtu u pásu. V obou případech jde o nemilosrdnou válku s
realitou, akorát na různých frontách.
Ve sprše pak člověk po vzoru
novorozence hledá cestu zpět k jednotě a neurčenosti. Každou vteřinou ale už
cítí, že zatímco tělo příjemně masíruje vroucí voda, duše se zmítá v chladu
debilního světa, který se stahuje kolem stěn sprchového koutu. Pak přichází
definitivní náraz reality s tím nejhorším, co k ní patří - práce. Ještě než
vůbec mohou začít vonět vajíčka na pánvi, ji musíte umýt. Nemluvě o slepici,
která předtím to vejce musela snést a stech metrech, které jste kvůli němu
museli ujít k nejbližšímu Vietnamci.
S každým soustem vnímáte
marnost debilního metabolismu s jeho debilní tvorbou energie a debilním vyměšováním.
V této fázi jste už tak hluboko ponoření v nesmyslnosti debilního světa..
Amnézie způsobená přemírou
chlastu, nedostatkem vzduchu a celkovým výbředem druhý den aspoň trochu
chlácholila špatné svědomí. Nikdo si nechce pamatovat, jak se pochcal na židli,
zvracel do půllitru, nebyl schopný vyjít schody a hajloval na píseň Bílá, bílá,
bílá z večerníčku Včelí medvídci.
Když někdo zvolí alkoholismus
jako svůj způsob rezignace, lze dosáhnout už v mladém věku velkých výsledků.
V tom chlastu je bezpečí,
víš, že se můžeš jít ožrat a všechno bude nějak v klidu, to bezpečí je důležitý
na tom.
Já si to připouštím od
třiadvaceti, ale spousta lidí si to nepřizná a jsou na tom podobně jak já.
Problém je s těma holkama, potřebuješ nějakej životní plán, hypotéku a podobný
pičoviny.
Alkoholismus je rezignací na
život, rodina a hypotéka zase na smrt ve velkým stylu. S veškerými atributy
střední tridyn bez slz zoufání a trýznivého hledání sebe sama, je možné prožít velkou
část života v klidu a zemřít pod pláštíkem příjemně cyklických činností. Můžete
se tomu pokoušet vzdorovat za pomoci neustálýho přetrhávání vztahů, změnami
bydliště a zevlováním po gaučích podobně naladěných kámošů, ale nikdy nejste v
bezpečí. Rozkoší z poučování a přednáškam o tom "jak to je", se od
třicítky brání zatraceně těžko.
"Jestli do roka nenapíšu
knihu, tak si udělám děcko," machroval jsem kámošovi zhruba před rokem.
Měsíc nazpět mi žena oznámila, že je těhotná. Ve stolku jsem nechal rukopis.
Není to ovšem žádná kulturní tragédie.
Za rodičovství odteď budu moct
schovat veškerou svoji neschopnost. "Hele, na tu protináckovskou demonstraci
nepůjdu, malej je nastydlej," vzpomínám na jednu z tisíce variací na téma
"malej" od známýho. Ať už to bude "malej" nebo
"malá", těším se, jak budu touhle mantrou dávat přes držku všem,
kteří ode mě budou něco chtít. "Sorry, nemůžu, nepomůžu, nemyslím si, nechcu,
neudělám...protože já mám děcka!!! Miniaturní pinďour mýho syna potenciálně zajišťuje
nesmrtelnost mým genům.
Pro lidi bez schopností, ale
s vysokým sebehodnocením, je kombinace rodičovství a středního věku ideální.
Zatímco se sami před sebou vymlouváte, že je nezodpovědné dopisovat knihu,
natáčet album, zkoušet podnikat, zamlčujete prostý fakt, zejména už jste ve
věku, kdy ze sebe vyserete leda tak ono civilní, neokázalé hovno - a to vysraný
hovno začnete, v obavách o své zdraví, důkladně studovat.
Výhoda chronického středního
věku je, že vás zkriplí způsobem, abyste svůj hendikep ani nepoznali, dokonce
na něj začnete být pyšní.
Střední věk také přináší zostření smyslů, o nichž jsem
netušil, že existují. Ještě před rokem mi trvalo hodinu najít v supermarketu rohlíky
a další hodinu jsem při vytváření sociologických črtů nakupujících pozvolna bloudil
k pokladnám. Dnes mi nedělá problém v libovolném kšeftu najít skořicový cukr a
během toho vyjednat po telefonu férovou cenu za přebroušení parket. 
Žádné komentáře:
Okomentovat